romea - logo
16. srpna 2018 (čtvrtek)
svátek má Jáchym
Loading
rozšířené vyhledávaní

Smíšená čtyřhra: vánoční rozhovor Romano voďi s Davidem Vávrou

22.12.2016 16:21
David Vávra. (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)
David Vávra. (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

“Těšíte se na Vánoce?” zeptal jsem se. “Úplně stejně jako se těším na Dušičky, Mezinárodní den žen nebo na 17. listopadu. Budu je slavit s rodinou, tedy všichni pohromadě, jinak to nejde,” odpověděl. S manželkou do ní kromě svých dvou dětí přijal i dvě děti afrického původu. O dětech, adopci i Vánocích jsem si povídal s DAVIDEM VÁVROU.

Proč jste se rozhodli adoptovat s manželkou děti ‒ a zrovna tmavé pleti?

Teď jste udělal rým! Adoptovat děti, tmavé pleti. To je verš. Tím bychom mohli začít. Nicméně tehdy to bylo z toho důvodu, že jsme jaksi vlastní děti mít nemohli. Zkoušeli jsme nějaké to umělé oplodnění, ale to se nedařilo. Nakonec jsme si řekli, že zkusíme adopci. Napsal jsem tehdy do formuláře, že je mi jedno, jestli je dítě bílé, žluté, barevné nebo jakékoli jiné, a že jiná barva pleti pro nás není žádná překážka, naopak možná přidaná hodnota.Tehdy tu ještě často přežívalo přesvědčení, že tyhle děti jsou potenciálně nebezpečné, ale brzy na to, v 90. letech, se společnost začala více demokratizovat a přišel takový ten boom jistého vítání „exotičnosti“.

David Vávra (1957) je architekt, herec a spisovatel, popularizátor architektury, spolutvůrce televizních cyklů Šumná města a Šumné stopy, spoluzakladatel divadla Sklep.

V rámci přípravného procesu k adopci jste s manželkou museli absolvovat nějaké testy, je to tak?

Ano, a dosti důkladné. Tehdy se mi dokonce zdálo, že jsou i trochu podivné. Byla tam například otázka „Jaké povolání má mít vaše budoucí dítě?“. Napsal jsem „kosmonaut“, protože mi to přišlo blbé. Člověk přece neví ani to, jaké dítě si adoptuje, natož jaké má mít povolání.Takže místo toho, abych se choval příslušně poníženě, spíš jsem si z toho trochu střílel, což ty pracovníky tenkrát strašně rozčílilo. Pak jsem navíc ještě přišel na pohovor namaskovaný jako Mikuláš ‒ tenkrát se točil film Kopytem sem, kopytem tam. To už pracovnici úplně dorazilo, a dokonce navrhla mé ženě, ať se se mnou rozvede, že jsem nezvladatelný dement a že mně tedy dítě nesvěří. No, a jak se ukázalo, tahle úřednice měla tu moc rozhodovat téměř o všech adopcích v Praze. Ale když padnul komunistický monopol, překážka zmizela. Pracovnice, která nastoupila místo ní, nás pro adopci doporučila. Ve stejné době jsem si uvědomil, že všechny negativní věci v mém životě měly vést k pozitivním důsledkům.

Jak proběhlo předání dětí?

V té době jsme měli letět do Spojených států. Najednou nám zavolali, že si za týden máme přijít do nemocnice. Let jsme tedy zrušili a šli jsme si pro dítě. Příprava nám tudíž trvala ani ne týden.

Jak reagovali vaši příbuzní a přátelé?

Ti už od nás měli informace předem. Pokud si dobře vzpomínám, do nemocnice nás tehdy vezl zrovna Tomáš Hanák. Děti byly navíc roztomilé, což všechny okouzlilo. Bylo to až kýčovitě krásné. Ale jestli se ptáte na to, zda měl někdo rasistické předsudky… Možná jen někteří ze starší generace, ale brzy o ně přišli. To je asi podobné, jako když máte něco třeba proti migrantům. Pak třeba jednoho potkáte, poslechnete si jeho příběh a řeknete si, že proti němu těžko můžete něco mít. Ten příběh je často tak šílený, že vám znemožňuje odsudek. A podobně když vidíte dítě, tak nad ním rozplynete. Malé děti jsou krásné, a ty tmavší jsou možná ještě na pohled hezčí než bílé.

Nedlouho po adopci se vám narodily dvě vlastní děti... To muselo být dost náročné období, ne?

Naopak, bylo to skvělé. Přestože nám tvrdili, že nemožnost otěhotnět je vlastně záležitost lidského těla, ukázalo se, že je to především součást psychiky. Právě ta potom „uvolňuje“ celý chod a biologický rytmus člověka. Když jsme byli z dětí nejvíce unavení, dostali jsme darem naše biologické děti. Vytoužená věc přišla v době, kdy jsme najednou neměli moc energie nazbyt. Ale tahle energie se prostě vždycky musí někde najít. A nakonec: co se rozložení dětí týče, byla to taková spravedlivá remíza dva ‒ dva. Říkáme tomu „smíšená čtyřhra“.

Máte nějaké dospělé romské přátele?

Potkal jsem se třeba s Vojtou Lavičkou a jeho kapelou nebo s romskou komunitou z Českého Krumlova. Jsou tam populární restaurace, kde hrajou bezvadní romští muzikanti. Ne úplně dávno jsem se zase potkal s polskými Romy, kteří mě chtěli hodně, ale hodně okrást. Přišli s tím, že mi něco levně prodají a cenu následně ztřicetinásobili. Pak mi i vyhrožovali. Není to prostě černobílé. Různé historky s různými lidmi má člověk „na obou stranách“. Máte tip, jak se zbavit špatného pohledu na Romy? Já se domnívám, že stačí poznat jednoho člověka a jeho příběh. Je to podobné jako s migranty. Musíte si všímat kvalit jednotlivců. Jednou jsem se třeba potkal s nějakými hudebníky a jeden z nich, starý pán, mi říká: „Víte, on ten Banga hraje s těma gádžema, nezlobte se, ale s nimi se hudba prostě dělat nedá.“ Protože věděl, že Romové mají jiné hudební vyjádření, které my „bílí“ prostě necítíme. Romové ho mají v genech, prociťují ho hlouběji, mají jakousi přírodní rezonanci. Disponují silným sdělením, které je bohatstvím nás všech. Takže, jak říkám: poznat člověka, to úplně stačí. Nic jako kolektivní vina neexistuje.

A měl byste nějaká doporučení pro lidi, kteří mají také adoptované děti, které jsou vizuálně jiné?

Začal bych u sebe. Moje největší chyba byla, že jsem se je snažil vést k aktivitám, které jsou mi blízké. Tím jsem jim znechutil život. Když dával náš syn kamsi rozhovor, dokonce uvedl, že si v mládí myslel, že jsme si ho adoptovali kvůli tomu, abychom ho mohli týrat. Protože já ho nutil do nejrůznějších sportů a on měl prostě ty genetické předpoklady absolutně opačné. Takže jsem mu absolutně znechutil celý sportovní svět. Začal bych tedy tím, nenutit děti do věcí, u nichž by měl člověk pocit, že jsou k nim geneticky předurčené. Nejsou. Každé dítě je stavěné jinak. Rodičovská vize by měla být volnější, měli by více naslouchat hlasu nahodilosti.

Jakou měly vaše děti zkušenost ze školního kolektivu? Přijali je třeba spolužáci a učitelé na základní škole?

Já mám pocit, že v tomhle ohledu žádný konflikt nevyvstal. Jak už jsem říkal, společnost opravdu začala být demokratičtější, nota bene v 90. letech, kdy jsme zažívali nejlepší časy. Neomezený humor a nezměrnou radost z nabyté svobody. Všechno, včetně rasismu, šlo stranou. V současnosti je to podle mě o dost horší.

Pátraly vaše děti někdy po svých biologických rodičích? Kolik jim bylo let?

O tom, že jsou adoptované, jsme jim říkali od začátku, v podstatě jakmile to šlo. Nic jsme jim nezatajovali, to by byla blbost. Syn o biologické rodiče projevoval trošku zájem, dcera vůbec. Nezajímalo ji to.

V čem vám děti dělají radost?

Pořád něčím. Je těžké vzpomenout jen na jednu historku. Já jsem jednoduše rád, že jsou to slušní lidé a že mají pořád snahu se zlepšovat. Že studují a že budou k prospěchu společnosti. A k radosti naší.

Čemu se vlastně věnují?

Dcera teď dělá brigádu v kavárně, vydělává si samostatně. Jinak dělá FAMU v Písku. Syn studuje pedagogickou školu a teď nějak neobhájil bakalářskou práci. Bydlí s námi.

Za chvíli jsou tu Vánoce. Jaký byl váš nejhezčí dárek?

Já nerad posuzuji ten „nejhezčí“. Mně udělá radost každý dárek. Poslední dobou je to s dárky běs, je jich moc. Vždycky si řeknu, že je omezím a že mi v podstatě stačí knížka nebo dvě, jen tak, abych se do toho svátku trochu „dostal“. Většinou pak ten dárek stejně někde založím ve svetrech. A pak ho najdu po roce a to mě nadchne! Zapomenuté dárky, které někam zapadnou a pak se znenadání objeví. To jsou ty nejhezčí dárky.

A popřál byste našim čtenářům něco na závěr?

Víc lásky. Měli bychom si uvědomit, že naše problémy jsou někdy nepříjemné, že čelíme různým konfliktům a předsudkům, přitom bychom měli řešit otázky základního lidského bytí. Člověk by měl vytvářet padesát procent dobra a méně škodit.

Článek si přečtěte v tištěném vydání měsíčníku Romano voďi (prosinec 2016). Objednejte si časopis pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.
Albín Balát, Foto: Petr Zewlakk Vrabec
Přečteno: 1581x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Rozhovory, Děti, náhradní rodinná péče, Adopce, RV 12/2016



HLAVNÍ ZPRÁVY

Matka romského dítěte, které mělo údajně stát na začátku konfliktu v brouzdališti v Dubí, poskytla 11. 8. 2018 rozhovor serveru Romea.cz (FOTO: repro ROMEA TV)

videoVIDEO: Nové svědectví z rvačky na koupališti v Dubí. Konflikt měla vyprovokovat "bílá" žena. Hodila s romským dítětem do bazénku

12.8.2018 11:45
Koupaliště Plivátko v Dubí je momentálně asi nejznámější v celé naší republice. Jak již server Romea.cz informoval zřejmě banální incident nebo dokonce jen hra dětí v brouzdališti vyvolala hádku a následně i rvačku nejdříve mezi "bílou" a romskou ženou. Pak se do bitky zapojili i muži. I když se celá událost odehrála už v úterý, do dnešního dne média nezveřejnila výpověď ani jednoho Roma nebo Romky.
 celý článek

Michal Koky, student druhého ročníku farmacie na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně (FOTO: archiv Michala Kokyho)

Student farmacie Michal Koky: Lidé si myslí, že jsem Ital nebo Řek

8.8.2018 0:01
Michal Koky studuje druhým ročníkem farmacii na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně. „Zdravotnictví mě lákalo už od dětství. Vždy jsem věděl, že se v budoucnu chci pohybovat v této sféře. Na gymnáziu mě ze všech předmětů nejvíce bavila chemie. Farmacie zahrnuje obě tyto oblasti, a tak jsem si ji vybral jako studijní obor,“ přibližuje Michal.
 celý článek

Ilustrační FOTO

Banální konflikt v brouzdališti vedl k rvačce. Několik Romů mělo zbít mladého muže. Policie rasistický podtext prozatím nevyšetřuje

8.8.2018 21:57
Na koupališti v severočeském Dubí došlo ke rvačce, kterou vyvolala roztržka mezi matkami na dětském brouzdališti. Skupina několika Romů pak měla brutálně zbít mladíka, který se zastal jedné z žen. O situaci informovali svědci přes sociální sítě a událost vyvolala vlnu protiromských rasistických příspěvků. Policie však okolnosti případu teprve prošetřuje a zatím vyloučila rasový motiv incidentu.
 celý článek

 

Další články z rubriky







..
romea - logo