romea - logo
18. srpna 2018 (sobota)
svátek má Helena
Loading
rozšířené vyhledávaní

Roger Moreno Rathgeb: Neřekli mi, že jsem Rom, ale cítil jsem to

Praha, 26.11.2012 11:51, (Romano voďi)
Roger Moreno Rathgeb.
Roger Moreno Rathgeb.

Skladatel a multiinstrumentalista (hraje na akordeon, housle, kontrabas, kytaru, klavír a bicí) Roger Moreno Rathgeb přijel poprvé do Prahy v rámci uvedení svého prozatím nejrozsáhlejšího díla Requiem za Osvětim (více o této výjimečné akci čtěte ZDE). Mluvili jsme spolu ve foyer Rudolfina během generální zkoušky, jejíž zvuky k nám doléhaly přes zeď. A byla to krása.

Narodil jste se ve Švýcarsku v roce 1956, tedy 11 let po válce. I když bylo Švýcarsko neutrální, cítil jste nějaké dozvuky války?

Ve skutečnosti ve Švýcarsku žádná válka nebyla, ale byly tam jiné problémy. Například v té době fungovala jedna švýcarská organizace, která romským rodinám odebírala děti hned po narození a dávala je neplodným ne-romským manželským párům. A to trvalo až do roku 1979. Dá se říci, že to také byla válka, jen trochu jiná.

Odkud pocházeli vaši rodiče?

Můj otec nebyl Rom, byl to německý Švýcar. Matka byla Romka, respektive Sintka, ale také se narodila už ve Švýcarsku. Nebyl jsem vychováván v tehdejším tradičním romském prostředí. Se sestrou jsme normálně chodili do školy. Dokonce jsem do svých dvanácti třinácti let nevěděl, že je moje matka Romka. Nejenže jsme doma nikdy nemluvili romsky, ale ani jsme nikdy nemluvili o tom, že jsme Romové. Nevím vlastně ani, jak se rodiče potkali. Můj děda, tedy otec mojí matky, zemřel, když jí bylo 6, takže ona jeho kulturu de facto neznala.

Ale vy umíte romsky. To jste se pak naučil?

Ano, jistě. V roce 1980 jsem se svou kapelou jel na turné po Holandsku a tam jsem potkal několik sintských muzikantských rodin. A oni si mě tam prostě nechali (směje se). Mluvili pouze sintským dialektem romštiny a já jsem se mezi nimi okamžitě cítil jako doma.

V té době jste už věděl, že jste Sint?

Ano. Když jsem byl malý, děti se mi ve škole smály, že jsem „cikán“, čemuž jsem se vždycky bránil, protože jsem o tom opravdu nevěděl. Ale musely to nějak vycítit. Jednou jsem přišel domů, postěžoval si matce a ona mi prozradila, že jsem Rom. Ani pro ni nebylo jednoduché to říci, sama se trochu styděla. Potom jsem měl mnoho let problém s určením svojí identity. Přeci jen jsem vyrostl jako „normální“ Švýcar, prostě jako gadžo.

V dnešní době se identifikujete jako Rom-Sint?

Vždycky jsem měl pocit, že nejsem jako ostatní Švýcaři. Byl jsem rebel. Protestoval jsem proti švýcarským zákonům, proti společnosti, prostě proti všemu. Švýcaři mají úplně jiné myšlení. Uvnitř jsem tušil, že nejsem Švýcar, že to nemůže být pravda. Že to prostě musí být něco jiného.

Kdy jste se rozhodl, že se budete profesionálně věnovat hudbě? A co vás k tomu vedlo?

Když mi bylo deset, dostal jsem k narozeninám kytaru od své babičky (té z matčiny strany). Ona totiž poznala, že mám hudební talent, i když jsem jediný z rodiny, který se věnuje hudbě. Moje rodina je totiž naprosto nemuzikální.

Jaká hudba je vám nejbližší? V Praze jste kvůli koncertu klasické hudby, ale věnujete se i tradiční romské hudbě?

Ano, romská hudba mi je určitě nejbližší. A cesta ke klasické byla velice dlouhá, protože jsem dlouho ani neuměl noty.

Kde jste se naučil hudební teorii, bez které se asi requiem ani složit nedá?

Poprvé jsem se s notami setkal, když mi bylo pětatřicet. Chodil jsem na lekce houslí a můj učitel byl maďarský Rom (mimochodem hrál v maastrichtském symfonickém orchestru). To on mi poprvé ukázal noty, a tím se pro mě otevřel úplně nový svět.

Kromě romské a klasické hudby, co vás oslovuje?

Řekl bych, že mám rád vlastně jakoukoli hudbu. Kdysi jsem dokonce hrál na bicí v rock’n’rollové kapele a dodnes mám k tomuto hudebnímu stylu vřelý vztah. Baví mě to!

Působil jste v mnoha různých seskupeních – na které máte nejlepší vzpomínky a které Vám toho do života nejvíc dalo?

Řekl bych, že sintská rodina, s kterou jsem začal hrát po přestěhování do Holandska (jednalo se o kapelu Zigeunerorkest Nello Basily – pozn.red.). Hráli tradiční hudbu Romů z Rumunska, Maďarska a Ruska a od nich, obzvláště od cimbalistky, jsem se naučil rozeznávat maďarské harmonie, které jsou úplně nejlepší na to se učit doprovody, protože ty harmonie se pořád mění a pak je pro vás jednodušší doprovázet písničky, i když je neznáte. V téhle kapele jsem pochopil nejvíc.

Proč jste se rozhodl emigrovat do Holandska?

V roce 1980 jsme jeli s kapelou turné po Holandsku a mentalita lidí v té zemi mi hned sedla. Holanďané jsou svobodomyslní, narozdíl od Švýcarů, kteří jsou strašně konzervativní, a pravdou je, že nemají rádi Romy. Holanďané jsou otevření a tolerantní a mají krásnou zemi. Bylo to velice rychlé rozhodnutí.

Vytvořil jste scénář k několika divadelním představením – o co se jednalo?

S kapelou jsme vytvořili dvě divadelní pásma. První se jmenuje The Long journey, a pojednává o putování Romů z Indie do Evropy. Druhé představení jsme nazvali The Life a zpodobňovali jsme v něm každodenní život romských hudebníků. Byla to taková pásma hudby, poezie a vyprávění. Sedávali jsme kolem ohně, hráli na nástroje a snažili se vytvořit atmosféru romského tábora. Gádžové toho o Romech moc nevědí a často se mě ptají na naši historii a kulturu. Chtěli jsme to „romství“ nějak přiblížit, protože diskriminace vychází zejména z neznalosti.

Jaká byla návštěvnost – přicházeli spíše Romové nebo Neromové?

Hráli jsme v divadlech po Holandsku, Belgii a Německu a většinou se na nás chodili dívat hlavně gádžové. Smutné je, že Romové se o takové věci nezajímají, nevím proč.

Do Prahy jste přijel s manželkou. Ona je také muzikantka?

Ano, vystupujeme spolu, živíme se tím. Je sice skvělé, že se moje skladba hraje po Evropě, ale já zatím z toho žádné peníze nemám a nějak se živit musím. Pořádáme koncerty, hrajeme na festivalech a v divadlech, ale také na svatbách a různých oslavách.

Jste jednou z hlavních postav filmu Musicians for Life, který vznikl pod taktovkou Boba Entropa. Můžete nám film nějak přiblížit?

Ten film je jeden z důvodů, proč jsem teď v Praze. Alebert Siebling, který je ředitelem romského festivalu v Tilburgum, ho viděl. Je v něm se mnou interwiev, ve kterém mluvím o Requiem za Osvětim. Po shlédnutí se mě Alebert zeptal, jestli jsem to dílo už dokončil, ale v té době ještě vůbec nebylo hotové. Slíbil mi, že pokud Requiem dokončím, tak zařídí, aby se hrálo. Znovu jsem se do toho dal, ale stejně mi to trvalo ještě tři roky.

Musicians for Life nebyl jediný film na kterém jsem spolupracoval s Bobem Entropem. Ještě vystupuji v dokumentu A Hole in the Sky, který je právě o přeživších Druhé světové války.

Kdy jste začal na Requiem pracovat?

Poprvé jsem navštívil Osvětim v roce 1998 a hned tam mě napadlo napsat requiem. Začal jsem na něm pracovat, ale po nějaké době zmizela veškerá inspirace. Myslel jsem si, že když se vrátím, budu vědět jak pokračovat, ale nestalo se tak. Došlo k úplnému opaku. Naprosto mě to zničilo, to místo je děsivé. Odložil jsem rozdělanou práci a k Requiem jsem se vrátil až po osmi letech.

Označil byste se za romského (sintského) aktivistu?

Asi ne, jsem jenom muzikant. Samozřejmě, pokud v mé hudbě uvidí lidé nějaké poselství, je to skvělé.

Jistou dobu jste spolupracoval s operní zpěvačkou Carlou Schroyen. Co to bylo za projekt? Tam někde začal vznikat váš nápad vytvořit velké klasické hudební dílo (jako je Requiem za Osvětim)?

Carla Schroyen zpívala různé cikánské árie z oper a operet a já jsem ji doprovázel na akordeon. Ale nemělo to vliv na moje skládání, protože již dříve jsem se věnoval klasické hudbě.

Co tedy byla vaše první klasická skladba?
V roce 1995 jsem se rozhodl zkusit napsat balet pro amatérský taneční soubor v Maastrichtu. Ale nakonec z toho vzniklo symfonicko-básnické dílo.

Snažil jste se do Requiem za Osvětim nějak zakomponovat prvky romské hudby?
Trochu, na některých místech je můžete slyšet – je to několik motivů, které se opakovaně objevují. Ale toto Requiem není věnováno jen romským obětem, ale všem lidem, kteří trpěli nebo zahynuli v Osvětimi. Předtím jsem vůbec neposlouchal jiná requiem, abych nebyl ovlivněn. V tom Requiem jsem já, nikdo jiný, proto v něm nějaké romské motivy musí být.

Vidíte nějaký rozdíl mezi genocidou Romů a Židů?
Je to úplně to samé. Čísla se trochu liší, ale na tom přece nezáleží.

Hrál jste jako předkapela Chucka Berryho, vystupoval jste pro holandskou královskou rodinu, vaše dílo Requiem za Osvětim se hraje v nejslavnějších sálech Evropy. Co považujete prozatím za svůj největší úspěch? A co jsou vaše další plány, případně sny?

Pracuji na oratoriu o putování Romů z Indie do Evropy. Myslím, že to bude mnohem rozsáhlejší dílo než Requiem za Osvětim. A také bych rád napsal operu o těch odebraných romských dětech, které ve Švýcarsku dávali do neromských rodin. Jak vidíte, plánů mám dost (směje se)!

Roger Moreno Rathgeb

je - jako mnoho romských hudebníků - samouk. Postupně však začal používat notaci a skládat. Před několika lety se rozhodl zkomponovat requiem za oběti osvětimského vyhlazovacího tábora, práci však přerušila jeho cesta do Osvětimi, která Rogera silně zasáhla a na několik let zablokovala jeho tvůrčí schopnosti. Impulsem pro dokončení díly byla až žádost Alberta Siebelnika, který navrhl uvedení Requiem za Osvětim na Mezinárodním festivalu Tilburgu a poté v dalších evropských metropolích.

Inka Jurková
Přečteno: 3825x

Kam dál:

Štítky:  

RV, RV 11/2012



HLAVNÍ ZPRÁVY

Matka romského dítěte, které mělo údajně stát na začátku konfliktu v brouzdališti v Dubí, poskytla 11. 8. 2018 rozhovor serveru Romea.cz (FOTO: repro ROMEA TV)

videoVIDEO: Nové svědectví z rvačky na koupališti v Dubí. Konflikt měla vyprovokovat "bílá" žena. Hodila s romským dítětem do bazénku

12.8.2018 11:45
Koupaliště Plivátko v Dubí je momentálně asi nejznámější v celé naší republice. Jak již server Romea.cz informoval zřejmě banální incident nebo dokonce jen hra dětí v brouzdališti vyvolala hádku a následně i rvačku nejdříve mezi "bílou" a romskou ženou. Pak se do bitky zapojili i muži. I když se celá událost odehrála už v úterý, do dnešního dne média nezveřejnila výpověď ani jednoho Roma nebo Romky.
 celý článek

Michal Koky, student druhého ročníku farmacie na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně (FOTO: archiv Michala Kokyho)

Student farmacie Michal Koky: Lidé si myslí, že jsem Ital nebo Řek

8.8.2018 0:01
Michal Koky studuje druhým ročníkem farmacii na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně. „Zdravotnictví mě lákalo už od dětství. Vždy jsem věděl, že se v budoucnu chci pohybovat v této sféře. Na gymnáziu mě ze všech předmětů nejvíce bavila chemie. Farmacie zahrnuje obě tyto oblasti, a tak jsem si ji vybral jako studijní obor,“ přibližuje Michal.
 celý článek

Ilustrační FOTO

Banální konflikt v brouzdališti vedl k rvačce. Několik Romů mělo zbít mladého muže. Policie rasistický podtext prozatím nevyšetřuje

8.8.2018 21:57
Na koupališti v severočeském Dubí došlo ke rvačce, kterou vyvolala roztržka mezi matkami na dětském brouzdališti. Skupina několika Romů pak měla brutálně zbít mladíka, který se zastal jedné z žen. O situaci informovali svědci přes sociální sítě a událost vyvolala vlnu protiromských rasistických příspěvků. Policie však okolnosti případu teprve prošetřuje a zatím vyloučila rasový motiv incidentu.
 celý článek

 

Další články z rubriky







..
romea - logo