Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Jitka Hatinová: Šanci na vzdělání mají mít všechny děti bez rozdílu

14. září 2016
Čtení na 8 minut
Jitka Hatinová. (FOTO: Rena Horvátová)

Přestože ji dnes známe jako speciální pedagožku, odjakživa toužila být zdravotní sestrou. Ostatně, zdravotní školu i vystudovala. Po nějaké době se utvrdila, že své místo vidí přeci jen vedle dětí. A tak JITKA HATINOVÁ už osmnáctým rokem působí na Základní škole Žebrák, která uplatňuje současně čtyři vzdělávací programy. A o tolik diskutované inkluzi ve školství ví své.

„Všechno se to změnilo v době, kdy mi bylo dopřáno stát se matkou,“ začíná vyprávění sympatická čtyřicátnice. „Po narození dcery Denisy přišla nabídka práce zdravotní sestry na interním oddělení. Měla jsem za úkol zastupovat dovolené ostatních sester. Brzo jsem zjistila, že přestože jsem si práci sestřičky vysnila, přes některá její úskalí se nedokážu přenést,“ nešetří Jitka Hatinová upřímností, a dodává: „Vadilo mi, že přímá práce s pacientem se neblíží tomu, jak jsem si ji představovala. Poznala jsem, že toho nemůžu mnoho ovlivnit, protože na kontakt s pacientem nezbývá pro samé papírování čas,“ říká dnes už učitelka na základní škole.

A právě v okamžiku, kdy se v Žebráku otevřela nová škola, začal se psát Jitčin příběh. Začínala jako asistentka pedagoga ve družině. Některé děti potřebovaly brát pravidelně léky, a coby kvalifikovaná sestra působila i jako zdravotní dohled. Netrvalo dlouho, a Jitka se stala vedoucí vychovatelkou, a dokonce se na popud ředitelky rozhodla vystudovat vysokou školu. Její mladší dceři Natálce byly tenkrát čtyři roky.

Pro čtyřčlennou rodinu to rozhodně nebyla jednoduchá doba. Skloubit práci s rodinou je dnes sice běžné, studovat ještě k tomu na univerzitě chce už notnou dávku odvahy. „Po studiu speciální pedagogiky jsem zjistila, kolik chyb jsem při výuce napáchala. Někteří se po dostudování cítí jako „borci“, u mě to bylo spíš naopak. Najednou jsem zjistila, jak mohu věci dělat lépe, protože v mém případě se teorie prolínala s praxí v přímém procesu,“ říká na rovinu a prozradí, že i práce kantora má svá rizika, například nevyhořet při poznání, že i když tolik let pracujete s dětmi, které mají různé druhy postižení, výsledky se nedostavují tak rychle, jak byste si přáli.

Dcera Jitky Hatinové půjde v matčiných šlépějích. Plánuje vystudovat pedagogiku. (FOTO: Rena Horvátová)

Veřejnost se o inkluzi zajímá víc než v předchozích letech

Už jedenáct let je škola na základě školského zákona přejmenována ze speciální školy pro žáky s více vadami na základní školu praktickou a speciální. V budově školy je celkem šest tříd, kam chodí žáci různého postižení a věku. Třídy jsou smíšené, a jejich součástí je až pět věkových skupin žáků, kterým bylo diagnostikováno lehké, střední nebo těžké mentální postižení. „Na škole máme i děti bez mentálního postižení, trpí tělesným postižením, třeba obrnou nebo těžkou vadou řeči a poruchou dorozumívacích schopností. Tyto děti se u nás vzdělávají podle stejných osnov, jako děti v běžné ZŠ.“

Ten kdo sleduje společenské dění, ví, že inkluzívní vzdělávání ještě stále zastává první příčky zájmu veřejnosti. Dnes je veřejně známo, že spousta romských dětí byla vzdělávána ve zvláštních školách. Bohužel tento fakt i nadále přetrvává. Ostatně rozhodl o tom i soud v kauze D. H., který se týkal neoprávněného zařazení osmnácti romských dětí z Ostravska do tehdejších zvláštních škol. Jitka Hatinová je přesvědčena, že kdyby jako dítě žila ve vyloučené lokalitě, byla by nejspíš s ostatními romskými dětmi hozena do jednoho pytle a místo základní školy by vychodila zvláštní.

Sama své dcery do ničeho nenutí, chuť vzdělávat se je v rodině Hatinových přirozená. Starší dcera Denisa studuje na pražské Karlově univerzitě pedagogiku a angličtinu, dvě Jitčiny sestřenice zase studují vysoké školy Slovensku.

Jitka Hatinová. (FOTO: Rena Horvátová)

Předškolní vzdělávání je pro děti klíčové

Speciální pedagožka upozorňuje, že dětem v ghettech se často nedostane předškolního vzdělávání. Tyto děti jsou podle ní obvykle nepřipravené na učivo na základní škole. „V tomto případě je přímo nutností mít ve třídě schopného speciálního pedagoga i asistenta, kteří takovou situaci zvládnou,“ popisuje zkušenosti z praxe Hatinová, která je přesvědčená, že předškolní vzdělávání (bude povinné od září 2017), je pro rozvoj dítěte zásadní. Školky mají rozvíjet předpočtářské a předčtenářské dovednosti, rozvoj zrakového a sluchového vnímaní apod.. Děti, které projdou předškolní výchovou, mají i lepší startovací pozici než ty, které ji neabsolvovaly. „Pak jsou tu ovšem i děti, které, přestože jsou šikovné, kvůli zdravotnímu hendikepu školku navštěvovat nemohou.“

„Jako Romka si myslím, že inkluze má být ve školách praktikována. Pokud, ale chci být profesionál, tak vím, že mezi dětmi s lehkým mentálním postižením, o kterých se v současné době jedná, jsou i ty, které mají i jiné přidružené vady. Nemusí to být nutně autismus, o kterém se ví, ale třeba další genetická postižení, která mají určitá specifika, nebo těžké poruchy dorozumívacích schopností. A často je lehké mentální postižení to nejmenší z toho, co žáka ve vzdělání limituje, protože v tu chvíli je pro něho těžší to přidružené. To je to, co dítě znevýhodňuje na jakékoliv škole,“ vysvětluje zkušená pedagožka.

Chlapci ze ZŠ v Mariánských Horách navštěvují díky projektu Romská identita na českých základních školách organizace ROMEA fotbalový kroužek pod vedením romského mentora, studenta střední školy a nadaného fotbalisty. Díky němu získávají motivaci pokračovat ve vzdělání. V téměř “romské” škole je totiž snadné ji ztratit. (FOTO: Jana Plavec)

Hatinová má osobní zkušenost s dětmi s tělesným postižením, které se na škole vzdělávají v programu běžné vzdělávací školy. „To jsou zrovna žáci, které si neumím představit na běžné zakládce. My třeba máme děti, kterým je diagnostikováno střední těžké mentální postižení, ale v určité oblasti jsou na tom lépe než děti s tělesným postižením. Děti s tělesným postižením totiž často poměrné špatně snášejí, že se jim něco nedaří, jak chtějí. Tady nejde o vědomosti, ty mají samozřejmě lepší. Mluvím o běžném socializačním procesu, kdy třeba dítě potřebuje obout boty a nechce pomoct od nás dospělých, chce to zvládnout samo. Bývá frustrované z toho, že dítě, které je v té horší třídě, v té speciální, to zvládá bez problémů.“ Sympatická tmavovláska však zároveň připouští, že se tyto problémy vyskytují i naopak. Zdravé dítě je prý nakonec frustrované z toho, že žák s lehkým mozkovým postižením dokáže vypočítat víc příkladů než on sám.

„S každým dítětem se pracuje jinak, každé je vzděláváno v jiném programu, v němž jsou nastaveny očekávané výstupy vzdělanosti. Používají se přitom jiné metody a techniky,“ říká zkušená pedagožka a uvádí příklad: „Když učím děti s dětskou mozkovou obrnou psát, a jsou to děti s levostrannou hemiparézou, neboli částečným ochrnutím jedné poloviny těla, kdy samotný úchop tužky není nejlepší, musím jim ruku a rameno nejdřív uvolnit. Tyto děti se učí psát většinou hůlkovým písmem.“

Rodiče by měli se školou úzce spolupracovat

Paní Jitka si mezi vyprávěním posteskne, že poslední dobou má pocit, že se u nás objevil nespočet odborníků na inkluzi a samotné školství. Přitom jen někteří mohou říct, že problém znají z praxe. „Nejde ani tak o pedagoga, ale o samotné dítě a jeho rodiče. Když vyrazíme do divadla, kde jsou i zdravé děti, tak si ty naše neodnesou zážitek z divadelního představení, ale ten, že se jím zdravé děti posmívaly za jejich nedostatky. A děti si své postižení uvědomují. Jiné to je u žáků, kteří svůj hendikep nevnímají, ale těm je diagnostikováno středně těžkého postižení a výš,“ vysvětluje.

Děti ze ZŠ Mariánské Hory – projekt Romská identita na českých základních školách. (FOTO: Jana Plavec)

Právě takovou až necitelnost snad lze řešit pomocí inkluze. Spolužákům hendikepovaného dítěte totiž, když ho poznají ve třídním kolektivu, už tak úsměvný či směšný nemusí připadat, myslí si Hatinová. Otázkou však podle ní je, jakým způsobem bude nastaven proces ve vzdělávání, když přijde na dovednosti a vědomosti. „Jsem přesvědčena, že například při tělocviku, přestože budou mít limity snížené, nebudou moc dosáhnout výsledků nebo nebudou schopné vypočítat tolika příkladů jako zdravé děti. Pochopitelně pak budou svůj deficit o to víc vnímat,“ upozorňuje na riziko frustrace těchto dětí speciální pedagožka. Na druhou stranu to bude podle ní těžké i pro zdravé děti: „Pokud bude s nimi do třídy chodit autistické dítě, nikdy nevíte, co se může stát v okamžiku, kdy dostane ataku. Vyvolat ji může i to, že paní učitelka má červené triko, když celý týden nosila zelené. Najednou dostane záchvat, začne běhat po třídě a do všeho mlátit. S tím je potřeba počítat,“ upozorňuje Hatinová a hned dodává, že pokud ministerstvo školství dostojí svým závazkům a dodrží slib zajistit podpůrná opatření, nemusel by být s inkluzí až takový problém. „Jen se obávám, že přesně tyto děti budou nakonec ve školách segregované, budou učeny individuálně mimo třídu. Bohužel, jednu takovou „inkluzívní“ školu jsem nedávno navštívila. U nás na škole se sice učí dohromady, na jiných školách zajisté také, ale teprve čas ukáže, jak to celé vlastně dopadne. Klíčová je především spolupráce mezi školou a rodiči,“ upozorňuje.

Přestože Jitce romský původ do profese učitelky nezasahuje, jako konzultantka rané péče se s ním občas potýká. „U rané péče jezdíte na intervenci k lidem domů a občas se stane, že mi otevře tatínek a zarazí se, nějakou dobu z jeho strany panuje i odstup a napětí, ale pak to přijme. U maminek problém není, ty jsou rády, že někdo přijde a s jejich nemocnými dětmi jim pomůže. A já jsem toho názoru, že člověk je tu od toho, aby slabším a těm, kteří to potřebují, pomáhal. Pojďme se o to, alespoň pokusit!“

Celý článek si přečtěte v tištěném vydání měsíčníku Romano voďi (Červenec – srpen 2016). Objednejte si časopis pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.

 

Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajsví o Romech
Teď populární icon