romea - logo
16. prosince 2019 (pondělí)
svátek má Albína
Loading
rozšířené vyhledávaní

Ivan Gabal: Jsou vzdělání a školský systém nástroje změny nebo konzervace statu quo?

Praha, 27.9.2012 9:19, (Romano voďi)
Ilustrační foto
Ilustrační foto

Rámcové srovnání situace romských menšin v pěti nových členských státech z unijní perspektivy, které je v běhu, klade na vzdělání centrální význam. Vidí ho jako motor mezigenerační změny a prostředek obratu od segregace k integraci. Výchozí však musí být analýza stavu a vývoje i analýza bariér. Přinejmenším proto, že akcent na desegregační politiku, který byla páteří unijních dokumentů i deklaratorních závazků vlád pěti nových členů EU (ČR, SR, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko) nepřinesl žádoucí výsledky ani obrat nepříznivého vývoje. S ohledem na rozdílnou situaci, postavení i početnost romských komunit v jednotlivých zemích asi nelze hledat uniformní integrační politiku EU a postup musí být více „národní“. Nicméně je společným jmenovatelem situace všech pěti zemí spíše tendence k prohlubování segregace a sociálního vyloučení a spolu s tím i expanze interetnických střetů a silná migrace zejména balkánských romských komunit do západní Evropy.

Pokud jde o vzdělání, jsou vývojové tendence, jakkoli s velmi různou intenzitou, ve všech pěti zemích obdobné:

1.

Silné podíly dětí ukončujících základní vzdělávání předčasně s adekvátními důsledky ve zhoršení vyhlídek na kvalifikaci nebo střední vzdělání a znovu se vynořujícím problémem vysokých podílů dětí s poruchami gramotnosti v oblasti čtení, psaní, počítání, nemluvě o sociální nebo IT gramotnosti.

2.

Narůstající či posilující tendence k segregovanému či etnicky homogenizovanému školství, a to jak objektivním tlakem segregovaných bydlišť a lokalit, segregačním tlakem majoritní populace v umísťování dětí do základních škol, ale v neposlední řadě i nezanedbatelným subjektivním zájmem romských rodičů ulehčit a zjednodušit dětem základní vzdělávání pobytem ve „vlastním“ a známém prostředí s převahou romských žáků.

3.

Prosazení romských chlapců a dívek do středního vzdělání v podobě vyučení a zejména úplného středního vzdělání zůstává řádově nižší než u jejich vrstevníků a řadí se spíše mezi stále výjimečnější a méně úspěšné. Překonání bariéry mezi základní a střední školou je ve všech zemích největší překážkou zvýšení podílu středoškoláků, a to z důvodu objektivní náročnosti a malé podpory ze strany škol i v důsledku klesajícího faktického zájmu a potřebné podpory dětí v romských rodinách. Výzkumy sice ukazují převažující kladné postoje romských rodičů, ale realita je jiná.

4.

S výjimkou Maďarska, kde je poslední předškolní rok v mateřské škole povinný a státem hrazený, je v ostatních zemích podíl dětí, které přichází do školy po mateřské škole a předškolní přípravě v jejím rámci stále řádově nižší než u neromských vrstevníků. Tento stav samozřejmě od počátku snižuje šance romských žáků držet se svými vrstevníky výkonově krok.

5.

Významnou odlišností oproti praxi i koncepčnímu přístupu v zemích západní Evropy je přetrvávající existence a podpora speciálních škol v exkomunistických zemích a tendence ke klasifikaci sociálního znevýhodnění a speciálních pedagogických nároků dítěte jako důvod k jeho vyřazení ze základního školského kurikula. Spolu se segregační tendencí existence speciálního školství nadále nové členské země odlišuje z hlediska vzdělávací a školské praxe i šancí na vzdělání u znevýhodněných žáků. Jejich dráhy diverguje oproti majoritě namísto tlaku na jejich inkluzi a konvergenci. A opět, i zde se projevuje nejen neschopnost hlavního školského proudu integrovat tyto žáky namísto jejich vytlačování, ale také ochota a zájem romských rodin akceptovat speciální školské dráhy jako osvědčené a přijatelné nebo snadnější.

Při úvaze nad těmito závěry o převažujících společných a nepříznivých trendech ve vývoji vzdělání romských žáků všech pěti nových členských zemí se nelze zbavit dojmu silné setrvačné tendence v jejich školských systémech. Tíhnou ke vzniku „romských“ tříd nebo škol, mají tendence k oddělování, respektive vytlačování sociálně znevýhodněných žáků do speciálního školství mimo hlavní proud a stále nejsou schopny doplnit či nahradit znevýhodnění generované sociálním původem motivační aktivitou a výkonností školy. Důsledkem toho jsou žáci s neukončeným vzděláním nebo bez kvalifi kace, vysoké podíly dětí s narušenou gramotností a přetrvávající nízké počty dětí, které dosáhnou na střední nebo dokonce vysokoškolské vzdělání. A to navzdory enormnímu růstu počtu míst na středních a vysokých školách po pádu komunismu.

Závěr je tedy zřejmě o tom, že ve všech postkomunistických zemích se ve vztahu k romským žákům vzdělání nestalo motorem mezigenerační změny a školské systémy se nestaly nástrojem motivujícím ke vzestupu mobility romských žáků, ale naopak nástrojem mezigeneračního přenosu znevýhodnění. To vše navzdory legislativním, soudním i politickým tlakům na desegregaci a inkluzi. Je sice třeba opět zdůraznit, že tyto tendence se prosazují s velmi rozdílnou intenzitou a v rozdílných podmínkách na široké škále od situace Maďarska, které se v inkluzivní školské politice dostalo nejdále, až po Rumunsko a Bulharsko, kde vzdělanostní propad zasahuje daleko větší podíly romské populace. Přesto je možné hovořit o společné setrvačné existenci konzervativního „postsocialistického“ školského systému, který se nedokáže vyrovnat s heterogenitou žáků a doplnit sociální a etnické rozdíly, znevýhodnění a nerovnosti, aniž by generoval vysoké podíly žáků se vzdělanostním, kulturním, kvalifikačním a sociálním defi citem nebo tyto žáky vytlačil mimo hlavní vzdělávací proud. A protože jsou i nadále ve všech pěti zemích problémem spolehlivá data a systematické sledování vývoje, nelze se vyhnout hypotéze o možném zhoršování tohoto trendu.

A zřejmě rovněž univerzálně platí, že stejně jako se objektivně zhoršilo postavení romských komunit a jejich nezanedbatelná část se „propadla“ do segregovaných a sociálně vyloučených komunit, došlo i k dalšímu zhoršení motivační a výchovné výkonnosti rodin vůči vzdělání dětí.

Pro vzdělanostní politiky zde vzniká velký rébus. Kde začít? U romských rodin a zejména matek v obnovování zájmu o systematické a aktivní vzdělání jejich dětí? U navštěvování mateřských škol a motivování dětí k vzestupné mobilitě? U takové modernizace školských systémů, které by vědomě překonávaly, doplňovaly a v jistém smyslu „nahrazovaly“ či negovaly nestimulující rodinné zázemí vlastní motivační aktivitou a schopností pracovat diferencovaně se všemi dětmi na celé škále jejich výkonnosti, zájmu a mobilitních aspirací? A co je v tom celém „česká otázka“? Podle mě to, zda vývoj u nás bude tendovat k přebírání spíše vzdělávacího habitu a kultury západoevropských školských systémů a staneme se jakousi lokomotivou integračních výkonů romských žáků vzhledem k ostatním postkomunistickým zemím, nebo zda se budeme propadat na balkánské standardy a posilovat segregované, speciální a „pologramotné“ romské školství. Možná se pletu, ale jinou alternativu nevidím.

A ještě zcela závěrem musím zdůraznit, že jakákoli modernizační i komparativní hodnocení a rozhodování o tom, zda výkonově stoupáme nebo klesáme, jsou myslitelná jenom tehdy, pokud se bude systematicky, kvalifi kovaně a srovnatelně měřit vše, co je na vzdělanosti dětí a výkonech škol možné, a to včetně etnického původu žáků. Překonat stávající a prohlubující se propast mezi vzdělanostními drahami a šancemi romských a neromských žáků dokážeme jen a pouze tehdy, pokud tyto nerovnosti budeme neustále monitorovat. Bez spolehlivých informací se modernizační a reformní politika dělat nedá. To si musí uvědomit jak tvůrci školského prostředí a systému, tak aktéři z romského prostředí. Věřím, že alespoň v této dílčí oblasti, kde vykazujeme ve srovnání s dalšími zeměmi nepochybně vyšší výkonnost a vybavenost, snad již máme odpor ke sbírání etnických dat za sebou.

***

Dr. Ivan Gabal je sociolog, pracuje ve své firmě GAC, která se zabývá hledáním řešení a politik pro složité společenské problémy. GAC zpracovala prvou mapu vyloučených lokalit a první srovnání vzdělanostních drah romských a neromských žáků. Ivan Gabal žije a pracuje v Praze, jeho manželkou je Jana Hybášková, velvyslankyně EU v Iráku. Ivan Gabal letos kandidoval do Senátu jako nezávislý za Zelené a KDU v Praze.

Přečteno: 4832x
 

Kam dál:

Štítky:  

Vzdělávání, Děti, RV, RV 9/2012



HLAVNÍ ZPRÁVY

Vánoce na turistické základně Myšinec v Budišovicích u Hrabyně prožily děti z dětských domovů z Čeladné, Příbora, Liptálu, Býchor a Uherského Ostrohu. (FOTO: Vladislav Sobol)

videoZÁZNAM: Situace je zoufalá, děti z dětských domovů končí i po 30 letech rozvoje ústavní péče na ulici

25.11.2019 11:33
V České republice vyrůstá v dětských domovech a dalších typech zařízení pobytové péče přes 8 000 dětí, z toho několik stovek ročně odchází do dospělosti.
 celý článek

Dalibor Karvay

Vídeňský symfonický orchestr jmenoval houslistu Dalibora Karvaye prvním koncertním mistrem

22.11.2019 11:15
Vídeňský symfonický orchestr jmenoval 34-letého slovenského houslistu Dalibora Karvaye svým prvním koncertním mistrem. Informoval o tom hudebníh časopis The Strad.
 celý článek

Druhý ročník ocenění od romských organizací a nezávislých osobností Lúč z tmy (Foto: Facebook Lúč z tmy)

videoZÁZNAM: Slavnostního předávání ocenění Lúč z tmy

22.11.2019 0:01
Přímý přenos slavnostního předávání ocenění Lúč z tmy, které každoročně udělují romské organizace a nezávislé osobnosti těm, kteří se dlouhodobě zasazují o zlepšení postavení Romů v různých oblastech života nebo se významným způsobem podílejí na budování mostů mezi Romy a většinovou společností. Záštitu nad 2. ročníkem ocenění Lúč z tmy převzala slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Přenos z bratislavského Caffe Berinka odvysílá ROMEA TV od 19 hodin.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo