romea - logo
25. února 2018 (neděle)
svátek má Liliana
Loading
rozšířené vyhledávaní

Balada o romství ze Západu

27.9.2012 13:51, (ROMEA)
Colum McCann: Zoli (FOTO: Odeon)
Colum McCann: Zoli (FOTO: Odeon)

 

Irského prozaika Columa McCanna znají čeští čtenáři díky odeonskému překladu románu Co svět světem stojí, v němž strhujícím způsobem převyprávěl události kolem mrakodrapů obchodního centra, aniž by se soustředil na 11. září samotné: ztvárnil totiž skandál o několik desetiletí starší - provokativní procházku mezi dvojčaty, kterou na laně ve výši 400 metrů podnikl francouzský provazochodec Petit.

V novějším románu Zoli se pustil do ještě ambicióznějšího tématu: literárně zpracovat romské dějiny Slovenska počínaje druhou světovou válkou, na osudu jedné z nejvýznačnějších romských kulturních osobností 20. století. A tak to je, když se americký Ir rozhodne situovat svůj román do prostředí, které nechápe a nezná, a musí tedy zpevnit sloup reálií knihami jiných autorů (Elena Lacková, Isabel Fonsecová), o rešerše, o návštěvy knihoven a „stáže“ v romských osadách. Nemůže to dopadnout dobře. K tomu připočtěme drobnost: že si totiž při využití drásavého příběhu slavné romské básnířky a zpěvačky Bronisławy Wajs (1908-1987), zvané Papusza (totiž románové Zoli), dovolil přesadit její život z Polska do východního Slovenska, kam zavítal. Jenže některé polské květinky na Slovensku nerostou a nerostou, byť by se mohlo zdát, že geografická vzdálenost je relativně zanedbatelná, zvlášť když je umístíte do velmi zdobného květináče nevhodné velikosti a tvaru a zasypete nepůvodním substrátem.

Román začíná v době tragického hrdinčina dětství: v předválečném Československu, kde slovenští Romové utíkají před Hlinkovými gardami, strašlivým obrázkem vraždy Zoliny rodiny: maringotky hoří a současně se spolu s jejich obyvateli propadají pod led rybníka. Zoli vyrůstá s prarodiči, kteří ji mimo jiné naučí něčemu nevídanému: číst a psát. Po vzoru Papuszina života je Zoli provdána už ve 14 letech za starého, váženého muže a žije životem bez lásky a vášní k literatuře a poezii až do doby, kdy potká Stephena Swanna, Štěpána, Brita slovenského původu, který nejenže „vystuduje slovenštinu“, ale netouží po ničem jiném než žít v komunistické zemi svého otce a pracovat tam v tiskárně (předobrazem Swanna je polský básník Jerzy Ficowski). Jejich společný přítel, propagandistický literát Stránský, chce Zolin talent využít ke svým účelům, chce z ní učinit hlásnou troubu řízené snahy o usazení a unifikaci Romů. Zoli se stává stranickou součástí jakési šou, v níž vystupují její básně, notně upravené oběma soudruhy k obrazu „proletářské básnířky“. Pro její rod to ale znamená velezradu: po zákazu kočovnictví a vydání sbírky Zoliných básní mladou ženu zatratí a nadosmrti vyřadí ze svých kruhů. Zoli žije jako vyděděnec, žebračka-tulačka.

Až do této chvíle příběh téměř kopíruje Papuszin osud a až do této chvíle je živoucí, potom se ovšem obě story začnou podstatně rozcházet a McCann splete poněkud jiný cop, jehož prameny jsou rešeršemi podepřeny ještě méně a jsou i prozatérsky podstatně slabší. Zatímco Papusza prožila zbytek života v zapomnění a po psychiatrických léčebnách, Zoli se vydává na mnohaletou pouť přes několikery hranice, stíhána nešťastným Swannem na motorce, přebývá v uprchlických táborech, až se nakonec v horách seznámí se svým budoucím partnerem – pašerákem Enricem (který pochopitelně pochází z elitní italské rodiny, ale majetek a postavení hrdě odmítne) – a dojde klidu a pokoje. Dočká se – na rozdíl od vyobcované Papuszi – také skvělé dcery, romské aktivistky Francescy. Spolu s ní se nakonec čtenáři ocitají v Paříži současnosti, na romské konferenci, kde se Zoli dostane zaslouženého uznání.

Vzniklá četná nedorozumění, která zdaleka nekončí u toho, že se Zoli (skutečnost, že jde o zdrobnělinu mužského maďarského jména, taktně přejdeme) se svým milým prochází v okolí Trenčína „pod klenbou cypřišů“ nebo že Britoslovák (?) Swann příštipkaří v komunistické tiskárně, kde pracuje jako „asistent“ bratislavského propagandistického básníka. Ve volných chvílích se Zoli za zády jezdí na motorce po celém Slovensku včetně hor (obsluha benzinky /!/ od stroje odhání malé školáky, kteří se běžně na benzinkách poflakují) a hřímá k davům proti asimilaci. Zoli proputuje čtyři země, všude se domluví, což předpokládá, že ovládá minimálně pět jazyků (maďarštinu, slovenštinu, italštinu, francouzštinu, němčinu – kromě mateřského jazyka). Romové se tu v báječné směsici jmenují třeba Stanislav, Bošor, Kolja, Dávid Smolenak nebo Mozol (žena!). Vysoce pravděpodobné, říkáte si nejspíš.

To, jak (si) autor představuje Slovensko 50. let, je ovšem stále nic proti tomu, jak bájivý a sladce romantizující obrázek života Romů v oné době vymalovává (Zoli se například zásadně omývá smáčením žínky v ranní rose, a to i tehdy, když je ubytována v hotelu, odkud odchází samozřejmě oknem). Kraslice je filigránsky zdobena všemi myslitelnými romskými klišé, až vzniká jakýsi působivě roztomilý padělek, u jehož čtení se nemůžete ubránit chichotu. Porada o vyvstalých pochybách s romisty (nebo s výborným doslovem Karolíny Ryvolové, Odeonu nápomocným: přeci jen ošidně vydává knihu právě v prostředí, v němž se děj románu odehrává) shromáždí ještě zásadnější chyby: například to, že institut romského soudu (jež Papuszu v Polsku a Zoli u Trenčína exkomunikoval za velezradu na Romech) na Slovensku vůbec neexistoval a že ostatně v těchto končinách nebylo kočování s dvoumetrovými harfami, na něž Zoli tak nostalgicky vzpomíná, u Romů zvykem či že frekventně angažovaný zákon č. 74, přikazovavší Romům se usadit, nabyl v Československu platnosti poněkud dříve než v Polsku. Před nově postavenými paneláky pro Romy se „povalují stovky vozů“, totiž napůl spálených maringotek. O dva řádky níže je jich ale už jen „pár“.

Člověk by McCanna za tu upřímnou snahu vcítit se do Romů pochválil a šeptem mu poradil, ať už to příště zkouší raději s příběhy z Dublinu: vzhledem totiž ke svému zčásti reportážnímu rázu (ten se velmi dobře osvědčil v krátké úvodní zprávě z návštěvy současných osad) bude tento literátský sen o cikánství na Slovensku považován v západním světě za dokumentární, nikoli fiktivní záležitost – a to hned ve dvaceti jazycích.

Začtete-li se do čtenářských reflexí anglického originálu na netu, případně i do respektovaných recenzí v amerických denících a žurnálech, usvědčí jej všechny ty vzdané díky za informativní vhled do života západoevropských Romů („even more remarkable is the way McCann allows us to enter a world few of us know anything about"). Ano, pro neobeznámené je uhrančivý příběh bájné Zoli, jež bosou nohou v sandálu přešla pěšky tři země (ze Slovenska kráčela do Rakouska, Francie a Itálie, přičemž překonala nejedna horstva) učebnicí romství. Cikáni ostatně svobodomyslností, radostí, muzikálností a řadou dalších „národních“ vlastností i u nás okouzlili nejednu romantickou duši, Karlem Hynkem počínaje a Martinem Šmausem nekonče.

Soustředíme-li se místo na reálie na samotné vyprávění, uděláme lépe: Colum McCann je vynikající vypravěč a na této knize je právě způsob líčení velmi účinný: střídají se v něm party několika mluvčích (Zoli se obrací ke své dceři, obecný vypravěč popisuje historické události, srabský charakter Swanna líčí svou lásku k romské vzdělankyni), a tak má čtenář možnost konfrontovat události z různých stran a vždy si poněkud poupravit dosavadní obrázek. Využívá k tomu novinářských i romanopiseckých technik, komplexních i úsečných popisů, střídání tempa velerychlého s líným, přeskakování historických údobí a časoprostorů. McCannovi se překvapivě podařilo nejpřesvědčivěji vylíčit ženskou figuru a její zvláštní uvažování: postava zrzka Swanna je oproti její složitosti a charakterové drobnokresbě poněkud bezkrevná a ploská. Plastické líčení Zolina života v osadě i městě plné potřebných detailů, skvěle předaný smutek z rozbořeného životního stylu tuláka a putovníka, dobře zprostředkovaná jistota, že na jednom místě se žít nedá, výborné vylíčení permanentní manipulace s těmito lidmi i jejich trvající konflikt s evropskou realitou čtenáře málem přesvědčí, že v oné době například v Bratislavě existoval soukromý prodej zeleniny na trhu a všelijací „obchodníci“. Swannovi člověk skoro věří, že ho komunisti „provedli po celách“ politických vězňů. Vyprávění by bylo perfektní, kdyby si autor nezamiloval některé drobnosti, které pak použije i pětkrát, věčné „pleskání bot o dlažbu“, vaření halušek, „plácání do čepicí do stehen“ a šumění listí má svůj protějšek v domnělých atributech gestiky a posturiky Romů: chytání se za hruď, opírání se o strom a – zejména – přilepování cárů kůže zpět k ploskám nohou (4x).

Bylo by ještě lepší, kdyby se Colum McCann podobně jako Stránský nepotřeboval stát mravokárcem a nepsal četné pasáže se zdviženým ukazovákem. Kdyby Romy zjevně neobdivoval za jejich jinakost a divokost z pozice intelektuála toužícího po „autenticitě“, podmanivě, divadelnicky, po gádžovsku, aby neurazil. Kdyby onen romský šátek na hlavu nepřepestřil exotickými brky své fantazie (např. Zoli se v děství se svou četbou v osadě skrývá tak, že si jednotlivé stránky zašívá do podšívky kabátu). Kdyby jejich etické hodnoty nelakoval. A tak přestože je úvodní reportáž ze slovenského ghetta, již vypráví blíže neurčený novinář, jadrná, hutná a plná barvitých detailů, v celku veleromantického románu je neústrojná – záměr konfrontovat romskou současnost s její minulostí jednoduše nevyšel: kdyby jen proto, že McCann není historik, nýbrž spisovatel. Protože nezná jedno, ani druhé. Záměr napsat kouzelné vyprávění se zdařil výborně. Jak napsal renzent z Guardianu: „I don't know whether McCann's account of Gypsy life is true, but I was more than happy to be convinced by the dense cascade of fiercely memorable smells, sounds and visual images.”

Olina Stehlíková

Colum McCann: Zoli

Odeon 2011

Překlad: Barbora Punge Puchalská 280 stran Článek vyšel také v internetové podobě.

Olina Stehlíková
Přečteno: 3369x

Kam dál:

Štítky:  

RV, RV 9/2012



HLAVNÍ ZPRÁVY

Ostravskou boxernu Boxing King Club založili koncem roku 2016 Patrik Horváth, David Tokár a René Pokuta (Foto: Facebook Boxing King Club)

Boxing King Club v Ostravě dostává kluky i holky z ulic vyloučených lokalit. A daří se jim to

20.2.2018 13:24
Patrik Horváth, David Tokár a René Pokuta založili před rokem a půl v Ostravě boxerský oddíl Boxing King Club. Jak sami říkají, neměli s vedením boxerny do té doby žádné zkušenosti, přesto se do toho pustili a výsledky, kterých dosáhli jejich svěřenci už po roce fungování boxerny, je motivují v tom, aby pokračovali dál.
 celý článek

Věra Jourová, komisařka pro spravedlnost, ochranu spotřebitelů a otázky rovnosti pohlaví v Evropské komisi. (Twitter Věry Jourové)

Eurokomisařka Jourová je znepokojena segregací romských dětí ve školách na Slovensku a požaduje nápravu

20.2.2018 11:01
Eurokomisařka pro spravedlnost, ochranu spotřebitelů a otázky rovnosti pohlaví Věra Jourová vzkázala do Bratislavy, že od slovenských orgánů očekává, že přestanou ve věci řešení diskriminace a segregace romských dětí ve vzdělávání používat metody obviňování a začnou jednat.
 celý článek

Předvolební billboard SPD Tomia Okamury - říjen 2017 (FOTO: Twitter.com)

Okamura se podle Rychetského neměl stát místopředsedou Sněmovny

19.2.2018 11:52
Okamura v lednu řekl, že protektorátní koncentrační tábor pro Romy v Letech u Písku nebyl oplocený a byl v něm volný pohyb. Později se omluvil za vyjádření, že tábor nebyl oplocený, uvedl však, že ho většinou nikdo nehlídal a lidé v něm se mohli volně pohybovat. Lidovci proto navrhují jeho odvolání z vedení Sněmovny, podpořili je i Piráti, ČSSD, TOP 09, STAN a někteří politici ODS. Většina ANO chce hlasovat proti. Pelikán, který Okamuru za jeho výroky také kritizoval, dnes řekl, že zatím neví, jak se k hlasování postaví.
 celý článek

Diskuse:

Každý diskutující musí dodržovat PRAVIDLA DISKUZE SERVERU Romea.cz. Moderátoři serveru Romea.cz si vyhrazují právo bez předchozího upozornění odstranit nevhodné příspěvky z diskuse na Romea.cz. Při opakovaném porušení pravidel mohou moderátoři diskutéra zablokovat.

Další články z rubriky







..
romea - logo