romea - logo
14. prosince 2018 (pátek)
svátek má Lýdie
Loading
rozšířené vyhledávaní

Před dvaceti lety si je adoptovaly švédské páry, teď se vrátili do osad, kde se narodili

28.11.2018 13:15
Christofer, Erik a Alexander (FOTO: archiv Kataríny Farkašové)
Christofer, Erik a Alexander (FOTO: archiv Kataríny Farkašové)

Alexanderovi Armbäckovi je 28 let, má švédské jméno, vysokou školu, práci, vlastní byt a manželku. Díky jeho tmavší pleti a černým kudrnatým vlasům ho lidé tipují na Itala nebo Španěla. Ve skutečnosti se narodil v romské osadě na východě Slovenska. Když mu bylo jeden a půl roku, adoptoval si ho švédský pár.

Alexander a další dva adoptovaní chlapci ze Slovenska, Christofer a Erik, se rozhodli zjistit, jak vypadají a žijí jejich biologické rodiny. Katarína Farkašová jim je našla a připravila cestu, na které je doprovázela – i s filmovým štábem. A tak přišli na místo, kde se narodili a kde by vyrůstali, kdyby nebylo všechno jinak. A viděli i to, jak by jejich život dopadl, kdyby v osadě zůstali.

„Cigány stejně nikdo nechtěl“

Celý příběh začíná v 90. letech minulého století v malé dědince Mlynky v okrese Spišská Nová Ves, konkrétně v dětském domově Mlynky – Biele vody. Ředitelka domova, dětská lékařka Terézie Leksová, se už nechtěla dívat, jak neustále v dětském domově přibývají opuštěné nebo zanedbané romské děti. Zájem o jejich adopci byl však na Slovensku malý. Tak je tomu dodnes, průzkum pro občanské sdružení Návrat dokázal, že ještě méně lidí než před dvaceti lety by bylo ochotné adoptovat romské dítě – z lidí, kteří o adopci uvažovali, by romské dítě přijala jen necelá čtvrtina. Mezinárodní adopce byly v 90. letech na Slovensku na začátku, ale zakázané nebyly. Terézie Leksová věděla, že to bude zřejmě jediná možnost, jak těmto dětem najít rodinu. Na otázku, proč přišli na východní Slovensko právě Švédi, neexistuje jednoznačná odpověď. Podle Leksové to byla jednoduše náhoda. Stejně tak se o naše děti zajímali i lidé z jiných koutů světa, například z Jižní Ameriky.

Armbäckovi byli mezi rodinami, které doktorka Leksová pozvala do dětského domova. Několik dní tam zůstali ubytovaní. Tak objevili tehdy jeden a půl letého Alexandra. „Když jsem viděla Alexandra, řekla jsem: Aha, náš syn,“ vypráví Alexandrova adoptivní máma Christine v dokumentu Švédi z osady filmařky Kataríny Farkašové. „V rohu byl jeden malý chlapeček. Díval se těma velkýma očima. A jen co se k němu někdo přiblížil, začal plakat. Jakoby říkal: Nedotýkej se mě, neber mě, neubližuj mi. A my jsme si přikývli: To je on. Sedli jsme si asi metr od něho. Nebyl zvyklý na muže, považoval je za nebezpečné. Postupně se po čtyřech pustil ke Christine a sedl si na její kolena a už se odtamtud nepohnul,“ vzpomíná adoptivní otec.

Když se Leksová s adoptovanými chlapci po letech potkala, byla šťastná, že její práce měla smysl. „Děti z ústavů se dají zachránit. Tady je důkaz. A Cigány stejně nikdo nechtěl.“ V té době z ústavu nakonec odešlo sedmnáct dětí. I díky aktivitám doktorky Leksové se nakonec na Slovensku upravila pravidla mezinárodních adopcí a dnes jsou běžné. Farkašová vypráví, jak se mění přístup rodin k jejich adoptovaným dětem. Kdysi se adopce tajila a dětem nejenže změnily jméno, ale přestěhovaly se na místo, kde je nikdo neznal. Na západě naopak dětem vyprávějí pohádku na dobrou noc o tom, jak museli prochodit půl světa, aby je našli. Takový přístup je běžnější i u nás. „I v mém okolí znám několik lidí, kteří si adoptovali romské dítě, těší se z něho a jsou na něj hrdí. Vím, že z něho vychovají dobrého člověka,“ říká Farkašová.

Alex a Christina (FOTO: archiv Kataríny Farkašové)

Je důležitější výchova či genetika?

Zájemci o adopci dítěte na Slovensku většinou romské děti odmítají – roli hrají předsudky a obavy, že děti zdědí chování svých biologických rodičů. Nebáli se toho i švédští rodiče? Farkašová říká, že to byla jedna z prvních otázek, které položila jednomu švédskému páru ještě v Bratislavě, který u ní přebýval. „Zeptala jsem se jich, zda něco vědí o biologických rodičích. Ukázali mi nějaký papír, který jim dali při adopci. Byl ve slovenštině. Psalo se tam, v jakých špatných podmínkách se dítě narodilo, jaké nemoci překonalo a jeho rodiče ho nedali léčit, i to, že dosáhli velmi nízkého vzdělání. Přečetla jsem jim to se staženým hrdlem. Byli v šoku. Ale z úplně jiného důvodu, než bychom čekali. Řekli, že to dítě mělo být už dávno adoptované. Z čím horšího prostředí pochází, tím dříve je potřeba mu pomoci,“ popisuje Farkašová svůj rozhovor.

Sama pátrala po tom, zda je pro to, co člověk má či nemá ve svých rukách, určující genetika, nebo prostředí a výchova. „Jednoznačnou odpověď jsem nedostala. Ale vím, že milující rodina, okolí a výchova, dokáží dítě přenést přes leccos špatného.“

Potřeboval vědět, proč se ho vzdali

Proč se vlastně Alexandr na Slovensko vracel? Když mu bylo patnáct, začal se hlouběji zamýšlet nad svým životem a adopcí. Kdo jsem? Kam patřím? Jaké jsou moje kořeny? Jaká je moje biologická rodina? Kde jsou, jak vypadají? Chtějí mě potkat? Cítil, že potřebuje odpovědi. V opačném případě by ho otázky pronásledovaly do konce života. „Chtěl jsem hlavně vědět, proč já. Proč mě nechtěli? Proč se mě zřekli? Na střední škole jsem se cítil opuštěný, a tak mě to táhlo k takovým otázkám.“

Jako první z chlapců navštívil svoji biologickou rodinu. Potom zvažoval, co poví Christoferovi a Erikovi a dalším chlapcům, kteří se na návštěvy svých biologických rodičů do osad teprve chystali. „Řeknu jim, že to musejí také udělat. Nedokážu vysvětlit proč, ale musí.“

Z osady překvapený nebyl, čekal horší

Jak vypadá návrat do osady ve filmu: Alexander sedí v autě, nedaleko se tyčí Krásná Hôrka a pod ní mnoho domů a chatrčí. Míjejí jednu za druhou. Alexander je nervózní. Nedokáže si dát ani kousek čokolády. Za chvíli se totiž potká s biologickou rodinou. Zaparkují na kraji vesničky Krásnohorské Podhradie a Alexander vidí, jak před starými domy postávají početné skupinky mladých a starých a sledují, kdo přišel.

Ženě ve středním věku představí Alexandra – jejího syna. Ta ho bez ostychu objímá a neustále hladí po tváři. „Můj Janík. Nemyslela jsem si, že na mě bude myslet.“ Na Alexandrovi je spíše vidět zmatení a nervozita. Sám přiznává: „Je to šok. Nevím, co mám cítit.“

Film Švédi z osady ukazuje, jak adopce dokáže zachránit dítě před chudobou. Zároveň říká, proč je důležité poznat svoje kořeny.

Alexandra životní podmínky jeho rodiny nepřekvapily. Když se začal hlouběji zajímat o svůj původ, snažil se zjistit co nejvíce informací o Romech na Slovensku. Hodně toho načetl a nasledoval. Krásnohorské Podhradie nebylo z hlediska chudoby to nejhorší, na co by mohl na Slovensku narazit. Situace ho spíše zlobila. Ve své diplomové práci na univerzitě v Budapešti proto porovnával integraci Romů na Slovensku a ve Švédsku. Alespoň svým výzkumem chtěl přispět k řešení problému. Návštěva jeho romské rodiny pro něho byla důležitá ještě kvůli jedné věci. Chtěl jim říct, aby neměli výčitky za to, že se ho vzdali. Ve skutečnosti jim byl vděčný.

„Kdybych nebyl adoptovaný, nejspíš bych měl stejný život jako mých sedmnáct sourozenců. To znamená: žádné vzdělání, žádná práce, žádné peníze, nedostatek vody a elektřiny, mnoho dětí, být diskriminovaný majoritou a nikdy se nedostat mimo slovenské hranice. Zní to přehnaně, ale upřímně, je to pravda. I když si to mnoho lidí na Slovensku nechce přiznat. Takový by byl můj život.“

Alexander se k rodině později vrátil ještě dvakrát. Začal se i učit slovensky, aby si s nimi mohl lépe povídat a hlouběji je poznat. Kromě psychologie a managementu vystudoval obor etnických a menšinových studií na univerzitě v Budapešti. Semestr studoval i v Bratislavě na Univerzitě Komenského. Právě tam potkal Sáru, svoji budoucí ženu. Ve Švédsku pracoval v uprchlickém táboře a pomáhal opuštěným dětem, které se do tábora dostaly bez doprovodu rodičů. Později odcestoval do Nepálu, kde pomáhal lidem jako dobrovolník. „Zkušenosti s mojí biologickou rodinou, uprchlíky i z Nepálu mě velmi ovlivnily. Viděl jsem, jak vypadá skutečná chudoba,“ říká Alexander.

Dětství bez hračky

Když se Kataríny Farkašové zeptáte, proč natočila film o adoptovaných chlapcích, nemá na to jednoduchou odpověď, spíše se dá říci, že během práce na filmu se vynořovaly další otázky. Jedním z pohledů na osudy chlapců je i úvaha o rodině a rodičovství. „V mojí rodině byla tradice vážit si dítěte a naplno se mu věnovat. Já sama dodnes žiju ze vzpomínek na překrásné dětství. Bralo se to tak už od dětství mojí babičky. Rodičovství se u nás považuje za něco, co dává životu smysl,“ říká Farkašová.

Když Alexandrově biologické matce pustila video, na kterém si švédští rodiče v kruhu hrají s dětmi a zpívají si, byla překvapená. Nevěděla, že to je běžné. Někteří lidé z osad přiznali, že nikdy neměli doma žádnou hračku ani kočárek. „Myslím, že každý člověk dělá to nejlepší, co umí. Při výchově dětí, bohužel, většinou všichni podvědomě jen napodobujeme své rodiče. Měli bychom se věnovat romským rodičům a učit je, jak se starat o děti. Jde nejen o to, jak přebalit dítě, ale i o to, jak si s ním hrát a věnovat se mu. Mimořádně dobře to dělají učitelky Erika Polgáriová a Eleonóra Liptáková z organizace Detstvo deťom v Dobšiné,“ dodává Farkašová.

Článek původně vyšel v Denníku N.

Katarína Kiššová
Přečteno: 1549x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romano voďi, Romano voďi 2018, RV 10/2018, Slovensko, Adopce, Osada, Sociálně vyloučené lokality



HLAVNÍ ZPRÁVY

Budova Evropské komise v Bruselu (FOTO: Sébastien Bertrand, Wikimedia Commons)

Patnáct evropských organizací vyzývá země EU, aby se zavázaly k aktualizaci Strategie romské integrace po roce 2020

11.12.2018 16:26
Minulý týden koalice patnácti romských organizací a organizací bojujících proti rasismu vyzvala Radu EU a vlády evropských zemí, aby se zavázaly k aktualizaci Strategie romské integrace po roce 2020. Evropská Komise předložila návrh k tomuto závazku evropskému parlamentu a Radě EU minulý týden.
 celý článek

Ilustrační FOTO

Agentura AP: Romské rodičky se ve slovenských nemocnicích střetávají s rasismem i fyzickým násilím

11.12.2018 11:10
V některých slovenských nemocnicích několik dní po porodu zadržují rodičky proti jejich vůli. Ve svém původním materiálu to včera napsala agentura AP. Podle ní opatřením trpí zejména ženy romského původu, ke kterým se nemocniční personál navíc chová hrubě až násilně. Slovenské ministerstvo zdravotnictví se proti tomuto tvrzení na dotaz ČTK důrazně ohradilo, stejně jako nemocnice v Kežmarku, kde agentura AP získala materiál pro svou reportáž.
 celý článek

Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Martina Štěpánková v rozhovoru pro romeatv.

Zmocněnkyně pro lidská práva: Společnost nemá lidská práva za úplně důležitou věc, kritika neziskovek je špatná a problematická

9.12.2018 17:39
Česká společnost nepovažuje lidská práva dostatečně za důležitou záležitost. Panuje spíš názor, že už jsou prosazena a není potřeba je dál chránit. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Martina Štěpánková to řekla ČTK při příležitostí Dne lidských práv, který připadá na 10. prosince. Za velký problém zmocněnkyně považuje výpady vůči neziskovým organizacím. Den lidských práv se připomíná na výročí, kdy valné shromáždění OSN přijalo v roce 1948 Všeobecnou deklaraci lidských práv.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo