romea - logo
7. prosince 2021 (úterý)
svátek má Ambrož

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Lucie Kováčová: Romská beletrie mě moc nebaví

Praha, 20.2.2013 16:28, (Romano voďi)
Lucie Kováčová
Lucie Kováčová

Lucie Kováčová pochází z Bílovce, z romské rodiny, kterou podle vlastních slov nepovažuje za tradiční. S rodiči doma romsky nemluvili, když k nim ale přijedou příbuzní, je to půl na půl. Vždyť také jejím strýcem je slavný „Janko“ Horváth, básník, aktivista, blogger a propagátor aktivního užívání romštiny.

Podobně ambivalentní vztah, jaký má Lucka k romštině, má také k některým dalším tématům svého života. Nadevše miluje děti a bere velice vážně roli kmotry - o své dva svěřence se stará přímo ukázkově, je pro ni samozřejmé návštěvě automaticky naservírovat jídlo a pití a v dokonale uklizeném bytě se nepřestává omlouvat za nepořádek. Při tom všem je zároveň velice emancipovaná; svobodná a bezdětná, pracuje na plný úvazek v Levi’s store a na Filozofické fakultě v Praze studuje romistiku, ve volném čase cestuje s kamarádkami, čte nebo dochází na hodiny pole dance.

V Romano Voďi se o tobě ještě nepsalo, tak nám prosím řekni něco o své rodině.

Narodila jsem se v Bílovci, v roce 1986, takže mi je 26. Jsem z romské rodiny, ale nikoli z tradiční, což pro mě znamená, že se u nás nemluvilo romsky. Rodiče umí, alespoň máma určitě, protože u nich doma se mluvilo hlavně romsky, než babička zemřela. Ale to už je 20 let. Teď mluvím určitě líp než oni.

Proč vás to rodiče neučili?

My jsme s bráchou romsky do jisté míry uměli. Poslouchali jsme romské písničky, když k nám přišli strýcové, mluvilo se romsky, a podobně. Můj strýc Janko se dokonce pokoušel mluvit na bratrance Romana jenom romsky, když byl malý, a my jsme to taky zkoušeli, mezitím ale vyrostl hodně toho pozapomněl. Nás to bavilo, u toho děcka nám to přišlo hrozně roztomilé. Máma už si romsky nepopovídá, ale pasivně ji asi ovládá.

Jsi pokřtěná?

Ano, a dokonce jsem už dvojnásobná kmotra. „Boňa“, neboli křtiny, se u nás dodržují pořád. Nedávno byl pokřtěn náš synovec. Jmenuje se Alexander, což je u nás taková mužská tradice. Jmenuje se tak i můj bratr, táta, i můj dědeček se tak jmenoval.

Pamatuješ si prarodiče?

Babičku s dědou od mámy si moc nepamatuju, ale za těma od táty jsem jezdila na Slovensko hodně. Tam jsem bývala třeba celé prázdniny. Ale rodiče se seznámili v Čechách, i když je táta napůl Maďar a napůl Slovák.

Na jaké školy jsi chodila?

Začala jsem na klasické základce, ale hned v druhé třídě jsem přešla na jazykovou základní školu, což v té době vůbec nebylo obvyklé. Učila jsem se anglicky a německy. Střední školu jsem studovala v Krnově, kde jsem ukončila obor Sociálně správní činnost. Měla bych umět vypočítávat důchody a přídavky na děti, ale už si to moc nepamatuju a taky se všechny ty zákony mění.

Řešili jste někdy otázku tzv. zvláštní školy?

Ne, u nás v rodině vůbec. Často to bývá spíš tak, že když se jedno z dětí v rodině na takovou školu dostane, skončí tam i všechny ostatní. Je v tom prostě určitá pohodlnost. Něco takového u nás nepřipadalo v úvahu. Já jsem chodila do jeslí i do školky, protože naši vždycky pracovali. Většinou manuálně, v továrnách atd., ale máma taky dělala sociální pracovnici v Bílovci. Už ve školce jsem navštěvovala kroužek němčiny a pak na základce mě učila stejná paní učitelka jako v tom kroužku, takže mě už znala a nebyla jsem považovaná za nějaké nevzdělané a hloupé „cikánské dítě“. U bráchy to bylo také tak.

Jak se tvoje maminka dostala k práci romské sociální pracovnice?

Když jsem ještě chodila na základku, měl můj strýc v Bílovci takovou neziskovou organizaci a zaměstnal v ní i mámu. V té době to bylo dobré. Romové měli co dělat. Pořádaly se hudební a taneční kroužky, každý pátek jsme se scházeli v jednom sále a tak se mladí nepoflakovali venku jako teď.

Pracovala jsi někdy v oboru, kterému ses věnovala na střední škole?

Ne, nikdy. Akorát jsme měli hodně povinných praxí. Dva roky jsem pracovala na úřadě v Bílovci a pak ještě rok s dětmi v diakonii. Hned po škole jsem vlastně odjela do Švýcarska na deset měsíců, takže jsem ani neměla šanci se tady zapojit do nějakého pracovního procesu. Sociální práce by asi nebyla úplně pro mě, protože lidé u nás mě znali a byl to pro ně velký šok, když mě viděli na úřadě. Nechtěli se mnou o ničem mluvit. Oni vědí, že ty jsi v jiné pozici, že se máš líp a pak ti nevěří. I když v Bílovci si Romové nežijí špatně. Nejsou tam žádná velká ghetta a většina z nich má v podstatě všechno, co chce. Ale já už pořádně nevím, vždyť tam vlastně od patnácti nežiju, ani oni mě neznají.

Studuješ romistiku, ale původně jsi chtěla jít na práva. Proč zrovna tahle škola?

Práva mě zajímala už od střední školy, kde jsme se jim dost věnovali. Ani nevím proč, asi jsem chtěla pomáhat.

Pracuješ na plný úvazek, studuješ na vysoké škole a ještě ti teď vyšly tři pohádky ve sbírce Otcův duch. Co dalšího ještě stíháš?

V květnu jsem se účastnila několika workshopů na Nové scéně, včetně toho divadelního s Veijo Baltzarem, ale divadlo není pro mě. Také jsem doučovala pro Člověka v tísni, spolupracovala s naší katedrou na mapování výskytu romského jazyka v ČR, pomáhala v o.s. Nová škola. Ráda bych pracovala v oboru, ale smutným faktem je, že jako prodavačka si vydělám mnohem víc, než při práci v neziskovce. Baví mě práce s dětmi. S dospělými už většinou nic nenaděláš a já potřebuju vidět výsledky.

Jaké vidíš rozdíly mezi českými a romskými pohádkami?

Pohádky jsem četla jako dítě, kdy nevnímáš rozdíl mezi romskou a neromskou pohádkou. Akorát v těch gádžovských nevystupují mrtví, „mulové“.

Jak u tebe probíhá proces tvorby?

Je to různé. Někdy napíšu třeba jen nadpis, jindy si dělám takové kartičky nebo si předem vytvořím osnovu. Dvě z těch pohádek jsem napsala do školy a tu třetí jen tak. Mě vždycky bavilo psaní slohů ve škole, přemýšlela jsem o studiu žurnalistiky. Nedávno jsem dala na facebook jednu povídku, která se líbila, tak uvažuju, že nebudu psát jenom pohádky. Na psaní musím mít každopádně náladu.

Co jinak děláš ve volném čase?

Hrozně ráda čtu, snad úplně všechno. Od detektivek a thrillerů jako je Jo Nesbo, přes české klasiky Čapka a Jiráska až po Irvinga anebo teď populární bulvár Padesát odstínů šedi. Jedna z nejoblíbenějších knih pro mě byl F.L.Věk, i když mi to nikdo nevěří. Musím přiznat, že romská beletrie mě moc nebaví. Chtělo by to mladší a zábavnější autory. Je to všechno depresivní, líbí se mi odlehčenější literatura, při které může člověk zapomenout na smutné věci. Přes léto jsem chodila na pole dance, což mě chytlo. Taky si ráda jen tak povídám s holkama nebo s nima nakupuju. Moc ráda vařím. A hlavně miluju cestování.

Poslední otázka – kde se vidíš v budoucnosti?

V České republice asi ne. Chci do ciziny, tady mě nic nedrží. Chtěla bych si ve Švýcarsku otevřít obchod s kosmetikou nebo s oblečením. Neštítím se žádné práce. Je mi jasné, že se začíná odspoda a uklízet se taky musí. Mým snem je podnikat, protože chci být sama sobě šéfem.

Inka Jurková
Přečteno: 1958x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Literatura, Otcuv duch, Rozhovory, Kultura



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo