MY PRACUJEME!

Předsudky a paušalizování se týkají i pracovitosti Romů. Jeden takový stereotyp říká, že Romové nepracují, protože nechtějí, protože chtějí žít na dávkách a, citujeme, "parazitovat na většině". Následující text a fotografie Jiřího Slámy přináší několik příkladů z mnoha, které svědčí o opaku.

JanaBalážová – asistentka ve školce

„Není těžké pracovat, když se chce. A já jsem celý život chtěla a musela. Už od svých šestnácti let,“ říká osmapadesátiletá Jana Balážová. Pochází z osmi sourozenců. Z rodiny, kde na vzdělání dětí nezbyly peníze. Fakt, že nemohla studovat střední školu, překonala, a dnes pracuje jako asistentka v brněnské školce ve Štolcově ulici. „Abych mohla práci vykonávat, musela jsem absolvovat roční akreditovaný kurz. Velmi jsem se obávala, že školu již ve svých 58 letech nezvládnu. Přece jen nejsem nejmladší. Ale povedlo se a jsem se svou prací spokojená,“ přibližuje.

Ani před tímto zaměstnáním nikdy neseděla doma. Byla kuchařkou, uklízečkou. Vychovala čtyři děti, z nichž dvě mají vysokou školu. „Jsem samozřejmě patřičně hrdá na to, že se jim to povedlo. Vlastně jsem ale pyšná i na sebe, protože jsem své potomky vždycky vedla k tomu, aby měli vzdělání a chovali se slušně. Troufám si říci, že děti jsou obrazem svých rodičů,“ vysvětluje.

Podle ní by měli děti dostat možnost žít život, jaký by chtěly žít. Bez předsudků, bez nenávisti… „Proto je velmi důležité, abychom my, rodiče, vedli své děti k tomu, že vzdělání je jednou z nejdůležitějších součástí života..."

Sama nechápe, proč tolik Romů nemůže najít práci. „Co bych dělala doma. Tam je nuda. Důležité je být užitečná,“ říká Balážová.

Přestože ona sama nenarazila na diskriminaci kvůli barvě kůže, své děti musela několikrát chránit před předsudky. „Mám výhodu, že na mě to nejde moc vidět. Mé děti jsou ale snědé a nemají napsáno na čele, že jsou slušné, chodí do práce a mají doma pořádek. Přesto se ale neuzavřely a snaží se světu ukázat, že i Rom může být naší společnosti prospěšný,“ uzavírá Jana Balážová.

Marcela Gabčová - v americké firmě

Ani ona nezažila, co to znamená žít z podpory. Přestože i třiatřicetiletá Marcela Gabčová zažila, co to jsou tvrdé pohovory, zabořené pohledy do podlahy nebo všeříkající ticho při osobním rozhovoru, dnes už na to skoro zapomněla. Pracuje pro americkou firmu Order administrator, Worldwide CZ, kde se specializuje na holandský trh.

„Naše firma je multikulturní. Pracuje tady hodně cizinců, takže můj původ v podstatě nikoho nezajímá. Důležité jsou výsledky mé práce,“ říká komunikativní Marcela. O tom také je její práce. Telefonuje, komunikuje se zákazníky, vyřizuje administrativní záležitosti, cestuje …

Přitom ani ona neměla začátky snadné. Po ukončení Obchodní akademie v Hodoníně se jí nedařilo sehnat práci, proto odjela do Rakouska a Holandska živit se jako AuPair. Po návratu otěhotněla, a přestože byla na výchovu sama, zvládla při mateřské vystudovat vysokou školu – bakalářský obor sociální pedagogika na Masarykově univerzitě v Brně. Tomuto oboru se věnovala na různých pozicích. Začínala v neziskovkách jako například terénně-sociální pedagogická pracovnice, poradenská a vzdělávací pracovnice a později jako koordinátorka projektu.

„Před čtyřmi lety jsem si chtěla obnovit své znalosti z administrativně-ekonomického oboru a přešla jsem pracovat do zahraničních firem. Zde jsem nabyla zkušenosti v oblasti administrativy a hlavně ve styku se zahraničními klienty. Mohla jsem si tak také rozšířit i své jazykové znalosti v angličtině a holandštině,“ shrnuje Marcela.

I ona si uvědomuje, že za svou cílevědomost a sebevědomí vděčí z velké části rodičům. „Táta nás vždycky tlačil k tomu, abychom se učili a dodělali školy,“ uvědomuje si Marcela.

Marek Bagár - pizzař

Marek Bagár začínal od píky. Kvůli své mladické nerozvážnosti nedodělal střední školu automobilní. Od svých osmnácti let proto vystřídal několik zaměstnání. Začínal jako DJ, pak dřel na stavbách.

„Nejlépe jsem se cítil jako obchodní zástupce kabelové televize Karneval. Pracoval jsem tam šest let. Kdyby firma neskončila, asi bych tam byl dodnes,“ popisuje třiatřicetiletý Marek. Přitom i v tomto zaměstnání narážel na předsudky a strach některých lidí. „Třikrát na mě zavolali i zásahovku. Znáte to: Když po době chodí ,Cikán´, tak se někteří mají na pozoru. Přesto jsem měl tuto práci moc rád. Kdyby to tak totiž nebylo, těžko bych v ní mohl zůstat,“ svěřuje se otec dvou dětí.

Podobně mluví i o svém současném zaměstnání. Přes svoji známou získal práci jako kuchař v pizzerii Fortys. Jsou dny, kdy pracuje i šestnáct hodin denně. Volno má maximálně deset dní v měsíci. „I když je to náročná práce, jsem rád, že ji mám. Nikdy bych nechtěl být závislý na podpoře státu. V mojí rodině se vždycky pracovalo. Moje máma má pětapadesát let a stále chodí do práce. Já nebudu jiný,“ říká.

Podobně se staví k výchově svých dětí. Jeho malá dcerka chodí do první třídy a už nyní ví, že její otec pro její vzdělání udělá vše, co bude moc. „Vím, že životě jsou mnohem důležitější věci než tituly. I tak si ale přeji, aby moje děti měly vždy kladný vztah k práci. Chtěl bych, aby jednou byly šťastné a dělaly to, co je bude bavit. Co víc si rodič může přát kromě toho, aby jeho děti byly zdravé a šťastné… Snad mi dá Pán Bůh štěstí,…" uzavírá Marek.

Jaroslav Daniel - asistent prevence kriminality

Jeho všední den začíná v sedm hodin ráno u přechodu poblíž základní školy. Poté obejde obyvatele nedalekých činžáků. Pokud potřebují pomoc, zkontaktuje je s místními úřady, neziskovými organizacemi nebo volnočasovými organizacemi.

Jaroslav Daniel je totiž asistent prevence kriminality v Břeclavi. „Je to odpovědná práce, dohlížím na pořádek a mluvím s občany o jejich potřebách. Snažím se věnovat hlavně dětem, které potřebují pozitivní vzory. Například v poslední době se mi podařilo domluvit s úřadem, abych mohl hlídat děti na hřišti. Tam je předtím nechtěli pustit z obavy, že by jej rozbily,“ říká šestatřicetiletý otec šesti dětí. Sám pochází z deseti sourozenců, z nichž každý má svou práci.

Také on se vždy se snažil mít zaměstnání, přestože má jen základní vzdělání. Pracoval jako údržbář autodromu, dělník v betonárce, nebo šil boty. „Prostě jsem nechtěl být na podpoře", dodává k tomu. Poslední zaměstnání před tím současným měl na městském úřadě. „Tam jsem se dozvěděl o volné pozici na mé současné místo. Znali mě, byli se mnou spokojeni,“ upřesňuje pan Jaroslav.

Podle něj lidé žijící v „domech hrůzy“ mají několik společných problémů: nedostatek vzdělání, práce a z toho vyplývající chudobu. Přitom i on musel několikrát dokazovat, že není jen „Rom“.

„Naštěstí vidím, že se této nálepky lze zbavit. Moje děti se snažím vychovat slušně a dbám na to, aby se dobře učili. Myslím, že ony se s pojmem diskriminace nesetkaly. Každý totiž ví, že se snažíme vést slušný život,“ říká Jaroslav.