romea - logo
29. března 2020 (neděle)
svátek má Taťána
Loading
rozšířené vyhledávaní

Milan Junek: Fotografií volám o pomoc

18.12.2019 11:47
Milan Junek (FOTO: archiv Milana Junka)
Milan Junek (FOTO: archiv Milana Junka)

Ještě před pár lety bylo jeho jméno známější za hranicemi než u nás, ale jakmile ho média objevila, nezřídka ho představují jako předního fotografa (převážně mužských) aktů. „Mrzí mě, že na moje výstavy nechodí Romové,“ říká Milan Junek, který k našemu rozhovoru pozval i jednoho ze svých modelů, herce Lubomíra Semana.

Před třemi lety otevřela vaši výstavu v Praze organizace ARAART Davida Tišera a tam Romové ale přišli.

To ano, přišli a jsem za to opravdu rád. Byli to ale hlavně lidé z Davidova okolí, na ostatních výstavách jsem romské návštěvníky neviděl. Když se s nimi potkám venku, tak mi poklepávají na rameno, ale na výstavu nepřijdou. Nejsem Rytmus ani Bendig, Romové mají vžitou hlavně hudbu, ale umělecká fotografie, nahota a ještě k tomu mužská, to pro mnohé znamená pohoršení. Ženy nechodí, protože je tam jejich muži často nepustí, a muži nepřijdou, aby je tam nikdo neviděl a neřekl si, jestli nejsou gayové.

Milan Junek (1976) se narodil v Chomutově. Vyrostl v dětském domově v Dlažkovicích, vyučil se v oboru zahradník. Dnes je vyhledávaným fotografem převážně uměleckých aktů, jeho snímky zveřejnil mezinárodní magazín Advocate, spolupracuje s řadou osobností showbyznysu. V roce 2017 získal cenu za sociální dokument v soutěži Photo Open. Má za sebou více než desítku výstav v Česku i zahraničí, výtěžek z poslední výstavy v klubu Fičák v Brně věnoval Nadaci Krtek, která podporuje oddělení dětské onkologie brněnské fakultní nemocnice.

Homosexualita je pořád u Romů velké tabu.

Mezi Romy je obrovské procento homosexuality. Přirozeně – pokud má mnoho rodin hodně dětí, klidně šest sedm, tak je větší pravděpodobnost, že některé z těch dětí bude homosexuální. Problém je, že ven s tím jdou ti stateční, ti hrdinové, ale je hrozně moc těch, kteří to tají. Znám jich opravdu hromadu, zakládají rodiny, mají děti – protože to po nich chtějí jejich rodiče.

Z toho mají největší strach? Že je odmítne rodina?

Ano… že je zavrhnou, co si o nich budou myslet. Já ale budu žít raději po svém, protože jednou tady zůstanu sám a budu si muset ten život dožít já – ne moje rodina. Většina Romů je věřících a tohle je obrovské tabu, stejně tak moje fotky. A to mě opravdu mrzí, i proto že tím, co jsem dokázal, dělám dobré jméno i jim. Nikdy jsem třeba nefotil ani romského modela – přitom těch kluků, kteří mají vzhled pro kariéru fotomodela a mohli by se tím živit, je hodně.

Sám jste to zrovna v životě jednoduché neměl – vyrůstal jste v dětském domově a svoji maminku jste poznal až v dospělosti. Přechod z domova do světa „tam venku“ byl velmi náročný. Ocitl jste se i na ulici…

Po odchodu z domova mě místo do vlastního bydlení, které slibovali, odvezli na ubytovnu plnou kriminálníků a pochybných existencí. A začalo peklo… šikana, vydírání, stres, přestal jsem kvůli tomu chodit i do práce. Bylo mi čerstvě devatenáct, skončil jsem na ulici a abych přežil, prodával jsem své tělo. Mojí rodinou byla parta pár kluků, kteří na tom byli stejně jako já. Neměl jsem žádný domov kromě nádraží v Lovosicích a došlo to tak daleko, že jsem přemýšlel o tom, že takový život skončím. Naštěstí to tak nedopadlo, potkal jsem někoho, kdo mi v tu chvíli pomohl.

Vítězná fotografie soutěže Photo Open 2017 - sociální dokument (FOTO: Milan Junek)

To mi pomáhá pochopit vaši tvorbu, která sice pracuje s nahotou, ale jsou v ní silné, někdy až bezútěšné emoce…

Fotku se samozřejmě snažím vytvořit tak, aby byla umělecká, ale nejde to bez vnitřního projevu, bez emocí, vždycky do toho jde něco přímo z vás. Já pořád říkám, že fotografií volám o pomoc, proto jsou tak temné, tak depresivní… Je to vybouření nějakého mého vnitřního pocitu, který nedokážu sdělit slovy. Snažím se ho vtisknout do fotky a doufám, že to lidi uvidí, že pochopí, jak mi asi je, jak se cítím. Každá fotka musí mít zároveň nějaký příběh, musí na vás jako diváka zapůsobit, probudit nějaké emoce.

Proč tedy zrovna akty?

Důležitá je pro mě kompozice, ne nahota. Nevidím v ní primárně erotično, naopak, snažím se lidem ukázat protiklady. Hezké, ošklivé, čisté, špinavé… Nahotu jsem si zvolil, protože jsem věděl, že bude v uměleckém světě pořád velikým tématem, nahota nás všechny spojuje, a zároveň je v ní tajemno, něco, co spíše zůstává za zavřenými dveřmi. A já to právě chci ukázat odkryté, ale ne tak, aby v tom někdo viděl porno, ale co nejvíce umělecky, aby to byla vkusná nahota a nestyděl se na ni dívat ani „heterák“. Většina z nich má moji práci mimochodem ráda…

(FOTO: Milan Junek)

Akty jsou tedy vaše hlavní téma. Letos jste ale nafotil i sérii fotek s válečnou tematikou. Jak to vzniklo?

Milan Junek: K válečnému tématu, zejména k druhé světové válce, jsem tíhnul už dlouho, je to oblast, která mě zajímá snad od dětství. Tyhle konkrétní fotografie však vznikly až ve spolupráci tady s Lubomírem.

Lubomír Seman: K Milanovi jsem se dostal na doporučení kamaráda klasicky jako model a po čase jsem mu vyprávěl o svém koníčku – vojenské historii, které se odmalička věnuji. Baví mě jak vojenská technika, ta síla, kterou válečné stroje představují, tak historie jako taková, jsem členem Klubu vojenské historie Drkolnov. Jednou jsem Milanovi ukazoval vojenské uniformy a on navrhl, že bychom s nimi mohli něco nafotit.

Milan Junek: Když se do nich Luboš obléknul, pocítil jsem obrovský respekt – on má ty ostré rysy a do role árijského vojáka vklouzne hned. A když ještě přidá výraz ve tváři… Najednou přede mnou stál nacista jak z učebnice. A prolétlo mi hlavou, jak je to zvláštní, že já, romský fotograf, tu dnes fotím něco takového, a kdyby to bylo o 80 let dříve, tak by přesně takový voják v uniformě mohl rozhodovat o mém životě. A to mě tedy opravdu zamrazilo.

Lubomír Seman: Byl to moment, kdy se propojily Milanovy fotky s válečnou tematikou s tím, co dělám v klubu vojenské historie, když se třeba pořádají ukázky různých událostí. Obojí má stejný cíl – ukázat lidem, co se v minulosti dělo, jak to vypadalo a hlavně nepřestávat zdůrazňovat, že takové hrůzy už se nikdy nesmí opakovat.

Poprava (FOTO: Milan Junek)

Jaký to je pocit obléknout si uniformu třeba německého ochranného oddílu SS?

Lubomír Seman: Na jednu stranu se v ní cítím velice elegantně – tak jsou ty uniformy vlastně šité. Na druhou stranu je to jako když vklouznete do jiné role, jako když si vezmete krásné šaty třeba na ples, tak se v nich taky hned cítíte jinak – a ve vojenské uniformě se cítím dominantně, silně, jsem si vědom toho, že mohu budit respekt.

Respekt rozhodně budí fotografie, na které je zachycena poprava. Je děsivá.

Milan Junek: Je. A to byl účel. Chtěli jsme v lidech vzbudit nějakou pocitovou reakci, připomenout, co se tady dělo, aby si to uvědomili. Ta fotografie měla obrovský ohlas. Zároveň jsem se velice bál ji zveřejnit, protože pokud by byla vytržena z kontextu, mohla by mi zničit kariéru. A to mi taky jeden fotograf z facebookové skupiny, ve které jsem ji původně sdílel, napsal – že mám jediné štěstí, že u ní byl popisek. Mohlo by se to totiž jinak brát jako propagace nacismu.

Lubomír Seman (1992) pochází z Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi, absolvoval střední odbornou školu v oboru zemědělství v Horkách nad Jizerou. Kromě záliby ve vojenské historii se profesně věnuje modelingu a herectví, účastnil se natáčení Seriálu World On Fire z produkce BBC nebo filmu režiséra Bohdana Slámy Krajina ve stínu. Spolupracuje s pražským NeBYTdivadélkem. S Milanem Junkem čerstvě nafotil kalendář.

Lubomír Seman: A přitom je vlastně protiválečná. Práci s Milanem mám rád, ale při tomhle focení jsem se už těšil na to, až skončí. Působilo to skoro reálně, držel jsem zbraň a mířil na klečícího kamaráda, nebylo mi z toho vůbec dobře. Něco podobného jsem zažil jen při natáčení britského seriálu Svět v plamenech (World on Fire ) při scéně, kdy popravčí četa vystřelí na lidi stojící podél zdi. Zazněly výstřely, herci popadali na zem a já jsem tam jen stál s otevřenou pusou a se staženým žaludkem.

Milan Junek: Ty fotografie vznikly dvě. Druhá je ještě syrovější – zachycuje právě tu chvíli, kdy je po všem. Lubošovi – vojákovi – leží u nohou „mrtvé“, na záda zvrácené tělo, zbraň už má schovanou za pasem, v rukavici drží cigaretu a nevzrušeně se na člověka, kterého právě chladnokrevně popravil, dívá. Je tam všechno – hrůza, marnost, beznaděj.

Jaká další témata máte v plánu?

Na tyto fotografie jsem hrdý nejen proto, že se opravdu povedly tak, jak jsem si přál, ale i proto, že jsem si vyzkoušel, že dovedu fotit i něco úplně jiného než akty. Ale k těm se zase vrátím. Mám dost jasno v tom, že chci fotit lidi. V tomto žánru jsem se našel.

(FOTO: Milan Junek)

Jedna věc je tedy talent, druhá pak technické zvládnutí fotografie… Jak jste se vypořádal s tím?

Jsem vyučený zahradník a nestudoval jsem žádnou uměleckou školu. Takže i to asi bylo o talentu. Pracuji s přirozeným světlem, nepoužívám žádné umělé přisvícení ani blesk a pak se hodně věnuji postprodukci. Teprve ta dělá fotografa fotografem, protože dneska může fotit každý, kdo si koupí zrcadlovku. Nastavit si správně foťák jsem se naučil asi až před dvěma lety, ale i předtím jsem z fotky vždycky nějak intuitivně dostal to, co jsem z ní dostat chtěl.

Vaše akty byly opakovaně zařazeny do výběru nejlepších fotografií prestižního amerického magazínu Advocate. Jak si vysvětlujete, že téměř donedávna bylo vaše dílo známější v Americe než u nás?

Když jsem začínal, postoval jsem své fotky na sociálních sítích. Nikoho jsem neznal, jen jsem je zveřejňoval na internetu. A jak si mě lidi postupně přidávali, všiml si mě právě i šéfredaktor magazínu Advocate. Napsal mi ve dvě hodiny ráno, že by je rád sdílel. Teprve po tom si jich všimla i česká média. Někdy to probíhalo stylem „podívej, psali o něm v Americe a on je Rom“. Jako by zafungovalo to staré dobré „dokud nebudeš slavnej za hranicema, nebudeš slavnej tady“. U nás mi hodně pomohl šéf Českého centra fotografie Jiří Jaskmanický.

Měl jste s tím „a on je Rom“ někdy potíž?

Neměl. A víte proč? Hodně mých kamarádů mě tak od dětství vlastně nebralo – říkali mi, že „nemám tu vizáž toho typickýho cikána“, a když jsem se jich ptal, jaká je, tak ji nedovedli popsat. Tak jsem jim vždycky pomohl – je to ten, co tahá tu káru s železem, je špinavý a ušmudlaný. Protože takhle si spousta lidí Romy představuje. Já jsem pyšný na to, že jsem Rom, patří to ke mně, jsem slušně vychovaný a nikdo se za mě nestydí, tak proč bych se za to měl stydět já? Vždycky je to o tom, jak se k sobě lidé chovají.

Lubomír Seman (FOTO: Milan Junek)

Hodně romských dětí v dětských domovech i po tom, co z nich odejdou, se se svou identitou potýká.

Problém je právě v tom, že se za ni stydí. Je tu vyvíjen tak silný tlak, že hlavně mladí si v některých situacích často vymýšlejí, že jsou míšenci, že maminka je Italka… Dokud se Romové budou za svůj původ stydět, tak to nikdy nebude fungovat dobře, hlavně mezi nimi a majoritou. Je důležité se naučit přijmout sebe samotného. Ale být v dětském domově není samozřejmě nic moc, v mém případě ještě navíc za totality.

Jaké to pro vás tehdy bylo?

I přes to špatné, co jsem tam zažil, jsem za to na jednu stranu vděčný, protože bez té zkušenosti bych nebyl tím, kým jsem. Museli jsme povinně pracovat, ta výchova byla drsná, ale mám v sobě díky tomu obrovskou motivaci něco dokázat. A když jsem v sobě objevil zájem o výtvarno a později o fotografii, šel jsem za tím a opravdu jsem chtěl něco dokázat. Chtěl jsem ukázat lidem, že taky něco umím a že nejsem to „odstrčený dítě z děcáku“. Ale pravda je i ta, že když jste malé dítě a někdo vám nalomí duši, tak se to s vámi ponese celý život, jako jizva. A ta je vidět v těch mých fotkách a myslím si, že to neskončí, dokud neumřu. Já jsem ji proměnil v umění, ale každý to štěstí nemá – a sáhne třeba po drogách.

To štěstí jste však neměl při startu do života. A přitom sám pomáháte ostatním, když jim dojde – třeba právě Lubomírovi…

No, to je pravda. Potkali jsme se po tom, co mu ztroskotalo manželství, byl psychicky úplně na dně a propadal depresím. Viděl jsem v něm potenciál a dal mu šanci – jak pracovní, tak pro něj osobně – chtěl jsem mu vrátit sebevědomí, udělat z něho zase veselého člověka. Myslím si, že každý z nás by si měl vybrat někoho, komu v životě pomůže. Právě proto, že moc dobře vím, co to je být úplně na nule, bych někomu rád pomohl, aby se z ní dostal.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz. S posledními čísly letošního roku vám poštou dorazí i všechna, co už letos vyšla.

 

 

Přečteno: 2102x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romano voďi 2019, Romano voďi, RV 11/2019, Rozhovory, fotografie, umělec, Kultura, Osobnosti



HLAVNÍ ZPRÁVY

Ilustrační foto: Lukáš Houdek

V sociálně vyloučených lokalitách se kvůli onemocnění COVID-19 omezují terénní služby, pracovníci neziskovek nemají ochranné pomůcky

18.3.2020 13:30
Obyvatelé v sociálně vyloučených lokalitách se potýkají s některými specifickými problémy v souvislosti s onemocněním COVID-19. Podle ředitele Agentury pro sociální začleňování Davida Beňáka je možné u obyvatel očekávat výpadek příjmů, který může v krajním případě způsobit ztrátu bydlení anebo nesplnění podmínek insolvence. Problém může být také domácí vyučování, protože rodiny nemají dostatečné připojení k internetu. Neziskové organizace v lokalitách vyvěšují informační letáky v češtině a v romštině a kvůli nedostatku ochranných pomůcek omezují své terénní služby.
 celý článek

--ilustrační foto--

Problémy soustředěné v romských osadách na Slovensku mohou být při epidemii koronaviru smrtelné

16.3.2020 13:50
Problémy soustředěné v romských osadách na Slovensku mohou být při epidemii koronaviru smrtelné. Upozorňuje na to slovenský server SME.
 celý článek

Michael O'Flaherty, ředitel Agentury Evropské unie pro základní práva

videoMichael O'Flaherty, ředitel Agentury Evropské unie pro základní práva: V boji s koronavirem nemá rasismus místo, lze zajistit právo na zdraví i základní lidská práva každého člověka

13.3.2020 13:40
Před pár dny jsem byl šokován rozhovorem s číšníkem v jedné restauraci. Řekl mi, že epidemii koronaviru lze vyřešit tak, že se zastaví příchod migrantů do jeho země, neboť tito migranti mají špatné hygienické návyky. Díky této šokující poznámce, jsem si uvědomil, do jaké míry se současná situace dotýká lidských práv, stejně jako veřejného zdraví.
 celý článek

www.iROZHLAS.cz

Další články z rubriky







..
romea - logo