Anna Horváthová: Potkávám se s obavou i bolestí. Svou práci beru jako poslání
Práce s lidmi se prolíná prakticky celým životem zdravotní sestry ANNY HORVÁTHOVÉ. Na oční klinice jedné z největších fakultních nemocnic pracuje již osmadvacet let, téměř od počátku coby sálová sestra. Kdo ji zná osobně, ať jako pacient se zeleným zákalem, nebo dokonce s onkologickým onemocněním oka, ví, že jde především o velmi empatickou a pozitivní ženu, která vlídným slovem a úsměvem rozhodně nešetří.
Osmačtyřicetiletá Anna si už od páté třídy byla jistá, že se chce stát zdravotnicí. O jiném povolání nechtěla vůbec slyšet. Příklad z rodiny neměla, musela si za tím jít sama. Rodiče ji tenkrát v jejím rozhodnutí nepodporovali, ale ani od něj nijak neodrazovali. Viděli ji spíš jako kuchařku než někoho, kdo bude pomáhat pacientům v jejich těžkých chvílích. Maminka ji začala podporovat, až v okamžiku, kdy se jako jediná z rodiny dostala na střední školu.
“Často se mě ptají, odkud pocházím. Jsem Romka ze Žižkova, říkám.”
„Učivo mě bavilo, nebylo těžké, horší to bylo s povinnou praxí,“ rozpovídá se a v okamžiku svraští čelo. „Chodilo se na internu nebo na LDNku, kde leží dlouhodobě nemocní pacienti, kteří se většinou už do běžného života nevrátí. Člověk, který tam chce pracovat, musí počítat s hodně tvrdou realitou, pacienty nejen umýváte, krmíte, měníte jim pleny. Nejhorší je však setkání s umíráním a lidskou bezmocí, na to vás na žádné škole nepřipraví.“ I přesto se po studiu chtěla uplatnit jako pečovatelka v domě seniorů. Začínala jako sestra klasického třísměnného provozu, ale po rodičovské dovolené už nebyla kvůli synovi tak flexibilní. Když se jí naskytla možnost práce sálové sestry na stejném oddělení, neváhala ani vteřinu.
„My sestry se musíme neustále vzdělávat, jezdíme na semináře, učíme se nové postupy a každých deset let si obnovujeme osvědčení o způsobilosti práce zdravotní sestry. Když si to tak vezmete, dnes je obrovský trend vykonávat operace očí ambulantně, oproti dřívějšku je to až neuvěřitelné, kam se nové metody a technologie posunuly. Dříve u nás na lůžkovém oddělení pacient ležel po operaci šedým zákalem i čtyři týdny, dnes mohou jít domů hodinu po operaci a výsledek zákroku je víc jak uspokojivý,“ vysvětluje Anna.
Klade si otázku, proč si tak málo Romů nechává vyšetřit zrak. Sama ze svého okolí ví, že Romové mají časté problémy s očima a vysvětlení se nabízí patrně z obavy eventuální nemoci, studu nebo z možných předsudků ze strany lékařského personálu. „U nás tento problém v žádném případě není, nestalo se mi, že bych pocítila předsudky lékaře k pacientovi jiné barvy kůže,“ ujišťuje.
Dostáváme se tak i k jejím zkušenostem s předsudky vůči její národnosti: „Mou prací je připravit pacienty na operační výkon, kontroluju předoperační vyšetření a hlavně se nervózní pacienty snažím uklidnit a dostat do pohody. Zpočátku jsou trochu vyděšení, když vidí tmavého člověka, ale pro ně je v tu chvíli před operací nejdůležitější, abych se k nim chovala hezky, mile, působila vstřícně a byla usměvavá. A dost často se mě pak ptají, z jaké země pocházím.“
„Oni vlastně vůbec neočekávají, že tuto profesi bude vykonávat Romka.“
Když jim odpoví, že je Žižkova a ke všemu Romka, dostane se jí prý pokaždé stejné odpovědi: „Většinou řeknou, že to nevadí, protože jsem šikovná. Přitom mé romství se šikovností absolutně nesouvisí,“ myslí si sympatická sestřička, která si s tím neláme hlavu a snaží se být pokaždé příjemná a vlídná. „Oni vlastně vůbec neočekávají, že tuto profesi bude vykonávat Romka.“
Se svými kolegy za ta léta nemá žádný problém. Nerada však vzpomíná na své první přijetí staniční sestrou, která ji už ode dveří a s kamennou tváří upozornila, že doufá, že se nehodlá „flinkat“ a bude chodit do práce pravidelně. Když odcházela do penze, tak i ona uznala, že je zdravotnicí přímo příkladnou.
Za svou osmadvacetiletou praxi na oční klinice viděla Anna opravdu ledascos, od zákalu, až po nádorové onemocnění oka u dětí. Proto když jí skončí služba, přepne na osobní život a na práci se snaží nemyslet. Jejím relaxem se stane tanec a hudba. Protože jak sama tvrdí, hudba a lidský hlas léčí.
Článek v romštině si přečtěte ZDE.
