Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Pavlína Matiová: Jsem šťastná, když můžu zpívat po našem

17. května 2017
Čtení na 7 minut

Je stále usměvavá, dobře naladěná a vyjma toho jí Pánbůh nadělil úžasný hlas. Osmadvacetiletá rodačka z Roudnice nad Labem odjakživa snila, že bude zpěvačkou. V jejích šlépějích jde dnes ostatně i její mladší sestra Jitka. Přestože se PAVLÍNA MATIOVÁ na chvilku svého snu vzdala, našla si k němu po nějaké době znovu cestu. Dnes účinkuje v muzikálech, vyučuje na Mezinárodní konzervatoři Praha a působí v několika kulturních projektech.

Ne všichni Romové umějí zpívat, hrát na housle nebo tančit, přesto panuje představa, že co Rom, to muzikant, zpěvák a vynikající tanečník. Jak je to u tebe, potvrzuješ nebo vyvracíš tento po generace zažitý stereotyp?

Už máte své předplatné? Nezmeškejte ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednávejte na www.romanovodi.cz

Tak zrovna tento potvrzuju. Můj dědeček hrál na housle a moje babička dokonce na několik hudebních nástrojů. Během svých mladých let, kdy žila ještě na Slovensku, chodívala hrát se svým tatínkem na romské zábavy a vesnické tancovačky. Jako saxofonistka neměla absolutně žádnou konkurenci. Byla tehdy jedinou ženou v kapele, proto ji můj pradědeček oslovoval místo Věro mužským jménem Paľo. Asi jsme to po ní se sestrou Jitkou podědily. Mámin sen byl, abych stejně jako ona hrála na klavír a jednou jí něco zahrála. Děda mě a ségru zase vedl ke hře na housle, ale u těch jsem vydržela jen dva roky. Musím ale říct, že nás rodiče a vlastně celá rodina podporovali nejen ve vzdělání, ale taky v mimoškolních aktivitách. Takže když ségra toužila stát se mažoretkou nebo chodit na keramiku, tak ji v tom rodiče plně podpořili. Co se týče stereotypů, hodně Čechů bere za automatické, že co Rom, to muzikant, a to i v případě, že má absolutní „hluch“ a nezahraje ve skutečnosti jediný akord. Myslím, že tenhle přežitek je v majoritě hluboce zakořeněný a Romové se ho nezbaví ještě hodně dlouho, stejně jako dalších předsudků, třeba, že Romové nechtějí pracovat, studovat a žít tak jako většinová společnost.

Pro mě jsi takový chameleón; jednou zpíváš francouzskou hymnu, podruhé mega hit v angličtině a jindy zase romskou vypalovačku… Přemýšlela jsi někdy o tom, že bys zkusila zpívat jen v angličtině, aby ses mohla posunout ještě dál?

Jako malá jsem začínala zpívat v romštině a v češtině. Bohužel, jak se u nás doma nikdy moc romsky nemluvilo, tak jsem texty nezpívala úplně přesně, což bylo i tím, že jsem v tu dobu ani nevěděla, o čem ty písně pojednávají. Vzpomínám, jak mě táta od dětství učil písničky od Olympicu nebo jiných českých kapel. Ale když můžu zpívat po našem, cítím se opravdu šťastná. V každém jazyce se toho dá vyjádřit spousta, ale v romštině to jde tak nějak snáz. Poslední dobou se začínám zajímat o španělskou, francouzskou i portugalskou tvorbu. Nejen, že se mi to dobře poslouchá a učí, ale jsou to i melodické jazyky.

Pavlína Matiová (1988) pochází z Roudnice nad Labem. Vystudovala střední pedagogickou školu se zaměřením hra na klavír, hudební výchovu a Mezinárodní konzervatoř Praha. Po maturitě si dodělala ještě vyšší odbornou školu. Na Mezinárodní konzervatoři vyučuje populární zpěv, budoucí herce hlasovou výchovu a vede oddělení Word Music. Působí v muzikálech Rocky, Sibyla, královna ze Sáby, Antoinetta, královna Francie ad.

Jak moc se s věkem mění hudební vkus?

Mám pocit, že se mi mění každodenně. Jsem v muzice dost otevřená a nikterak hudebně vyhraněná, takže si jednou poslechnu jazz, podruhé operu a potřetí směs starých dobrých čardášů nebo kvalitního funky. Ale věkem člověk vnímá texty písní zkrátka jinak, hledá v nich hloubku, hudbu různě propojuje a objevuje nové styly. Já to tak mám třeba s jazzem. Nepřestává mě bavit, nalézám v něm pořád něco nového a překvapujícího, ale i tak je pro mě těžké se odhodlat ho zpívat, respekt mám například z tzv. „scatu“. Jinak to mám s vážnou hudbou, ke které jsem dozrát nemusela, táhla mě odjakživa. Už jako dítě jsem ji neskutečně hltala, a i dnes zažívám při jejím poslechu stejné pocity jako tehdy.

Prožíváš před koncerty nervozitu?

Největší stres jsem prožívala, kdy jsem zpívala sólový sopránový part v Rudolfínu v Requiem za Osvětim sintského skladatele Rogera Moreno Rathgeba. Přede mnou i za mnou spousta lidí a vedle mě výteční operní pěvci, jako je Martin Bárta, Martin Šrejma a Jana Wallingerová. To se pak musím na svůj výkon koncentrovat a dokonale připravit, každá chyba je okamžitě poznat. Před koncertem se mi v hlavě přehrává každý tón. To jsou chvíle, kdy mám opravdu maximální trému. Na druhou stranu jsem se na klasice nejlépe naučila noty, a ty, když znáte, lépe se pak uplatníte v branži. Není to samozřejmě podmínka, je mnoho zpěváků, kteří nepoznají ani půlovou notu, ale mně to krátí čas na přípravu, třeba v muzikálech. A mohu i lépe vést studenty při výuce.

Bylo pro tebe složité dostat se do muzikálu?

Když mi bylo asi jedenáct, dávali v České televizi muzikál Dracula. Nahrála jsem si ho na VHSku a pouštěla pořád dokola. Znala jsem všechny písničky nazpaměť. Dodnes je mým nejoblíbenějším muzikálem a je mým snem zazpívat si ho na prknech divadla. A když u nás pak na škole byla pěvecká soutěž a já v ní zvítězila, přišla nabídka od profesorky Jany Balašové, že její manžel režisér Radek Balaš připravuje divadelní inscenaci Jak udělat kariéru snadno a rychle, v jejímž závěru je těžká gospelová písnička. V tu dobu nemohli sehnat zpěvačku, která ji tak vysoko zazpívá. Samozřejmě jsem kývla. Musím říct, že to pro mě jako pro zpěvačku byla zároveň ta největší škola. Ve Vinohradském divadle jsem se seznámila s Bárou Polákovou, která mě zase seznámila s Davidem Kollerem, a ten mi nabídl, abych přišla na konkurz do muzikálu Lucie. Pak přišel s nabídkou Radek Balaš, abych zkusila muzikál Antoinetta, královna Francie. Tam, v Divadle Hybernia, jsem měla možnost zazpívat si francouzskou hymnu, ráda na to vzpomínám. Ze začátku mi tedy pomohla náhoda a trocha štěstí.

Je těžké se v muzikálovém odvětví jako zpěvačka prosadit? Který z nich ti dal nejvíc „zabrat“?

Náročná pro mě byla role revolucionářky v Antoinettě, královně Francie. Naučit se francouzskou hymnu pro mě jako pro člověka, který francouzštinou nedisponuje, nebylo jednoduché. Mám pocit, že v muzikálech funguje něco jako kastovnictví. Lucie Bíla, Monika Absolonová nebo Daniel Hůlka nikdy nebudou hrát nic vedlejšího. Potom máme zpěváky, kteří působí ve vedlejších rolích, u režisérů se zaškatulkují a šanci už moc nedostávají. To je škoda. Někdy se ale stane i to, že tu šanci dostanete, jak ukazuje třeba příklad Petra Pechy, který hraje v několika muzikálech menší role, ale pak hraje i Rockyho.

Nepletou se ti občas role, když hraješ třeba ve dvou třech divadlech najednou?

Nepletou. Je to o přípravě, a tu já nikdy nepodceňuju.

Přihodilo se ti v divadelním prostředí, ve kterém se pohybuješ, že někdo třeba narážel na tvoji etnicitu?

Na mou přímo ne, ale občas zaslechnu takové to „ty cikáni“… A jednou se mi stalo v divadle na Vinohradech, kde jeden ze známých herců, přestože věděl, že jsem Romka, měl v šatně dost netaktní narážky na Romy. Nešlo ani tak o to, že nemá Romy rád, ale spíš o slušnost. A myslím, že se nad sebou nezamyslel ani poté, co jsem ze šatny odešla.

Které publikum je vděčnější?

To české. Romské stále ještě dost srovnává a trošku i rýpe. Kdežto u toho českého publika mám pocit, že dokážou výkony zpěváků ocenit.

Objevuješ při své práci výjimečně talenty?

Já je třeba u svých studentů postupně objevuju, jinak bych tu práci ani nedělala. Mám asi štěstí na talentované studenty, se kterými je radost pracovat jak samostatně, tak ve skupině. Baví mě ta diametrálně odlišná barevnost hlasu. Ale už jsem se setkala s tím, že studenti špatně intonují, zpívají falešně apod. Je to všechno otázka cvičení. Hlasivky jsou sval, a když se každodenně a cíleně procvičují, tak i člověk, který na první poslech zpívat neumí, dokáže po nějaké době zazpívat tak, aniž by to posluchači rvalo uši. Setkávám se tím u herců, kteří nezpívají, ale potřebují občas zpěv kvůli roli. Z takových se profesionální zpěváci nestanou, ale píseň v rámci role dokážou obstojně zvládnout.

Stává se, že ti někdo řekne „ty jsi jiná, ty už nejsi Romka“?

Stalo se mi to, ale spíš na tom peďáku. Já se k romství hrdě hlásím, proč by to taky mělo být jinak. Od Romů občas slýchám, že jsem počeštělá, ale já k tomu nemám důvod. Kromě všech dalších aktivit působím ve spolku ARA ART, který se kromě tématiky LGBT zabývá i kulturními akcemi s romskou tématikou, teď třeba proběhl Mezinárodní den Romů. Jak by tohle člověk mohl dělat, kdyby se necítil být Romem?

Nenechte si ujít ani články, které jsou pouze v tištěné verzi časopisu. Objednejte si předplatné pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.

 

 

Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajsví o Romech
Teď populární icon