romea - logo
16. prosince 2019 (pondělí)
svátek má Albína
Loading
rozšířené vyhledávaní

Fejeton Jany Baudyšové: Svoboda je, když...

Praha, 22.11.2014 12:31, (ROMANO VOĎI)
(Ilustrace Arbe)
(Ilustrace Arbe)

Na sedmnáctého listopadu devatenáct set osmdesát devět si vzpomínám, jako by to bylo včera. Bylo mi šest a zatímco naši cinkali svazkem klíčů na Václaváku, u nás doma se schylovalo k velkému dobrodružství. Hlídal nás totiž děda. A to byl lístek do světů, v nichž se bortily kontury všech atosenesmí, atosenedělá, s noblesou zavládala úplně jiná pravidla, a navíc – jste byli svobodní.

Děda nám totiž slíbil, že si opečeme buřta. Mraky si odřely břicha o rozoraná pole, kouř ohňů se smíchal s vůní tlejícího listí a spolu s ladovskými pasáčky na pohlednicích, co si hřejou prokřehlé prsty nad plameny a blížícím se soumrakem to v dětské duši způsobilo výbuch touhy – přiběhnout k ohni a zahřát se. A napíchnout na klacek špekáček a pozorovat jiskry. A nepřestávat snít. Za okny paneláku.

Jenže co děda slíbil, to se taky stalo. Revoluci jsme oslavili s buřtem na vidličce nad plamenem plynového sporáku. Prostě dodržel slovo.

Taky si vzpomínám, jak se naši stali slavní pro značnou část stodůleckého sídliště. V té vratké době před převratem se totiž jednoho večera naváli o pár vchodů dál u Pepíka Havla, archeologa a někdejšího rozhlasáka a když se nad ránem vraceli domů, jali se nadšeně a ne zrovna potichu projevovat Pepíkovi vděčnost - „Ať žije Havel!“ a taky „Havel na hrad! “ Po nějaké době se jich sousedi začínali chodit tajuplně ptát: „Jak jste to už tenkrát věděli?“

A když Marta zpívala na balkoně nad přeplněným náměstím Modlitbu pro Martu a všichni ti lidé s vlajkami a slzami dojetí se kupodivu vešli i na miniaturní obrazovku naší první barevné televize, ne, že bychom se s bráchou přestali rvát o kostky lega a rozbíjet si lodě v námořních bitvách, ale bylo poznat, že se mezi dospělými děje něco vážného.

Pouta povolila a nad krajinou se zamlženými rány se rozprostřela svoboda. Havel Václav se přestěhoval na Hrad a strýc Pepa dál bydlel o pár vchodů vedle. Taky povolily fronty na banány, takže když jsme se jako správně tvrdohlaví spratečkové vztekali, že je papat nebudeme, nemělo to na rodiče tak zraňující dopad, jako když jsme ten žlutý zázrak odmítli po třech promrzlých hodinách přešlapávání před obchodem.

Za pár let jsme si mezi sebe se Slováky položili hranici a najednou jsme byli hrozně samostatní. Z osnov a učebnic dávno vymizeli zemědělci a pionýři, napříč předměty se v nich skloňovala demokracie a pravidelně nás ve slohu přepadávala úloha „Svoboda je, když…“.

Takže. Třeba. Svoboda je, když se můžete rozhodovat a jednat podle svojí vůle. Když máte možnost volby. A když za svoje volby nesete zodpovědnost. Ale není to jen tak. Svoboda je pojem, o kterém se dají popsat kilometry papíru. A to se taky stalo. Ke svobodě můžeme být i odsouzeni, píše Sartre. Nietzche zas říká, že svoboda může být od něčeho a k něčemu. Svoboda je taky vnitřní – a o tom zas rádi dumali třeba stoikové. A když se tak v duchu toulám mezi vjemy z doby, kdy to na ulicích a v srdcích měst vřelo a tisíce hrdel skandovalo právě tohle slovo, pokaždé podtržené chomáčkem páry ve studeném vzduchu a v rozjásaném opojení z lepších zítřků – myslím na to, že uběhlo skoro čtvrt století a zase se přikradl listopad a zase se nedá nemyslet na to, co kdysi napsal Georg Simmel. Napsal, že naše doba je vcelku jistě svobodnější než kterákoliv dřívější, a přece má z této svobody tak malou radost.

Ne, že bych neměla ze svobody radost. Naopak. Někdy si dokonce myslím, že bychom si jí měli mnohem víc vážit. Ne z pocitu, že si jí vážíme málo, ale z pocitu, že bychom si jí měli vážit ještě víc. Jsou ale chvíle, kdy umí zamrazit. Třeba, když v terezínské hospodě posedává kluk v náckovské mikině. Na dohled od hradeb bývalého židovského ghetta. Nebo když vám nepronajmou byt nebo vám nedají místo, protože jste černí, a pak proti vám pochodují s nápisem Cikáni do práce.

Jasně, že na to mají právo. A mají i lístek do světů, v nichž se bortí kontury spousty atosenesmí, atosenedělá, s noblesou panují úplně jiná pravidla a navíc – jsou svobodní. A to se může. Rozhodnout se podle své vůle a vybrat si možnost. Jen by se nemělo pro svobodu svou zapomínat na svobodu druhých. Aby pak někteří nebyli svobodnější než jiní, co jsou svobodní. Protože to se nesmí. To se nedělá.

Přečteno: 3044x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

RV 11/2013



HLAVNÍ ZPRÁVY

Vánoce na turistické základně Myšinec v Budišovicích u Hrabyně prožily děti z dětských domovů z Čeladné, Příbora, Liptálu, Býchor a Uherského Ostrohu. (FOTO: Vladislav Sobol)

videoZÁZNAM: Situace je zoufalá, děti z dětských domovů končí i po 30 letech rozvoje ústavní péče na ulici

25.11.2019 11:33
V České republice vyrůstá v dětských domovech a dalších typech zařízení pobytové péče přes 8 000 dětí, z toho několik stovek ročně odchází do dospělosti.
 celý článek

Dalibor Karvay

Vídeňský symfonický orchestr jmenoval houslistu Dalibora Karvaye prvním koncertním mistrem

22.11.2019 11:15
Vídeňský symfonický orchestr jmenoval 34-letého slovenského houslistu Dalibora Karvaye svým prvním koncertním mistrem. Informoval o tom hudebníh časopis The Strad.
 celý článek

Druhý ročník ocenění od romských organizací a nezávislých osobností Lúč z tmy (Foto: Facebook Lúč z tmy)

videoZÁZNAM: Slavnostního předávání ocenění Lúč z tmy

22.11.2019 0:01
Přímý přenos slavnostního předávání ocenění Lúč z tmy, které každoročně udělují romské organizace a nezávislé osobnosti těm, kteří se dlouhodobě zasazují o zlepšení postavení Romů v různých oblastech života nebo se významným způsobem podílejí na budování mostů mezi Romy a většinovou společností. Záštitu nad 2. ročníkem ocenění Lúč z tmy převzala slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Přenos z bratislavského Caffe Berinka odvysílá ROMEA TV od 19 hodin.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo