TANDEM. Stoprocentní důvěra
V loňském roce vybojovali desáté a osmé místo na světovém poháru. Letos v červnu byli na světovém poháru pátí a ten samý měsíc vyhráli evropský pohár v německém Elzachu. Ve světovém žebříčku se posunuli na celkové třetí místo. Usilují o nominaci na paralympiádu. Jako jediní jezdí „amatérsky“ – na rozdíl od svých profesionálních soupeřů se svým závoděním neživí. Téměř nevidomý Marek Moflar (22) a jeho „pilot“ Jiří Chyba (33) – jeden z nejúspěšnějších tandemů v paracyklistice na světě.
O Markovi jsme poprvé psali v únorovém čísle Romano Voďi před třemi lety. Teď se scházíme v horkém červnovém dopoledni. Zajímá mě, co se od té doby v Markově životě odehrálo a změnilo. Jdeme se schovat do stínu nejbližší restaurace. „Tenhle kluk že nevidí?“ říkám si v duchu, protože Marek se pohybuje jistě a téměř bez zaváhání.
Co je u tebe nového v cyklistice, Marku?
Jedna z hlavních změn je ta, že máme jiného trenéra. Nejprve jsme jezdili tři roky pod vedením pana Viktora Zapletala, poslední dva roky nás trénuje pan Jiří Jírovec. S ním jsme zase začali od nuly – od základů, abychom měli na čem stavět. Vloni jsme byli na světovém poháru desátí a osmí – a naším největším cílem bylo nominovat se na paralympiádu do Londýna. To se nepovedlo, protože jsme těsně před cílem spadli. Představte si, že celý rok trénujete, vyhráváte všechny evropské poháry, obětujete tomu všechno…a pak přijde pád a je po všem. Docela mě to zlomilo. Je to ale hrozně náročné – tandemů je dohromady šedesát, každý stát má minimálně tři, my tam jsme s Jirkou sami.
Začátkem června jsme byli na světovém poháru v italském Meranu. Pršelo a na mokrém povrchu nedobrzdili Francouzi a zezadu do nás najeli, takže jsme zase spadli. Celkově jsme ale skončili pátí a nominovali jsme se na mistrovství Evropy do Německa. Do třetího místa nám chybělo 23 vteřin.
Jak vlastně takový tandem vznikne? Jak se sportovci dají dohromady?
Dohromady nás dal náš klub – vlastně ještě trenér Zapletal. Tandem měl být připravený několik měsíců dopředu, ale poprvé jsme se viděli den před prvním závodem. Sešli jsme se na Strahově a jeli jsme se spolu projet. Ještě jsem neuměl kolo ovládat, takže jsme vjeli na kanál a prorazili pneumatiku. Takže jsme šli kolo vyměnit a vyrazili jsme znova – nejprve jsme jezdili na Ladronce, ale pak jsme jeli dál, až k Berounu. Už jsem pak skoro nemohl, došlo mi pití, vypil jsem ho i Jirkovi. Doslova mě hned na začátku „uvařili“ a čekali, jestli do toho půjdu nebo ne. A od té doby jsem už u cyklistiky zůstal. S Jirkou spolu od té doby jezdíme už pět let.
Jaký máš se svým „pilotem“ – Jirkou vztah?
Jsme velmi dobří přátelé. Pro mě je Jirka skoro jako brácha. V tandemu si musíte věřit na sto procent. Já musím věřit Jirkovi, Jirka musí věřit mně. Lidé se nás často ptají, jestli jsme se někdy pohádali. Nepohádali jsme se nikdy…je to tím, že máme oba stejnou mentalitu. Nadáváme si, řekneme si cokoliv, ale jen my dva víme, jak to myslíme. Náš rekord ve sjezdu je rychlost 110 kilometrů za hodinu – nesmím se špatně pohnout, přišlápnout, jinak bychom letěli oba. Dá se skoro říct, že mu vidím do hlavy – už vím, co bude dělat, jak se zachová, jak přemýšlí. Přemýšlí přesně jako já. Když jedeme závod, nemůže mi pořád říkat, Máro, doprava, Máro, doleva…on sám je ze závodu vyčerpaný. Člověk se s ním musí sžít a být pak jako jeden. Rozumíme si s Jirkou beze slov.
To zní hrozně hezky. Zároveň musí být velice náročné udržet se ve vrcholovém závodění i přesto, že jezdíte s Jirkou amatérsky.
Náročné to je. Na téhle úrovni je to úplně jiný život. Když si třeba najdeš holku, která takhle nesportuje, tak to v životě nepochopí. Když se odjíždí na závod, tak den předtím nemůžeš třeba jít ven. Nebo můžeš, ale nemůžeš se „zbourat“. Dát si třeba jedno pivo, ale víc ne, jinak nemáš šanci. Každý den trénuju, třeba pět hodin. Můžu ale říct, že mě to naplňuje. Když chce člověk něco dělat vrcholově, tak se na to musí soustředit. Je to návykové, je to v podstatě droga, pracují tam endorfiny. Samozřejmě, že si někdy říkám, že už toho mám dost, ale pak si dám pauzu a už to zase jde.
Já a Jirka jsme jediný tandem, který není placený – všichni ostatní se závoděním živí. To je obrovský rozdíl, jezdit jako profesionál nebo jako amatér. Jirka pracuje, má cyklistický obchod, já studuju masérství. Cyklistice se věnujeme tak na šedesát procent, zatímco ostatní, kteří za to berou plat, se jí mohou věnovat naplno.
VIDEO
Markův příběh zaujal i režisérku Kateřinu Hager, která o něm začala natáčet dokumentární film TANDEM.
A přesto jste pro ně velkými soupeři, vyhráváte závody, porážíte je. Nemáte ani vlastního manažera.
To je pravda, nemáme. Všechno si děláme sami. Ale být si sami manažery moc neumíme, nevíme, jak na to, není na to ani čas. Někoho šikovného bychom určitě uvítali. Nikdo z nás nepotřebuje k životu nějaké závratné peníze, stačil by nám normální plat, na zaplacení nájmu, na jídlo…pak bychom se mohli závodům věnovat naplno, jako ostatní.
Je to hodně o penězích – třeba Američané, kteří tandemu vládnou, to mají postavené tak, že piloti jsou bývalí profesionální závodníci. Když skončí kariéru, dostanou na dva roky distanc a pak začnou jezdit tandem a vyhrávají. Amatéři musejí o to více trénovat a hendikepovaní dřou ještě víc. Čím dál víc se přibližují zdravým sportovcům. Třeba Jirka Ježek, náš několikanásobný paralympijský vítěz a mistr světa v cyklistice, běžně zdravé sportovce „bourá“ a přitom nemá půlku nohy.
Páni. To musí být dobrý pocit!
Je. A je hrozně důležité, aby se hendikepovaní nebáli bojovat. Mám zbytkový zrak – vidím asi tak na metr na levé oko. Je jen otázka času, kdy se mi sítnice může odchlípnout a neuvidím vůbec. Tebe vidím, ale jen postavu, obrysy, nevidím detaily, třeba jaké máš oči. To, co nevidím, mě ani nezajímá. Já vidím to svoje, mám svůj svět. Našel jsem si v hlavě něco, čím vnímám. A když něco nevidím, tak jdu za někým, kdo vidí, pověsím se do „háku“, protože vím, že on vidí dobře.
Lidé mi často nevěří, že nevidím. Třeba na Ladronce na bruslích. Já jedu a uhnu těsně před tím, kdo jede přede mnou, skoro až když jsem u něj. Vyrůstal jsem mezi kamarády, kteří viděli. Oni mě naučili všechno. Jezdit na kole, na bruslích, na skateboardu, na motorce, řídit auto, hrát fotbal…všechno mi to trvalo déle, ale naučil jsem se to. Díky nim, díky tomu, že mě přijali. Jinak bych pořád seděl doma u počítače a nedělal bych nic.
Jednou jsme třeba byli na rybách a vraceli jsme se domů o půlnoci a máma se divila, jak jsme přijeli, když už byla tma? Jednoduše…jel jsem na kole za bráchou a ten na mě mluvil, kudy mám jet. Jemu a kamarádům opravdu vděčím za všechno. Nedával jsem jim najevo, že nevidím, všechno, co dělali zdraví, dělal jsem i já. Nikdy jsem neřekl „sorry, já nemůžu“. Prostě jsem šel a zkusil jsem to. A oni sami si uvědomují, že mi pomohli k tomu, kde jsem. Když mě třeba vidí v novinách, dělají s srandu a říkají mi: „A kdo tě to naučil, co? My, viď!“
Tvoje maminka žije v Anglii. Ty jsi zůstal v Praze kvůli sportu?
Maminka má sestru, která v Anglii žije už dvacet let. Já jsem nejel kvůli sportu, abych se mu mohl i dál věnovat. Ale hlavně mám chuť bojovat a vím, že kdybych byl u mámy, že bych měl všechno, neustále by se o mě někdo staral, ale to by bylo špatný. Bylo to pro mě těžký, být najednou bez mámy sám – a teď, Máro, běž a něco dělej…ale bydlím sám, všechno si dělám sám. Bez toho bych byl ztracený.
Postižené děti, o které se starají rodiče, jsou často nesamostatné, neschopné normálně fungovat, nemohou jít do společnosti, neumějí se bavit, nemohou nic. Rodiče se je bojí pustit někam ven, protože o ně mají strach, ale to je velký problém. Oni to myslí dobře, bojí se o ně, aby se jim nic nestalo, ale mají je nechat žít. Já si myslím, že se má vyzkoušet všechno. Moje máma mi v tom moc pomohla. Když jsem byl s kamarády venku, tak mě sledovala, ale nikdy mi nedala najevo, že nevidím. Ani brácha.
Dřív jsem si myslel, že když oslepnu úplně, že se s tím smířím. Ale teď si myslím, že ne, že těžko…ale vím, že mi máma pomůže. Řekla mi, že kdyby se to stalo, bude se mi věnovat tak, jako když jsem byl malý, když mě učila poznávat písmena, psát… Myslím si, že se má vyzkoušet všechno, že dokud člověk aspoň trochu vidí, že si to má užít. Protože potom už neuvidím nic.
Co maminka říká na tvůj sport?
Nejprve dlouho říkala, když jsem třeba koukal na sport v televizi, že to je blbost…vypni to. Ale pak na něj začala koukat sama, protože pochopila a vidí, co já pro to všechno dělám – co pro něj sportovci všechno dělají. Když třeba přijedu za ní do Anglie, trénuju i tam, chodím běhat, jezdím na kole. Nevydržel bych být celý den doma, třeba hrát hry. Sportoval jsem odmala, dělal jsem atletiku, hrál jsem goalball a byl jsem v něm dobrý, byli jsme třetí na mistrovství Evropy v juniorech. Hraju ho pořád, ale jako doplněk, vrcholově vyhrála cyklistika. Jediné, co mi nejde, je plavání.
Před třemi lety jsi studoval obchodní akademii. Jak se ti daří skloubit školu s cyklistikou?
Studium na obchodní akademii jsem přerušil kvůli přípravě na paralympiádu v Londýně a pak už jsem se tam nevrátil. S prací je to složité, nikde v kanceláři vás nezaměstnají, když nevidíte. Začal jsem studovat masérství. Dobře si pamatuju, nemusím se moc učit. S biologií nebo latinou už je to samozřejmě těžší. Máme ve třídě kickboxera, sprintera, ragbistu, hokejistu…je rozdíl masírovat sportovce a nesportovce. Je to ale jako s hudbou – nejde o to se jen něco technicky naučit, je potřeba mít talent, v tomhle případě cit. Ze třídy, kde je patnáct lidí, ho mají třeba jen tři.
A jak se Jirkovi daří skloubit s cyklistikou práci?
Jirka má svůj obchod a navíc je dobrý mechanik, což je samozřejmě výhoda, protože nám servisuje naše tandemové kolo. To není levná záležitost, stojí zhruba dvě stě tisíc a to rozhodně nepatří k nejdražším. Navíc se musí každý rok měnit. I když se to nezdá, tak při jízdě podléhá obrovské síle, tlakům. Dobrý servis je tedy důležitý. Jirka dříve jezdil bikros, pak se věnoval silniční cyklistice. V tandemu patří k nejlepším technikům z pilotů. Díky bikrosu umí zatáčky, nebojím se s ním rychlosti, i když se samozřejmě pořád učíme. Tandemové kolo má jiné parametry, je potřeba dřív brzdit, jinak se naklánět do zatáček…
Ale jak říkám, když pracujete, nemůžete se věnovat tréninku tak, jak by bylo potřeba. Musíte z něčeho žít.
Říkáš, že jsi vyrůstal mezi zdravými dětmi. Máš i nějaké hendikepované kamarády?
Mám. I tady v Praze. Ale málo z nich, tak tři nebo čtyři lidi jsou na tom jako já. Rodiče se o ně bojí a zavírají je doma, v „bezpečí“. Já si ale myslím, že by je takhle omezovat neměli. Člověk musí bojovat obecně, když v tomhle světě lidem ukážeš, že jsi ten hodnej nebo máš nějakej hendikep, tak tě stáhnou z kůže, musíš se rvát. Já se to naučil v té naší partě v Bílině, kde jsem vyrůstal. Když si na mě někdo něco zkusí, tak je na mě krátkej. Vypadám hubeně, ale jako sportovec v sobě mám úplně jinou sílu. Když si na mě někdo něco zkusí, tak je na mě krátký. Nedávám najevo, že takové věci ovládám, většinou nereaguju, lepší je někdy nedělat nic, ať si lidi myslí, co chtějí. Ale když už to přesáhne nějakou mez, tak se umím bránit. Často si řeknou, on nevidí, můžeme si na něj dovolit.
Už odmala jsem chtěl druhým dokazovat, že dokážu být v něčem lepší. S bráchou jsme třeba hráli hry – automobilové závody na počítači. Naučil jsem se celý závod v duchu, každou zatáčku, a pak jsem ho dokázal porážet. Člověk prostě musí chtít bojovat. Teď zrovna vrcholí přípravy na světový pohár, na který pojedeme v srpnu do Kanady – to je teď naše nejvyšší meta.
A o tu rozhodně bojujeme!
