V prvním letošním dvojčísle měsíčníku Romano voďi jsme pro vás připravili trojdílný seriál na téma menšiny a cizinci ve filmu a televizi. Ve třech pohledech z různých zemí – České republiky, Německa a USA se autorky věnují televizním a filmovým produkcím a dotknou se i zobrazování Romů v literatuře.
Díl třetí: Čeho se bojí Německo?
O tom, jak jsou u německých sousedů zobrazování Romové v literatuře a filmu, o neuvěřitelně hlubokých kořenech dnešních předsudků a o tom, jak to jde lépe.
Najít a popsat příklady pozitivního zobrazování romské menšiny v médiích a umění v Německu se ukázalo být poměrně složitější než se na první pohled zdálo. Romové se v literatuře, filmech i na televizních obrazovkách sice občas objeví, ale rozhodně ne moc často v pozitivním světle.
Od začátku špatně
Abychom mohli do důsledku pochopit dnešní roli Romů v literatuře a v umění obecně, je velmi poučné podívat se na historické kořeny dnešních stereotypů. Jak dokládá profesor literatury Michael Bogdal ve své knize Europa erfindet die Zigeuner, tedy „Evropa si vymýšlí Cikány“, první zmínky o Romech najdeme v místních kronikách už v 15. století, v době, kdy se v Německu objevili vůbec poprvé. Autor přitom přesvědčivě dokládá, že již tehdy na jejich popise zřetelně vidíme proces marginalizace. Jedním z mnoha příkladů je líčení kronikáře Aventinuse z roku 1439:
„V té době začal naším územím pod vedením krále Zindelo(ne) brousit onen velmi zlodějský národ (či: lidské plemeno), směs a odpad různých národů, které bydlí v pohraničí Turecka a Maďarska (my je nazýváme „Zigeni“), (a) krádežemi, loupežemi a předpovídáním budoucnosti se beztrestně pokouší vydělat si na své celé živobytí.“ (Europa erfindet die Zigeuner, 36).
A na vědomí je třeba mít také historické souvislosti – tedy například to, že se v Evropě v první třetině 16. století citelně zhoršily sociální podmínky. A s narůstajícím počtem chudiny rostla i politická vůle Romy pronásledovat – což se neminulo účinkem. Literatura pak sloužila jako jeden z nástrojů ospravedlnění krutostí páchaných na lidech, kteří byli od svého příchodu do Evropy vydáni majoritní společnosti a vrchnosti na milost a nemilost. Zajímavé přitom je, že se už v polovině 16. století v Německu objevily stejné a stejně nesmyslné předsudky, jako jsou nyní často slyšet v Česku – mimo jiné například to, že Romové vedou zhýralý, zahálčivý život, který nakonec ale vede k lepším ekonomickým poměrům, než jakých lze dosáhnout životem pilně pracujících lidí. Dalším oblíbeným předsudkem bylo, že jsou Romové pohani či rovnou služebníci ďábla. V roce 1598 tak například napsal Thomas Birck v svém díle Ehespiegel, „Manželské zrcadlo“, že Romové jsou
„prostopášný, divoký národ / ba dočista napůl ďáblové / napůl lidé“, kteří „pořádají svatby a křty / vždy tam, kde se objeví / takže dívky jsou desetkrát nevěstami / a děti jsou desetkrát pokřtěné“ (Europa erfindet die Zigeuner, 77).
Romantičtí Romové
K lehké změně kurzu došlo v době romantismu, kdy se objevily nové způsoby, jak byly Romové prezentováni v literatuře. Jak však upozorňuje Michael Bogdal, ani v této době nešlo o pravdivé vyobrazování Romů. Postavy náležející této menšině byly spíš používané k různým účelům – často působí jako prostředek k osvobození od společnosti spoutané konvencemi. Romové jsou tak v literatuře redukovaní na několik znaků, podle kterých je čtenář okamžitě mohl identifikovat. Takto redukovaní se Romové zapsali do kulturní paměti Německa – komplexní problematika jejich skutečného života a sociálního postavení ve společnosti zůstává ignorována.
Zájem spisovatelů se během romantismu obrací ke všemu tajemnému a blízkému přírodě, takže vzniklo vyobrazení Romů jakožto divochů žijících v menších či větších společenstvích v lesích Německa a představujících jak možnou hrozbu, tak také skýtajícíchochranu pronásledovaným osobám. Je tomu tak například v prvním úspěšném dramatu Goetha, zvaném Götz z Berlichingen. Hlavní postava se do „cikánského tábora“ dostává během útěku před královskými jednotkami. I když tomuto návštěvníkovi žádné nebezpečí ze strany Romů nehrozí, jsou jeho hostitelé přesto vyobrazeni jako primitivové na úrovni lovců a sběračů, živící se lovem myší, a les, jejich domov, je – minimálně v noci – vykreslen jako cizí, necivilizované, nebezpečné území.
Dále byl v Německu přejat obraz krásné, vášnivé Cikánky, který poprvé vytvořil španělský spisovatel Miguel de Cervantes ve své postavě Preciosy, hlavní hrdince novely Cikánečka. Také tuto postavu využil Goethe, a sice ve svém románu Viléma Meistera léta učednická. Zde vystupuje záhadná, krásná a nespoutaná Mignon. Goethe ji uvádí těmito slovy:
„Zatím si však víc a více zamiloval Mignonin zjev i celou bytost. Ve všem svém konání a počínání bylo to dítě zvláštní. Po schodech nechodilo, nýbrž skákalo nahoru i dolů. Chodilo po zábradlí na chodbách, a než se člověk nadál, sedělo na skříni a zůstalo chvíli tiše. Vilém také zpozoroval, že má pro každého jiný způsob pozdravu. Jej od nějaké doby pozdravovalo s rukama zkříženýma na prsou. Někdy po celé dny byla úplně němá, někdy odpovídala trochu více na různé otázky, vždy však podivně, ale tak, že nebylo možná poznat, mluví-li tak z důvtipu či z neznalosti řeči, ježto mluvila lámanou němčinou, propletenou francouzštinou a vlaštinou, a jen když otevřela ústa ke zpěvu, když hrála na loutnu, jako by užívala jediného orgánu, jímž mohla své nitro odhalovat a sdělovat.“ (Viléma Meistera léta učednická, 11).
Od antropologie k „rasové hygieně“
V 18. století byla objevena příbuznost romštiny se staroindickým sanskritem, v 19. století Západ usoudil, že Romové jsou potomci indické kasty nedotknutelných. Avšak namísto „povýšení“ na samostatný národ byly nové poznatky rychle integrovány do starých struktur předsudků, aniž by napomohly zlepšení postavení Romů. Antropologické a estetické závěry se navíc vzájemně potvrzovaly a doplňovaly, takže výsledkem byly účinné kolektivní, předem dané obrazy Romů, které měly především jediný cíl – vyvolat ve čtenářích odpor a hnus. Zpátky se nedržel ani Lessing, nejvýznamnější básník osvícenství, který jinak ve svých dílech propagoval rovnost všech národů a vyznání:
„Rozmáčklá chrupavka nosu, ochabla prsa visící až k pupku, celé tělo se šminkami z kozího tuku a mouru vyčiněné sluncem, z vlasů se řine sádlo, nohy a paže ovinuté čerstvými vnitřnostmi […]!“ (Europa erfindet die Zigeuner, 154).
Jedním z mála německých teoretiků, kteří se vymykali dobovým tendencím, byl Johann Rüdiger (1751 – 1822). Ten zastával přesně opačný názor než jeho vrstevníci. Tvrdil, že příčinou zbavení práv Romů není jejich „divokost“, ale naopak, že ztráta jejich práv způsobila ono „zdivočení“. Navíc napomínal společnost, že je povinností „těch vědoucích“ postarat se o to, aby také ostatní dosáhli stavu civilizovanosti. Se svými názory však zůstal téměř osamocen.
Poměrně pozitivní, i když utopický obraz Romů vytvořil také Achim von Arnim ve své novele „Isabela egyptská“. Isabela je líčena jako cudná, moudrá a vážená královna, která dovede svůj národ do země jeho původu, do země zaslíbené – do Egypta. To sice zní na první pohled velmi idylicky, ovšem nesmíme zapomínat – jak připomíná také Michael Bogdal – že šlo o drastické přepsání historie Romů v Evropě, které naprosto ignorovalo jejich minulost i sociální realitu tehdejší doby. Von Arnim si byl dobře vědom, že Romové byli v 19. století jediným národem, na kterém se takovéto svévole při zacházení s jejich historií mohl beztrestně dopustit.
Dalším významným básníkem, jehož postavy tvořili Romové, byl Nikolaus Lenau. Hudba Mischky, hlavní postavy stejnojmenného cyklu básní, působí jako „most“ mezi mrtvými a živými hrdiny, čímž budí patriotické pocity. Nicméně jakkoli je Mischka ve společnosti oblíbený, nakonec stejně dochází ke kriminalizaci Romů, bez ohledu na chování jejich jednotlivých zástupců – Mischkova dcera Mira je zrazena svým aristokratickým snoubencem, kterému společnost znemožní plánovanou svatbu.
Spolu se vznikem antropologie nabírá zobrazování Romů čím dál silnější kurz směrem k rasistickým spisům požadujícím úplné vyhlazení Romů jakožto tvorů nebezpečných společnosti svou nepřizpůsobivostí a zkaženým stylem života, který je navíc vrozený. Tím začíná velmi temná kapitola v historii Romů v Německu, která však přetrvává i po roce 1945.
Co bylo dál?
Jak píše Michael Bogdal, řada německých autorů, kteří si ještě i v 70. letech posloužili zjednodušenými romskými postavami vzbuzujícími strach, odpor či údiv, sahá od Güntra Grasse po Christu Wolfovou. Skutečnost, že Romové byli ve skutečnosti obětmi holocaustu, přitom zmiňuje jen málokdo. Pouhá tři díla jsou výjimkou: kniha pro mládež Amschel das Zigeunermädchen, „Cikánská dívka Amschel“ z roku 1971, ve které autor vychovává k pochopení pro děti přežívající na okraji společnosti, kriminální román Dein Blut fließt auch nicht anders, „Tvoje krev také neteče jinak“ z roku 1984 o sintské rodině provozující výkupnu starého železa, která byla narčena, že během fyzického konfliktu s filmaři, kterým svou provozovnu pronajali, zastřelila policistu. Hlavní protagonista plánovaného filmu pak na útěku rodinu blíže pozná. Třetí knihou je thriller Blavatskys Kinder, „Blavatského děti“ z roku 1995, který na pozadí pogromů proti Romům po pádu socialismu v Rumunsku popisuje obchodování s dětmi. Ve všech případech však jde o díla podřadné literární kvality, která nezískala příliš mnoho pozornosti.
Ve světle takovéto historie zobrazování Romů v německé literatuře tak moc nepřekvapí, že ani v současnosti není literární a obecně mediální obraz Romů zrovna pozitivní. K jeho zlepšení nepřispívají ani politici, kteří v lepším případě mlčí, v horším případě si ještě jako premiér Bavorska a předseda bavorské křesťanské strany CSU přisadí svými výroky o romských pracovních silách z Rumunska či Bulharska, kterým předseda Horst Seehofer vzkazuje: „Kdo podvádí, ten poletí.“ Řeč je přitom o údajném zneužívání sociálních systémů, ke kterému ve skutečnosti nedochází – nejnovější studie Institutu pro pracovní trh a výzkum vzdělávání prokázala, že z přistěhovalců z Rumunska a Bulharska je nezaměstnaných pouze 9,6 %. Jeho rétorika tak není ničím jiným, než volným navázáním například na výroky Carla von Heistera, že „Cikán nezná většího nepřítele než práci.“ Celé je to o to absurdnější, že Heister své Etnografické a dějinné poznámky o Cikánech zveřejnil již v roce 1842.
Nebylo by to však Německo, aby se alespoň mimo mainstreamovou kulturu nevytvořilo alternativní směry. Již v osmdesátých letech na sebe upozornila filmová dokumentaristka Katrin Seyboldová svými filmy Nenadávejte nám do Cikánů, Jsme sintské děti, a ne Cikáni, Dělo se to ve dne v noci – Cikáni (Sintové) v Osvětimi a To slovo není pravda – Náprava zločinů na Cikánech (Sintech) v Německu. Zvlášť tento její poslední film s romskou tématikou z roku 1987, který je stále volně přístupný na youtube, bez obalu upozorňuje na rasismus, se kterým se v poválečném Německu potýkali přeživší Sintové a Romové, a na to, že odškodnění se jim v podstatě nedostalo. Díky citlivě vedeným rozhovorům s pamětníky režisérka dosáhla autentického vhledu do duší svých protagonistů a německé veřejnosti tak nabídla vzácnou možnost seznámit se s pohledem „z druhé strany“.
Ve stejném roce, tedy 1987, vyšla kniha Kdo hodí kamenem? od Luise Rinserové, která rovnež vrhá více světla na skutečnou historii Romů v Německu. Její kniha začíná těmito otázkami:
„Proč vůbec v Německu existuje cikánský problém? Jak je možné, že v SRN existuje etnická menšina, které lze vytknout, že se neintegrovala do společnosti? Byla jí vůbec integrace umožněna? Cožpak lidé naopak nedělali vše pro to, aby jejich integraci prostřednictví diskriminace zabránili, a to nejen za nacismu, ale už dlouho před tím a i poté, až dodnes? Jak jen může někdo Sinty a Romy obviňovat z toho, že prý nejsou integrovaní, když tuhle integraci nikdo nechtěl a nechce?“ (Rajko Djurić: Roma und Sinti im Spiegel der deutschen Literatur, „Romové a Sintové v zrcadle německé literatury“, 245).
A kudy teď?
I dnes lze v Německu pozorovat stále rostoucí vlnu zájmu mladých lidí, především studentů, o romskou tematiku. Velké pozornosti se tak loni například těšil Filmový festival východoevropského filmu v Cottbusu, který byl věnovaný tématu Romů. V Německu tak byla s úspěchem představena také řada českých a slovenských filmů, jako například Cigáni idú do volieb režiséra Jaroslava Vojtka, Vojta Lavička: Nahoru a dolů od Heleny Třeštíkové, Život a smrt v Tanvaldu od Víta Klusáka a Filipa Remundy. Zajímavostí je, že také úvodní trailer celého festivalu byl inspirován českým umělcem Josefem Koudelkou, který v 60. a 70. letech na svých fotografiích dokumentoval život Romů v celé Evropě.
Když se člověk zaměří na tyto veskrze pozitivní tendence, nezbývá mu, než nechápavě kroutit hlavou nad staletými předsudky vůči Romům, které stále ještě vládnou mainstreamovému zobrazování Romů. Velkou roli v nich hraje strach – z okradení, z podvodu, z neznámého. A zde se možná dostáváme k jádru pudla. Rajko Djurić, zmiňovaný o několik odstavců výše, končí svou knihu citátem Jeana Paula Sartra, který se sice primárně netýká anticiganismu, ale antisemitismu, který ale přesto nabízí působivé vysvětlení obou těchto nenávistných ideologií. I když tento článek problém přetrvávajícího negativního zobrazování Romů nevyřeší, může na závěr nabídnout alespoň malé zamyšlení nad jeho příčinami:
„Je to člověk, který se bojí. Ne Židů, samozřejmě: bojí se sám sebe, svého vědomí, své svobody, svých pudů a své zodpovědnosti, své samoty, své změny, společnosti a světa; všeho krom Židů. Je to zbabělec, který si svou zbabělost nechce přiznat; […] Jinými slovy, antisemitismus je strach z lidstva. Antisemita je člověk, který chce být neúprosným útesem, valící se bystřinou, ničivý blesk: všechno možné, jen je člověkem.“ (Roma und Sinti im Spiegel der deutschen Literatur, 254).
