romea - logo
17. října 2019 (čtvrtek)
svátek má Hedvika
Loading
rozšířené vyhledávaní

Fanfare Ciocărlia: Dnes Praha, zítra Tokyo

10.10.2019 11:16
Fanfare Ciocărlia Foto: Karolína Telváková
Fanfare Ciocărlia Foto: Karolína Telváková

Hudba nadupaná energií a kalendář nabitý koncerty – to je nedílná součást života muzikantů z kapely Fanfare Ciocărlia. Její název v překladu znamená Dechovka Skřivánek a kapela brázdí svět už bezmála čtvrtstoletí. Minimálně jednou za dva roky vystupuje i v Česku, kde letos rozjásala jak návštěvníky festivalu Khamoro v Praze, tak účastníky Festivalu Úštěk.

Členové skupiny Fanfare Ciocărlia pochází z malé vesničky na severovýchodě Rumunska, kde nestaví ani vlak. Už její název je příznačný – Zece prajini znamená Deset polí. A právě tam v roce 1996 dorazil mladý německý zvukař Henry Ernst, kterého okouzlila nejen vynikající hudba, ale i tamní životní styl. O tom, jak kapelu objevil, vypráví následovně.

Henry Ernst: To je hodně dlouhý příběh. Existuje film Iag Bari – Brass on Fire, kde ho můžete znovu prožít. Ale stručně řečeno, bylo to úplně náhodou. V roce 1996 jsem autem snad posté cestoval Rumunskem po všech vesnicích a jednoho dne jsem v jakési vesničce kupoval naftu od sedláků a došlo na takové ty běžné otázky: 'Proč jezdíš do Rumunska? Co se Ti tady líbí?' A já jsem ji odpovídal, že se mi moc líbí jejich muzika, hlavně rumunská folklorní hudba a taky romská hudba. A oni na to: 'Tobě se líbí romská hudba? Tak to musíš jet do vedlejší vesnice, protože tam žijí muzikanti, kteří hrají dechovku!' To pro mě bylo překvapující. Nikdy jsem neslyšel o Romech v Rumunsku, kteří by hráli dechovku, to jsem znal jen z Makedonie, Srbska nebo Bulharska. A tak jsem se tam vydal.

Nezmeškejte ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si své předplatné časopisu Romano voďi na www.romanovodi.cz

Cesta rozhodně nebyla marná.

Henry Ernst: Jel jsem tak hodinku, vjel do vesnice a na kraji silnice jsem uviděl starého muže. Stáhl jsem okénko a zeptal se: 'Dechovka?' A on odvětil: 'Dechovka – já, jít ke mně domů.' A během tří, čtyř, pěti minut tam přišlo třicet – pětatřicet lidí a všichni nesli dechové nástroje. Byli tam staří muži i malé děti. A všichni začali hrát pro cizince, který poprvé v životě přijel do jejich vesnice. Byla to neskutečná hudba – na jednu stranu jistý druh techna, ale s jistým humorem, velmi precizně zahraná, divoká, rychlá – jednoduše řečeno – úplně mě odfoukli pryč!

A tak tam Henry Ernst zůstal.

Henry Ernst: Z té hodiny, kterou jsem tam plánoval strávit, se staly tři měsíce. A mezitím ve mně uzrála myšlenka: 'Lidi, nějak Vás přivedu do Německa, protože to musí slyšet i další lidé!' A tak vznikl obrovsky úspěšný příběh se třemi tisícovkami koncertů po celé zeměkouli.

Také publikum kapelu hned přijalo s nadšením.

Henry Ernst: Reakce publika byla od prvního koncertu přemáhající. Lidé jásali, tleskali ve stoje a byli nadšení úplně stejně jako já. Jiskra přeskočila na německé, francouzské i na celosvětové publikum.

Fanfare Ciocărlia je dnes světoznámá kapela. A jak se mezitím změnil život ve vesničce Zece prajini?

Henry Ernst: Samozřejmě se tam život změnil. Je přirozené, že i kvůli popularitě skupiny a financím, které jsou s tím spojené. Ale také díky členství Rumunska v Evropské unii se tam změnila infrastruktura, lidé pracují jinde, přinášejí domů peníze, vystavěli si skvělé domy. Ta vesnice se za posledních 25 let hodně změnila.

Život s tak populární kapelou má doslova kočovný charakter.

Henry Ernst: Život se skládá z velkého množství cestování v mužské společnosti. Zpravidla to vypadá tak, že jsme 150 až 200 dní v roce na cestách. A samozřejmě se všichni těší, až zase přijedou domů, stráví čas s vnoučaty, dětmi a manželkami, ale po dvou týdnech už jsou zase netrpěliví a těší se na další cestu. To se stalo životní náplní kapely Fanfare Ciocărlia a tak vypadá její život. Dnes Praha – zítra Tokyo.

V Praze prý muzikanti koncertovali už třicetkrát. K rozhovoru jsem pozvala dva z nich: Oprica Ivancea hraje na saxofon a klarinet a Lazar Radulescu hraje na trubku a zpívá. Moje první otázka směřovala k tomu, v jakých jazycích jsou texty, které kapela zpívá.

Oprica Ivancea: Obvykle jsou v rumunštině, a taky v romštině. Někdy taky v angličtině zvoláme třeba „hands up“.

O jakých tématech zpíváte?

Oprica Ivancea: O všem možném. Tématem písní je třeba to, že je nám po někom smutno, ale jsou i o lásce, o zlobě, ale především o našem životě – o veselém životě.

Jak se žije ve Vaší vesnici Zece prajini?

Oprica Ivancea: Ujde to, narodili jsme se tam. Někteří z nás se přestěhovali jinam, ale přesto je to vesnice, kam se vracíme.
Lazar Radulescu: Žil jsem ve městě Roman a pracoval jsem ve fabrice, když jsem byl mladý. Po odchodu do penze jsem se přestěhoval na venkov, díky Bohu tam mám dům, pět dětí (dva chlapce a dvě dívky), mám i vnoučata, pět vnoučat...

A jak se žije Romům v Rumunsku?

Lazar Radulescu: Tak i onak. Kdo pracuje, žije dobře. Když máš profesi, která je žádaná, tak jsi v pohodě.

Je pro romské kapely v Rumunsku typické, že hrají na svatbách, křtech či pohřbech?

Lazar Radulescu: Samozřejmě. S tím jsme i my začínali. Ale teď už máme koncertní turné. Ale když jsme doma a je čas, tak i při těchto příležitostech hrajeme – křty, svatby, párty, pohřby. V Rumunsku je ale hodně kapel, které tak hrají.

Cestujete hodně?

Lazar Radulescu: Víc než půl roku ročně jsme na cestách. Taková je naše profese. Ale máme čas i pro naše rodiny.

Jaké byly počátky skupiny?

Lazar Radulescu: Začalo to v roce 1996. Poprvé jsme byli ve Francii, kde jsme měli deset koncertů, pak jsme jeli do Německa. Začátky byly těžké, ale pak jsme si zvykli, hodně jsme zkoušeli, nahráli alba – teď už máme osm tak šest – sedm cédéček.

Oprica Ivancea: Bydlíme spolu v Zece prajini, což je malá vesnice. Vyrůstali jsme spolu, s panem Raduscu jsme švagři – naše manželky jsou sestry. Do naší vesnice přijel manažer, objevil nás a navrhl: 'Chlapi, pojďte a uvidíme.' A díky Bohu to byl dost dobré. Mezi manažerem a umělci je skvělá spolupráce.

Jak jste se naučili hrát na hudební nástroje?

Oprica Ivancea: To je typicky tradiční. Náš táta hrál doma na hudební nástroj, dítě ho vidělo a líbilo se mu to. Vzalo nástroj do ruky, někdy ho trochu rozbilo, pak se zase opravil... Stejně to měl i můj švagr.

Lazar Radulescu: Táta byl muzikant, hrál na trubku, učil jsem se hrát odmalička a v sedmnácti – osmnácti letech už jsem hrál na svatbách.

A jakou hudbu hrajete?

Oprica Ivancea: Všechno vychází z rumunské tradice. Rumunský folklor je podle mého názoru jeden z nejlepších na světě, protože je veselý. Děláme také remixy, tradiční balkánskou hudbu, pop, trochu také jazz.

Hudba kapely Fanfare Ciocărlia pronikla také do filmů.

Oprica Ivancea: Ve filmu Borat se použila naše hudba.

Bubeník Benedikt Stehle: Hodně známý je film Proti zdi (Gegen die Wand). Natočil ho známý turecký režisér Fatih Akin, který žije v Německu. V tomto filmu použili skladbu, kterou už jsme měli vytvořenou. Ale někdy také tvoříme hudbu přímo k filmům.

Benedikt Stehle je mladý bubeník z Berlína. Jak se dostal do romské kapely z Rumunska?

Benedikt Stehle: Ke skupině jsem se dostal opravdu náhodou. Už jsem ji na koncertě viděl jako dítě, byl jsem tam s mojí mámou. Pak jsem působil na berlínské hudební scéně a úplně náhodou jsem se díky doporučení k té skupině před čtyřmi lety dostal, to mi bylo 29 let.

Fanfare Ciocărlia dosud natočila osm alb, z nichž řada pronikla do čela hudebních žebříčků a inspirovala filmaře. A těšit se můžeme i na další.

Benedikt Stehle: Právě plánujeme jedno nové. Poslední čtyři roky jsme byli pořád na turné a já jsem se ke kapele dostal přímo po posledním albu Onwards to Mars!. Ale teď chceme natočit album k 25. výročí skupiny.

Je vůbec zázrak, že kapela už čtvrtstoletí koncertuje po celém světě. A jak se za tu dobu změnilo její složení?

Benedikt Stehle: Jen velmi málo. V podstatě se k ní lidé jen přidávali. Za posledních dvacet let se toho moc nezměnilo. Možná čtyři lidé se vyměnili, přidali se noví, ale jinak je bez změny.

Jeden důležitý muzikant však zemřel.

Benedikt Stehle: To byl tatínek Opricy, Daniela a Lorenţia, těch tří bratrů ze skupiny. On byl nejstarší v kapele.

Navštívil jste také rodnou vesnici svých hudebních kolegů.

Bubeník Benedikt Stehle: Byl jsem tam dvakrát zkoušet a je to tam skvělé. Byl jsem nadšený. V noci je tam nádherná hvězdná obloha, je tam klid, jen v dálce člověk slyší štěkot několika psů. Je to moc krásná, útulná malá vesnice s dobrým jídlem a milými lidmi. Je tam jeden kiosek, jeden bar a tím to hasne. Žije tam tak 400 lidí.

Romských muzikantů jsem se ještě zeptala, jak jsou Romové v Rumunsku přijímáni většinovou společností.

Oprica Ivancea: Je to OK. Samozřejmě, v Rumunsku stejně jako na Balkáně a všude na světě je trochu rasismus. Ale třeba my z Fanfare Ciocarlia jsme umělci. Když přijedeme domů, tak lidé, kteří nás znají, nás respektují. Naše děti chodí do školy, jsme dost dobře začlenění do společnosti. Pro nás je to OK. Ale samozřejmě – najdou se i zlí lidé jak mezi Romy, tak mezi ne-Romy. To je život. Ale my se máme dobře, s etnickými problémy se nesetkáváme.

Jakým jazykem doma mluvíte?

Oprica Ivancea: Rumunsky. Používáme i romská slova, ale zřídka. Romský jazyk umím, ale žijeme v Rumunsku, společnost je rumunská, tak romštinu používáme jen mezi námi, když třeba chceme říct něco vtipného.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.

Jana Šustová, Foto Karolína Telváková
Přečteno: 341x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Hudba, RV 7-8/2019, Rumunsko, Romano voďi 2019, Romano voďi, Rozhovory



HLAVNÍ ZPRÁVY

Chudinské ghetto (Ilustrační FOTO: Safranek-interia.eu, Wikimedia Commons)

Zpráva o stavu romské menšiny: V ČR bylo loni podle odhadů 830 ghett se 127.000 obyvateli

14.10.2019 11:21
V Česku existovalo loni přes 830 chudinských domů, ulic a čtvrtí. V těchto ghettech žilo víc než 127.000 lidí. Uvádí to zpráva o stavu romské menšiny za loňský rok.
 celý článek

Slavnostní předávání certifikátů v rámci stipendijního programu ROMEA (2018)

videoVYSÍLALI JSME ŽIVĚ: Slavnostní předávání certifikátů v rámci stipendijního programu ROMEA

10.10.2019 20:58, (AKTUALIZOVÁNO 12. 10. 2019, 22:00)
V pátek 11. října od 13 hodin proběhlo již čtvrté slavnostní setkání stipendistů podpořených v rámci Romského stipendijního programu pro romské studenty SŠ a VOŠ, který realizuje organizace ROMEA. Studenti byli slavnostně uvedeni do stipendijního programu v Brožíkově sálu na Staroměstské radnici, kde se setkali s pořadateli a sponzory programu. Stipendium letos získalo 69 studentů SŠ a VOŠ. Celou akcí zúčastněné provedl moderátor Lukáš Kotlár. Přímý přenos zajistila první romská internetová televize ROMEA TV. Krásné prostory pro tuto akci poskytl Magistrát hlavního města Prahy.
 celý článek

Cyril Koky

Cyril Koky bude kandidovat do Senátu za Pirátskou stranu v obvodu Kolín

10.10.2019 17:30
Ve volbách do Senátu bude za Pirátskou stranu v obvodě Kolín kandidovat Cyril Koky. Členská základna Pirátů ho ve volbách na internetovém fóru zvolila jednomyslně.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo