Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Romano voďi: Od magie k obchodu. Kořeny romské podnikavosti

22. listopadu 2016
Čtení na 4 minuty

Jste v kraji cizí, máte jinou řeč, neobvyklý vzhled, lidé vám nedůvěřují, částečně se vás i bojí a nechtějí vás mít za sousedy, ale vy musíte živit rodinu. Co uděláte?

Pro Romy, kteří od středověku přicházeli do evropských zemí, nalezení odpovědi na tuto životně důležitou otázku znamenalo, že dokázali obstát i ve společnosti, kde měl každý své přísně vymezené místo a roli. Výdělek jim zaručovalo právě to, že zůstávali na jejím okraji, dokázali si udržet určitou nezávislost a využili své odlišnosti a nezařaditelného postavení. To, co se pro místní nehodilo, například z náboženských důvodů, bylo cizokrajným projíždějícím tolerováno.

Romové se naučili vyplnit „skulinu na trhu“ ‒ uspokojit poptávku po zábavě, přirozenou lidskou touhu zasmát se či znát budoucnost navzdory kněžím kázajícím, že smích a věštění pochází od ďábla. Vyžadovalo to ovšem osvojit si umění rozpoznat, o co mají jejich zákazníci zájem: co se jim líbí, co je rozesměje, dojme, ale třeba i z čeho mají strach. Všímali si života svých hostitelů a brzy zjistili, čeho se jim nedostává z denních potřeb. Nezapomněli na své indické řemeslné dědictví: připravit si kovářskou výheň v zemi a nasbírat proutky na košíky totiž můžete během svého putování kdekoliv.

Cigánská kapela, neznámé místo (20.léta 20.století), (FOTO: reprint z knihy Jana Horváthová: Devleskere čhave. Svedectvom starých pohľadnic. Region Poprad, s.r.o., 2006)

Romové jako obchodníci na cestách působili jako překupníci různého zboží. Prodávali textil, galanterii, nádobí, řemeny, hudební nástroje, nabízeli služby brusičů nebo opravářů deštníků či provozovali čistírny peří. Jako artisté, tanečnice, pouliční hudebníci, ale i majitelé menších cirkusů, provozovatelé střelnic, kolotočů a houpaček nejen inspirovali české autory (vzpomeňme alespoň na Prodanou nevěstu či Romanci pro křídlovku), ale sami jako herci a loutkoherci kočovných společností šířili po zapadlých vískách české vlastenecké obrozenecké hry.

Karolína Kozáková v knize Cesta životem v cikánském voze vzpomíná na své činorodé rodiče, kteří pocházeli z jižních Čech a Moravy, neuměli číst a psát, a i přesto dokázali rodinu uživit: „Otec byl trhovec a handlíř koní. Hlavně brousil nože, nůžky. Naše máma chodila po domech prodávat gumu, krajky, nitě, tkalouny, prostě galanterii. Chodila po domech a sbírala nože a nůžky k broušení a při tom hádala z ruky.“ Po válce, rodina měla velké štěstí, že ji přežila, se jim vedlo ještě lépe: „Otec jezdil s koňmi a bryčkou, dělal povozníka a v lomu nakládal písek a vozil ho lidem na stavbu domu. Měl živnost a platil řádně daně. Máma byla velká obchodnice, už jsem se zmiňovala, jak začínala. Sehnala si ,pramen‘ někde v Hlinsku v Čechách, celá vesnice pro nás paličkovala záclony a přehozy na postele ‒ tak si lidé vydělávali doma na živobytí. Začínala móda ložnic, zkrátka pokrok v bydlení. Celou soupravu do ložnice tvořily dvě záclony na okna a přehoz na dvě manželské postele. Hodně to lidé kupovali. Naše máma si vždy nabrala toto zboží a jela na dva dny ,chodit prodávat‘. Všechno prodala a přivezla dosti peněz.“

Kartárky, Poĺsko (okolo roku 1920), (FOTO: reprint z knihy Jana Horváthová: Devleskere čhave. Svedectvom starých pohľadnic. Region Poprad, s.r.o., 2006)

Recept provozovat zábavné produkce ve spojení s nabídkou drobných výrobků a služeb fungoval v našich krajích až do roku 1948, kdy přišla doba likvidace soukromých živností a nástup státem řízené ekonomiky, z jejichž následků se vzpamatováváme dodneška. Ale i v této době, která podnikání nepřála, si Romové uměli poradit. Výtvarník-samouk Rudolf Dzurko vytvářel ze skleněné drtě ‒ odpadu sklářské výroby ‒ pestré originální obrazy a vyřezával drobné sošky, které prodával na Karlově mostě. Autorka a překladatelka Eva Danišová v povídce Balíky vzpomíná na svou podnikavou babičku: „Lidé ve městě ji znali, a proto když se někdo potřeboval zbavit starých věcí, obrátil se na babičku, která je s vděčností přijala. Pro jiné to byly staré nepotřebné krámy, ale babička v nich viděla poklad, který promění v penízky. Často jsem od ní slyšela: ,Dnes jdu k jedné fajnové paničce, dá mi nějaké oblečení.‘ Jindy to byly hračky nebo třeba povlečení. Před Vánoci nebo před Velikonoci pro babičku nastávaly pravé podnikatelské žně. Žádnou z těch věcí nepotřebovala, ale přesně věděla, jak s nimi naloží. Na pravidelném úklidu v domácnostech si babička založila svou živnost.“ Nelze při této ukázce nevzpomenout romských kramářů a vetešníků, kteří mají v dnešní době pokračovatele v podobě vyklízecích a úklidových firem.

Po roce 1990 se Romům otevřely nové možnosti. Student střední školy zaměřené na podnikání Alex Pačan připomíná například velkovýrobnu zmrzliny, kterou na Slovensku založila Eva Moľová, nebo firmu Bagio vyrábějící patentované sušáky na prádlo či nápad tety své kolegyně z mediálního tréninku Renáty Kováčové, jež si při stálém povolání v letní sezóně přilepšovala prodejem langošů na plovárně. Sám by jednou rád založil vlastní PR agenturu. „Každá doba má svoje, v té dnešní je nutností mít vzdělání,“ myslí si, ale zároveň dodává, „v mnohém vám váš start v podnikání ulehčí, ale nakonec se stejně musíte spolehnout jen sami na sebe. Tak jako naši předci.“

Celý článek si přečtěte v tištěném vydání měsíčníku Romano voďi (Říjen 2016). Objednejte si časopis pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.
Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajsví o Romech
Teď populární icon