romea - logo
18. září 2020 (pátek)
svátek má Kryštof

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Spisovatelka Ilona Ferková: Co píšu, musí být aspoň částečně pravda

7.8.2020 14:00
Ilona_Ferková. FOTO: Petr Zewlakk Vrabec
Ilona_Ferková. FOTO: Petr Zewlakk Vrabec

Komunitní práci, ač se tomu tak tehdy ještě neříkalo, se věnuje od mládí. V souboru Amare neni navázala na rodinnou tradici, kterou dnes předává dál – jako lídryně projektu Manushe aktivizuje rokycanské Romy a jako přední autorka píšící v romštině je Ilona Ferková respektovanou osobností ve světě literatury.

Vedete rokycanskou ženskou skupinu Manushe. Jak jste fungovaly během karantény?

Když začala karanténa, tak jsme si zprvu jen psaly přes Messenger. Mnohé se bály, mají děti, o které se musely starat, tak jsem jim napsala, ať každý dělá, co může. Začaly jsme šít roušky pro blízké a známé, ale i pro domov seniorů nebo je dávaly na plot, aby si vzal, kdo potřeboval.

Manushky se u nás v Rokycanech scházejí už asi pět let. Mám kolem sebe tým patnácti žen, svou pravou ruku Květu Tůmovou a pracujeme hlavně se ženami, které často kvůli péči o rodinu a domácnost nemají téměř žádný společenský život, možnost dostat se k informacím, svěřit se se svými problémy. Třeba jsme řešily, že se ženy nedokážou vyjádřit třeba na úřadech tak, aby byly pochopeny, scházejí jim ta správná slova. Pozvaly jsme proto lektorku komunikačních dovedností a napadlo nás využít storytelling, kdy si lidé vzájemně vyprávějí svůj osobní příběh, sdílejí své zkušenosti, ale i zážitky z dětství.

Jaký byl ohlas?

Nejdříve přišlo šest žen, pak se přidaly další, že by také chtěly přijít povídat. Každá má svůj příběh. Zjistily jsme, že máme i mnoho společných vzpomínek. Dobrý ohlas také mělo vyprávění Ladislava Gorala, který umí krásně vyprávět o historii Romů, staré legendy. Na takové akce svolávám Romy přes Facebook, poprvé jich přišlo tak pětatřicet, podruhé i potřetí ještě více, a když Láďa viděl, jak musím pokaždé shánět místo, protože kulturní dům se opravuje a do restaurace ženský nepůjdou, tak nám na podzim nabídl, že bychom pod hlavičkou Domu národnostních menšin, kde je ředitelem, zřídili v Rokycanech romské komunitní centrum. Našli jsme prostory a od srpna se rozeběhne jeho program.

Jaké máte s centrem plány?

Na začátku jsme si každá řekla, co bychom chtěly, aby se dělalo. Já mám jako prioritu finanční a právní poradenské centrum a zřídit místnost s počítači a internetem. Z plzeňského komunitního centra k nám budou dojíždět poradkyně pomáhat lidem řešit problémy s exekucemi a dluhy, s hledáním práce. Vždy pro ně existuje nějaká pomoc, jen jim musí někdo poradit. Moje dcera má na starost obnovení ženského souboru Čercheň, kde jako malé holky tancovaly čardáše a zpívaly. Je to takový jejich comeback, budou mít gospelový sbor.

Rýsují se i taneční aktivity pro děti? Mají zájem o tradiční tanec?

Když za nimi půjdeme, „hele, pojďte tancovat“, tak řeknou, „ale nás to nebaví...“ Ale myslím si, že když ti mladí uvidí, že jejich matky něco dokážou, tak sami přijdou a budou chtít taky něco takového zkusit. A nemusí to být jen tradiční, klidně modernu. Chceme otevřít i něco sportovního, pro kluky, ale to už bude ve spolupráci s městem. Máme zájemce, který je povede ve fotbale, v basketu, parkuru. Přišel s tím na městský úřad a nestačil se divit, když od nich slyšel, že je to skvělý nápad a jestliže to chceme, tak že nám vyjdou vstříc. Takhle vstřícní dosud nikdy nebyli. Minulý rok jsme ve spolupráci s evangelickým farářem Mikulášem Vymětalem uspořádali program pro rodiny. Byli jsme na Karlštejně, na oslavě znovuotevření Žižkostela v Praze a strávili jsme víkend na faře v Berouně, kde si děti formou příběhu poslechly výklad o víře, zkoumaly přírodu, pracovaly s mikroskopem. Otevíráme také doučovací klub, hlavně pro děti na druhém stupni, které čekají přijímačky na střední školu.

V pěstounské péči máte s manželem vnuka. Už se rozhoduje kam po základce?

U nás je jedna střední škola, obory kuchař-číšník, automechanik nebo prodavač jsou ale o ničem, protože jako Romové pak nenajdou uplatnění. Říkám mu, že chodit na kuchaře je zbytečné – půjde na praxi, dají mu akorát tak mýt nádobí, nepustí ho k jídlu, a přestane ho to bavit. V servisech si vyberou známé nebo z rodiny a na prodavače dnes nemusí mít školu. Chtěla bych, aby šel na obor radši do Plzně, kam bude muset dojíždět, ale který se mu vyplatí a bude tu práci jednou dělat. Třeba na zedníka, instalatéra, elektrikáře – ti jsou pořád potřeba a je jich málo.

Ilona Ferková(1956) pochází z Rokycan, kde v 90. letech pracovala jako koordinátorka česko-romské mateřské školy podporované OSF. V roce 1999 převzala poděkování Nadace dobré vůle. Ve stejném roce po anonymních výhrůžkách rodina emigrovala do Velké Británie. Od roku 2017 je lídryní rokycanské ženské skupiny Manushe, (Slovo 21). Psát začala na konci 80. let na popud Mileny Hübschmannové, publikuje od 90. let, např. samostatně sbírka povídek Zničila si život kvůli penězům a Ukradené děti, nebo časopisecky ve sborníku Romano džaniben, v el. sbírkách vydaných nakl. Kher, které vytisklo její zatím poslední povídkovou knihu Ještě jedno, Lído.

Jací jsou podle vás dnešní mladí Romové v porovnání s předchozí generací?

Bohužel někteří starší, kterým je osmnáct a víc, ti jsou závislí na drogách. Nechceme, aby ti mladší, do toho spadli taky. K tomu je nejrychlejší cesta, když se budou jen nudit, toulat se a hrát hry, nemít žádné zájmy. Třeba leží na koupališti nebo sedí na lavičce, ale nepovídají si, něco si píšou do mobilu. Ptám se, „s kým si píšeš“ a on na to, „s ním“. Tak mu říkám, „a to mu to nemůžeš říct?“ V těch 80. letech, kdy byly moje dcery malé, mladí nefetovali, neměli žádné závislosti, protože nic takového nebylo. Pořádaly se zábavy, a tak často vystupovali, neměli zkrátka čas na blbosti, hodně trénovali, zpívali, chodili na zkoušky. Ale je to asi i tím, že dříve byli jiní, slušnější. Teď jsou hrozně drzí, asi kvůli tomu, co vidí a slyší na internetu, na YouTube. Neměli by mluvit sprostě, to se ale taky změnilo, už to není, jak to bejvávalo, že byla opravdu úcta, paťiv. Toho už je hrozně málo, ale někde to ještě je.

A kde se ta správná výchova k romipen ještě drží?

Víc se drží v rodinách, které dětem vše nekoupí, nemají na drahé telefony, značkové věci. Ti chudší jsou víc v tom starým, děti nejsou rozmazlené, ale ty, co mají všechno, ty jsou hrozné, mají v hlavě jen hry, střílečky, pomalu žijí víc ve virtuální realitě. Já myslím, že romipen upadne, jestli se mladí nevzchopí. Někde se snaží rodiče brát děti do kroužku, aby nezapomněly naši kulturu, tradice. S romštinou je to úplně katastrofa, s dětmi jsme jako rodiče sice mluvili česky, ale mezi sebou romsky, tak ji od nás pochytily. Ale dnešní děti nejen že neumí mluvit, ale už ani nerozumí. Přitom je to tak krásný jazyk, když si čtu v romštině, tak si uvědomuju, jak máme krásná slova. Hodně dětí, které se narodily v Anglii, tam už nemluví ani česky, mluví mezi sebou už jen anglicky, stejně jako třeba moji vnuci v Holandsku mluví jen holandsky. Už nemají důvod mluvit jinak. Sem se nevrátí. Jsou tam třeba od devadesátého roku, jsou tam zabydlení, narodily se jim tam děti. Někteří už tam i pobírají důchod. Já se vrátila, protože moje máma už byla stará a potřebovala pomoc, a taky kvůli nemoci manžela. Ale dcery tam zůstaly a jejich děti už studují vysokou školu.

Čím to je, že v zahraničí Romové dosáhnou na vyšší vzdělání, ale tady je to pořád tak obtížné?

Já si myslím, že je to proto, že jim angličtina jde líp, že není tak těžká jako čeština. A také se neučí další cizí jazyky jako tady, třeba němčinu, angličtinu.

Ale musejí tam prospívat přece i v dalších předmětech.

Dám příklad. Tolik úkolů, co tady vnuk dostával během karantény k vypracování! Ptám se, k čemu to bylo, když jim nikdo tu látku nevysvětlil? Denně měl třeba tři z matiky, dva z češtiny, jeden ze zeměpisu, jeden z přírodopisu, z chemie. Sice učitelé psali: jestli nechápeš látku, zavolej, ať se můžeme domluvit, ale když jsem mu řekla, že já mu to neumím vysvětlit, aby zavolal učitelce, tak mi na to řekl: „No hned jí zavolám, ještě mě seřve, že to neumím a že jsem neposlal všechno, co jsem měl.“ Tady to není nastavené tak, aby mělo dítě ve škole radost, že se něco učí, a učitel není parťák, ale někdo, kdo jen pořád hledá chyby.

Jak vzpomínáte na soužití Romů a Čechů za svého dětství?

Tu dobu 50., 60. let jsem popsala v novele Manda. Když přišli Romové za prací do Rokycan, tak byli nejdříve ubytovaní v takovém provizoriu, ve vagonové kolonii, tam se říkalo Vagonka, a pak ještě na Bouračce, ale většina Romů brzy dostala byty v bytovkách po celém městě. Romáci chodili do práce, pracovali s gádžema, a tak se znali. Možná byl rasismus, ale já si to jako dítě nepamatuju. Jen malé děti na nás pokřikovaly „cikáňata černý vrata“, ale my ně zase „Češi bléši“. Ale mezi dospělými? Možná když se něco semlelo v hospodě, když byli opilí, tak se poprali, nebo o ženskou, ale aby to bylo jako teď, tak to nebylo.

Pamatujete si, kdy se to změnilo?

Hned po revoluci. Stačilo, aby se našel jeden blbec a do éteru řekl, „Cikáni žijou z vašich daní, jsou rádi na dávkách, nechtějí pracovat.“ Chytli se toho a dodnes je to: „My budeme živit Cikány, oni nechodí do práce, my na ně budeme dělat... A taky pořád, jaké máme oproti Čechům výhody. Já jsem tenkrát, v těch 90. letech šla za vedoucí sociálního odboru paní Kohoutovou, že chci dostat všechny výhody, které pro nás Cikány jsou. Ta na mě vyvalila oči, „paní Ferková, vy jste se zbláznila?“ „Nezbláznila,“ povídám, „vždyť všichni od vás, Češi, jdou do ulic a křičí, že máme výhody, tak já je chci.“ „Já se s vámi na toto téma nebudu bavit. Vy jako občan máte nárok, ať jste Rom nebo kdokoliv, na pomoc v hmotné nouzi, která je pro všechny stejná,“ říká mi a já na to, „já vám nevěřím, my musíme mít víc. Vždyť to všichni říkají, že bereme velké dávky.“ „To je nesmysl, nic takového není.“ Tak jí říkám, „proč jim to nejdete říct třeba do televize? Necháváte lidi, aby to vykřikovali a byla mezi lidmi nenávist...“ A šla jsem domů.

Vy jste v roce 1999 emigrovala do Anglie. Co bylo důvodem?

Vedla jsem česko romskou školku a zničehonic mi začaly chodit hnusné anonymy. Někdo asi záviděl, že bez vzdělání dělám koordinátora ve školce, zatímco Češky na to musí studovat. Dcery ještě chodily do školy, měla jsem o ně strach, když mi psali, že je chytnou a znásilní a že už se na ty moje černý holky chystají. Jednou jsem ve vzteku rozbila telefon – pořád nám volali, ve dvě po půlnoci nás budili a manželovi o mně říkali, že jsem tam byla s tím a s tím. Jedna z dcer už tehdy v Anglii žila, tak jsem si řekla, máme tady pořád žít ve strachu? Asi mě chtěli z té školky vyštípat. Dohlížela jsem také na učitelky, někdy jsem jim musela říct, že se mi nelíbí, jak se k dětem chovaly. Když děti něco neznaly, tak na ně třeba křičely, místo aby jim to v klidu vysvětlily.

Z Anglie jsem se vrátila po čtyřech letech, ale několik let jsem se neangažovala.

Až když mě oslovil Lukáš Houdek, abych pro ROMEU napsala povídku a pak druhou, třetí, pátou, tak jsem zase začala psát. Po jednom autorském čtení mě oslovili ze Slova 21, abych četla na Khamoru, a tak jsem s nimi začala spolupracovat. Zase se ze mě stala veřejná osoba.

A jaké jste měla pocity, když jste začala opět veřejně vystupovat?

Když se konal křest Kaštánka v Knihovně Václava Havla, přišlo tolik lidí, že jsem dostala trému. Říkám Karolíně (pozn. red. K. Ryvolové, editorce knihy Ještě jedno, Lído), „ty bláho, já ještě nejsem připravená, abych mluvila s lidmi z televize, rozhlasu, já jsem všechno zapomněla,“ a ona na to, „nech to být, ty umíš kecat moc dobře, ty se ze všeho dostaneš.“ Bylo to pro mě opravdu úžasný, nečekaný, strašně krásný.

Co máte právě rozepsáno?

Naposledy jsem psala o děvčatech, tak teď píšu o třech kamarádech z doby mého mládí. V 70. letech, když tom nejmladšímu bylo patnáct, nejstaršímu osmnáct, se dostali do kriminálu za to, že si z jednoho gádža na plovárně udělali legraci – dali si šátek přes obličej a skočili před něj z kabinek se slovy „peníze, nebo život“, že ho jako vystraší. A to stačilo. Udělali z toho loupežné přepadení, ten nejstarší dostal pět let a ti dva tři a půl let a dva roky. To byla taková doba. Seděli za to v Libkovicích, to byl nápravný ústav pro mladistvé u Mostu. Musela jsem si to dohledat, stejně jako když jsem psala o těch starých Rokycanech v Mandě. Karolína mi řekla, abych víc popsala reálie, kde postavy bydlí, protože čtenáři vůbec nebudou vědět, kde to je, co to bylo na Bouračce, ve Vagonce, proč se tomu tak říkalo. Nebo jsem dohledávala, kde mohla být škola s oborem šička a zároveň se tam nacházela kasárna, aby to nevypadalo, že jsem si to vymyslela.

Vás neláká si příběhy vymýšlet?

Já mám ráda, když jsou historické romány založené na faktech, více to člověka vtáhne, dozví se o té době něco nového. Má to svou hodnotu zachytit události, jejichž pamětníci pomalu mizí. Třeba taková Diana Gabaldon, autorka Cizinky, prý měla k ruce dvacet lidí, kteří jí zjišťovali zeměpisné údaje, historické názvy jídel, aby to působilo uvěřitelně. Zjistila si, že Kalifornie už v té době mohla existovat, že osoba jménem Fraser, skutečně žila, vše je založené aspoň na nějakých faktech. Já co píšu, tak to musí být aspoň částečně pravda. Dialogy postav si samozřejmě vymýšlím, ale částečně je mám v hlavě, protože si pamatuju, jak lidé vyprávěli, jak se staří Romové sešli a povídali si.

Účastníte se autorských čtení, máte své čtenáře. Je to závazek?

No právě, žene mě to dál. Říkám si, byla jsi známá mezi Romy, ale teď jsi známá i mezi gádži. Od holek z nakladatelství Kher vím, že si moji knížku lidé objednávají, že je o ni zájem, tak si říkám, ty už musíš pokračovat dál, hodně psát, abys zase neupadla v zapomnění, aby se to víc a víc dostalo mezi gadže, ale tím i mezi Romy, protože když o mě mluví třeba v rozhlase nebo v televizi, tak si řeknou, „hele ta je od nás, Ilona,“ a napadne je třeba, když ona píše povídky, že i oni můžou psát třeba o tom, co se stalo v jejich rodině. A tak musím být pořád lepší a lepší.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Objednávejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.

Přečteno: 1106x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

romští spisovatelé, Romský jazyk, Romano voďi 2020, Osobnosti, RV 5/2020



HLAVNÍ ZPRÁVY

Romové na Prague Pride 13. 8. 2016 (FOTO: Yveta Kenety, Romea.cz)

Přes 60 procent Čechů aktivních na internetu si myslí, že Romové jsou zvýhodňováni

10.9.2020 13:41
Polovina Čechů, kteří jsou aktivní na internetu, se ztotožňuje s tvrzením, že národnostní menšiny mají v České republice lepší podmínky než většina, a to alespoň v některých případech. Každý pátý se pak domnívá, že to platí bezvýhradně. Pokud jde o konkrétní národnostní menšiny v České republice, respondenti ve výzkumu nejčastěji zmiňovali romskou menšinu, názory na její situaci se však různily: zatímco 23 % dotázaných ji u nás považuje za znevýhodňovanou, v očích 63 % Čechů je naopak zvýhodňována.
 celý článek

Ministerstvo práce sociálních věcí (MPSV) uspořádalo ve středu 9. 9. 2020 v rámci projektu Podpora sociálního bydlení konferenci s názvem „Sociální bydlení v českých obcích – zkušenosti z praxe“. (FOTO: Zdeněk Ryšavý, Romea.cz)

videoZÁZNAM: Konference sociální bydlení v českých obcích - zkušenosti z praxe

8.9.2020 23:10
Ministerstvo práce sociálních věcí (MPSV) uspořádalo ve středu 9. 9. 2020 v rámci projektu Podpora sociálního bydlení konferenci s názvem „Sociální bydlení v českých obcích – zkušenosti z praxe“. ROMEA TV odvysílala celou konferenci v přímém přenosu.
 celý článek

Debata proběhla 4. září 2020 v kongresovém sále brněnského divadla Husa na provázku.

videoVIDEO: V divadle Husa na provázku se diskutovalo o mediálním obrazu Romů

7.9.2020 14:34
V divadle Husa na provázku se diskutovalo o mediálním obrazu Romů. Brněnské divadlo Husa na provázku uspořádalo diskusi s názvem Mediální obraz romské menšiny - důsledek nebo příčina? Diskuze proběhla 4. září 2020 v kongresovém sále divadla
 celý článek

 

Další články z rubriky







..
romea - logo