7. dubna, v předvečer Mezinárodního dne Romů uspořádalo sdružení Romea ve spolupráci s pražským klubem Cross akci nazvanou „Ethnic Friendly Ghettolege“. Vystoupení proslulé koncertní atrakce – skupiny Terne Čhave, Dje Gadjo.cz nebo party romských raperů, která si říká Dela Negra a Black Style, předcházelo promítání a diskuze o filmu s poněkud neslavnostním námětem.
Počátečním impulsem k natáčení filmu Život a smrt v Tanvaldu byla pro režiséry Víta Klusáka a Filipa Remundy (kteří spolu natočili mimo jiné také filmy Český sen, Český mír, nebo Svoboda pro Smetanu) zpráva o smrti dvaadvacetiletého Roma Ladislava Tatára, zastřeleného na Nový rok 2012 Janem Sieberem, tanvaldským důchodcem, který se tímto způsobem údajně bránil napadení. Film na pozadí zmíněné události poodhaluje vztahy v rámci malého města, ve kterém již dlouho před zmíněným incidentem existovala mezi Romy a jejich sousedy vážná bariéra. Česká televize film uvedla 10. března v rámci cyklu autorských dokumentů Český žurnál, (recenzi a rozhovor s tvůrci přineslo také minulé vydání RV). Záhy po premiéře se na internetu rozhořela nekonečná diskuze, složená z velké části z projevů nenávisti k Romům. Starosta Tanvaldu Petr Polák vydal v reakci na film – a nejspíš na objednávku – článek o zlovolném pseudodokumentu poškozujícím oblíbenou turistické destinaci (dokumentaristy tak zatím opustila naděje, že se ve městě uskuteční veřejné promítání, které by mohlo rozproudit diskuzi s místními). Otec zabitého i jeho právní zástupce mezitím usilují o to, aby byl případ, posouzený státním zástupcem jako nutná sebeobrana, znovu otevřen na základě objevení rozporů v policejním vyšetřování. I o nich se v Crossu živě diskutovalo.
Závidíte Romům?
Do obvykle útulného promítacího sálu v druhém patře pražského klubu Cross se po skončení filmu kolem sedmé hodiny večer snaží vtěsnat ještě několik postav, řadí se podél zdí přeplněné místnosti, aby se mohly zúčastnit diskuze s jedním z autorů filmu, Vítem Klusákem. Moderátorem je Richard Samko z České televize. Z přibližně padesáti účastníků diskuze tvoří zhruba čtvrtinu velmi mladí Romové. Dozvídám se, že větší část z nich patří k vystupujícím – skupině Dela Negra a Black Style.
Mladá blondýnka z první řady se na úvod ptá Víta Klusáka, co jej při práci na filmu nejvíc překvapilo a otevírá tak téma, ke kterému se dokumentarista v debatě ještě několikrát vrátí. V protiromském zaujetí některých zpovídaných ho zaskočila jistá závistivost. Romové podle nich nejsou schopní slušného chování, obírají stát a žijí v odpudivých příbytcích ( které prý nikdo z dotázaných na vlastní oči neviděl zevnitř ), ale zároveň mohou “svítit do noci”, “věčně vysedávat u fontány” a nechávat se vozit taxíky. V podmínkách obecného marasmu bije podezřelost odlišného způsobu života do očí a rozčiluje mnohonásobně víc. V tomto duchu získává “přizpůsobivost” v řeči jedné z obyvatelek Tanvaldu nádech jakési nešťastné upracovanosti, ve které je možné závidět i jinak opovrhovaným Romům. “Nesnášenlivost vyrůstá z velké míry ze závisti” říká Klusák a své tvrzení se snaží dále vysvětlit tím, že místní Romové jsou i v chudobě schopní žít o poznání radostněji, než jejich okolí. “I když budeme mít hlad, budeme si pořád zpívat” reaguje na to známý romský aktivista Jozef Miker z občanského sdružení Konexe a mladí Romové v sále s ním, zdá se, souhlasí. Miroslav Brož z iniciativy Nenávist není řešení k tomu za doprovodu živé gestikulace poznamenává, že i tato závist je v rozporu s pojetím problematiky nesnášenlivosti jako sociálního jevu. Není obecně anticiganismus projevem nějaké vnitřní iracionální “potřeby obětního beránka” založené na temných lidských pudech, spíše než sociální záležitostí?, ptá se. Klusák se shoduje s dalšími v sále, že sociální aspekt situace na severu Čech není možné při zkoumání tamní nesnášenlivosti odsunout stranou docela, v jejím podhoubí je závistivost společně s frustrací z nezaměstnanosti, nezodpovědným přístupem některých médií nebo životností politických sloganů operujících se strachem.
Film se odvíjí od dosud neobjasněného incidentu potyčky, při které byl zabit mladý člověk, investigativní ambice ale dokumentaristé prý při natáčení neměli. “Myslíte, že váš film dopomůže ke znovuotevření případu?” opakuje Jozef Miker otázku, která se často objevovala v internetových diskuzích. Podle Klusáka by k jeho otevření mohlo vést spíše to, že se objevily další rozpory ve vyšetřování: mimo jiné záměna nože, kterým měl zastřelený na důchodce zaútočit, změny ve výpovědích svědka nebo rasisticky zabarvený expertní posudek. Vedle mě sedící studentka se ptá, jestli střelec Jan Sieber projevil nad tím, že zabil člověka, lítost. “Ani milimetr, my jsme ho skoro prosili!” překvapuje Klusák a navazuje na tvrzení, že řada místních na Siebera pohlíží jako na hrdinu, který si dokázal poradit při napadení a je tak i jistou inspirací – majitel místního obchodu se zbraněmi si podle dokumentaristy pochvaluje zvýšení prodeje svého zboží po silvestrovském incidentu. “Existují podobné tendence mezi Romy?” ptá se Richard Samko. S voláním po odvetě nebo nenávistí vůči gádžům se u místních Romů Klusák prý nesetkal, spíše s tím, že se po události cítí ještě více odvržení.
Diskuze končí trochu rozpačitě, dlouhým monologem policejního specialisty v důchodu, který v upřímné snaze vystihnout podstatu problému dospívá k obecnému tvrzení o nemocné české společnosti. To už ale ze sálu vybíhají romští rapeři na zvukovou zkoušku a brzy je následuje i zbytek osazenstva.
Koncertům je ten večer vyhrazena místnost v prvním patře klubu. Mezi zdmi sálu pokrytými kovovými součástkami rozmanitých tvarů si připadáte jako v útrobách nějakého nepochopitelného stroje a mladí rapeři si zde vystoupení vyloženě užívají. V náznaku raperského zápasu se na přeskáčku hlásí do mikrofonu o slovo, volají na zvukaře, ať nechá zahrát ten či onen podklad k oblíbené skladbě a pouští se třeba i několikrát do těch, které už odrapovali. “Nastupujícím legendám romano hiphopu z Krupky” je podle mého odhadu kolem patnácti let a zapáleně rapují o “cigánských ubytovnách”, o otci, který nemá na uživení svých malých dětí, či (na hiphop vcelku cudně) o lásce. V rámci aktivit o.s. Konexe vystupují pod jménem Dela Negra a Black Style na koncertech na podporu obyvatel vyloučených lokalit, nedávno například těch z ubytovny Krásné Březno.V Crossu mluví o chystaném vystoupení v ostravském Přednádraží.
Před desátou hodinou musím odejít a nechávám se vyprovodit úvodními tóny prý “dokonalého” vystoupení Terne Čhave. Koncertní sál je v tu chvíli už přeplněný a v předtuše budoucí taneční euforie se ozývá rozjíveným vítáním legendární romské kapely.
