MY PRACUJEME!

Předsudky a paušalizování se týkají i pracovitosti Romů. Jeden takový stereotyp říká, že Romové nepracují, protože nechtějí, protože chtějí žít na dávkách a, citujeme, "parazitovat na většině". Následující text a fotografie Jiřího Slámy přináší několik příkladů z mnoha, které svědčí o opaku.
JanaBalážová – asistentka ve školce
„Není těžké pracovat, když se chce. A já jsem celý život chtěla a musela. Už od
svých šestnácti let,“ říká osmapadesátiletá Jana Balážová. Pochází z osmi
sourozenců. Z rodiny, kde na vzdělání dětí nezbyly peníze. Fakt, že nemohla
studovat střední školu, překonala, a dnes pracuje jako asistentka v brněnské
školce ve Štolcově ulici. „Abych mohla práci vykonávat, musela jsem absolvovat
roční akreditovaný kurz. Velmi jsem se obávala, že školu již ve svých 58 letech
nezvládnu. Přece jen nejsem nejmladší. Ale povedlo se a jsem se svou prací
spokojená,“ přibližuje.
Ani před tímto zaměstnáním nikdy neseděla doma. Byla kuchařkou, uklízečkou.
Vychovala čtyři děti, z nichž dvě mají vysokou školu. „Jsem samozřejmě patřičně
hrdá na to, že se jim to povedlo. Vlastně jsem ale pyšná i na sebe, protože jsem
své potomky vždycky vedla k tomu, aby měli vzdělání a chovali se slušně. Troufám
si říci, že děti jsou obrazem svých rodičů,“ vysvětluje.
Podle ní by měli děti dostat možnost žít život, jaký by chtěly žít. Bez
předsudků, bez nenávisti… „Proto je velmi důležité, abychom my, rodiče, vedli
své děti k tomu, že vzdělání je jednou z nejdůležitějších součástí života..."
Sama nechápe, proč tolik Romů nemůže najít práci. „Co bych dělala doma. Tam je
nuda. Důležité je být užitečná,“ říká Balážová.
Přestože ona sama nenarazila na diskriminaci kvůli barvě kůže, své děti musela
několikrát chránit před předsudky. „Mám výhodu, že na mě to nejde moc vidět. Mé
děti jsou ale snědé a nemají napsáno na čele, že jsou slušné, chodí do práce a
mají doma pořádek. Přesto se ale neuzavřely a snaží se světu ukázat, že i Rom
může být naší společnosti prospěšný,“ uzavírá Jana Balážová.
Marcela Gabčová - v americké firmě
Ani ona nezažila, co to znamená žít z podpory. Přestože i třiatřicetiletá
Marcela Gabčová zažila, co to jsou tvrdé pohovory, zabořené pohledy do podlahy
nebo všeříkající ticho při osobním rozhovoru, dnes už na to skoro zapomněla.
Pracuje pro americkou firmu Order administrator, Worldwide CZ, kde se
specializuje na holandský trh.
„Naše firma je multikulturní. Pracuje tady hodně cizinců, takže můj původ v
podstatě nikoho nezajímá. Důležité jsou výsledky mé práce,“ říká komunikativní
Marcela. O tom také je její práce. Telefonuje, komunikuje se zákazníky, vyřizuje
administrativní záležitosti, cestuje …
Přitom ani ona neměla začátky snadné. Po ukončení Obchodní akademie v Hodoníně
se jí nedařilo sehnat práci, proto odjela do Rakouska a Holandska živit se jako
AuPair. Po návratu otěhotněla, a přestože byla na výchovu sama, zvládla při
mateřské vystudovat vysokou školu – bakalářský obor sociální pedagogika na
Masarykově univerzitě v Brně. Tomuto oboru se věnovala na různých pozicích.
Začínala v neziskovkách jako například terénně-sociální pedagogická pracovnice,
poradenská a vzdělávací pracovnice a později jako koordinátorka projektu.
„Před čtyřmi lety jsem si chtěla obnovit své znalosti z
administrativně-ekonomického oboru a přešla jsem pracovat do zahraničních firem.
Zde jsem nabyla zkušenosti v oblasti administrativy a hlavně ve styku se
zahraničními klienty. Mohla jsem si tak také rozšířit i své jazykové znalosti v
angličtině a holandštině,“ shrnuje Marcela.
I ona si uvědomuje, že za svou cílevědomost a sebevědomí vděčí z velké části
rodičům. „Táta nás vždycky tlačil k tomu, abychom se učili a dodělali školy,“
uvědomuje si Marcela.
Marek Bagár - pizzař
Marek Bagár začínal od píky. Kvůli své mladické nerozvážnosti nedodělal střední
školu automobilní. Od svých osmnácti let proto vystřídal několik zaměstnání.
Začínal jako DJ, pak dřel na stavbách.
„Nejlépe jsem se cítil jako obchodní zástupce kabelové televize Karneval.
Pracoval jsem tam šest let. Kdyby firma neskončila, asi bych tam byl dodnes,“
popisuje třiatřicetiletý Marek. Přitom i v tomto zaměstnání narážel na předsudky
a strach některých lidí. „Třikrát na mě zavolali i zásahovku. Znáte to: Když po
době chodí ,Cikán´, tak se někteří mají na pozoru. Přesto jsem měl tuto práci
moc rád. Kdyby to tak totiž nebylo, těžko bych v ní mohl zůstat,“ svěřuje se
otec dvou dětí.
Podobně mluví i o svém současném zaměstnání. Přes svoji známou získal práci jako
kuchař v pizzerii Fortys. Jsou dny, kdy pracuje i šestnáct hodin denně. Volno má
maximálně deset dní v měsíci. „I když je to náročná práce, jsem rád, že ji mám.
Nikdy bych nechtěl být závislý na podpoře státu. V mojí rodině se vždycky
pracovalo. Moje máma má pětapadesát let a stále chodí do práce. Já nebudu jiný,“
říká.
Podobně se staví k výchově svých dětí. Jeho malá dcerka chodí do první třídy a
už nyní ví, že její otec pro její vzdělání udělá vše, co bude moc. „Vím, že
životě jsou mnohem důležitější věci než tituly. I tak si ale přeji, aby moje
děti měly vždy kladný vztah k práci. Chtěl bych, aby jednou byly šťastné a
dělaly to, co je bude bavit. Co víc si rodič může přát kromě toho, aby jeho děti
byly zdravé a šťastné… Snad mi dá Pán Bůh štěstí,…" uzavírá Marek.
Jaroslav Daniel - asistent prevence kriminality
Jeho všední den začíná v sedm hodin ráno u přechodu poblíž základní školy. Poté
obejde obyvatele nedalekých činžáků. Pokud potřebují pomoc, zkontaktuje je s
místními úřady, neziskovými organizacemi nebo volnočasovými organizacemi.
Jaroslav Daniel je totiž asistent prevence kriminality v Břeclavi. „Je to
odpovědná práce, dohlížím na pořádek a mluvím s občany o jejich potřebách.
Snažím se věnovat hlavně dětem, které potřebují pozitivní vzory. Například v
poslední době se mi podařilo domluvit s úřadem, abych mohl hlídat děti na
hřišti. Tam je předtím nechtěli pustit z obavy, že by jej rozbily,“ říká
šestatřicetiletý otec šesti dětí. Sám pochází z deseti sourozenců, z nichž každý
má svou práci.
Také on se vždy se snažil mít zaměstnání, přestože má jen základní vzdělání.
Pracoval jako údržbář autodromu, dělník v betonárce, nebo šil boty. „Prostě jsem
nechtěl být na podpoře", dodává k tomu. Poslední zaměstnání před tím současným
měl na městském úřadě. „Tam jsem se dozvěděl o volné pozici na mé současné
místo. Znali mě, byli se mnou spokojeni,“ upřesňuje pan Jaroslav.
Podle něj lidé žijící v „domech hrůzy“ mají několik společných problémů:
nedostatek vzdělání, práce a z toho vyplývající chudobu. Přitom i on musel
několikrát dokazovat, že není jen „Rom“.
„Naštěstí vidím, že se této nálepky lze zbavit. Moje děti se snažím vychovat slušně a dbám na to, aby se dobře učili. Myslím, že ony se s pojmem diskriminace nesetkaly. Každý totiž ví, že se snažíme vést slušný život,“ říká Jaroslav.
Nepřehlédněte:
- Organizace v ČR i v SR chtějí zlepšit mediální obraz Romů prostřednictvím vzorů
- Mypracujeme.cz: Posuzujte jednotlivce! Zdeněk Ryšavý o kampani proti předsudkům na Radiu Wave
Kam dál:
- Děti ze sociálně znevýhodněného prostředí na příměstském táboře: Táborák, skate i nadávky
- Ilona Ferková: Setkala jsem se s Milenou Hübsmannovou a zjistila jsem, že romsky se dá i psát
- Jak se žije na východním Slovensku. Čtyři příběhy, které bourají stereotypy
- Jindřich Šídlo pro Romano voďi: Nakonec vždycky zbydou „Cikáni“. Ačhen ča furt o Roma
- Když naděje umírá jako poslední. Život Lenky Horváthové poznamenala autonehoda
- Pedagožka Naděžda Vašková: Děti potřebují především čas a zájem rodičů
- Vyprávění jako zbraň proti životním prohrám. Recenze nové knihy Ilony Ferkové
- Vyšlo vánoční číslo Romano voďi: Kde jsou vzdělaní Romové? Všude kolem nás!
- Rapper Bonus: Sám černou nocí a proti proudu
- Ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR kandiduje 20 Romů
- Případ Trayvona Martina aneb rasově motivované vraždy v USA
- Lucie Macků: Princip inkluzivního vzdělávání prospívá lidem i trhu práce
Štítky:
RV 12/2012, RVHLAVNÍ ZPRÁVY
