romea - logo
17. února 2020 (pondělí)
svátek má Miloslava
Loading
rozšířené vyhledávaní

Fejeton Jany Baudyšové: Svoboda je, když...

Praha, 22.11.2014 12:31, (ROMANO VOĎI)
(Ilustrace Arbe)
(Ilustrace Arbe)

Na sedmnáctého listopadu devatenáct set osmdesát devět si vzpomínám, jako by to bylo včera. Bylo mi šest a zatímco naši cinkali svazkem klíčů na Václaváku, u nás doma se schylovalo k velkému dobrodružství. Hlídal nás totiž děda. A to byl lístek do světů, v nichž se bortily kontury všech atosenesmí, atosenedělá, s noblesou zavládala úplně jiná pravidla, a navíc – jste byli svobodní.

Děda nám totiž slíbil, že si opečeme buřta. Mraky si odřely břicha o rozoraná pole, kouř ohňů se smíchal s vůní tlejícího listí a spolu s ladovskými pasáčky na pohlednicích, co si hřejou prokřehlé prsty nad plameny a blížícím se soumrakem to v dětské duši způsobilo výbuch touhy – přiběhnout k ohni a zahřát se. A napíchnout na klacek špekáček a pozorovat jiskry. A nepřestávat snít. Za okny paneláku.

Jenže co děda slíbil, to se taky stalo. Revoluci jsme oslavili s buřtem na vidličce nad plamenem plynového sporáku. Prostě dodržel slovo.

Taky si vzpomínám, jak se naši stali slavní pro značnou část stodůleckého sídliště. V té vratké době před převratem se totiž jednoho večera naváli o pár vchodů dál u Pepíka Havla, archeologa a někdejšího rozhlasáka a když se nad ránem vraceli domů, jali se nadšeně a ne zrovna potichu projevovat Pepíkovi vděčnost - „Ať žije Havel!“ a taky „Havel na hrad! “ Po nějaké době se jich sousedi začínali chodit tajuplně ptát: „Jak jste to už tenkrát věděli?“

A když Marta zpívala na balkoně nad přeplněným náměstím Modlitbu pro Martu a všichni ti lidé s vlajkami a slzami dojetí se kupodivu vešli i na miniaturní obrazovku naší první barevné televize, ne, že bychom se s bráchou přestali rvát o kostky lega a rozbíjet si lodě v námořních bitvách, ale bylo poznat, že se mezi dospělými děje něco vážného.

Pouta povolila a nad krajinou se zamlženými rány se rozprostřela svoboda. Havel Václav se přestěhoval na Hrad a strýc Pepa dál bydlel o pár vchodů vedle. Taky povolily fronty na banány, takže když jsme se jako správně tvrdohlaví spratečkové vztekali, že je papat nebudeme, nemělo to na rodiče tak zraňující dopad, jako když jsme ten žlutý zázrak odmítli po třech promrzlých hodinách přešlapávání před obchodem.

Za pár let jsme si mezi sebe se Slováky položili hranici a najednou jsme byli hrozně samostatní. Z osnov a učebnic dávno vymizeli zemědělci a pionýři, napříč předměty se v nich skloňovala demokracie a pravidelně nás ve slohu přepadávala úloha „Svoboda je, když…“.

Takže. Třeba. Svoboda je, když se můžete rozhodovat a jednat podle svojí vůle. Když máte možnost volby. A když za svoje volby nesete zodpovědnost. Ale není to jen tak. Svoboda je pojem, o kterém se dají popsat kilometry papíru. A to se taky stalo. Ke svobodě můžeme být i odsouzeni, píše Sartre. Nietzche zas říká, že svoboda může být od něčeho a k něčemu. Svoboda je taky vnitřní – a o tom zas rádi dumali třeba stoikové. A když se tak v duchu toulám mezi vjemy z doby, kdy to na ulicích a v srdcích měst vřelo a tisíce hrdel skandovalo právě tohle slovo, pokaždé podtržené chomáčkem páry ve studeném vzduchu a v rozjásaném opojení z lepších zítřků – myslím na to, že uběhlo skoro čtvrt století a zase se přikradl listopad a zase se nedá nemyslet na to, co kdysi napsal Georg Simmel. Napsal, že naše doba je vcelku jistě svobodnější než kterákoliv dřívější, a přece má z této svobody tak malou radost.

Ne, že bych neměla ze svobody radost. Naopak. Někdy si dokonce myslím, že bychom si jí měli mnohem víc vážit. Ne z pocitu, že si jí vážíme málo, ale z pocitu, že bychom si jí měli vážit ještě víc. Jsou ale chvíle, kdy umí zamrazit. Třeba, když v terezínské hospodě posedává kluk v náckovské mikině. Na dohled od hradeb bývalého židovského ghetta. Nebo když vám nepronajmou byt nebo vám nedají místo, protože jste černí, a pak proti vám pochodují s nápisem Cikáni do práce.

Jasně, že na to mají právo. A mají i lístek do světů, v nichž se bortí kontury spousty atosenesmí, atosenedělá, s noblesou panují úplně jiná pravidla a navíc – jsou svobodní. A to se může. Rozhodnout se podle své vůle a vybrat si možnost. Jen by se nemělo pro svobodu svou zapomínat na svobodu druhých. Aby pak někteří nebyli svobodnější než jiní, co jsou svobodní. Protože to se nesmí. To se nedělá.

Přečteno: 3394x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

RV 11/2013



HLAVNÍ ZPRÁVY

Tomáš Kaluja. Foto z videa o projektu Vnímaví pre zraniteľných

ČRo: Neřeším, jestli jsem Rom, Maďar nebo Slovák. Jsem obyčejný člověk, říká tanečník Tomáš Kaluja

7.2.2020 10:56
Tomáš Kaluja je maturantem Střední zdravotnické školy v Rožňave. Pochází z romské křesťanské rodiny z Veľkých Kapušan. Už od dětství je jeho největším koníčkem tanec. Soutěžně se mu věnuje doma na Slovensku, ale i v zahraničí. Mimo to patří mezi romské dobrovolníky, kteří pomáhají budovat romskou identitu u romských dětí, které jsou vychovávány v neromských náhradních rodinách.
 celý článek

(Zdroj: Archiv TV NOVA)

Módní návrhář Pavel Berky postoupil mezi TOP 16 v soutěži MasterChef Česko

7.2.2020 0:35
Úspěšný módní návrhář Pavel Berky zkusil své štěstí v soutěži MasterChef Česko. Kachní prso s bramborem a takzvané “griláše” s kachní paštikou
 celý článek

Vepřín v místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku (FOTO: Muzeum romské kultury)

Demolice vepřína v Letech by měla začít v červnu a skončit letos

6.2.2020 15:35
V Letech na Písecku by letos v červnu mohla začít demolice vepřína, na jehož místě stával za války koncentrační tábor pro Romy. ČTK to dnes řekla Lucie Horáková, mluvčí Muzea romské kultury, které v místě vybuduje památník romského holokaustu.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo