Před necelým rokem jsme tématu identit(y) věnovali celé číslo (RV 4/2012). V rubrice „Pod povrchem“ se problematikou její plurality zabýval etnolog a sociální antropolog Zdeněk Uherek. Také první letošní Romano Voďi se k tématu identity, její konstrukce a realizačním mechanismům vrací, tentokrát prostřednictvím nedávno proběhlých prezidentských voleb a jejich ohlasu v řadách romské menšiny.
Jak obtížná může být pro příslušníka negativně vnímané minority otázka identity, ilustrují případy, kdy jsou jednotlivci žádáni o svobodnou identifikaci s širším celkem. Na pozadí nedávných prezidentských voleb, skrze příbuzné téma způsobu percepce a vztahu reprezentantů minority k „domácí“ politické agendě, chápané příslušníky majority jako výsostně vlastní, vyvstala na stránkách Romano Voďi otázka po povaze a podobách identity znovu, v mírně odlišném nasvícení.
Irena Eliášová
Mám-li se zamyslet nad otázkou, jak vnímám vztah Romů k vlastenectví, je to pro mě složité téma na delší povídání. Co se mě samotné týká, pocit „vztahu k vlasti“ jsem během let poněkud poztrácela. Někam se mi zatoulal. Ještě v dobách komunismu jsem pociťovala vůči této zemi lásku a sounáležitost. Dnes bych už o sobě bohužel to samé říct nemohla.
My Romové se považujeme za občany naší vlasti. Narodili jsme se tu, a tady jsme také sbírali své životní poznatky. Platíme daně – ne všichni Romové jsou na podpoře, já osobně jsem nikdy nečekala se založenýma rukama, co mi dá stát. A ve stejném duchu jsem taky vychovala svoje děti.
Pociťovat vlasteneckou hrdost je jen těžko možné ve chvílích, kdy vám někdo z majoritní společnosti plivne do tváře větu, která se vryje do paměti: „Táhněte do Indie!, Cikáni do plynu!“, a podobné. Po takových zkušenostech láska k zemi zanikne. Mnozí se nestydí hlásat taková hesla i veřejně. Co se týče sportu, tomu moc nedám. Jsem ve starobním důchodu, tam sport moc nefrčí. Kultura, to je něco jiného – zajímám se o různé podoby kultury, tedy i té majoritní.
Volba prezidenta republiky jasně ukázala, jak jsou na tom občané téhle země. Já sama jsem z důvodu nemoci nevolila. Lituji toho. České zájmy bych v zahraničí zcela jednoznačně hájila, o tom není sporu! Myslím, že bych nemohla žít nikde jinde. Všude je chleba o dvou kůrkách.
Za Češku se nicméně nepovažuji, mám české občanství, žiji v české zemi, ovšem národnost mám romskou, v první řadě jsem Romka.
