Alena Gronzíková: Chci, aby se moje děti a děti mých dětí nemusely cítit jako cizinci ve vlastní zemi

Před necelým rokem jsme tématu identit(y) věnovali celé číslo (RV 4/2012). V rubrice „Pod povrchem“ se problematikou její plurality zabýval etnolog a sociální antropolog Zdeněk Uherek. Také první letošní Romano Voďi se k tématu identity, její konstrukce a realizačním mechanismům vrací, tentokrát prostřednictvím nedávno proběhlých prezidentských voleb a jejich ohlasu v řadách romské menšiny.

Jak obtížná může být pro příslušníka negativně vnímané minority otázka identity, ilustrují případy, kdy jsou jednotlivci žádáni o svobodnou identifikaci s širším celkem. Na pozadí nedávných prezidentských voleb, skrze příbuzné téma způsobu percepce a vztahu reprezentantů minority k „domácí“ politické agendě, chápané příslušníky majority jako výsostně vlastní, vyvstala na stránkách Romano Voďi otázka po povaze a podobách identity znovu, v mírně odlišném nasvícení.

Alena Gronzíková

Loňské události v Břeclavi daly mě i mým přátelům pořádně zabrat. I proto doufám, že jsem do budoucna vybavena proti podobným výpadům ze strany majority a pomýleným projevům vlastenectví jednotlivců i skupin, které jsou přesvědčené, že jsou něco víc než já – přestože jsem se tu narodila a je to moje rodná zem. Stejně jako se hrdě hlásím ke svému romství a mám ráda romskou kulturu, mám ráda i tu českou, především v její literární podobě a ve formě lidových písní, které mnohdy hovoří právě o lásce k rodné zemi a půdě.

Přesto si nejsem jistá, zda se skutečně cítím jako vlastenka. Tenhle termín ve mně totiž evokuje zvláštní, zejména negativní emoce, spojené s nadřazováním jedné rasy nad druhou, které se ve vztahu k nám Romům často projevují diskriminací a rasismem.

Jak už jsem uvedla výše, mám ráda tuto zemi, protože jsem se zde narodila a zapustila kořeny, stejně tak jako moji rodiče a prarodiče, to samé bych však zřejmě cítila, kdybych se narodila v jiné zemi, která by byla mým rodištěm. Není to nicméně tak, že bych se styděla za to, že jsem z Česka, naopak, když vyjedu za hranice, vždycky odpovídám na otázku, odkud jsem, automaticky a bez zaváhání. Jde o můj jediný domov, který je zároveň domovem mých dětí, na jejichž budoucnosti mi velmi záleží. Ze stejného důvodu jsem, přestože znechucená kulturou naší politické reprezentace, cítila povinnost zúčastnit se první demokratické volby hlavy státu, ať už byl její výsledek jakkoliv.

Chci, aby se moje děti a dětí mých dětí nemusely cítit jako cizinci ve vlastní zemi, aby nemusely žít s nálepkou nepřizpůsobivých a aby je česká společnost začala vnímat jako svou nedílnou součást, jako obohacení české kultury o další prvky. Patříme totiž sem a nikam jinam.