romea - logo
18. února 2019 (pondělí)
svátek má Gizela
Loading
rozšířené vyhledávaní

Fejeton Jany Baudyšové: Svoboda je, když...

Praha, 22.11.2014 12:31, (ROMANO VOĎI)
(Ilustrace Arbe)
(Ilustrace Arbe)

Na sedmnáctého listopadu devatenáct set osmdesát devět si vzpomínám, jako by to bylo včera. Bylo mi šest a zatímco naši cinkali svazkem klíčů na Václaváku, u nás doma se schylovalo k velkému dobrodružství. Hlídal nás totiž děda. A to byl lístek do světů, v nichž se bortily kontury všech atosenesmí, atosenedělá, s noblesou zavládala úplně jiná pravidla, a navíc – jste byli svobodní.

Děda nám totiž slíbil, že si opečeme buřta. Mraky si odřely břicha o rozoraná pole, kouř ohňů se smíchal s vůní tlejícího listí a spolu s ladovskými pasáčky na pohlednicích, co si hřejou prokřehlé prsty nad plameny a blížícím se soumrakem to v dětské duši způsobilo výbuch touhy – přiběhnout k ohni a zahřát se. A napíchnout na klacek špekáček a pozorovat jiskry. A nepřestávat snít. Za okny paneláku.

Jenže co děda slíbil, to se taky stalo. Revoluci jsme oslavili s buřtem na vidličce nad plamenem plynového sporáku. Prostě dodržel slovo.

Taky si vzpomínám, jak se naši stali slavní pro značnou část stodůleckého sídliště. V té vratké době před převratem se totiž jednoho večera naváli o pár vchodů dál u Pepíka Havla, archeologa a někdejšího rozhlasáka a když se nad ránem vraceli domů, jali se nadšeně a ne zrovna potichu projevovat Pepíkovi vděčnost - „Ať žije Havel!“ a taky „Havel na hrad! “ Po nějaké době se jich sousedi začínali chodit tajuplně ptát: „Jak jste to už tenkrát věděli?“

A když Marta zpívala na balkoně nad přeplněným náměstím Modlitbu pro Martu a všichni ti lidé s vlajkami a slzami dojetí se kupodivu vešli i na miniaturní obrazovku naší první barevné televize, ne, že bychom se s bráchou přestali rvát o kostky lega a rozbíjet si lodě v námořních bitvách, ale bylo poznat, že se mezi dospělými děje něco vážného.

Pouta povolila a nad krajinou se zamlženými rány se rozprostřela svoboda. Havel Václav se přestěhoval na Hrad a strýc Pepa dál bydlel o pár vchodů vedle. Taky povolily fronty na banány, takže když jsme se jako správně tvrdohlaví spratečkové vztekali, že je papat nebudeme, nemělo to na rodiče tak zraňující dopad, jako když jsme ten žlutý zázrak odmítli po třech promrzlých hodinách přešlapávání před obchodem.

Za pár let jsme si mezi sebe se Slováky položili hranici a najednou jsme byli hrozně samostatní. Z osnov a učebnic dávno vymizeli zemědělci a pionýři, napříč předměty se v nich skloňovala demokracie a pravidelně nás ve slohu přepadávala úloha „Svoboda je, když…“.

Takže. Třeba. Svoboda je, když se můžete rozhodovat a jednat podle svojí vůle. Když máte možnost volby. A když za svoje volby nesete zodpovědnost. Ale není to jen tak. Svoboda je pojem, o kterém se dají popsat kilometry papíru. A to se taky stalo. Ke svobodě můžeme být i odsouzeni, píše Sartre. Nietzche zas říká, že svoboda může být od něčeho a k něčemu. Svoboda je taky vnitřní – a o tom zas rádi dumali třeba stoikové. A když se tak v duchu toulám mezi vjemy z doby, kdy to na ulicích a v srdcích měst vřelo a tisíce hrdel skandovalo právě tohle slovo, pokaždé podtržené chomáčkem páry ve studeném vzduchu a v rozjásaném opojení z lepších zítřků – myslím na to, že uběhlo skoro čtvrt století a zase se přikradl listopad a zase se nedá nemyslet na to, co kdysi napsal Georg Simmel. Napsal, že naše doba je vcelku jistě svobodnější než kterákoliv dřívější, a přece má z této svobody tak malou radost.

Ne, že bych neměla ze svobody radost. Naopak. Někdy si dokonce myslím, že bychom si jí měli mnohem víc vážit. Ne z pocitu, že si jí vážíme málo, ale z pocitu, že bychom si jí měli vážit ještě víc. Jsou ale chvíle, kdy umí zamrazit. Třeba, když v terezínské hospodě posedává kluk v náckovské mikině. Na dohled od hradeb bývalého židovského ghetta. Nebo když vám nepronajmou byt nebo vám nedají místo, protože jste černí, a pak proti vám pochodují s nápisem Cikáni do práce.

Jasně, že na to mají právo. A mají i lístek do světů, v nichž se bortí kontury spousty atosenesmí, atosenedělá, s noblesou panují úplně jiná pravidla a navíc – jsou svobodní. A to se může. Rozhodnout se podle své vůle a vybrat si možnost. Jen by se nemělo pro svobodu svou zapomínat na svobodu druhých. Aby pak někteří nebyli svobodnější než jiní, co jsou svobodní. Protože to se nesmí. To se nedělá.

Přečteno: 2577x

 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

RV 11/2013



HLAVNÍ ZPRÁVY

Barber Valentýn Toráč (FOTO: Archiv Valentýna Toráče)

videoBarber Valentýn Toráč: Jsem produktivní, potřebuji v životě něco vytvářet

15.2.2019 18:20
Další díl pořadu Desetiminutovka Plus jsme natáčeli na svatého Valentýna s Valentýnem Toráčem, který v Praze provozuje barber shop.
 celý článek

--ilustrační foto--

Ústí nad Labem vyhlásilo bezdoplatkovu zónu na celém území města, včetně Trmic

14.2.2019 13:35
Ústí nad Labem vyhlásilo bezdoplatkovu zónu na celém území města, včetně Trmic. Magistrát usoudil, že celé město je „oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů“. To znamená, že nově příchozí obyvatele nebudou moci pobírat doplatky na bydlení. Platnost tohoto opatření nabyde 4. března. Zjistila to Česká televize.
 celý článek

Facebooková prezentace spolku Čonoro

Kandidát strany se sloganem o havěti působí ve spolku, který má pomáhat Romům a řešit situaci v Chanově

13.2.2019 16:45
Kandidát strany se sloganem o havěti působí ve spolku, která má pomáhat Romům a řešit situaci v Chanově Kandidát politické strany Otevřená radnice Most, která v loňských komunálních volbách uváděla na svých propagačních materiálech slogan „Jen deratizační prostředky na tu havěť nestačí!“ a na sociálních sítí k nim přidávala popisek „Nulová tolerance nepřizpůsobivým“ Pavel Pöschl se měsíc po volbách stal zástupcem nově vzniklé organizace pro pomoc Romům Čonoro v Mostě.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo