romea - logo
11. prosince 2018 (úterý)
svátek má Dana
Loading
rozšířené vyhledávaní

Rozhovor s Alicí Herákovou: Nejvíce mne zaráží rasismus "slušných" lidí

Brno, 26.7.2013 12:24, (Romano voďi)
Ailca Heráková. Foto Jiří Salik Sláma
Ailca Heráková. Foto Jiří Salik Sláma

Nebojí se bořit stereotypy o Romech, hledá své romské kořeny a je na ně hrdá. Alica Heráková je novinářkou, moderátorkou a manažerkou. Aby se nenudila, pomáhá neziskovkám s propagací. Už podruhé se také podílela na organizaci pouličního festivalu Ghettofest v Brně. Abych měl jistotu, že ji v jejím nabytém programu odchytnu na rozhovor, vyrazil jsem za ní do roztančených ulic brněnského „Bronxu“.

Jaké bylo vaše dětství?

Narodila jsem se v květnu 1984 v Bratislavě. Rodiče se rozvedli, když jsem byla malá, a dětství na Slovensku je pro mne dodnes spíše mlhavou vzpomínkou. Od základní školy bydlíme s mámou na Moravě. Otec je slovenský Rom, bývalý voják z povolání, a máma je ředitelkou základní školy.

Znám vás hlavně jako kolegyni novinářku, jakými médii jste prošla?

Začínala jsem v Opavském a Hlučínském Deníku. Pak jsem pracovala v brněnském Hitrádiu Magic jako redaktorka, později jako vedoucí vysílání, takzvaná content manager. Postupně jsem se také dostávala k České televizi a rozhlasu. V televizi to byl nedávno ukončený projekt Romani luma a v rozhlase pomáhám se známým pořadem O Roma vakeren. Práce v médiích mi dala hodně zkušeností do života a potkala jsem mnoho zajímavých lidí. Tyto znalosti se snažím využít i v práci pro různé neziskovky, kterým pomáhám s projekty a snažím se je dostat do médií.

Svůj romský původ jste dlouho neřešila. Kdy jste se začala zajímat o své kořeny?

Od dětství jsem samozřejmě vnímala, že vypadám jinak, ale moc jsem to neřešila. Spíše to bylo úsměvné, protože máma i sestra jsou modrooké blondýny a bratr vypadá stejně jako já. Poprvé jsem v dětském kolektivu trošku narazila na druhém stupni základní školy. Na vyškovském gymnáziu už to ale bylo bez problémů. Děti jsou někdy krutá stvoření a šikanují jedince ve svém kolektivu třeba jen proto, že jsou tlustí, zrzaví, nebo mají vadu řeči. Když mi bylo třiadvacet, tak na mne „nastoupily“ děti z mojí táborové skupiny, kde jsem byla vedoucí. Ptaly se: „Jsi, nebo nejsi Roma?“ Tak jsem začala přemýšlet nad svojí identitou a kořeny.

K čemu jste během hledání došla?

Hledala jsem v historii rodokmenu. Zjistila jsem, že praděda byl rychtářem a celá rodina měla jasnou touhu jít dál, rozvíjet se. Byli jsme asimilovaní již po několik generací a dnes, když se rozhlížím po svém příbuzenstvu, tak jsou rozesetí po celé Evropě a jsou mezi nimi jak špičkoví muzikanti, tak odborníci v jiných oblastech. Byl to právě zájem o rodinnou historii, který mne dovedl k mému aktivismu. Chtěla jsem Romy opravdu poznat, protože jsem mezi nimi nevyrůstala a neznala jazyk. Obzvláště té romštiny lituji a snažím se to teď v dospělosti dohnat, ale není to jednoduché. Ruku v ruce tak jde můj zájem o romskou komunitu obecně a o to, abych lépe poznala slovenskou část mé rodiny, se kterou jsme na dlouhou dobu zpřetrhali vazby.

Máte i nějaké zahraniční zkušenosti?

Česko mi bylo vždycky trochu malé, ale mám to tu ráda. Mojí další nejoblíbenější zemí po Slovensku je Holandsko. Byla jsem tam několik měsíců jakou au-pair a poznala jsem, jak funguje zápaďácký „pořádek“. Nějaký čas jsem také byla v institucích v Haagu na pracovní stáži. Kdybych neměla v Čechách přítele, asi bych jela do Holandska. Asi to souvisí i s toulavou romskou krví. Já neměla nikdy strach z cest do neznáma.

Jak vnímáte současné protiromské nálady ve společnosti?

Tahle otázka mě trápí v posledních týdnech čím dál více. Tyto nálady nabírají na intenzitě v dobách krizí a nejistot, což je zrovna v tomto čase. Touha slabých a deprivovaných vybít si svoji frustraci na těch ještě slabších. Nejvíce mne na tom zaráží rasismus jinak "slušných" lidí. Hlavně ten latentní, který není tolik vidět a o to je nebezpečnější. Celkově je společnost na témata spojená s Romy o dost citlivější. Ale jak jsem říkala, je to zapříčiněno i celkovou nejistotou a strachem z budoucnosti.

Velký vliv na atmosféru ve společnosti mají média…

Ano, řekla bych, že zásadní vliv. Pro mnoho lidí nerozhoduje ani tak jejich osobní zkušenost s Romy, ale to, co vidí v médiích, zejména v televizi. Kritické myšlení není v módě a jednodušší i společensky přijatelnější je podlehnout schématickému vnímání světa. Někdy mám pocit, že nám ho takto média předkládají - jen my a oni. Ale tím, že mám nějakou mediální zkušenost, tak mne to příliš nepřekvapuje.

Stále věřím, že cesta je ukazovat pozitivní příklady. Ale s těmi se těžko proniká do masmédií. Sama se o to snažím ze všech sil. Tím, že patřím na obě strany pomyslné barikády, můžu dělat bridge buildera, tedy stavitele mostů. Ale stavba takovýchto mostů ve společnosti, kde se staví hlavně zdi, je obtížná. Také ale chápu, že mnoho negativních zpráv z médií není dílem nějakého zlého úmyslu. Novináři jsou často přetížení a je pro ně jednodušší vypouštět manipulativní informace. Sami mezi Romy moc nevyráží, aby zjišťovali názor z druhé strany. Navíc takové informace nejsou moc akceptovány od čtenářů a diváků.

Příkladem je třeba kauza údajně zmláceného Petra v Břeclavi. Kdyby tato kauza vypukla v současnosti, tak by břeclavská demonstrace byla mnohem vyhrocenější. Takto proběhlo "jen" několikatisícové nenávistné shromáždění a pokus o pogrom jako v Budějovicích se nekonal. I poté, co se Petr přiznal, že si zranění způsobil vlastní hloupostí, se najdou chytráci, kteří stále opakují, že ho k tomu přece dotlačila policie, aby břeclavské Romy kryla.

A když se přece jen podaří, že někdo z Romů dostane v médiích prostor?

To je druhá věc, pak to někdy může být i kontraproduktivní, protože někteří romští představitelé nadělají někdy více škody než užitku. V tomhle bych ocenila třeba Patrika Bangu, který má svou pozici jasnou – nesnáší ho mnoho Romů i někteří lidé z většinové části společnosti. V takové chvíli je ale člověk v podstatě svobodný a může kritizovat i do vlastních řad. I tak nekompromisně, jako to dělá Banga. Například útok skupiny Romů v Duchcově, po kterém následoval pokus o pogrom, měl být ze strany romských autorit odsouzen daleko nekompromisněji. Když jsem pak v médiích viděla jednoho z útočníků, jak maluje transparent proti násilí, musela jsem se hořce zasmát.

Je tedy naděje na relativně klidné soužití?

Já jsem od přírody optimistka, takže věřím hlavně nastupující romské generaci. Vidím kolem sebe spoustu mladých, schopných a inteligentních Romů, kteří mají zkušenosti a vzdělání. Žili také nějaký čas v zahraničí a vracejí se zpět domů. Sami mají touhu pomáhat komunitě a zlepšovat soužití ať už v ghettech, nebo prostě jen tím, že dávají pozitivní příklad.

S tím také souvisí emancipace romských žen. Jejich postavení – hlavně těch mladých – není příliš dobré. Někteří romští muži neberou své ženy tak vážně, jak by měli, ale i to se naštěstí mění. Sama sice kolem sebe vidím silné autority v podobě starých romských babiček, kterým všichni naslouchají, ale takového postavení dosáhly až po desetiletích.

Musíme si ale také uvědomit, že v České republice žijeme relativně v klidu a blahobytu. I naše chudinská ghetta jsou v porovnání s balkánskými osadami, kde je dodnes středověk, někde jinde. Neznamená to samozřejmě, že problém vyloučených lokalit nemusíme řešit, ale je dobré si uvědomit, že může být i hůře.

Věříte v projekt romské politické strany?

Nevěřím. Mnohokrát se ukázalo, že to je špatná cesta. Jediná možnost je prosazení Romů na kandidátky stávajících politických stran.

Žijete v tzv. brněnském Bronxu. Jaká je to zkušenost?

Bronx, jak mu říkáme nejen my, co zde žijeme, je hodně svébytné místo. Myslím, že symbolizuje celé utrpení dvacátého století. Nejdříve zde živořili chudí dělníci z textilních továren, žili zde Češi, Němci, Židé a po válce tu zbyli jen Češi. Němci byli vyhnaní, Židé většinou mrtví, nebo se už do čtvrti nevrátili. A do prázdných bytů postupně přijížděli Romové. Pak začalo postupně vznikat ghetto, se všemi jeho negativy. Jedním z největších je pro mne tvrdý obchod s chudobou v podobě lichvy, heren a zastaváren. V posledních letech se ale celá čtvrť mění. Přichází sem mnoho mladých perspektivních rodin. Je to přece jen pořád centrum města. Vzniká zde řada nových obchodů, provozoven, kaváren...a v ulicích Bronxu vzniknul také náš nápad uspořádat zde festival, který by měl tuto čtvrť ukázat v jiném světle.

Ano festival Ghettofest. Jaký byl letošní ročník?

Ghettofest byl od začátku experiment. Vymysleli jsme si koncept, ve kterém jsme do ghetta lákali tisíce lidí, kteří se mu běžně vyhýbají. Na koncerty, divadlo, tanec, diskusi, workshopy, filmy. Na festival. Chtěli jsme zbořit bariéry mezi „Bronxem“ a zbytkem Brna. Setkávali jsme se s překvapením, nedůvěrou a velkou zvědavostí na obou stranách. To, že se Ghettofest vydařil na tisíc procent, nebyla náhoda. Oproti loňsku jsme třeba na zeď bývalé káznice promítali 3D projekci a jako vzpomínka na festival na ní budou viset velkoformátové fotografie, které vznikly ve spolupráci s americkou nadací InsideOut Project. Fotografie nesou společný název Oči ghetta a upozorňují, že „Bronx“ není zdaleka jen romskou lokalitou.

Jaké jsou vaše plány do budoucna a chcete něco vzkázat čtenářům?

Uzavíráme minulý ročník Ghettofestu a už se chystáme na další – v pořadí třetí. Chtěli bychom více zapojit místní lidi, nejenom Romy, do příprav. Také chceme více spolupracovat s radnicemi Brna Střed a Sever, protože podpora místních politiků je pro nás velmi důležitá. Moje aktivity do budoucna jsou spojené hlavně s festivalem. A čtenářům bych chtěla vzkázat, aby se tolik netrápili tím, co vidí v médiích, ale aby se více věnovali světu kolem jejich domu a ulice, kde toho můžou změnit nejvíce. Hlavně kvůli svým dětem.

Přečteno: 4435x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

RV 7-8/2013



HLAVNÍ ZPRÁVY

Ilustrační FOTO: Pixabay.com

Ministerstva: Návrh změn v inkluzi odporuje závazkům ČR

6.12.2018 15:08
Některé změny ve vyhlášce o společném vzdělávání dětí ve školách, jak je navrhuje ministerstvo školství, možná nejsou v souladu s mezinárodními úmluvami. Odporují zřejmě i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Tvrdí to ministerstvo zahraničních věcí a ministerstvo spravedlnosti v připomínkách k návrhu novely. Po ministerstvu školství požadují, aby odstoupilo od záměru omezit současný počet asistentů pedagoga ve třídách a umožnit otevření škol pro lehce mentálně postižené i dětem bez tohoto druhu handicapu.
 celý článek

Tomio Okamura a Miloš Zeman

Hrad neuspěl. Okamurova SPD zůstane ve zprávě o extremismu za rok 2017. Bezpečnostní rada státu ji vzala na vědomí v původním znění

6.12.2018 11:26
Bezpečnostní rada státu (BRS) dnes vzala na vědomí výroční zprávu o extremismu v Česku za rok 2017 v původním znění, které připravilo ministerstvo vnitra. ČTK to sdělil ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD). Zprávu nyní může projednat vláda. Média dříve informovala, že projednávání materiálu zdržovaly výhrady Pražského hradu, kterému měly vadit zmínky o hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomia Okamury.
 celý článek

Ilona Ferková (vpravo) a Karolína Ryvolová 4. 12. 2018 během křestu knihy Ještě jedno, Lído! Kaštánkovy příběhy z herny / De mek jekh, Ľido! Kaštankuskre vakeribena andal e herňa (FOTO: Karolína Telváková, Romea.cz)

videoVIDEO: Jáchym Topol pokřtil novou knihu Ilony Ferkové rumem

5.12.2018 20:28
Včera se v nabitém sále Knihovny Václava Havla (KVH) uskutečnil křest nové knížky Ilony Ferkové, kterou připravilo nakladatelství romské literatury KHER. Soubor deseti povídek v romsko-českém vydání nazvaném Ještě jedno, Lído! Kaštánkovy příběhy z herny / De mek jekh, Ľido! Kaštankuskre vakeribena andal e herňa pokřtil programový ředitel KVH Jáchym Topol příznačně pro tuto knihu rumem.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo