Vráťa Brabenec: Jak jsem se nestal prezidentem cikánského družstva v severních Čechách

Předem se omlouvám, že budu užívat slova „cikán“. Tak jsem byl vychovaný, tak jsem to od dětství slýchal, když ještě přes Horní Počernice cikáni kočovali.

Někdy v pětadvaceti jsem se dočetl od docenta Suchého, že označení cikán je odvozené od řeckého termínu „athinganoi“, které bylo označením pro příslušníka heretické sekty. Ale o tom by jistě mohla napsat víc Adéla Gálová, která to studovala, a taky mě nedávno k sepsání těchto poznámek vyhecovala.

Budu přeskakovat v čase i v dějích – to už je můj zvyk i při obyčejném vypravování věcí skutečných i vymyšlených.

V roce 1976 mě zavřeli kvůli muzice. První spoluvězeň na Ruzyni byl nudný kriminálník, který se ještě pokoušel zavádět řeč na politiku. Na to jsem mu neskočil. Tušil jsem, že to může být bouda. Po čtyřech dnech mi bachař nařídil, abych si sbalil věci. Jen trochu jsem zajásal, jestli mě náhodou nepropouští, jen na chvilku, ale odvedli mě o pár cel dál.

Další kumpán ve vazbě byl mladičký cikán Jirka, tak kolem dvacítky. Byl jsem pro něj dědek. Bylo mi bez měsíce třicet tři.

Krásně vyprávěl, kde se všude toulal a středem těch příběhů bylo, jak se ženil. Rychle jsem pochopil, že v jeho věku se nemohl tolikrát oženit, ale že šlo o krásné a krátké románky, které se staly mezi Košicemi a Chebem. Rozčilovalo ho, jak si stále celé dny čtu. Přiznal se, že by taky rád, ale nenaučil se to. Požádal mě, až narazím v knize na něco zajímavého třeba o ženských, o lese, nebo o koních, ať mu to přečtu.

Přiznám se, že rád předčítám, a tak jsem mu tu radost splnil. Poslouchal pozorně, a když se děj pro jeho duši stával zamotaným a nepochopitelným, chtěl, abych četl znova o těch ženských, lese a o koních. Často jsem vybrané pasáže četl i třikrát.

Byl rád, že mám tabák i „kulatý s držátkem“, tzn. BT s filtrem.

Na politiku řeč nezaváděl a tak pochybuju, že ho na mě nasadili. Měsíc s ním na cele utekl rychle a pak jsem zase vyfasoval nudné a protivné kriminálníky, kteří dali za den dohromady tak čtyři věty. Vyprávět neuměli. Byly to jen výkřiky do tmy o pivu, fotbale, guláši a ženských. Jirkovo vypravěčské nadání neměli. Byli to skutečně dost hlupáci a seděli právem. Za jejich přiblblé krádeže a přepadávačky by je zavřeli všude na světě.

Po uzavření spisů přišla Pankrác. Na cele s námi byl smutný cikán Milan. Česky neuměl, slovensky mizerně. Přečetl jsem si jeho spisy. Měl napadení VBŽ (Veřejná bezpečnost železnic, pozn. VB) nožem. Hrozila mu tak osma natvrdo. Vyptával jsem se na podrobnosti. Do soudu zbýval už jen měsíc. Napadl vébéžáka nožem, protože řekl jeho milé, že je kurva. Když gádžo řekne mé milé, že je kurva, musím ji, kurva, bránit, říkal. Naučil jsem ho slovo od slova srdceryvnou obhajobu. Dostal jen dva a půl.

Další přírůstek byl vychrtlý cikán z východu. Přišel na celu a na dotaz, jak se jmenuje, řekl jen: Emil Tomáš. Ukázal levačku. Na dlani měl vykérováno Emil, na hřbetu Tomáš. Začali jsme mu říkat Emilko. Tetování pokračovalo dál po paži, kde bylo jméno ženy a seznam dětí. Seděl za přepadení dvou rybářů někde u Košic. Domnívali se s divokým cikánem Ďurážkem, že v kabele mají rybáři prachy, ale měli tam jen žížaly a těsto, a tak je hodili do rybníka. Ty rybáře. Emilko měl taky příživu. Říkal, že vydělá dost hraním na housle a taky v kartách. Ležel večer vedle, a tak mi zpíval východňárské skvosty. Východňárská slova jsem dal nějak do kupy, ale cikánštinu mi musel přeložit.

Pamatuji si jednu milostnou: „teplá perina ako ta Julia, hej, diča, more, diča, hej kiva paradiča.“ Snad to byly papriky a rajčata. (Adéla to opraví: ta to studovala).

Vrátím se nyní v čase zpátky.

V roce 1970 po návratu z Anglie jsem nastoupil do okresního zahradnického podniku v Teplicích. Hrůzné, obludné severní Čechy! Strašná sídliště, obyvatelé přiotrávení smradem. Kancelář jsme měli proti starému hřišti trochu na kopečku, a tak jsme sledovali, kdo do brány k bývalé vile po továrníkovi míří hledat práci. Brzy jsme se naučili rozeznávat podle podoby chůze i gestikulace různé cikánské rody. Pamatuji se na výrazné Husáry a Horváty. Horváti pomlouvali Husáry, že moc žerou a dětem nedají, a něco obdobného říkali zase jiní o nich.

Výrazný solitér – samotář byl starší cikán, který to uměl skvěle s kameny. Vezli jsme ho z Teplic do Březnice. Cestou jsme se, jen tak ze srandy, ptali, jestli ví, kde teď jsme. Vyznal se v krajině dokonale. Ukázal nám polní cestu a řekl nám, že je to zkratka do Dobříše. Jak to víte tak přesně, ptali jsme se. Tady jsem to s otcem ještě v padesátých projel vozem...

Pracoval sám a spolehlivě, nechtěl žádné pomocníky a už vůbec ne cikány. Bydlel pod zámkem ve vstupní věži, opravoval podpůrné zdi s láskou a péčí. Navštěvovali jsme ho tak jednou měsíčně. Vůbec nepil. V roce 1974 jsem dokončoval park v Bílině za zámkem. Jednoho rána se v parku vynořila parta cikánů a mířili ke mně. Rychle jsem rovnal v hlavě příběhy minulých dnů v hospodě London, která v té době byla téměř výhradně „černá“, jak se tehdy říkalo.

Jednou tam prý zašel snaživý příslušník VB a skončil s „čůrem“ v zádech. Nás tam nechávali přežívat. Cikáni mi říkali pane vedoucí a občas se pokoušeli nabízet dceru. Věděl jsem dobře, jak je prospěšné pro udržení dobrých vztahů to odmítnout.

Takže. Partička došla až ke mně. Obklopili mě a spustili. Založili jsme cikánské družstvo a hledáme prezidenta. Kluci, to musíte hodně přemýšlet, to je zodpovědné, odpověděl jsem. Přerušili mě. My jsme si vybrali vás, řekli. Ale nebojte se, budete mít ochranku ze silných cikánů, aby se vám nic nestalo. Cikáni jsou někdy zlí, dodali.

Musel jsem odmítnout. Měl jsem už rozdělanou práci u Prahy.

V roce 1990, po návratu z Kanady, jsem navštívil Václava Havla na hradě. Popřál jsem mu k prezidentování a hned jsem se pochlubil, jak jsem se málem stal prezidentem cikánského družstva.

VRATISLAV BRABENEC

(* 28. dubna 1943, Praha) je český hudebník a literát. Hraje na altsaxofon, basklarinet, klarinet a zpívá. Je znám především z klasické sestavy hudební skupiny The Plastic People of the Universe, jíž byl členem v letech 1972 – 1982 a od roku 1997 dodnes.