Milí čtenáři - Úvodník RV 10/2012

Milí čtenáři,

jistě jste si všimli, že se už deset let, tedy po dobu, co vychází Romano voďi, snažíme každé číslo nějak tematicky zaměřit. Říjnové vydání je věnováno holocaustu a pietě, vzdání úcty těm, kteří jej nepřežili. Je také o hrdinství, to potřebujeme v každé době a všude. A vlastně se vedle strachu, zbabělosti a malosti také všude nachází. Dokonce i v dobách těžkých a zlých se najdou lidé ochotní riskovat svůj život pro druhého.

Nedá mi to nevzpomenout jednu knihu, o níž sice v tomto čísle nepíšeme, ale s jeho tematickým zaměřením úzce souvisí. Četla jsem ji před lety… dohromady dva dny a dvě noci, ačkoliv bych tuto poměrně útlou publikaci jinak zvládla za zhruba poloviční čas. Jde o třiatřicet autentických příběhů lidí, kteří zažili útrapy bosenské války. Jejich svědectví zaznamenala lékařka, novinářka a také vnučka Josipa Broze Tita, Svetlana Broz, která se vydala na území zachvácené válkou, do Bosny a Hercegoviny, s cílem pomoci obyčejným lidem. Pacienti jí vyprávěli o svých dobrých i zlých zkušenostech a o setkáních s lidmi odlišné národní a náboženské příslušnosti. Když se později Svetlana rozhodla příběhy dobrých lidí, kteří navzdory zuřící nenormální válce, v nichž se byli schopni vraždit dlouholetí sousedé, zpracovat, někdo jí vykradl dům a z trezoru zmizela právě tato svědectví. Kniha ale vyšla, a v několika jazycích. Naštěstí, oslavuje totiž hrdinství lidí, kteří i v nejhorších podmínkách, obklopeni zvěrstvem, riskují svůj život a plazí se mezi kulkami, aby přinesli chléb dceři souseda, jež má vyznání, kvůli němuž se v těch dobách vraždí. Mezitím si ale přečtete, co všechno se v téhle válce dělo, čeho byli lidé vůči sobě navzájem schopni… to je důvod, proč jsem tu knihu musela číst o polovinu déle. Několikrát mě totiž děj vyprovokoval k hlasitému pláči.

Když se vrátím opět k tematickému zaměření tohoto čísla, asi je jasné, že v dobách války a koncentračních táborů žili zbabělí i ti, kteří by lidsky a svojí statečností obstáli zřejmě v jakékoliv situaci i době, jejichž srdce i mysl jsou jednoduše statečné. Díky nim se lépe žije, díky nim totiž dokonce opravdu někteří vůbec přežijí. Jen ať jich je co nejvíce v každé době.

Čtyřiadvacetiletá Irena Drevňáková z Telče, matka tří malých dcer, hrdinka bezesporu je. Bez zaváhání zasáhla u vážné dopravní nehody, při které narazilo vozidlo s pětičlennou posádkou do stromu a následně se odmrštilo do rybníka, kde zmizelo pod hladinou. Zavolala záchranku, pak postupně zachránila několik lidských životů, když je nejdříve sama a pak za pomocí Romana Červenky a Jiřího Kadlece, kteří se opodál koupali, vytáhla z vody.

Myslím, že Irena je jednou z mála Romů, kterým byla kdy předána pamětní stříbrná medaile Senátu, kterou převzala v předvečer svatováclavského svátku, Dne české státnosti, z rukou předsedy Senátu Milana Štěcha.

Irena medaili ani moc neukazuje, je skromná, hřeje jí, že v pravý čas udělala, co měla. Tu skromnost a odhodlání jí myslím může pozorný čtenář vyčíst z očí i tváře, která zdobí titulní stranu tohoto vydání.

Ireně patří dík, že nás neodmítla a nechala se pro vás vyzpovídat i zvěčnit na titulní stranu.

Všem autorům a fotografům děkujeme za jejich materiály, které vás, jak doufám, zaujmou, stejně jako pozvání na ojedinělou akci – Requiem za Osvětim, které odehrají a odzpívají romští umělci 4. listopadu v pražském Rudolfinu.

Tak příjemné čtení!