Všechny moje děti. Recenze Kateřiny Andršové

Časosběrný dokument slovenského režiséra Ladislava Kaboše „Všechny moje deti“ zachycuje charismatického kněze Mariána Kuffu a jeho neobvyklou pomoc Romům. Jejím cílem není dávat Romům zadarmo, co jim chybí, ale snaha naučit je, jak si pomoci sám. Jak si postavit nový domek, jak se zbavit beznadějné závislosti na státu, jak nalézt ztracené sebevědomí a sebeúctu.

Devadesátiminutový snímek se rodil v podtatranských romských osadách Huncovce a Velká Lomnice déle než tři roky. Na Slovensku měl film premiéru 13. února a během jediného měsíce jej shlédlo 17 280 diváků. Jen v prvních deseti dnech se podle výše tržeb stal nejúspěšnějším dokumentem slovenské kinematografie a vyvrátil tak mýtus, že dokument do multikin nepatří. Úspěšný snímek získal nominaci na cenu East Silver Eye a od 13. 3. 2014 je k vidění také v českých kinech.

„Milujte lidi podle jejich potřeb a ne podle jejich zásluh,“ říká Marián Kuffa – kněz, zemědělský inženýr a bývalý horolezec. Kuffa již více než pětadvacet let působí v Žakovcích na Slovensku, kde doslova z ničeho vybudoval na křesťanském základě komunitu, sestávající z lidí vyvržených společností – bývalých vězňů, prostitutek, narkomanů. V Žakovcích společně vybudovali prosperující podnik zabývající se zemědělstvím, živočišnou výrobou, ale i péčí o mentálně postižené.

V posledních letech se Kuffův zájem obrátil k sociálně vyloučeným lokalitám, romským osadám na Slovensku. Ve filmovém dokumentu se divák ocitá v romské osadě, kterých je dle odhadů na Slovensku okolo 150. První záběry jsou šokující. Papundeklové chýše, v nichž žijí rodiny s dětmi, se nacházejí takřka uprostřed smetiště plného potkanů. Na první pohled divák vnímá disharmonii.

Mladá matka Beátka vypráví, jak potkani obtěžují její rodinu, i dítě jí pokousali. Vyvstává před námi mikrosvět, v němž si neuvědomujeme přechod z osady do osady, ale jako by se Huncovce i Velká Lomnice slily v jedinou osadu, jako by režisér chtěl říci, že život v sociálně vyloučených lokalitách je velmi podobný. Přežít zde často znamená bojovat o holý život. Není co jíst, do čeho obléknout děti, aby si Romové zatopili, riskují půlroční vězení za lesní pych. V dokumentu jsme svědky nefalšované bitky, hádek, slavnosti prvního přijímání i smutku nad úmrtím dvou dětí, které při požáru uhořely v jedné z chatrčí.

Prostřednictvím hrdinů filmu se dozvídáme o jejich tužbách a představách o životě, které se zas až tak neliší od těch našich. Chtějí žít na úrovni, být přijímáni bez předsudků, přejí si lepší budoucnost pro svoje děti. Marián Kuffa ve filmu jejich situaci komentuje slovy: „Je to velmi jednoduché říct – ať Romové pracujou. Vezmeš si k sobě nějakého Roma? Vezmeš si ho k sobě domů, na svoji zahrádku? Kdo ho vezme?“ Na jiném místě vyzývá, ať se u něj přihlásí takový podnikatel, který u sebe zaměstná Romy.

VIDEO

Režisér Ladislav Kaboš k tématice přistupuje bez patosu, falešných představ a bez předsudků. Za precizní a citlivou prací je vidět hlubokou snahu podat co nejvěrnější obraz života v osadách a obrodný proces vedený Mariánem Kuffou v celé jeho rozmanitosti. A právě toto považuji na filmu za nejcennější. K celkovému výsledku dle mého významně dopomáhá i velice šťastný výběr hrdinů, jejichž osudy během tří let sledujeme. Poznáváme například mladou Beátku, která do osady přišla z dětského domova a založila zde rodinu. Zdena, jehož život hluboce zasáhne vážné onemocnění manželky. Můžeme nahlédnout do rodiny předáka Stanislava Čonky a dalších.

Podstatná je spolupráce Žakovců s okolními romskými osadami. (Stanislav Čonka ve své krátké promluvě při premiéře filmu v pražské Lucerně upřesnil, že romských osad, s nimiž Žakovce a Marián Kuffa spolupracují, je celkem devět.) Stavební materiál z bouraček zajišťují právě Kuffovi „chlapci“ ze Žakovec. V romské osadě pak vyrůstá svépomocí postavená řada pestrobarevných domků. Nápisy nade dveřmi dohromady tvoří modlitbu Zdrávas Maria s finálním Amen.

Jednou z posledních scén filmu je společná oslava v Žakovcích. Scéna, kdy Romové předvádějí svůj program před překvapenými, dojatými i radostnými zraky diváků, jimiž jsou všichni obyvatelé žakovské fary, ať už se jedná o bývalé delikventy, či mentálně postižené, patří k těm nejsilnějším. Marián Kuffa se spokojeně usmívá, tančí, všichni jsou spolu a jsou v tom okamžiku šťastni.

Jednotlivé roky časosběrného snímku odděluje zimní záběr na cestu vedoucí do romské osady. Je to cesta, která vede odněkud někam, v té cestě je naděje na lepší život, ale možná i otázka – co bude dál?