Aladár Horváth je stěžejní postavou romského etnoemancipačního hnutí v Maďarsku. Jeho osobnost i dosavadní kariéra zanechaly nesmazatelný otisk na romské porevoluční politice a snahách neziskového sektoru.
„Málokdy platilo za výhodu být Romem, dneska je to ovšem mimořádně špatná pozice. Není pochyb, že za fakt, že se dosud držíme na nohou, vděčíme jen nadlidské snaze. Naše dějiny jsou i nadále hrdinským bojem jednoho lidu s tragickým osudem: bojem o přežití.”
Dětství, studia a první veřejné aktivity
Aladár Horváth se narodil v roce 1964 v Miskolci, gigantické průmyslové město jeho hornouherskou rodinu doslova pohltilo. Jeho otec mluvil do svých sedmi let pouze slovensky, maminka pocházela z rodiny maďarských a beášských Romů a vyrostla u prarodičů v kovářské rodině ve vísce Rudabányácska. Do Miskolce přišla v roce 1957, otec v roce 1959 – pracovat v místních železárnách. Tatínek měl výuční list a byl mimořádně zručný. Záhy mu byl přidělen byt a od Aladárových šesti let vyrůstala rodina v komfortnějších podmínkách. Bylo jich dohromady šest sourozenců – jedna sestra zemřela ještě před svým narozením. Aladár Horváth dokončil střední školu v Miskolci a po dvou nezdařených pokusech o přijetí na práva skončil na pedagogické škole v Šarišském potoce.
"V roce 1987 jsem promoval na oboru pedagogika a už tehdy mě takřka okamžitě pohltil vír veřejné politiky. V rámci úzké rodiny jsem mnohokrát zažil pocit bezpráví, prožitek bytostné nespravedlnosti pramenící z faktu, že spousta talentů přijde nazmar z toho prostého důvodu, že lidé vyrůstají v bídě.”
Aladár nebyl ochoten se smířit se společenským tlakem ovládaným stereotypy, podle něhož nemají Romové šanci vybřednout ze svých podmínek – jeho vůle a odhodlání byly tím, co ho zprvu přivedlo na cestu aktivismu. Jeho záměrem bylo měnit a formovat, shromažďovat vše, čemu se říká – a zejména dříve říkalo – „romská kultura” – lidové vědění, folklor, historická paměť.
„Svou budoucnost jsem měl na každý pád spjatou s prací mezi Romy a pro Romy; v mládí mě přímá politika nezajímala. Plánoval jsem, že se přihlásím na obor etnologie a budu zapisovat všechno, na co natrefím – zejména z ústní lidové slovesnosti: lidové písně, pohádky, říkadla atd., aby zůstaly zachovány i v případě, že by byl náš národ vyhuben. Byl jsem si vědom, že historie není kontinuální proces a člověk není ustrojen tak, aby se poučil z chyb svých předků. Také pro část mých sourozenců byla charakteristická ctižádostivost, průběžně jí však bránila v rozletu chudoba. Můj starší bratr Béla chtěl jít studovat na kněze – byl mimořádně talentovaný, ale kvůli rodině se musel nechat zaměstnat. Od něj jsem se naučil krom jiného i to, že člověk má vést slovní bitvu pouze s tím, kdo je řádně vyzbrojen.”
V průběhu vysokoškolských studií se oženil a odešel na pedagogickou praxi do obce Köröm, obývané mnoha Romy. Strávil zde rok, ale protože mu nebyl přidělen byt a jeho první dítě už bylo na cestě, odešla rodina zpátky do Miskolce, kde začal vyučovat na škole, kde býval kdysi žákem.
„Tehdy jsem ani sám nevěděl, jak slepou uličkou je tzv. cikánská třída – neboli segregace Romů. Myslel jsem si, že když se děti budou učit několik let odděleně, může to podnítit jejich zásadní vývoj, k tomu, aby je pak zařadili zpátky do smíšeného prostředí však nebyl odpovídající plán a vůle; veškeré naděje a plánované výsledky přišly vniveč.”
Sabotér ghetta
Povědomí širší společnosti o Aladárově činnosti a počátek jeho politické kariéry lze datovat rokem 1987, kdy se ukázalo, že měštští radní rozhodli o plánu vystavět ghetto, respektive sídliště s nízkým standardem bydlení, na periferii města. Tou dobou panoval už v zemi svobodnější duch a represivní postupy vlády ztrácely na síle. Mladý politik tak dostal příležitost vyjádřit se k plánu zbudování ghetta hned na dvou protestních akcích, kde měly poměrně velký dopad, vzhledem k přítomnosti expertů – sociologů z řad demokratické opozice.
"Na počátku roku jsme zahájili občanskoprávní řízení proti výstavbě sídliště; návrh zněl, že bude umístěno na blátivé půdě ležící dva kilometry za městem. Byty barákového typu pak měly mít rozlohu 29, 2 m2. Díky této iniciativě jsem pak teprve vstoupil skutečně ve známost v širších kruzích, poté, co na základě našeho protestu rada stáhla svůj návrh v plném rozsahu. Krátce poté nabrala má kariéra strmý vzestup. O pouhých pár měsíců později vznikla na můj popud Nezávislá romská organizace Phralipe, založili jsme její místní pobočku v Miskolci a do půl roku ještě zhruba 40 dalších v rámci daného okresu. Podepsal jsem smlouvu se stranou SZDSZ* a pod kandidátským číslem 22 se dostal do parlamentu. Tenkrát mi nebylo ani 26 a cítil jsem na sobě obrovský tlak, pomohlo mi ale, že mě povzbuzovaly takové osobnosti, jako například Jenő Zsigó..”
Vznik nadační sítě
Vlivem výše zmíněného se romská samospráva v Maďarsku rozběhla se značnou intenzitou, což měl na svědomí jednak úspěch Phralipe, jednak organizace Lungo Drom, která vznikla jako její protipól, a jež se začínala formovat pod taktovkou tehdejší vlády s cílem znovu vytvořit stranickou romskou organizaci. V roce 1994 stanul Aladár před rozhodnutím, zda zůstane stranickým politikem nebo přejde k nezávislému občanskoprávnímu aktivismu.
„Myslím, že jsem se rozhodl správně, když jsem si vybral nezávislou činnost. V roce 1994 jsem založil Romskou občanskou nadaci – tehdy jsme přišli s mnoha dobrými nápady, začali jsme zvažovat množství kroků, které bude potřebné realizovat v první řadě: nejprve jsme založili v Budapešti, Debrecenu, Miskolci, Hajdúháze a Pětikostelí síť právních kanceláří. V roce 1996 vzniklo také Romské tiskové centrum (RSK – pozn. překladatelky) a nadace Romaversitas."
Stín FIDESZ-u
V roce 2005 vyhráli unijní konkurz se zpětným financováním – částky však obdrželi se zpožděním a zdržení jedné programové fáze vedlo až k finančnímu krachu nadace, dluhy se staly neudržitelnými. Jen horko těžko se je podařilo vyrovnat a v roce 2010 přerušila nadace svou činnost. V letech 2011-2012 získal Horváth stipendium na starobylé liberální americké univerzitě a v jeho rámci se věnoval mimo jiné černošskému hnutí v USA.
„Jestli z toho lze vyvodit nějaké ponaučení? Pochopitelně ano… Zejména nezbytnost kuráže. Nelze obhajovat lidi a reprezentovat zájmy, aniž by k tomu účelu člověk propůjčil svou tvář a jméno.
Když jsem se loni vrátil ze Spojených států, viděl jsem, že doma nikdo nic nedělá. Nejsou tu mladí, nemají instituce, neexistuje právní obhajoba, nemáme vlastní tisk, nic – vládnoucí strana Fidesz vše postupně rozpustila, i to, co existovalo předtím. Pomyslel jsem si tehdy, že bude třeba vybudovat vše znovu, od základů. Začali jsme zakládat skupinu pod názvem Občanskoprávní hnutí za veřejnou společnost, Romové i Neromové společně. Ani napočtvrté ji ministerstvo vnitra nezaregistrovalo – pokusíme se ji provozovat coby budapešťskou odnož Romského občanskoprávního hnutí. Podstatné je, že bude třeba zkusit znovu vybudovat komunitu romské inteligence a prosadit ji na politické úrovni – jsem ochoten tomu věnovat ještě dva roky. Prozatím věřím tomu, že skutečně kvalitní iniciativy nelze umlčet.”
