Inspiruje mě energie, se kterou přistupuje k životu, říká režisér dokumentárního filmu Jožka o jeho hlavním hrdinovi

Bývalý koncentrační tábor v Letech u Písku je jedním z mála míst na světě, která dosud nemají svůj důstojný památník. Jožka Miker, hlavní postava dokumentárního filmu JOŽKA berlínského režiséra Hamzeho Bytyciho, je romský aktivista dlouhodobě usilující o zbourání výkrmny prasat, která stojí v místě, kde zahynula v nelidských podmínkách část rodiny jeho ženy a většina původních českých Romů.

Přestože na první pohled působí spíš nenápadně, životní snahou tohoto muže, který strávil více než třicet let těžkou prací v uhelných dolech a nyní si užívá zaslouženého odpočinku, je docílit toho, aby byl na místě prasečáku v jižních Čechách postaven důstojný památník romským obětem.

Film během chvíle zavede diváka do centra boje s větrnými mlýny. Přes letité neúspěchy iniciativ o zbourání vepřína dává osobnost Jožky naději, že jeho neúnavná snaha má smysl. Romského aktivistu podle jeho slov nejvíce ze všeho mrzí, že nemůže zapálit svíčku u rybníka, který se nachází na soukromém pozemku vepřína, kde podle jeho slov umírali pod rukama četníků novorozenci.

„Tady máme krásný památník,“ zahledí se Jožka skrz drátěný plot. „Takhle si nás Češi váží,“ prohodí směrem k velkokapacitnímu vepřínu, který se začal stavět v 70. letech minulého století a po revoluci byl státem zprivatizován i přesto, že se o strašné minulosti místa, na kterém stojí, dobře vědělo.

A z jeho očí lze vyčíst přesvědčení, že romským vězňům násilně držených v krutých podmínkách tábora, odkud bylo podle směrnice z 10. července 1942 v rámci nacistického „konečného řešení“ odvezeno do plynových komor přes 400 lidí, česká vláda po letech zvažování odkup vepřína skutečně dluží.

Letská historie

Bývalý pracovní tábor se nedlouho po svém vzniku změnil na tábor koncentrační. Do Let u Písku, které byly spravovány protektorátními úřady a fungovaly pod vedením českých četníků, byli deportováni Romové, romští míšenci a osoby, o kterých panovalo mínění, že žijí takzvaně „po cikánsku“. Většině romským vězňů včetně dětí vyhasl život za ostnatým drátem následkem rozšíření tyfové epidemie z důvodu naprosto nevyhovujících hygienických podmínek a nedostatku jídla.

Od konce války se obětem dlouho nedostalo důstojného památníku. Změna přišla až s pádem železné opony: v místě tábora byl postaven alespoň provizorní kamenný památník. Od té doby se aktivisté a pozůstalí po obětech snaží docílit odstranění nedalekého vepřína, kde podle nedávno doložených důkazů bývalý koncentrační tábor stál.

Není holocaust jako holocaust?

Dokument JOŽKA možná přispěje k tomu, aby pětasedmdesát let od vzniku tábora mělo i toto místo, které se nesmazatelně zapsalo do dějin, svůj památník obětem romského holocaustu. Věc zcela samozřejmá pro Osvětim, kobyliskou Střelnici, Lidice nebo Ležáky, pro Lety u Písku z pohledu vládních činitelů a většiny majority zatím neakceptovatelné.

Jožka Miker se v současné době účastní v České republice i v zahraničí debat o holocaustu Romů a pokouší se apelovat na část majority, která postrádá úctu k jeho obětem.

Rozhovor s Hamzem Bytycim

Jak vznikl nápad natočit dokument právě na toto téma?

Vůči místům romské genocidy a místům, která tuto tragédii připomínají, pociťuji silný závazek. V roce 2009 mi předseda Centrální rady německých Sintů a Romů, pan Romani Rose, dovolil se s ním vyfotit v Osvětimi-Březince. Na oplátku jsem mu dal své slovo, že budu každoročně organizovat celoevropské setkání mládeže u příležitosti 2. srpna. To jsem pod záštitou evropské sítě romské mládeže TernYpe také prosadil. Po otevření romského památníku v Berlíně v roce 2012 jsem se zasadil o to, aby se i zde 2. srpna rok co rok konala vzpomínková akce. A když jsem se dozvěděl o situaci na místě bývalého romského tábora v Letech, uvědomil jsem si, že je třeba i nátlaku z Německa a že se současný stav bude měnit jen těžko. Náš film může být jednou z příležitostí takovýto nátlak vyvinout. Myslím, že ani v Česku ani v Německu není příliš lidí, kteří o bývalém romském táboře vědí – a to ať už jde o Romy, nebo Neromy. Film JOŽKA je to nejmenší, co proti tomu můžu udělat.

Pomýšlel jste od začátku na Jožku Mikera jako na hlavního protagonistu?

Už od začátku. Tím pádem bylo zhruba jasné, že v něm půjde především o Lety u Písku. Nebylo ale vůbec jasné, co se v Letech a na dalších místech bude dít, to všechno se vyvinulo až během natáčení.

Podle čeho jste si Jožku vybral?

Energie, s jakou Jožka přistupuje k životu, mě od začátku velmi inspirovala. A to ne proto, že je sám aktivista a k Letům má velmi osobní vztah. Jde především o to, že je v porovnání se svou generací velmi radikální – a jeho archaické poselství je takové, že ta příští generace musí být ještě radikálnější.

Jaká byla vaše spolupráce? Co vás nejvíce překvapilo?

Troufám si říct – a doufám, že mi to Jožka nebude mít za zlé – že jsme spřízněné duše. Pracujeme ve stejné oblasti, takže jsme věděli, že si musíme dávat pozor na to, abychom ve filmu nepřeháněli, nebyli příliš jednostranní. Výhodou samozřejmě bylo, že jsem Jožkovi nemusel dlouze vysvětlovat, o co mi ve filmu jde. A navíc, pokud máte tak silného protagonistu, jako je Jožka, nemusíte mít příliš talentu k natočení zajímavého filmu. Jožka je jako protagonista takovým darem z nebes.

Nejvíc mě překvapilo, že se Jožka bohužel v jedné věci nemýlí. A sice v tom, že je téma Let u Písku a vůbec život Romů většině lidí v České republice naprosto lhostejné.

TRAILER

JOŽKA: Trailer to the film from RomaTrial on Vimeo.

S jakými problémy jste se při natáčení setkal? Bylo jednodušší natáčet v ČR nebo v zahraničí?

Z počátku pro mě nebylo jednoduché vypořádat se s různými přístupy k filmu v rámci našeho týmu. Například náš kameraman Milan Durňak je vizuální antropolog a náš přístup k natáčení se poměrně lišil. Za tuto pluralitu názorů jsem ale velmi vděčný, myslím, že filmu prospěla. Jednoduché nebylo ani přijmout skutečnost, že jsme nemohli natáčet přímo ve vepříně. Nebo že nás při natáčení v Letech na každém kroku sledovala policie – areál kolem vepřína je střežen kamerovým systémem, takže první policejní hlídka dorazila na místo jen pár minut po nás. To mě rozčilovalo. Naštěstí Jožka jakožto „stará antifácká škola“ velmi dobře ví, kdy má působit deeskalačně a antikonfliktně. Ve filmu je dobře vidět, že celou situaci zvládl s klidem a důstojností sobě vlastní. Pochopil jsem, že se od něj mám hodně co učit.

Co podle vás film přinese?

Doufám, že bude pro mnoho diváků příležitostí zabývat se tématem Let u Písku. Jak jsem už řekl, vnímám ho jako příležitost k vytváření mezinárodního politického tlaku na českou vládu, aby ostudný vepřín v Letech u Písku konečně zavřela a zbourala.

(Článek byl napsán pro letní dvojčíslo časopisu Romano voďi, ještě před oficiálním rozhodnutím vlády o odkoupení vepřína v Letech). 

Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné podobě a objednejte si časopis pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.