Romové v československých legiích v Itálii a jejich smutné osudy
V rámci oslav 100 let od vzniku republiky se připomínají slavné československé legie, které na třech frontách (ve Francii, Rusku a Itálii) daly světu jasně najevo, na čí straně konfliktu obyvatelé Čech, Moravy, Slezska a Slovenska stojí. Pod vedením hlavních vůdců, Tomáše Garriguea Masaryka a Rastislava Štefánika, tak zviditelnily touhu Čechoslováků získat vlastní stát odtržením se od Rakousko-Uherska. Jejich zásluhy na dosažení samostatnosti, stejně jako při šíření myšlenky společné republiky, jsou nesporné. Je zajímavé a dodnes velmi málo známé, že v jejich řadách stáli nejen Češi a Slováci, ale také Němci, Židé… a také Romové.
Vstup do legií přitom nebyl jednoduchý, vojáci byli před tímto aktem pro-rakouskými důstojníky varováni, že je coby zběhy čeká poprava a že se úřady pomstí i jejich rodinám. Zvlášť obtížné zvažování měli vojáci v italském zajetí, kde přípravný výbor nemohl dlouho docílit uznání divize a mnoho nekonečných měsíců probíhala jen přípravná fáze. Navíc již při prvních bitvách legionářů proti rakouské armádě byli českoslovenští dopadení zajatci (zběhové) skutečně pro výstrahu věšeni. Přesto do těchto legií vstoupilo postupně 20 000 Čechoslováků. V tomto článku připomeneme tři z nich: Josefa Holomka (nar. 1876 v Hluku, příslušného do Uherského Ostrohu), Adolfa Ištvana (nar. 1880 v Jihlavě, příslušného do Bohusoudova) a o generaci mladšího Štěpána Holomka (nar. 1898 v Kunovicích, příslušného tamtéž) – u všech lze matričními záznamy doložit, že pocházeli z romských rodin. A u všech tří je zjevné, že se do dobrovolného vojska hlásili hned v prvních týdnech jeho vzniku.
Zda se tito romští bratři legionáři v legiích potkali, není pravděpodobné. Sice všichni tři složili svůj slib ve stejném – ovšem také největším – zajateckém táboře v Padule, každý z nich skládal slib v jiný den a byli zařazeni do různých pluků. Štěpán Holomek byl zařazen k 31. pluku, Josef Holomek sloužil u 32. pluku a Adolf Ištvan byl nejprve ve 32. pluku, ale po krátké době byl převelen k pluku 33. Z jejich osobních spisů nevyplývá, že by byli nějak mimořádně vyznamenáni či povýšeni. Takové zmínky se nacházejí spíše u početnější skupiny romských legionářů z divize v Rusku. Přesto se v tomto článku záměrně věnuji jen těmto třem vybraným legionářům z Itálie. Mají totiž – coby legionáři z Itálie – něco společného.
Při pročítání jejich osobních spisů uložených ve Vojenském historickém archivu (fond Kanceláře legií – KLEG) mě zvlášť zaujala korespondence týkající se vyplacení jejich italských pojistek. Všichni tři si totiž u italské vlády sjednali dvě válečné pojistky – ve výši 500 it. lir a 1000 it. lir, a to pro případ vlastního úmrtí, ovšem s dodatkem, že kdo nezemře, tomu bude pojistka vyplacena v určité lhůtě. Do formuláře zapsali osobu, které má být v případě jejich úmrtí pojistka vyplacena.
Všem těmto třem vojákům se podařilo všechny boje přežít a vrátit se – jistě s velkou slávou a poctou – do již ustaveného Československa. Všichni tři si však z války přinesli válečná zranění, Adolf Ištvan byl dvakrát postřelen, Štěpán Holomek si léčil omrzlé nohy a patrně neurologické potíže, nejstarší z nich, kovář Josef Holomek, byl vážně nemocný a v r. 1936 umírá doma v Ostrožském Předměstí na rakovinu jater – jak ostrožský farář zapsal – „v cikánské boudě“.
Že byla Josefu Holomkovi (resp. jeho dědicům) skutečně vzhledem k jeho předčasnému úmrtí vyplacena jeho italská pojistka, se stalo zásluhou jeho legionářských spolubratrů z Uherského Ostrohu. Již krátce po jeho smrti se snažili vymoci, aby byla pojistka vdově a jejím dětem převedena do záložny (uložena zde byla v r. 1938 na jméno Běta Holomková – patrně dcera, podpis na směnce je Anna Holomková, vdova po Josefu Holomkovi; výše výplaty byla 752, 55 Kč). Navíc se Josefovi Holomkovi od jeho legionářských bratří z Uherského Ostrohu dostalo ještě jedné pocty: vypravili mu pohřeb, kterého se účastnilo 60 legionářů a na němž proneseným proslovem a později i písemným svědectvím vzdali hold tomuto „cikánskému bratrovi“.
Druzí dva se, bohužel, vyplacení svých pojistek nedočkali, ač se o to oba z důvodu nemoci a nouze, kterou jejich rodiny zažívaly, snažili. Starší, Adolf Ištvan, poslal na ministerstvo (kancelář legionářů – KLEG) dvě žádosti o vyplacení pojistky (v r. 1924 a v r. 1936). Tou dobou žil se svou rodinou ve své domovské obci Bohusoudově – největší romské diaspoře na pomezí Čech a Moravy. Jak v jedné z žádostí uvádí, „jelikož jsem teď nedůžlivý a nemohu pracovati a mám 4 nezaopatřené dítky, tak dovoluji se laskavě tázati, zda-li by ony pojistky mě teď mohly býti vyplaceny a zároveň prosím o sdělení, kde se mám o peníze za ony pojistky hlásiti, neb teď nacházím se v těžké finanční krisi a peněz nutně potřebuji … S úctou a bratrzkým pozdravem, Adolf Ištvan“. Po mladším, Štěpánovi Holomkovi, se ve spise zachovaly dokonce čtyři dopisy. První je z roku 1929, v němž žádá o duplikát kartiček k pojistkám, o něž přišel hned po propuštění z vojny, kdy byl v nemocnici na těžkých operacích. Ve svém dopise se o jejich ztrátě zmiňuje: „Nevěděl sem ani o sobě, když mě tam přivezli, šaty mě vypalovali a když sem odcházel, shledal sem pojistky … v malé peněžence, že je stoho jen trochu šváru“. Další jeho dopisy jsou už žádosti o okamžité proplacení pojistek zaslané v letech 1930–1934. V nich svou tíživou situaci zdůvodňuje: „Peníze potřebuji na domek, bydlím na špatném místě. … Sem úplně nemajetný, částečně invalida, při posledních manévrech operován na žaludek a nějakou operaci při srdci. Žádnou invalidní rentu nedostávám a teď stavím pro svou rodinu domek a všechno na dluh. A kdybych nemusel, tak bych nedal stavět. Ale přebýváme 7 dospělých osob 2×2 [patrně metry]. Takže je to nesnesitelné. A ještě očekávám v nejkratší době narození dítěte.“ O několik měsíců později svou žádost urguje s vlastním morálním apelem: „… za takové věci, které trpím pro budoucí pokolení i pro Vás, nemůžu být chuďasem.“
Na všechny tyto dopisy byly z kanceláře KLEG na Ministerstvu národní obrany odeslány prakticky totožné odpovědi – nejprve ručně psané a později předtištěné na formuláři, do něhož se ručně vpisovalo jméno, adresa, oslovení a datum: „Pojistky italských legionářů jsou vyplaceny buď 1) po smrti pojištěného legionáře dědicům v pojistce uvedeným, nebo 2) v roce 1948 pojištěnému legionáři.“ Jediné, co mohlo být pro příjemce dopisu útěchou, bylo titulování, jako např.: „Br. Ištvan Adolf, Bohusoudov u Budče… Ku Tvému dopisu sdělujeme…“. Ono tykání jim mohlo připomínat revolučního ducha, kdy šli společně do boje za samostatný stát a v revolučním duchu plném nadšení si všichni tito vojáci tykali a oslovovali se „bratře“. Byly smazány rozdíly mezi bohatými a chudými a neexistovaly – dříve bohužel samozřejmé a později opět vytyčené – hranice mezi Romy a Neromy.
Je tragickou skutečností, že oba žadatelé, jak Adolf Ištvan, tak i Štěpán Holomek, se namísto očekávané odměny dočkali kruté rasové perzekuce a roku 1948 se nedožili. Že by se za svou statečnost dočkali jakékoliv pocty, jako jejich starší „bratr“ Josef Holomek, se mi zatím zjistit nepodařilo. Oba se i se svými rodinami stali oběťmi nacistické genocidy. Adolf Ištvan byl zařazen do prvního transportu, který jel z Bohusoudova rovnou do Auschwitz-Birkenau. Dne 7. 3. 1943 mu na levé předloktí – dle táborové knihy cikánského rodinného tábora – vytetovali vězeňské číslo Z-969. V tomto táboře našel také záhy svou smrt. Stalo se tak dne 30. 6. 1943. Do stejné táborové knihy byl zapsán i Štěpán Holomek, jenž přijel patrně o den později, obdržel číslo Z-1241.
Po válce už nikdo z jejich potomků o vyplacení pojistky nežádal. Zatím není známo, že by se zachovala další památka na tyto legionáře než matriční a jiné úřední zápisy či záznamy a vojenské doklady o jejich statečné oběti při vstupu do Československých legií. Na fotografii si můžeme připomenout pouze Josefa Holomka. Další dva nám připomínají jen jejich přísahy, legionářské vojenské karty a výše zmíněné vlastní dopisy.
Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.
