Stíny nacistických hrůz 72 let po válce: Německo odškodňuje české a slovenské Romy

„Z jednoho nenápadného článku v novinách jsem se dozvěděl, že Německo začalo odškodňovat Židy v postkomunistických státech. A o Romech nikde ani zmínka. Takovým strašným způsobem se na nás Romech ta země podepsala a dál se chová, jako by se nic nestalo. To mě strašně rozčílilo,“ vzpomíná předseda Výboru pro odškodnění romského holocaustu v ČR (VPORH) Čeněk Růžička na moment, který předcházel zlomovému rozhodnutí ze srpna loňského roku – že za útrapy způsobené pobytem v německých koncentračních táborech dostanou odškodnění i čeští Romové.

Hned dvakrát se proto obrátil na německou ambasádu – bez úspěchu. Ten přišel až na ministerstvu zahraničních věcí. „Předestřel jsem celou situaci. Odvolal jsem se i na prohlášení bývalého německého prezidenta Joachima Gaucka, který dal na jednu rovinu židovský holocaust s romským. Pan ministr Zaorálek vzal mé argumenty vážně,“ přibližuje Růžička.

Proč k opomenutí romských obětí došlo, si vysvětluje tím, že se německá strana bála příliš vysokého počtu žadatelů. Nic takového se však nestalo. Od chvíle, kdy se česká strana na odškodnění s německým ministerstvem financí dohodla, bylo jednorázovou částkou 2556 Eur odškodněno 27 žadatelů, pět jich na vyřízení čeká, další se ještě mohou objevit – odhady však hovoří maximálně o deseti osobách. Přímí pamětníci, kteří koncentrační tábory přežili, žijí dnes už pouze tři. Většina žadatelů jsou ti, kteří se před uvězněním dokázali ukrýt a mají buď osvědčení podle zákona 255/1946 Sb. nebo od České správy sociálního zabezpečení obdrželi kompenzaci podle zákona č. 261/2001 Sb.

Zákon 255: Z důvodu perzekuce rasové

Podle historika Ctibora Nečase se po válce z německých koncentračních táborů vrátilo pouhých 583 českých Romů. Mezi nimi byli i rodiče Čeňka Růžičky. Dodnes má jejich vyprávění v živé paměti.

„Do roku 1940 mohli Romové kočovat i přesto, že od předchozího roku byla na našem území německá vojska. Pak přišla vyhláška, Romové se museli přihlašovat v obcích k domovskému právu. Ty jim ho ale často nechtěly dát a Romové neprotestovali, protože chtěli kočovat. Němci však přitvrdili a nakonec k usazování v obcích došlo,“ vypráví.

Rodina jeho maminky se tak usadila v obci Loukov za Mnichovým Hradištěm. Obchod s koňmi, kterému se po generace věnovali a který je živil, musel přestat – kromě příležitostných prací u sedláků se tak ženy snažily zajistit obživu žebrotou. Z jedné takové pochůzky se Růžičkova matka vracela 2. srpna 1942 – v den, kdy úřady provedly soupis všech „cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu“ – místo, kde s manželem a rodinou bydlela, našla prázdné. Příbuzní byli odvedeni do tábora v Letech u Písku. Zanedlouho se v něm ocitla i ona.

Z táborů Osvětim, Ravensbrück a dalších míst hrůzy se z celé rodiny do Loukova vrátila jako jediná. Tam také potkala budoucího otce Čeňka Růžičky, který přežil jako jeden ze tří bratrů z celé 33 členné rodiny. Přestože už koncem roku 1946 začal platit zákon č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, díky kterému mohli získat osvědčení ministerstva obrany jako oběti nacismu, o možnosti odškodnění netušili nic až do roku 1971.

„Jeden známý naší rodiny, Sinto, pracoval v nemocnici jako řidič sanitky. Pozval nás na křtiny a tam vyprávěl, jak mu primář, který byl taky v koncentráku, pomáhá vyřizovat osvědčení zákona 255. Vůbec nic jsme o tom nevěděli, rodiče neuměli číst ani psát, a tak jsem se do vyřizování pustil já,“ vzpomíná.

Nejprve se s maminkou vydal do Prahy na tehdejší Český svaz protifašistických bojovníků. Dozvěděli se, že peníze na odškodnění už došly, a vrátili se domů s nepořízenou. To samé si později vyslechli na úřadě v Jičíně. „To byla taková gadžovská písnička, když se jednalo o Romy. To už jsem se ale opravdu hodně naštval a napsal skutečně ostrý dopis Husákovi. A pak už to šlo jako po drátkách,“ vypráví Růžička. Mezinárodní červený pátrací kříž díky nacistické zálibě v pečlivosti a dochovaným kartotékám bez problému potvrdil čísla, která měli rodiče vytetovaná na rukou. Ministerstvo obrany jim pak vydalo osvědčení podle zákona č. 255.

První vládní peníze od konce války

Od chvíle, kdy si na svých rodičích ověřil, že celý proces funguje, považoval Čeněk Růžička za svou povinnost o něm ostatní Romy informovat a s vyřízením osvědčení a posléze odškodnění pomáhal, komu mohl. Jeden z prvních odškodňovacích programů u nás začal v roce 1998 a stál za ním Švýcarský fond s finančním vkladem švýcarských bank. Ve stejném roce založil Růžička Výbor pro odškodnění romského holocaustu v ČR.

O dva roky později přišla s dalším programem nadace německého průmyslu Připomínka, odpovědnost, budoucnost, která vyplácela odškodné vězňům „cikánských táborů“ v Letech a Hodoníně u Kunštátu a Romům, kteří se skrývali nebo žili v jinak tvrdých podmínkách, což se týkalo všech, kteří v letech 1939–45 žili v okupovaných českých zemích. Žádosti pro nadaci vyřizoval Česko-německý fond budoucnosti, zapojila se i organizace Člověk v tísni.

Žadatelům, kteří se přihlásit nestihli a splňovali podmínky, pak vyplácela jednorázovou peněžní částku 60 000 Kč podle zákona č. 261/2001 Sb. Česká správa sociálního zabezpečení. Okrajový projekt realizovalo také sdružení Adra spolu s Mezinárodní organizací pro migraci. Odškodnění, které se rozeběhlo v loňském roce, je tedy vůbec prvním z prostředků německé vlády.

„Pozdě, ale přece se podařilo dosáhnout jisté satisfakce pro naše seniory z řad Romů, kteří přežili okupaci nacistickým Německem,“ přiblížila pro naši redakci mluvčí ministerstva zahraničních věcí Michaela Lagronová, jak ministerstvo výsledky jednání s německou stranou hodnotí. Uvedla také, že žádná další jednání mezi oběma zeměmi v současnosti neprobíhají.

Ani v samotném Německu neprobíhalo přiznání odškodnění za nacistické útrapy romským obětem od začátku hladce. Nevoli vlády prorazil až nynější předseda Ústřední rady německých Sintů a Romů, mezinárodně uznávaný romský aktivista Romani Rose. „Rok si přesně nepamatuji, mohlo to být 1960 či 65, kdy Rose zorganizoval padesátikilometrový pochod, buď to bylo do Berlína, nebo Mnichova. Přidalo se k němu mnoho Romů a od té doby se ledy s odškodňováním v Německu hnuly,“ vypráví Růžička, který Roseho považuje za největšího romského politika vůbec.

Přestože se o romském holocaustu začíná na veřejnosti hovořit o něco víc než dříve, stále to podle Růžičky není dostatečné. „I Židé zveřejňují informace o tom, co se dělo, nic se neskrývá. My Romové to musíme dělat stejně. Ukázat, že ideologie nadřazenosti ras – kohokoliv vůči komukoliv – je zhůvěřilá, nepřijatelná,“ říká.

Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné podobě a objednejte si časopis pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.