romea - logo
21. října 2021 (čtvrtek)
svátek má Brigita

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Když někoho našli v jiném okrese, už volali policajty: V únoru 1959 se začal do praxe uvádět zákon o zákazu kočování.

1.2.2021 19:51
Ilustrační (Zdroj: Pixabay)
Ilustrační (Zdroj: Pixabay)

Zákon o trvalém usídlení kočujících osob přijalo Národní shromáždění 17. října 1958, platit začal už 11. listopadu, do praxe se však naplno začal uvádět v únoru 1959. Romové byli násilně přinuceni zanechat kočování a trvale se usadit na určeném místě. Ačkoliv tato skutečnost je poměrně známá, představy o „zákazu kočování“, tedy vzniku a naplňování zákona, na jehož základě bylo usazování realizováno, bývají v médiích poměrně jednostranné. V následujícím textu si představíme některé méně známé aspekty a dopady zákona č. 74/1958 a soupisu kočovných a polokočovných osob.

Poválečné migrace a nevole úředníků i lidu

V padesátých letech žila naprostá většina Romů dlouhodobě usazeně. V poválečném období však probíhala masivní migrace za prací ze Slovenska do českých zemí, která měla částečně přechodný nebo sezónní charakter, což podporovalo představu o „kočovnosti“ Romů. Jedinou skupinou, která v té době ve významnějším rozsahu žila kočovným způsobem života, byli Romové olašští. Ovšem i v rámci této skupiny žily plně na cestě, tedy neusazeně, jen některé rody. Řada olašských Romů, podobně jako desetitisíce dalších slovenských Romů, přijela v poválečné dekádě do Česka za prací vlakem, nikoliv na povozech tažených koňmi. Na Slovensku, odkud k nám po válce olašští Romové (opět) přišli, docházelo k jejich usazování již v meziválečném období, někde již od druhé poloviny 19. století. Události odehrávající se za druhé světové války však Romy v některých obcích připravily o jejich obydlí, takže byli nuceni po válce opustit svou obec a vydat se za novým životem, často právě do Česka.

František Stojka (r. 1939 , okres Topoľčany) pocházel z rodiny, která ve válce o všechno přišla: „Po válce to bylo složité. Všechno jsme měli zničené. Baráky byly rozbité, práce nebyla, o všechno jsme přišli. Němci nám za války sebrali naše koně, vozy, zlaté šperky a také dukáty, co měla maminka. Táta dlouho dával dohromady, než si koupil znovu koně, ale oni mu je potom během padesátých let několikrát zase sebrali. Naposled mu je vzali, když vyšel ten zákon.“

Nepříliš početné skupiny, které se ještě pohybovaly v padesátých letech po českých zemích s vozy a koňmi, byly trnem v oku místním obyvatelům i lokálním politikům. Archivní záznamy svědčí o tom, že na ministerstvo vnitra přicházela „zdola“ řada apelů, aby bylo učiněno kočovnému způsobu života zadost. V různých hlášeních (ale také v dobovém tisku) úředníci definují kočovné Romy jako „hlavní nešvar, se kterým by bylo nutno co nejdříve skoncovat. Skupiny těchto lidí se rády sdružují a jsou pak přímo postrachem obyvatelstva“ (hlášení pracovníků KNV Praha). Krajský národní výbor v Plzni už v roce 1952 přebral iniciativu a vyzval místní výbory k postarání se neprodleně o trvalé usazení kočujících osob: „Doporučuje se pro ubytování použít zatím jejich vlastních vozů, z nichž se sejmou kola. (…) Vozy se postaví na špalky na vhodném místě, nejlépe v blízkosti budoucího pracoviště cikánů. Potahy budou cikánům odebrány a prodány.“

Vznik zákona a jeho důsledky

I když ministerstvo vnitra ještě v roce 1952 odsoudilo iniciativu plzeňského KNV o nucené sedentarizaci (usazení) jako příliš represivní, „v rozporu s našimi základními zákony“, na lokální úrovni k vykonávání nejrůznějších represivních opatření zabraňujících kočovnému způsobu života přesto opakovaně docházelo po celá padesátá léta. Berci Stojka, ročník 1949, dnes žijící v Lounech, na tuto dobu vzpomíná slovy: „Doba po válce byla zlá. Jezdili jsem po Čechách a Neromové nás odevšad vyháněli. Jen nás viděli, křičeli na nás: ‚Židi, Cikáni, odchod! Pryč! Ještě jednou na vás pošleme Hitlera!‘. Odevšad nás vyháněli. Říkali nám: ‚Cikáni, seberte se a odtáhněte pryč.‘“

Skupinám byly odebírány koně nebo byly postrkovány z okresu do okresu a z kraje do kraje. Někdy byly také vozeny vlakem tam a zpět přes celé Československo jako horký brambor, který nechtěl žádný okres přijmout. Sedentarizaci Romů docílil až zákon č. 74 z roku 1958 o trvalém usazení kočujících osob.

Ačkoliv v něm nenajdeme přímou zmínku o Romech, je zcela zřejmé, na koho byl zákon namířen. Představa, že zákon měl za následek trvalé usazení do té doby kočovné skupiny olašských Romů, je však značně zjednodušující. Kromě olašských Romů, kteří tvořili asi desetinu z celkového počtu Romů na území Československa, se zákon, a po něm následující soupis, poměrně drastickým způsobem dotkl i dávno usedlých Romů. Ti v očích úředníků, kteří rozhodovali o zařazení do určené kategorie, představovali – řečeno současným jazykem – nepřizpůsobivé občany. Zákon měl Romům „pomoct“ natrvalo se usadit, najít zaměstnání a stát se „řádnými pracujícími občany“. Vše pod výhrůžkou trestu odnětí svobody na šest měsíců až tří let.

Počátkem února 1959 byl na základě zákona realizován na celém území Československa tzv. soupis, při kterém došlo k praktické realizaci zákona č. 74/1958.

Štefan Stojka (*1940) z Ostravy na soupis vzpomíná: „A pak přišel rok 59 a byl ten soupis. Přišli policajti a obklíčili nás všechny. Sebrali nám koně i vozy. ‚Nesmiete kočovať! A musíte byť na jednom mieste!‘ řekli a udělali nám soupis. A pak jsme nikam nesměli jet, museli jsme zůstat na jednom místě. Na tom místě jsme dostali práci, a když nás našli v jiném okrese, udávali nás na policajty. Vzali nám koně, vozy a my už jsme pak nechtěli dál jezdit, báli jsme se. Vždyť by nás zavřeli. Každý to měl zapsané v občance. ‚Vy máte súpis, ako to, že sa túlate?‘ – ‚Ja idem do práce!‘ – ‚No, späť bežte, alebo vás zatvoríme!‘“

Pamětnice Mária Lakatošová (1951) popisuje, jak soupis, a tedy i nucené usazení, probíhalo: „Dovezli nás sem do Peček a dali nás na jedno místo na konci města. Jeli jsme s vozy zrovna tady někde poblíž. Vzali nám koně a poslali je všechny na jatka. Takové dobré koně! Nedali nám za ně ani korunu. Dali nás bydlet do starých vyřazených železničních vagónů. Někdo bydlel ještě ve své maringotce nebo ve voze. Pamatuji si, že nás přivezli policajti. Spolu s policajty přišli lidé ze sociálky a všechny si nás zapisovali. Zapisovali staré i mladé, ženy i muže, děti, všechno zvlášť. Každého, kam patřil. Kolik měl dětí. Tomuhle se říkalo soupis.“

Realizace soupisu, stejně tak i dodržování a kontrolování dalšího pobytu v místě trvalého bydliště, se však lokálně velmi různila. V českých a moravských krajích měl obecně represivní charakter, zatímco v některých částech Slovenska, kde byly romské skupiny často napojené na místní ekonomiku, byl přístup ke „kočování“ obecně mnohem benevolentnější. Řada olašských pamětníků žijících na Slovensku si proto na soupis z roku 1959 vůbec nepamatuje nebo jej nechápe jako přelomový. „Ano, vzali nám koně, ale táta si je zase pořídil. A zase jezdil s koňmi. Ještě já si pamatuji, jak jsme jezdili s vozy a přespávali na louce u lesa. Táta měl koně ještě v sedmdesátých letech. A někteří Romové mají u nás koně ještě dnes, pro své potěšení,“ vzpomíná Tuta Lakatoš z Velkých Lovců (1956).

Ježdění s vozy po vesnicích, často pod hlavičkou sběrných podniků nebo jinou v té době legální formou, se věnovaly některé rodiny olašských Romů v různých částech Slovenska ještě i v dalších desetiletích po soupisu. V té době již ale byli všichni olašští Romové usazení a takovýmto aktivitám se věnovali stále více příležitostně. „My jsme měli vždycky koně a vůz, děda jej zapřahoval vždy v létě a vyjížděli jsme celá rodina na poutě a jarmarky. Já takhle vozil později mého syna a manželku,“ vzpomíná Tibor Biháry z Tvrdošovců (1961), jehož děda, kdysi kočovný brusič, se v meziválečném období usadil v této obci.

Zákon č. 74/1958 vyhrožoval vězením až do roku 1990 a z právního řádu zanikl až v roce 1998. Zákon, namířený původně zejména proti kočovným skupinám, postihl mnoho různých romských rodin, zejména pracovní migranty a stovky rodin tzv. světských a další osoby vykonávající pojízdné profese.

E migracija pal o dujto baro mariben the e bibacht pro amti the avre manušendar

Andro pendata berša bešenas maj savore Roma pre jekh than. Kajča pal o dujto baro mariben chudle o Roma pal e Slovensko te rodel e buťi pro Čechi u varekana avle ča pre varesave ďivesa, pre sezona, u paľis oda has dikhlo sar „kočování“. Čačes akor phirenas le verdanenca jekhbuter ča o Vlachi. Na savore, varesave tiš bešenas pre jekh than. But vlachika Roma avle avka sar aver Roma pal e Slovensko pal o dujto baro mariben pro Čechi la mašinaha, na pro verdan le grajenca. Pre Slovensko, khatar pro Čechi o Vlachi avle, imar maškar o duj maribena tiš bešenas pre jekh than. Varesave zabešle imar, sar has jepaš deštheeňato šelberš. Sar has o mariben, ta varesave Romenge andro gava čhide tele o khera, vaš oda pal o mariben rodenas aver than, džanas het u rodenas nevo dživipen, nekhbuter džanas pro Čechi. O František Stojka (1939, okres Topoľčany) hino khatar e fameľija, savi andro mariben sa našaďa: „Pal o mariben, oda has pharo. Savoro amenge has rozpejlo. O khera rozmarde, e buťi na has, na ačhiľa amenge ňič. O Ňemci amenge tel o mariben ile amare grajen, o verdana, somnakaj the o somnakune love – o dukata, so has la da. O dad delas o love pre sera but ďivesa, kim amenge šaj cinďam avre grajes, no jon leske ole gres andro berša, so avle, ile. Agorutnes leske ile, sar dine avri oda ľil/zakonos.“

Paru manuša, so phirenas jekhetanes le verdanenanca the le grajenca, na has pre dzeka le manušenge andro lokaliti (gava abo fora) the tiš le manušenge andre poľitika. Andro archivos hin o ľila, save avenas „telal“ pro Ministerstvo vnitra te keren vareso kajse manušenca, save phiren than thanestar. Andro reporti /hlášení (tiš andro novinki, žurnála) o manuša khatar o amti pal o Roma, so phirenas le verdanenca, phenen: „hin angluno vareso oleha te kerel, te hin oleske imar o agor. Kajse manuša pen ľikeren jekhetanes the aver manuša lendar daran“ (reportos le manušendar, save kerenas pre KNV Praha). O Krajský Národní výbor Plzňate imar andro berš 1952 iľa savoro andre pengere vasta u phenďa, te o vibori pro gava, o fori musaj kajse manušen te thoven te bešel pre jekh than „Šaj len mukhen te bešel andre lengere verdena bijal o kereki. (...) O verdana pen thovena pro kaštune kotora pre ajso than, te hin oda pašes kaj o" Cikáni " phirena andre buťi. O verdana lenge kampel te lel the te bikenel.“

Sar kerde o zakonos/rajarengero ľil, the sar oda paľis has

The te o Ministerstvo vnitra mek andro berš 1952 phenďa, hoj o Plzňakero KNV oda na kerďa mišto, hoj e sedentarizace (bešťipen pro jekh than) has igen zoraľi –the džalas mujal le manušengere čačipena, bo phenďa, kaj „oda amare zakoni na domuken“ andre lokalna thana oda kerenas dureder andre cale pandžvardešte berša. O Berci Stojka 1949, akana dživel andro Louny, pal kada časos/vrama leperel: “Pal o mariben has bari bibacht. Phirahas le verdaneha pal o Čechi the kaj avľam, tradenas amen o gadže het. Sar amen dikhle, takoj chudle te vičinel: ‚Čhinde, Cikáni, pratinen tumen! Het! Mek jekhvar pre tumende bičhavaha le Hitleris!‘. Kaj avľam tradenas amen het. Phenennas amenge: ‚Cikáni, pratinen tumen adari džan het. ‘“

Le manušenge, save phirenas le verdanenca, lenas le grajen, abo len ispidenas jekhe okresistar andro aver, jekhe koterestar andre aver. Varekana len thovenas andre mašina the phirenas lenca pal calo Československo, sar keraďa gruľaha, savi ňiko na kamelas. E sedantarizacija, te džal pal o Roma, kerďa o zakonos N.74 andro berš 1958 u o zakonos phenelas hoj o manuša na troman te phirel than thanestar.

Andro zakonos na has irimen pal o Roma, no sakoneske avľa pre goďi, soske has kerdo. Te duminas, hoj paľis imar o Vlachi le verdanenca na phirenas, nane oda čačipen. Le zakonoha has marde na ča o Vlachi, save has vaj deš percenta savore Romendar andre Československo, o zakonos the paľis o „soupis“ – o ľil, kaj sas o manuša irinde, zorales marelas the ajse Romen, so bešenas imar čirla pro jekh than. Pre ajse Roma o manuša khatar o amti, save le Romen thovenas andro kategoriji, dikhenas kavka, te phenaha avka sar das duma andre ala ďivesa, sar pro „na-adaptabilna“ džene. O zakonos kampelas le romenge te „del o vast“, sar rodena o bešťipen, e buťi the paľis šaj lendar ačhon “manuša lačhe buťakere dživipneha“. Te oda na kerdehas, ta len šaj phandenas andre bertena pro šov čhon, abo pro trin berš.

Pro agor andro februaris 1959 has kerdo andre Československo sar phenenas o soupis, u akorestar imar o Roma čačes kample te bešel pre jekh than, avka, sar has irimen andro zakonos N.74/1958. O Štefan Stojka (1940), so hin Ostravatar, pal o soupis phenel: „Paľis avľa o berš 1959, oda has oda soupis. Avle o šingune the terďile pašal amende. Ile amenge le grajen the o verdana. ‚Na troman te phirel than thanestar! Kampel tumenge te avel pre jekh than! ‘, phende the kerde o soupis. Paľis imar ňikhaj našťi džahas, kampľa amenge te ačhol pre jekh than. Pre oda than amen dine e buťi u te amen rakhle andre aver okresis, phenenas pre amende avri le šingunenge. Ile amenge le grajen, o verdana the amen imar na kamahas ňikhaj te phirel, darahas. Sem amen phandlehas. Sakoneske oda has irimen andre občanka. Hin tumen o soupis, sar oda, hoj phiren upre tele? Me džav andre buťi! - Ta, džan pale, bo tumen phandaha andre bertena!“

E manušňi savi tiš kada leperel, e Mária Lakatošová (1951), phenel pal o soupis, pal oda, sar kampelas te bešel pre jekh than: „Ande amen kadaj andro Pečky the thode amen pro jekh than pro agor andro foros. Tradahas akor le verdanenca kadaj pašes. Ile amenge le grajen the bičhade len pro jatki. Ajse lačhe graja! Na dine amen vaše mek ča koruna. Thode amen te bešel andro purane vagoni. Vareko mek bešelas andre peskeri maringotka, abo andro verdan. Leperav, hoj amen ande o šingune. Le šingunenca avle the o manuša pal e socijalka the savoren irinde ke peste. Irinenas, keci hin o phure, o terne, o džuvľija the o murša, o čhavore, savoro ekstra. Sakones odoj, kaj kampelas. Keci les has čhavore. Ta kada vičinenas soupis.“

O soupis the oda, či o manuša čačes hine andro than, kaj lenge hin irimen o trvalý pobyt, na has andre savore lokaliti jekh. Pro Čechi the pre Morava les zorales ľikerenas, aľe andre varesave thana pre Slovensko, kaj o Roma phirenas/tradenas pal e buťi, o amta avka zorales o zakonos na ľikerenas. Buter Vlachi, so bešenas pre Slovensko, phenen, hoj o „soupis“ andro berš 1959 na leperen, abo hoj na has ajso zoralo. „He, ile amenge le grajen, no o dad peske cinďa pale le grajen. The pale phirelas le grajenca. Mek me leperav, sar phirahas le verdaneha the sovahas avri paš o veš. Le dades has o graja mek andro eftavardešta berša.Varesave Romen hin o graja mek akana, bo len kamen,“ leperel e Tuta Lakatoš khatar o Velké Lovce (1956).

Le verdanenca phirenas pal o gava romane vlachika fameľiji pre Slovensko mek but berša pal o soupis, bo len has o ľila, hoj keren tel o sběrné podniky, abo aver kajsi legalno buťi. Akor imar savore Vlachi bešenas pre jekh than u kajsi buťi kerenas ča varekana. „Amen has furt o graja the o verdan, o papus les phandelas ľinaje the tradahas calo fameľija pro jarmarki the o puťi. Me kavka paľis phiravas mire čhaha the la romňaha,“ leperel o Tibor Bihári khatar o Tvrdošovce (1961), bo leskero papus varekana kerlas le šlajfiris the andre kada than ačhiľa te bešel.

O zakonos numeros 74/1958 phenelas, hoj le manušen šaj thoven andre bertena dži andro berš 1990 the andro trestní řád has dži andro berš 1998. O zakonos mujal o manuša, save phirenas than thanester, marďa but romane fameľiji, anglunes le manušen, so phirenas pal e buťi the but šel fameľiji sar phenas světský the mek avre manušen, save kerenas o buťa, paš save kampelas te phirel than thanestar.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.

Přečteno: 1674x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romano voďi, Historie, kočovníci



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo