romea - logo
19. června 2019 (středa)
svátek má Leoš
Loading
rozšířené vyhledávaní

Eva Davidová: Pro Romy jsem byla vždycky prostě Eva

Praha, 28.12.2012 15:50, (Romano voďi)
Eva Davidová Foto k článku: Petr Axmann
Eva Davidová Foto k článku: Petr Axmann

Rozhovor s etnografkou, socioložkou, historičkou umění a fotografkou Evou Davidovou.

Vůbec první otázka, která mě spontánně napadne, když si o Vás čtu a přemýšlím, má souvislost s faktem, že celý život pracujete s obrazovým materiálem. Co je první obrázek, který se Vám vybaví v paměti? Vaše první vzpomínka, jestli nějakou takovou máte?

Vybaví se mi asi hlavně maminka, a tatínek a starší bratr Jirka. Ale maminka úplně nejvíc, blonďatá jako Vy a kudrnatá k tomu.  Milovala jsem ji, ale bohužel brzy onemocněla, takže jsme se s ní mohli těšit jen do jejích 52 let. Když jí bylo čtyřicet, dostala sklerózu multiplex, a sice v době květnové pražské revoluce. Měla jsem tehdy problémy s kolenem a moje drahá maminka mě vezla do dětské nemocnice na Karlově, kde si mě nechali na pozorování.  Bylo mi 12 let. A jak se maminka vracela z nemocnice domů do Dejvic, vypukla zrovna revoluce. Takže popojela kousek tramvají, načež je všechny z té tramvaje vyhodili, konec, šlus, už se ozývala střelba. Nic už nejezdilo, ani taxíky, musela jít z těch Vinohrad pěšky.

… to musela být nakonec ráda, že Vás má ukrytou v té nemocnici.

Ani nebyla, protože můj starší bratr se vydal – což ona nevěděla – na pražské barikády. Nadšený sedmnáctiletý kluk, to víte, a byl na Libeňském mostě, na té nejtěžší barikádě. Takže maminka byla sama s tatínkem a obě děti pryč z domu. V rozhlase pak začali hlásit, že ta nemocnice, ve které jsem ležela, je ostřelovaná. Nic se samozřejmě nevědělo přesně. Maminka z toho byla úplně pryč, ačkoli ji tatínek utěšoval, seč mohl. Jak nám pak zpětně řekli, tenhle stres byl základ té její nemoci. O půl roku později začala škobrtat a postupně ochrnula. Pak jsem se o ni starala – musela jsem se naučit vařit, říkala mi z postele a z křesla receptury. Bratr se nakonec naštěstí z barikády v pořádku vrátil, bylo to 9. května a měl stužku v pískové uniformě. Pamatuji si – a to je další z té „obrázkové série“, jak za mnou přišel na návštěvu do nemocnice právě v téhle uniformě pražské revoluční gardy. Byla jsem taková malá slečna a byla jsem nejen strašně šťastná, ale taky na hezkého bratra pyšná!

S bratrem jsme se měli moc rádi. Učil mě tancovat, vodil mě do tanečních a na plesy… Byl vynikající tanečník a já jsem taky ráda tancovala, takže vždycky vyvedl sestřičku. Krom toho byl velký odborník na chov koní. Vystudoval v Suchdole zemědělskou školu, a jak byl výborný na matematiku a přírodní vědy, tak si ho na té fakultě chtěli nechat, ale on ne! Jak jen mohl, utíkal ke koním. Jen co vystudoval, honem do Kladrub, do státního hřebčína, kde pak žil de facto celý život. Později zemřel při autonehodě.  Když promoval, což bylo v 50. letech, v době tvrdého komunismu, tak se řeklo: Koně pryč! Máme přece traktory, žádné koně nepotřebujeme, a kdo na nich jezdí…

… ten je buržoa.

Přesně tak! Koně byli něco jako sociologie – takzvaný buržoazní přežitek! Vedle etnologie jsem si ji chtěla vzít jako druhý obor, ale nešlo to, už nebyla. Musím ale hrdě říci, že můj bratr Jirka de facto zachránil chov čistokrevných koní u nás. Ovšem za cenu strašných bojů. Jeden z koní, takzvaný „kočárový“, skončil dokonce na anglickém královském dvoře a můj bratr tam byl pozvaný na svatbu. To byla tedy 50. léta, začali jsme studovat.

Když jste u té zlomové doby; zažila jste úctyhodnou řádku velkých historických převratů a změn – válku, 60. léta, normalizaci i revoluční éru v 89. roce, prakticky téměř všechna pro naši zemi významná data 20. století. Kdybyste je měla srovnat, dokážete říci, ve které z těch etap jste vnímala největší naději na nějakou společenskou změnu? A kdy naopak skepsi, marasmus, deziluzi?

Nadějeplná, ačkoli mi tehdy bylo relativně málo, byla jednoznačně poválečná doba. Kdo zažije válku – a já ji jako malá zažila v Praze včetně nočních náletů – tak má pak taky nejrůznější „obrázky“: v noci sbalený kufříček nejnutnějších věcí a do krytu, kde jsou jen nějaké ty deky a nádoby s vodou. A tam třeba celou noc. Do první třídy jsem začala chodit takřka paralelně s vypuknutím války, a zanedlouho už nám Němci zabrali školu v Dejvicích, naproti generálnímu štábu a museli jsme do improvizované školy v Bubenči, která byla v takových dřevěných barácích. Po válce to bylo samozřejmě krásné, navíc období v letech 1945–1948, než bylo zase všechno jinak, mám spojené s tím úplným mládím. Pro mě to tedy osobně byla krásná doba. 68. rok byl pak spojený s tím, že jsme mohly, já i Milena Hübschmannová (se kterou jsme téměř vrstevnice a se kterou jsme o sobě zezačátku ani nevěděly – ona chodila na filologickou fakultu, já na filosoficko-historickou, což bylo tehdy rozdělené, a potkaly jsme se tudíž až později, v průběhu školního roku), vůbec poprvé využít něco z našeho oboru.  V sociologickém ústavu byla vypsaná stáž do národnostního oddělení, kam jsme byly s Milenou přijaté. To byl červen 68.

To jste neměly moc času.

Hodně málo času. Měsíc, dva to bylo ještě dobré, pak nám ale dali do čela jako vedoucího naší skupinky marxistického filozofa Karla Káru. Začaly jsme dělat na velkém výzkumu, každá jsme jednak pokračovala v tom svém, jednak jsme dělaly jeden dohromady. Možnosti byly ale čím dál omezenější a výsledky, ke kterým jsme došly – počínaje tím, že Romové jsou právoplatná etnická skupina, v podstatě národnost, a proč – tedy ty hlavní výsledky, k nimž jsme dospěly, nám okleštili a výsledně opět nedovolili publikovat. Za tím, co tehdy vyšlo z naší práce, si lze stát až dodneška. Publikovalo se jen cyklostylem – tak vznikly dva větší materiály: Cikánské obyvatelstvo v Československu a ještě jedna publikace. Platilo nicméně, že pro to, na co jsme se v rámci oboru chtěly zaměřit, prakticky neexistovalo uplatnění.  Takže já jsem si bádala soukromě, Milena byla v Československém rozhlase, přičemž mohla jezdit nahrávat slovesnou kulturu, zatímco já se od začátku soustředila na změny v tradiční kultuře a na romskou hudbu. Dnes vlastním asi největší sbírku tradičních romských písní u nás. Celou dobu jsem tedy jezdila do osad, počínaje Polonkou na středním Slovensku, kam jsem přišla mezi Romy vůbec poprvé.

Pro nit mého vyprávění je, myslím si, nejpodstatnější, že jsem začala v roce 1952 studovat – maminka zemřela v srpnu, ale ještě k ní dolehla informace o tom, že jsem přijatá na filosofickou fakultu, že jdu dělat etnologii, a měla z toho velkou radost. Zůstali jsme pak sami s tatínkem. V té době jsem se – což souvisí s tou nemožností se uplatnit – „upíchla“ v prvním zaměstnání. Byl to středočeský Krajský národní výbor na Smíchově.  

A protože jsem jako pravý nadšenec toužila jít do samého ohniska dění, požádala jsem si o východní Slovensko, do Košic. Jeden by myslel, že to není typické působiště po fakultě, ale já jsem byla ráda, že jsem tam vůbec mohla být. Jmenovalo se to Krajské kulturní středisko, a tam jsem měla možnost i pracovně jezdit po celém kraji, a taky mezi Romy. Na jaře 1960 jsem se tedy rozhodla, že chci na východní Slovensko, kam jsem předtím pořád jezdila jen výzkumně a sama. Chtěla jsem tam začít trvale pobývat a žít. Bylo to další zajímavé a moc krásné období mého života.

Mohla jsem tam jezdit a chodit mezi Romy zcela volně, natáčet písničky, později i fotografovat a dělat si své výzkumy.  Tohle období přineslo ten odborný výsledek, že jsem tam dala dohromady materiály ke své první knize Bez kolíb a šiatrov z roku 1965. A když se vrátím k Vaší otázce: úvod a závěr této knihy byl například dodán zvenčí. Vám se to teď zdá třeba nepochopitelné…

Nezdá se mi to nepochopitelné, ale zajímá mě to, a čtenáře možná také, vždyť jde o kus historie, jehož vliv pociťuje dodnes.

Závěrem té knihy tedy muselo být, že Romové se budou měnit – abych se zasmála – jaksi „ke světlým zítřkům“. V téhle útlé publikaci jsem se poprvé pokusila shrnout, kdo Romové jsou, že jsou etnická skupina a také je na jednotlivé skupiny rozdělit. Plus fakt, že jsou z Indie, ačkoli to se zpřesnilo až později, pomocí lingvistických výzkumů. V roce 1964 a 65 to byly mé první objevy, na které jsem musela přijít sama. Na fakultě mi nikdo nepomáhal, tam se jen divili, že si tohle téma chci vzít k diplomové práci. A že prý to není žádné „odborné“ téma, což je dnes už k smíchu.

Nakonec mi ale pomohl můj starý profesor, který byl indolog a byl velvyslanec v Indii – u něj jsem konzultovala, a ten měl pro mě pochopení. A pak také dr. Otakar Nahodil, který byl tehdy odborný asistent. Vrátím se ale ještě k letům 64 a 65, kdy jsem napsala knihu Bez kolíb a šiatrov, kterou jsem pak ještě rozšířila o další výzkumy a vznikla kniha Romano Drom – Cesty Romů. Dalším výsledkem byla výstava, kterou jsem udělala taktéž doslova na koleně. Jmenovala se Cigáni východného Slovenska – a dodali k ní opět dobový přívěsek: …kedysi, dnes a zajtra.

To „kedysi“ byla tedy ta historická část, kterou jsem tam ukázala: odkud Romové jsou, jejich indický původ, jazyk atd. Výstavu jsem představila v Dome košického vládneho programu. Instalovala jsem ji už  v 6. nebo 7. měsíci těhotenství. Ale vrátím se ještě k momentu, kdy jsem se rozhodla do Košic odejít – nezlobte se, že tak přeskakuji! Vyložím Vám to osobní pozadí. Tatínek z mého rozhodnutí zezačátku moc nadšený nebyl, nakonec ale pochopil, že je to můj život a obor. Zůstal pak v Praze sám. Koncem března 1961 zemřel taky on, na rychle projevenou rakovinu, v nemocnici byl jen asi 10 dnů, nešlo to operovat. Zůstala jsem tedy v Košicích úplně sama. Můj kolegaVladimír, který se mnou předtím pracoval na středočeském KNV, mě už delší dobu miloval, ale já měla spíš odmítavý postoj, ačkoli jsem měla každý den v Praze na stole kytici růží a podobně…

Nicméně po půl roce se objevil v Košicích. Na východoslovenských železárnách, které se tehdy stavěly, si zařídil, že ho tam vezmou. Takže prostě přijel. A teď asi tušíte, co Vám dopovím.  Bylo to tehdy zlé období, jak jsem zůstala sama. A v Košicích jsem toužila zůstat, po pracovní stránce jsem byla moc spokojená. Takže jsem nakonec souhlasila se svatbou. Vzali jsme se. Bylo to 1. dubna 1961, různí přátelé se domnívali, že jde o aprílový žert. Jen místní Romové, moji přátelé, věděli, že je to pravda – přišli a hráli mi. Svatbu jsme měli na košickém Národním výboru. Pracovala jsem tak pak až do 62. roku – koncem května se mi potom narodil syn Martin. Pár týdnů před porodem jsem se vrátila do Prahy. Bez kolíb a šiatrov jsem napsala v době mateřské dovolené.

Jak vlastně reagovali muži Vašeho života na skutečnost, že Vaše profese se pojí s častým cestováním? Jak se s tím smiřovali? Následovali Vás? Zlobili se, nebo Vás naopak podporovali?

Dobrá otázka! První muž mého života – tatínek – jak jsem se už zmínila, nebyl moc nadšený, když jsem se v 1. ročníku na fakultě rozhodla pro svou profesi. Ale akceptoval to. Byla jsem, jak se tehdy říkalo, tzv. dívka z dobré rodiny a tatínek strávil celý život, což je dnes unikum, v jednom zaměstnání a byl poměrně konzervativní. Měl pocit, že přece nemůžu jezdit někam tamhle na východní Slovensko, „mezi cikány“, což si myslela i spousta dalších lidí okolo, takže i s tím jsem musela bojovat. Nicméně později během let to pak pochopil a přijal.

Co se Vladimíra týče, s tím jsme se, jak jsem říkala, brali přímo na východním Slovensku, pak jsme ale měli syna… a nebylo to úplně ono. Později jsme se rozešli, ale v dobrém.

A muž mého života – Jan, Honza – ten to chápe, protože se máme moc rádi, akceptuje to. Když jsem ho ale poznala, už jsem nejezdila tolik jako dřív – tehdy vlastně pořád. Mé cesty mimochodem souvisely i s tím, že tatínek pracoval na Ministerstvu dopravy a já měla tzv. „režijku“ – režijní průkazku. Zní to dnes už jako vtip, ale dodnes si pamatuji, že jsem z Prahy do Košic jezdila za 10 korun. Nejčastěji jsem jezdila do Trebišova, kde jsem sbírala materiály na diplomku – dneska když se na ni povídám, vypadá to opravdu spíš jako pokus. (směje se) Mezi trebišovskými mám dodnes hodně přátel…

Chtěla jsem se vyhnout patosu okolo Vašeho jubilea a romantickým otázkám souvisejícím s Vašimi výjezdy do osad; zeptám se ale trochu jinak: jaké čistě praktické rady do života jste si odtamtud odnesla?

O tom se těžko souhrnně mluví, vyznívalo by to trochu pateticky – což bych nerada. Já mezi Romy jezdila od svých 20 let. Naučila jsem se tam to, co máte zřejmě na mysli – totiž, že život je úplně jiný, než jak jsme byli vychovávaní v tzv. „dobrých rodinách“.  Svým rodičům moc děkuji, že jsem takhle vyrostla, ale vydala jsem se pak úplně jiným – svým vlastním – směrem. Samozřejmě, že když jsem poprvé přišla z Prahy do osady – do koliby – kde nebylo ani světlo a kde byla jedna postel a často nebylo co jíst, je těžké popsat ten pocit.

Troufám si říct, že jsem Romy postupně pochopila a skrze ně i vlastní pohled na život a na svět, na lidi. Dali mi člověčí lásku, lidský vztah člověka k člověku, protože Romové – a to teď říkám naprosto bez patosu – když mezi ně někdo přijde, vycítí, co je zač. A bez jakýchkoli řečí, aniž jsem se někdy musela nějak uvádět – nikdy se mě nikdo neptal, kdo jsem, co jsem, co tam chci nebo od nich, pro ně jsem byla prostě Eva. Naprosto mě přijali, a musím říct, že všichni beze zbytku. Jsou desítky a desítky míst a osad, kde jsem byla, ale nikdy se nestalo, že by mě lustrovali – a to mě na tom vzalo. Nic jsem s sebou tehdy nevozila – ani magnetofon, ani notýsek, foťák – až zpětně jsem se ze sociologie naučila, že jsem de facto prováděla tzv. zúčastněný výzkum.

Jejich život běžel normálně kolem mě a já ho s nimi žila. Myslím, že tamní Romové věděli, komu můžou věřit. Zezačátku jsem při výzkumech spala vždycky někde ve městě – brzy mi ale řekli: „No proč chodíš spát jinam, buď u nás!“ V Trebišově byla porodní asistentka, Zuzana Demeterová, ta měla takový lepší domeček s tzv. parádní místností – tam mě uložila. I odtamtud mám jeden „obrázek“ – krásná chvíle – spala jsem v té posteli a instinktivně se probouzela pocitem, že se na mě někdo dívá. Tak jsem pomalu otevřela oči, a vidím, za zasklenými dveřmi jsou desítky párů dětských očí, které mě pozorují a říkají: „Mek sovel, amari Evička, mek sovel. Čiten!“  Nebo další obrázek: jsem na konci osady a z toho druhého najednou hrozný křik.

A volají: „Joj! Devla, muľa, ou muľa!“ Říkám si, proboha, co se stalo. A tak tam běžíme, a tam skutečně ležel mladý muž, v bezvědomí. Jak se ukázalo, nešlo přímo o delirium tremens, ale asi předtím hodně pil. Hned ho nesli na postel a už mu pomalu přinášeli svíčky a chtěli u něj vartovat, když jsem přiběhla. Přestože jsem neměla žádnou zdravotnickou průpravu, někde jsem asi zaslechla, že v takových případech pomáhá mléko. Tak mi ho přinesli, řekla jsem, ať ho svaří. „Podržte ho,“ povídám. Nalili jsme mu to teplé mléko do úst a samozřejmě obživnul. A tak jsem vzkřísila mula!

Takových okamžiků mám moc a moc, jeden krásnější než druhý. Mám je ve svém srdci.

Eva Davidová

Etnografka, socioložka, historička umění a fotografka Eva Davidová patří mezi zakladatele české romistiky. Od poloviny 50. let se systematicky věnuje studiu způsobu života a kultury Romů v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Z té doby pocházejí nejen její první fotografie, ale i první fonografické záznamy romské slovesné a hudební kultury.

Jako odborná pracovnice různých vědeckých a kulturních institucí zůstala od dokončení studia na Filozofické fakultě UK až dodnes věrná svému tématu. V současnosti přednáší na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a externě i na několika dalších univerzitách, spolupracuje s řadou zahraničních institucí, je členkou International Romani Union a aktivně působí v mezinárodní vědecké romistické společnosti Gypsy Lore Society.

V roce 2002 dostala Davidová od ministra kultury Pavla Dostála medaili Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění) za celoživotní práci v oblasti záchrany, dokumentace a prezentace tradiční kultury Romů v České republice a na Slovensku. Přední fotografka a muzikoložka letos oslaví významné životní jubileum.

Přečteno: 3050x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

RV, RV 12/2012, Rozhovory



HLAVNÍ ZPRÁVY

Setkání romských studentů Baruvas v Týnci nad Sázavou (květen 2019) (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

videoROMEA spustila kampaň na podporu romských studentů. Zapojit se můžete i vy!

11.6.2019 11:45
ROMEA spustila další fundrasingovou kampaň na podporu romských studentů středních a vyšších odborných škol, tentokrát s názvem Společně to dokážeme. Pětiletý projekt Romský stipendijní program pro studenty SŠ a VOŠ odstartovala ROMEA v ropce 2016. Za tu doby podpořila stipendiem 198 studentů středních a vyšších odborných škol, umožnila studentům zúčastnit se 283 vzdělávacích kurzů, doučování nebo školních exkurzí a uspořádala 9 studentských setkání BARUVAS pro 215 studentů.
 celý článek

Památník v Lidicích. (FOTO: Wikipedia.org)

Před 77 lety vypálili nacisté Lidice. V sobotu proběhne v památníku pietní akt

10.6.2019 15:56
V sobotu 15. června od 10:00 proběhne v Památníku Lidice Pietní vzpomínka k 77. výročí vyhlazení obce Lidice a osady Ležáky. V Ležácích se vzpomínková akce uskuteční v neděli 23. června.
 celý článek

--ilustrační foto--

Několik bitek v Kojetíně, medializuje se pouze ta "romská", starosta píše o "cikánském zlořádu"

10.6.2019 14:37
Na Masarykově náměstí v Kojetíně došlo v pátek 7.června večer k hromadné rvačce dvou skupin lidí. Podle starosty obce Leoše Ptáčka šlo o místní Romy. Zraněni byli dva lidé, došlo k poškození automobilu a střelbě z plynové pistole. Případ policisté vyšetřují jako trestné činy výtržnictví, poškození cizí věci a pokus těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo