Jakpak že si v Uhrách žijí?
Jedí, pijí, vyzpěvují.
Žádná svízel? Žádný pohrom.
(Mihály Vörösmarty)
Ať odsud táhnou oni, pomyslel jsem si mnohokrát, v různých situacích, čímž
jsem pochopitelně napálil leda sám sebe. Jasně že odsud nevypadnou, o to tu
přece běží; právě proto dělají všechny ty věci, kvůli kterým si pak říkám, aby
si (tu) oni, právě v protikladu ke mně rozhodně zůstali, v takové době a takovým
způsobem, v jakých tu už já nemám nejmenší chuti existovat. Pokud tedy někdo v
situaci, která je pro něj neúnosná, očekává, že ti, kdo pro něj onu situaci
nesnesitelnou učinili, odejdou, namísto toho, aby odešel on sám, není pro něj
podle všeho situace ani zdaleka tak nesnesitelná.
Nýbrž snesitelná. V klidu si ji snáší, místo aby se sebral a šel ke všem
čertům – nu, a právě mezi takové počítám i sám sebe. Jsem tu, byl jsem tu,
neodešel jsem a neodejdu; mí rodiče v šestapadesátém taky zůstali – máma by
bývala byla šla, táta ne. V roce 67 jsme se vrátili z Mnichova – byl jsem tam s
tatínkem, maminku a mladší sestru drželi jako rukojmí –, a tak dále. Nevzal jsem
kramle ani v nejbezútěšnějších sedmdesátých, ani ve zdánlivě zcela bezvýchodných
osmdesátých letech. Býval bych měl. Vezmi kramle!
Odejdi z místa, kde ti není dobře. Kdo odejde, má pravdu. A bude litovat,
stejně jako bude litovat ten, kdo zůstane. Já toho litoval. Když myslím na to,
proč jsem nezůstal v roce 1974 v Londýně nebo ve Stockholmu, v 76-tém v Paříži
či Bruggách, proč jsem v 77-ém nepřeběhl z Dubrovníku do Itálie, nezůstal v roce
80 v Římě, nebo že jsem měl cestou domů vystoupit z vlaku aspoň v té Vídni,
zaseknout se v roce 82 v Barceloně nebo v 87-ém v Amsterdamu, usadit se v 88-ém
v Hamburku, respektive v malé severoněmecké vísce kousek od něj, v
Rethwischfeldu, sevře se mi žaludek. Píchne mě u srdce.
Pak už se změnil režim. A s jeho změnou přišlo sem, kvůli čemu by bývalo
stálo za to odejít tam. Svoboda, banány, možnost volby. Vejdeš do obchodu a
vezmeš do ruky trs banánů. Svobodně si vybereš banán, a všechno je v pořádku,
všechno se změnilo, zejména ty sám. Vše je základu jiné, ač od základu stejné.
V roce 1992 jsem se zdržel v New Yorku. V roce 1996 v Berlíně. Měl jsem
zůstat v Berlíně, nebo v NY, to je nad slunce jasnější! V Berlíně jsem žil celý
rok, než mi vypršel čas – jenže, co mi to tehdy vlastně vypršelo? Co vlastně
vyprší, kromě lidského života? Ten rok utekl, podobně jako mnoho dalších. Někdy
chodívám ke svému berlínskému bytu, svému bývalému bytu, svému bytu, ve kterém
teď bydlí jiní – proč vlastně bydlí v mém bytě jiní? Na základě čeho? Proč
odtamtud nezmizí?
U Halensee vystoupím z autobusu 29 – tenkrát měl číslo 129, zdá se, že
změnili systém berlínské městské hromadné dopravy; přejdu železniční most,
postávám před našimi vraty, samou bolestí si musím přidřepnout. Odejdi, zůstaň
tam, kde je ti dobře, kde ti není příliš zle, hýčkej si své touhy, lituj a ať tě
to bolí, ať v tobě bolest přímo hlodá, stejně budeš nakonec vždycky litovat!
Plač, směj se, poraď si s tím! „Směj se marnostem světa, jednou budeš litovat,
plač nad nimi, i toho budeš litovat; oplakávej marnost světa nebo se jí směj,
obojího budeš litovat; buď se budeš hlouposti světa smát, nebo ji budeš
oplakávat, tak či tak budeš nakonec litovat”, tak dí v roce 1843 v Buď-anebo (Enten-eller)
Søren Kierkegaard. A dodává k tomu: „tohle, pánové, je souhrn veškeré životní
moudrosti”. Dobré není.
Respektive, dobré je to právě takhle. Respektive není, a i v případě, že by
bylo, není to každopádně dost dobré. Nicméně takhle to je, a tedy to alespoň je.
Zůstat tam a pak se zase vrátit; kdo to dokáže, odejde, kdo ne, ten taky.
Dokážeš-li to, zůstaneš, pokud ne, zůstaneš též. Jak mám žít/ jak je možné
nevyžít v „tříseteurové” zemi, říkáš, a odjedeš dělat poskoka za trojnásobek. Za
desetinásobný plat odjedeš pracovat do oboru s nedostatkem pracovních sil,
odjedeš, protože máš pocit, že tady ti ubližují, nebo tě minimálně pronásledují
kvůli tvému původu, víře či bůhvíčemu dalšímu. A dobře uděláš. Celé davy Maďarů
odcházejí do ciziny, to jsme naposledy zažili po porážce revoluce. Dvacet tisíc
básníků míří na Západ, napsal v Londýně László Cs. Szabó, když „dvacet tisíc
českých básníků” zamířilo na západ po roce 68.
Kdysi, už je tomu dávno, jsem byl v jedné mnichovské hospodě na pivu s Otou
Filipem, a pořád se mi nedařilo přijít na to, jestli mu to tak vyhovuje, nebo
co. Vyhovuje mu to, rozhodl jsem se nakonec na základě pocitu, že bych s ním
měnil. Měnit ale můžeš maximálně sám se sebou.
(Z maďarštiny přeložila Adéla Gálová)
Endre Kukorelly (1951):
Významný maďarský prozaik a básník, držitel mnoha
literárních cen. Je korespondentem časopisů Magyar Narancs a Lettre
Internationale, politicky se angažuje a působí jako lektor kurzů tvůrčího psaní.
Pro jeho literární styl je příznačný prostý jazyk, připomínající všední,
každodenní mluvu a všeprostupující jemná ironie.
