V prvním letošním dvojčísle měsíčníku Romano voďi jsme pro vás připravili trojdílný seriál na téma menšiny a cizinci ve filmu a televizi. Ve třech pohledech z různých zemí – České republiky, Německa a USA se autorky věnují televizním a filmovým produkcím a dotknou se i zobrazování Romů v literatuře.
Díl první: Romové v českém filmu II
O čem zpívají Ptáčata?
Navzdory kritice týkající se posilování předsudků vůči menšinám, která se v poslední době snesla na veřejnoprávní Českou televizi především kvuli seriálu Sanitka nebo pořadu Máte slovo, můžeme v repertoáru ČT najít i taková díla, která se veřejné mínění snaží ovlivňovat i jinou, veskrze citlivou a pozitivní cestou. Mezi takové určitě patří druhá série dokumentárního seriálu Ptáčata, kterou televize vysílala od prosince loňského roku do ledna roku letošního.
Píseň zpívaná z donucení
Název docu soapu, vznikajícího pod režijním dohledem Kamily Zlatuškové a v producentské skupině Martiny Šantavé v brněnském studiu České televize odkazuje k romskému přísloví Sako čirikio mi peskeri giĺi gil’avel – Ať každý pták zpívá svou vlastní píseň a pojednává o skupině převážně romských dětí, které se důsledkem rasových předsudků sešly v jedné třídě jedné brněnské základní školy. Na ředitelství této školy byl totiž vyvinutý tlak ze strany rodičů "bílých" dětí – ti se v petici vyjádřili proti tomu, aby romské a neromské děti studovaly společně, a tak došlo k segregaci dětí – zatímco do "áčka" chodily děti převážně bílé, “béčko" se stalo útočištěm vyděděnců. Vzniklá "třída nechtěných" se tak stala metaforou českého anticikanismu (jehož vůbec nejzrůdnější podobu jsme mohli spatřovat v kauze Paterčata), kdy se obětí našich rasových a kulturních předsudků stávají i bezmocné děti. Tyto konkrétní se zničehonic ocitly na okraji zájmu, vyčleněny ze společnosti “slušných lidí”, tváří tvář rasismu už v takto nízkém věku, veřejně stigmatizované bez vlastního zavinění. Krom vytvoření speciální třídy proběhl ve škole i pokus o zákaz společných přestávek, aby ke kontaktu mezi dětmi nedocházelo už vůbec, k uskutečnění tohoto plánu však nakonec nedošlo.
Nicméně: ačkoliv výchozí situace nebyla pro děti nikterak příznivá, dala vzniknout unikátnímu projektu. Nutno říci, že i díky přístupu jejich učitelky, která se dlouhodobě věnuje problematice sociokulturně znevýhodněných dětí a aktivně se v této oblasti vzdělává doma i v zahraničí. Byla to koneckonců právě ona – paní učiteleka Jarmila, kdo svou dceru Kamilu Zlatuškovou, režisérku projektu, upozornil na problematiku vzniklou v jejich škole a odstartovala tím vznik pořadu samotného. Ten se skrze svou otevřenost a nezkreslené zachycení každodenních těžkostí malých dětí ve výsledku stal nastaveným zrdcadlem, do kterého není jednoduché se s čistým svědomím podívat. Míra upřímnosti, se kterou před nás předstupuje skupina dětí, dokáže být při vědomí toho, jak se k nim okolí (potažmo my všichni) chová, až nepříjemná.
Docu soap Ptáčata proto není ve výsledku pouze portrétem jedné třídy. Jedná se především o portrét naší společnosti, která si – zaslepená předsudečností – neuvědomuje důsledky svého jednání a to, že se bytostně dotýkají konkrétních lidí v konkrétních situacích.
Už první série seriálu s podtitulem Nejsme žádná béčka, natáčená mezi léty 2009 – 2010, se setkala s velmi kladným přijetím. Bylo odvysíláno celkem šestnáct dílů dlouhých dvacet šest minut a Ptáčata objela řadu festivalů a na úspěch první série se tvůrci rozhodli navázat pokračováním v natáčení se skupinou převážně romských dětí. Vznikla tak druhá série Ptáčat. V ní se autorský tým oproti sérii první, kde se o režii dělila Zlatušková s Ladislavem Cmíralem, smrskl jen na režisérku, která upustila od čistě konfrontačního stylu pořadu a vsadila více na časosběrné pozorování skrz reálné, nikoliv umělé situace.
Série také mapuje delší časový úsek v životě dětí (natáčelo se v období mezi 3.-5. třídou) a každý z jednotlivých dílů se věnuje určitému tématu, na jehož výběru participovala právě i Ptáčata samotná. Už v první sérii se štáb docu soapu snažil zapojit děti do "hry" tak, že jim rozdal kamery, což vedlo k oživení pořadu, a to především proto, že se optika Ptáčat v pořadu zhmotnila na sto procent – nejen ve výseku toho, co se rozhodly ze svých životů zachycovat, ale i jakým způsobem. To je z hlediska ztotožnění se s hlavními hrdiny dost podstatným momentem pořadu, ten totiž přestává být pouze zprostředkovaným pohledem člena majority zvenčí, ale stává se – alespoň zčásti – autentickým pohledem samotných vyčleněných hrdinů na svět kolem nich.
Hlavní rozdíl mezi první sérií a druhou sérií se – nutno říci, že ku prospěchu věci – projevil především v rámování pořadu. Autoři tentokrát přistoupili k širšímu společenskému uchopení celého cyklu – už tu nestojí "jen” děti a nějaké pro ně sice netradiční, ale simulované situace (návštěva luxusní restaurace, výlet etc), ale i realita našich dní jejich očima (protiromské pochody, smrt Václava Havla). Hned první díl nové série s názvem Všichni jsme cikáni vtrhl na obrazovky ČT s nebývale silným tématem – po úvodním představení a rekapitulaci předchozí části se Ptáčata vydala s kamerami do blokády neonacistického pochodu, jehož trasa byla naplánovaná přímo ulicemi, kde většina z dětí bydlí.
Janička, jedna z holčiček ze třídy Ptáčat, se vydala mezi "protestující" a postavila se tváří v tvář, s malou kamerou v ruce extremistům s dotazem, proti čemu demonstrují. Důsledná ignorace ze strany některých dotazovaných přesně poukázala na hlavní problémy českého anticikanismu – odehrává se mimo realitu, bez kontextu a zkušenosti. Ve chvíli, kdy jsou cikanobijci postavení před oběť svých výpadů z masa a kostí, nadto je-li touto obětí malé dítě, je jim (pochopitelně) žinantní posílat ho do plynu, a tak raději odvracejí pohledy někam do neznáma a otázku nechávají bez odpovědi. Je velká skoda, že podobně silné momenty nejsou v televizi k vidění častěji nebo třeba pravidelně. Vůbec samotná idea nahlídnout situace jako jsou protiromské pochody optikou těch, kteří se stávají jejich rukojmími – třeba právě romskými dětmi – není v české mediální kotlině (bohužel) zvykem. Přitom jde o optiku více než žádoucí už jenom proto, že odhaluje reálné důsledky chování těch, kteří si v domnění, že se skryjí v davu podobně lehce jako to dělají v diskuzích na internetu neuvědomují, že na druhé straně barikády čelí jejich nenávisti jednotliví lidé s vlastními osudy, mnohdy velmi nelehkými.
Vztáhnu-li tuto úvahu mimo oblast dokumentárního filmu, vede mě to k úvaze, jak by asi vypadalo zpravodajství, kdyby se čas od času pokusilo podávat informace právě ze strany napadených. Z pokojů, oken Romů, rodin ukrytých raději celé odpoledne v domech nebo nedejbože na ubytovnách, čelících sílícím projevům nenávisti, někdy až na hranici pokusů o pogrom, týden co týden. Jakkoliv vím, že úkolem zpravodajství je především co nejobjektivnji informovat, mám za to, že by se o podobně laděné podávání informací měla Česká televize alespoň občas pokusit. Zatímco záběry zvenčí proticikánských pochodů nedávají divákovi možnost se napojit na ty, kterých se podobné agresivní výpady týkají, nastínění z pohledů těch, kteří jsou na druhé straně, by mohlo pomoci přiblížit pocity, které obyvateli sociálně vyloučených lokalit cloumají pokaždé, kdy jim tam slušní Češi vyhrožují lynčem.
I další díly nové série by mohly dobře fungovat i mimo prostředí Ptáčat – třeba druhý díl (Dětská republika) by mohl sloužit jako manuál občanského aktivismu, který by se určitě mohl vyučovat v každé základní škole jakožto součást vědomostí o možnostech parlamentní demokacie, což je pro vlastní občanské spravování věc určitě důležitá.
Kde hledat inspiraci…
Je to kupodivu, ale před pěti lety, kdy se začala realizovat první série Ptáčat, neexistoval v českém mediálním prostoru žádný docu soap – tedy dokumentární cyklus na pokračování, s vývojem založeným na časovosti nebo příběhu. Formát, kterýžto v té době byl v zahraničních televizích už spíše na ústupu, než na vrcholu, vnesl na naše obrazovky právě až tým Kamily Zlatuškové, která dlouhodoběji hledá inspiraci u zahraničních veřejnoprávních televizí. Od té doby jsme mohli zaznamenat několik dalších seriálů dokumentárního charakteru, od příběhů čtyř matek v pořadu Čtyři v tom nebo potrétů párů chystajících se na svatbu. Ptáčata , tedy jejich druhá série, však zůstávají bezesporu "nejsociálnějšími" ze všech uvedených pořadů a pole jejich působnosti co do snahy o pozitivní přístup k problematice menšin je široké a především účinné.
Sama Kamila Zlatušková uvádí jako jeden z podnětných momentů pro realizaci Ptáčat shlédnutí švédské reality show Klass 9A. Jedná se opět o portrét třídy, tentokrát vysoce problémové, která bývala dokonce označovaná jako nejhorší třída v zemi. Všemi zatracovaný kolektiv dokázal po příchodu těch nejkvalitnějších profesorů, které bylo možné sehnat, ožít, a výsledky všech se začaly rapidně lepšit. To celkem přímočaře ukázalo na to, že problém zřídkakdy bývá v dětech samotných a že ta často zaslepeně vyzdvihovaná "rovnost příležitostí" (každý má možnost se vypracovat, stačí jen chtít) je dysfunkční. Naše okolí, prostředí, do kterého se rodíme a ve kterém se pohybujeme, na nás má zásadní, pro život určující vliv. Což je věc, se kterou Ptáčata pracují s jakousi samozřejmostí už z podstaty svého vzniku.
Nejčastějšími inspiračními zdroji pro nás u zatím nové, v Evropě už staré formáty bývají skandinávské televize nebo některé pořady vzniklé v Holandsku, které dlouhodobě vykazují nejen záviděníhodnou kvalitu, ale i odvahu, humor a nadhled a s tím související nekompromisnost. Takže zatímco naše veřejnoprávní televize se na pomezí roku 2013 a 2014 prezentuje lobotomickými výstupy Filipa Renče, který se svými výroky ala "já to jen rozpohyboval" alibisticky vzdává svého podílu odpovědnosti na nekonečně hloupém a stereotypy podporujícím seriálu Sanitka (který se mimochodem řadí k tomu nejnákladnějšímu, co ČT vyrobila za poslední léta), ve Skandinávii nebo v Nizozemí už před mnoha lety iniciovali pořady, které svým drsným a hraničním přístupem k problematice menšin a imigrantů vzbudily celonárodní diskuzi a v mnoha případech i dokázaly změnit legislativu. Snad i proto si teď v Norské televiz můžou bez skrupulí dovolit vysílat hořící krb po celý večer nebo přímý přenos z pletení svetru či jízdu vlakem. Což mi, mimochodem, přijde podnětnější a inspirativnější než všechny Sanitky i s Donutilem a Bohdalovou dohromady.
Zkušenosti s pořady jako Není nad domov – holandskou kvízovou show, ve které byli reální imigranti odsouzení po letech i celých životech strávených v Nizozemí k deportaci do svých rodišť, mnohdy nesvobodných a sužovaných válkou, zkoušeni z absolutně bizarních vědomostí (například skládání kusů sýrů do tvaru Holandska) o hostitelské zemi, aby se tak poukázalo na absurdní, odosobněné byrokratické podmínky v zemi, tu holt nemáme. Jakkoliv jsou podobné formáty svým krutě satirickým přístupem na hranici snesitelnosti – součástí Není nad domov byly například i věcné výhry na cestu domů jako neprůstřelná vesta nebo zásoba konzerv, ale i 4000 euro do nových začátků pro vítěze – diskuze, kterou se jimi podařilo vyvolat ruku v ruce se zodpovědnou sebereflexí ze strany vládnoucích elit a následnou změnou zákonů ukazují, že navzdory masivnímu nárůstu vlivu internetu je to pořád televize, která svou širokou dostupností zabírá největší procento z mediálního pole, a tím – pokud se jí podaří za pomoci formálních inovací akcentovat i obsahové tendence ve společnosti – ovlivňuje uvažování svých diváků.
Doufání v reciprocitu
Jakkoliv se reakce na Ptáčata, především ty v diskuzích na internetu, nesou opět v duchu starého dobrého českého anticikanismu, je důležité, že pořady podobného typu se čas od času objeví a bylo by neskonale povzbudivé, kdyby jich bylo čím dál tím víc. Ideálně bez nutnosti absolvovat na začátku podobnou, čili segregační, zkušenost, s jakou se setkali žáci 2. B.
Výše uvedené příklady ze zahraničí nám můžou dát naději, že setká-li se dostatečná tvůrčí invence, odvaha bourat předsudky a relativně sebereflexivní vládní reprezentace, může být televize i ve 21. století médiem více než vlivným a mocným. Vezmeme-li v úvahu fakt, že v případě veřejnoprávní televize, jejímž úkolem není generovat zisk, ale skrze svou tvorbu "kultivovat" a zkvalitňovat mediální prostředí, vytvářet pole pro diskuzi, dávat prostor všem členům společnosti, ale na každý pád se vyvarovat rasové, náboženské, genderové, sexuální, kulturní apod. diskriminaci (a my máme přímo právo něco obdobného po ní žádat), může se každý z nás stát hybatelem děje. Osobně totiž soudím, že vztah médií a diváků, potažmo čtenářů, je reciproční. Tedy vzájemně se ovlivňující a obohacující. Takový vztah pak může vyvěrat ve zkvalitnění celospolečenské diskuze, což by citlivým problematikám jako je rasová, potažmo kulturní nevraživost, jenom prospělo…
