romea - logo
17. října 2018 (středa)
svátek má Hedvika
Loading
rozšířené vyhledávaní

Irena Drevňáková: Hrdina je pro mě táta

25.10.2012 11:00, (ROMEA)
Irena Drevňáková (FOTO: Petr Axman)
Irena Drevňáková (FOTO: Petr Axman)

„To je přece přirozené“, „to by udělal na mém místě každý“. Tvrzení, jež v až groteskně vzácné shodě slýcháme z úst těch, kdo udělali něco, co se běžnému jednání a zkratovitým lidským reakcím v napínavých situacích naopak zcela vymyká – namátkou si vezměme za příklad všechny ty řidiče či náhodné kolemjdoucí, kteří bez váhání prchají od poražených kočárků, záchvatem stižených epileptiků, nemohoucích starců či nejrůznějších handicapovaných spoluobčanů. Ve svém zřejmě nejvýznamnějším díle Kaddiš za nenarozené dítě se maďarský laureát Nobelovy ceny za literaturu, spisovatel Imre Kertész, zabývá mimo jiné příbuzným tématem; tok jeho úvah vyvěrá z pramene předpokladu, že nikoli zlo, ale dobro je ve světě člověka výjimečné a exkluzivní, bezmála překvapivé. Na příkladu táborového vězně, který ani v extrémních podmínkách koncentráku neváhá „vrátit“ spoluvězni příděl, který omylem dostal místo něj, demonstruje skutečnost, že biologickému pudu přežít dominuje v některých případech pud ještě silnější, totiž pud k přežití na metafyzické, či chcete-li, morální, úrovni.

O zachráncích životů není snadné psát bez jistého ukoptěného patosu – hrdinství obecně sluší mnohem více semknutá ústa a krátké, významné pohledy než pokusy o psychologickou analýzu či pátrání po neviditelném znamení na čelech vyvolených. Podobné snahy mohou často a snadno sklouznout do esoterických vod blankytných andělských mytologií. Mladá dáma, za kterou jsme se vypravili, má do éterické bytosti na první pohled víc než daleko: ranařka s cigaretou, maskáčovým tílkem a očima, kterým se na jihovýchodě přezdívá termínem „huncút“ tj. roztomilý a neodolatelný ďáblík a filuta, v jejíž společnosti se člověk nicméně okamžitě cítí volně a akceptován. Mladá maminka Irena Drevňáková měla u sebe ve chvíli, kdy se nečekaně stala svědkyní vážné autonehody, dvě ze svých tří dětí, přesto jednala reflexivně, nepromarnila ani vteřinu drahocenného času – okamžitě se vrhla do vody, přičemž během letu k rybníku ještě stihla duchapřítomně zavolat záchrannou službu. Ve vodě pak strávila čistého času hodinu a deset minut, a díky její statečnosti a akceschopnosti přežilo nakonec všech pět pasažérů.

K Drevňákovým do Telče jsme se vypravili s mou malou dcerkou a fotografem Petrem – mírné počasí babího léta slibovalo příjemný víkendový výlet. Dům, který příbuzní obývají, se nachází zhruba 4 kilometry od centra – přeochotná Irena nám tedy ihned zařídila odvoz z nádraží až na místo určení. Dorazili jsme k chátrajícímu domu, který se jeho obyvatelé marně snaží vzkřísit k životu: i přesto, že v rodině pracuje, kdo může, na kompletní opravy zoufale chybí finanční prostředky. Dvorkem se prohání dvojice přívětivých psů, rodina nám vychází v ústrety. Milá, laskavá paní s přímým pohledem – Irenina maminka, která se představuje jako Monča – nás zve dovnitř a rozbíhá se klasické kolečko omluv za „nepořádek“ a pobídek ke konzumaci kávy a čerstvě napečených, naducaných a sladkým sněhem poprášených koblih.

Okamžitě si připadám jako doma: kombinace lehkých formálních piruet s nenucenou srdečností se tu mísí v poměru, který je mi blízký a příjemný. Klubko copatých holčiček se ujímá mé dcery a za malou chvíli je už odvedle slyšet jejich pištivý smích nad pouťovými zvuky linoucími se z něčího mobilu. My dospělí zatím ladně bruslíme po hladině konverzace.

Ani se mi příliš nechce načínat téma, které Irenu provází posledními měsíci a vrhá ji z všedních dnů plných nemalých praktických starostí do absurdně kontrastních situací – na rauty s krevetami, před blesky bulváru nebo do ceremoniačních sálů pražských vládních budov. Když na ně nakonec v průběhu povídání přece jen vzpomíná, je vidět, že kožené obřady, provázející ocenění, které ji samo o sobě zjevně těší, na ni ve své formální podobě valný dojem neudělaly.

K našemu shromáždění u stolu se přidružuje statný, podmračený muž kolem třicítky, a po chvíli se rezolutně vloží do debaty. Řekni, jak to bylo, pobízí Irenu. Že ti zachránění, že to byli gádžové, co nám sem prý chodili sprostě nadávat pod okno! Já bych se nemohl zachovat tak jako ona!, ukazuje prstem na dívku, a v hlase se mu mísí hrdost s hořkostí.

Tiše, tiše.., mírní ho přítomné ženy.

Nebudu tiše! Když je někdo s..ně, je potřeba se k němu zachovat o to hůř!

Byli to přece lidi, připomíná, teď už mírně rozčílené, ženské osazenstvo rodiny.

Usrkávám kafe a držím se radši zpátky. Neodbytně se vkrádají neveselé myšlenky na to, pokolikáté už jsem svědkem situace, kdy i zdánlivě průzračně „čistý“, jednoznačný případ napadne plíseň nesmiřitelné etnické polarizace, oné věčné opozice my-oni.

Znovu si Irenu prohlédnu. Vypadá na osmnáct. Drobná, usměvavá, plachá, ale zároveň plná energie, ale ne té neurotické, bipolární – zářící oči v živé tváři jsou po okraj plné klidného sebevědomí. Představuji si, jak stojí rozkročená na masivu plechu, plnícím se pomalu vodou, a pod ní zápasí o každý nádech změť těl ve strašlivé dezorientaci. Ireniny dlouhé tmavé vlasy splývají až téměř k pasu, snědé, pevné svaly se lesknou v pozdně letním slunci. Štíhlá lýtka má pevně zapřená, maskáčové tílko pomalu vlhne potem, olejem a špinavou vodou. Nemůže být pochyb! Je to ona – Lara Croft!

Rozhovor s Irenou Drevňákovou

Ireno, koho považuješ za hrdinu? Ať už ze svých známých nebo z těch co osobně neznáš?

Kdo je pro mě hrdina...? (dlouze se zamyslí) Asi Lara Croft! (směje se). Ne, já nevím. Asi můj táta..

A proč?

(hrdě) Protože je to frajer! Co chce, toho docílí. Je to hodně silný chlap, co se umí chovat k lidem kolem sebe. Je férový.

A kdo je pro tebe naopak zbabělec?

Nevím, s takovými lidmi já se nebavím. Člověk, který je lakomý a falešný, chlapi, kteří bijou svoje ženy. Nebo třeba ženy, co týrají svoje děti. To přímo nenávidím. Každý dobrý člověk se ale za určitých okolností dovede stát tou největší s...ní.

Bála ses něčeho jako malá?

Nebála?! Čeho jako? Tmy, dodává přísedící maminka, která by, jak se mi zdá, o své dceři dokázala mluvit celé hodiny – hrdost a mateřská láska z ní přímo sálají. Ale teď se bojím víc – aut. Zažila jsem už několik bouraček, nejhorší asi v Kostelci u Jihlavy v zatáčce, to jsem šla pětkrát přes střechu. Nerada jezdím s jiným řidičem. Jen tak s někým za volant nesednu. Od té poslední nehody to ještě zesílilo. Mámě se navíc zabili při autonehodě dva čtrnáctiletí bratři I kdyby seděl na místě řidiče prezident, klidně ho okřiknu, mně je to jedno, přizvukuje maminka.

Když už mluvíte o prezidentovi, zaznamenali jste kauzu s chrastavským „ostřelovačem“?

Kdybych tam stála já, tak mu jednu natáhnu“, durdí se Monika Drevňáková. „Je to pěknej šmejd. Tohle se nedělá. Ve světě je to pěkná ostuda, Česká republika z toho má ostudu! A ještě si bude otvírat hubu. Nelíbí se mi to.

A co říkáte na našeho prezidenta?

Já ho nemusím, ale respektuju ho, jako hlavu státu. Je to člověk jako my, kdyby se to stalo mně, viděla bych to přece stejně.

Jaké bylo předávání stříbrné pamětní medaile?

Srandovní. (směje se) Monika: pro ni to bylo srandovní, pro mě to byl zážitek ...ve Valdštejnském paláci! Všechno muselo být podle protokolu...řekli nám, odkud kam máme jít, já vedla jeden slavnostní špalír. Pak pustili slavnostní hudbu, jako v opeře. Kolem mě všichni brečeli, ale já dostala záchvat smíchu. (smějí se) Do toho zpíval sbor Boni pueri. Pak nás dotáhli na Staroměstské náměstí a na Malou stranu. Byla to nádhera, ale chtěli ještě na Petřín, to už jsme nemohli. Museli jsme jet domů – starat se o děti, jít do práce.

Vídáš se ty nebo tvá rodina s někým ze zachráněných?

Nevídám se s nimi, akorát s jedním z nich si píšu na facebooku. Jednou tu za mnou byli jejich rodiče, ale od té doby nic. Je možné, že až jim bude dobře nebo budou mít čas, ještě se nějak ozvou. Nejmladší z těch pěti na tom byla hodně špatně, zaklínila se v autě a byla v bezvědomí, museli ji odvézt vrtulníkem.

Jak ta událost odplouvá v čase – mění se nějak tvoje vzpomínky?

Mám to před očima každý večer. Často nemůžu spát, mám před očima tu holku nebo kluka, promítá se mi, jak to celé bylo. Už se to naštěstí trochu zklidňuje, dřív jsem na to musela myslet neustále.

Kdo ti nejvíc pomohl?

Danka, tady moje sestřenice. Byla od té doby vlastně pořád se mnou, věnovala se mi, všude mě doprovázela. Počkala u mých dvou dcer, když se to stalo. Starší dcerka, čtyřletá, všechno viděla, a pořád o tom mluví. Vždycky, když jdeme okolo, tak na to vzpomíná.

Danka: Něco takového jsem viděla úplně poprvé, byla jsem v šoku. Do toho malá Nela řvala, bála se o mámu. Tak jsem zavolala strejdovi, ten pak přijel a šel jí na pomoc. Přitom ani neumí plavat. Strejda ode mě odtahoval toho řidiče, protože on jak byl v šoku, tak se po mně sápal a chtěl mě potopit.

Tvoje záchranná akce musela vyžadovat slušnou fyzickou kondici. Čím se udržuješ ve formě?

(směje se) Lítám kolem dětí, uklízím, pořád někde něco. Sport žádný nedělám. Je ale pravda, že když se to stalo, druhý den jsem byla pěkně vyřízená. V rybníce jsem nedosáhla na dno, všude byly tak 2 metry vody. Pomohlo mi to auto, zapřela jsem si nohy o okýnka. Ramena mě bolela, byla jsem pěkně namožená z toho, jak jsem podpírala jednoho z těch kluků – vážil 100 kilo.

Poznámka redakce RV:

Rodina Ireny Drevňákové se potýká s existenčními problémy. Nezaměstnanost v celém kraji dopadá na místní Romy s dvojnásobnou tíží. Mužům se daří příležitostně pracovat na jednotlivých stavebních zakázkách, rodina se ale i tak musí velice omezovat. Pro Irenu Drevňákovou je nyní plánem číslo jedna najít bydlení ve městě Telč a osamostatnit se. Vyzýváme tímto čtenáře, kterých se její příběh dotknul a zároveň mají možnost být ve složité situaci jakkoli nápomocni (finančním darem, zprostředkováním kontaktu, apod.), aby kontaktovali redakci Romano Voďi. Děkujeme.

Přečteno: 3944x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Irena Drevňáková, RV, RV 10/2012



HLAVNÍ ZPRÁVY

Michaela Jílková v pořadu Máte slovo (Koláž: Romea.cz)

ROMEA se nezúčastní pořadu Máte slovo věnovaného výrokům Miloše Zeman směrem k Romům. Pořad není o diskuzi, ale o křiku, hádkách a konfliktu

10.10.2018 18:01
Česká televize se chystá příští týden ve svém pořadu Máte slovo, který uvádí Michaela Jílková, řešit urážlivé výroky prezidenta Miloše Zeman směrem k Romům. Prezident ve svých výrocích tvrdil, že 90% Romů nepracuje. Dramaturgie do pořadu pozvala i zástupce organizace ROMEA, která se proti výrokům Miloše Zemana důrazně ohradila a vyvrátila je. Zástupci organizace ROMEA se natáčení pořadu nezúčastní. "Tento pořad diskuzi bulvarizuje a ve výsledku neumožňuje – v jeho pojetí se scvrkává na snahu přítomných zdatněji přehádat, překřičet, ponížit protistranu," uvedla organizace ROMEA v tiskovém prohlášení, které zpravodajský server Romea.cz zveřejňuje v plném znění.
 celý článek

Zákaz kočování v roce 1958 byl represivním opatřením, kterým začala důsledná asimilace Romů, Kladno 1959 (FOTO: Eva Davidová)

Tady jsou fakta, jak se žilo Romům během komunismu, pane Zemane! Nucená asimilace, děti ve zvláštních školách, sterilizace romských žen

10.10.2018 10:40
Prezident Miloš Zeman v pátek v rozhovoru s redaktorem České televize Richardem Samkem tvrdil, že Romové během komunistické minulosti na rozdíl od jiných tolik netrpěli. Zpravodajský server Romea.cz zveřejňuje přehled informací o životě Romů v Československu v době komunistické diktatury.
 celý článek

Olga Fečová (Foto: Lukáš Houdek)

Olga Fečová: O Romech se říká málo pozitivních věcí

9.10.2018 12:40
Mottem letošního Mezinárodního dne Romů v režii organizace Ara Art je romipen. A protože identita nás zaměstnává všechny, budeme se letos ptát respondentů na to, jak ji vnímají oni. Jinými slovy – budeme se ptát na to, jak rozumí slovům romipen potažmo češství, nebo čechipen, pokud bychom hledali ekvivalent k romipen. Pokračujeme rozhovorem s Olgou Fečovou.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo