romea - logo
18. října 2018 (čtvrtek)
svátek má Lukáš
Loading
rozšířené vyhledávaní

Vyprávění Ilony Ferkové pro Paměť Romů: Takhle se píše romský příběh

2.2.2018 22:25
Ilona Ferková (FOTO: František Bikár)
Ilona Ferková (FOTO: František Bikár)

Následující článek je dalším dílem seriálu zaměřující se na romské pamětníky, jež se rozhodli podělit se o své životní příběhy. Jako první představujeme tři ženy pocházející z rodin slovenských Romů, které se po druhé světové válce přestěhovaly do Čech. Jejich vyprávění pomáhá vyobrazit podmínky, ve kterých Romové žili na Slovensku a které jsou pro mnohé z nás zcela nepředstavitelné, a zároveň dokresluje mozaiku moderní historie o život Romů před rokem 1989. Druhou ženou je paní Ilona Ferková, známá především jako jednu z předních romských spisovatelek u nás. Ilona má kromě psaní na kontě mnoho dalších zásluh a i její osobní život byl bohatý na neobyčejné události.

Narodila se 25. června 1956 v Rokycanech jako páté ze sedmi dětí Karola Daňa a Etely Daňové. Rodiče pocházeli ze Slovenska, otec z Kurimi, matka ze Chminianské Nové Vsi. Oba přišli do Čech ve druhé polovině 40. let a seznámili se v Rokycanech.

O situaci na Slovensku za druhé světové války vyprávěla Iloně její matka. Když začala válka, bylo jí osm let a žila v chatrči se svou matkou a sestrou v romské osadě u lesa. Ačkoliv rodina Iloniny matky nemusela do pracovního tábora, život jim ztěžovaly přibývající restriktivní vyhlášky ministerstva vnitra a fakt, že byli vydáni na pospas Hlinkovým gardistům. V letech 1943 a 1944 vyšly jedny z nejvíce omezujících vyhlášek postihující život Romů, a to o omezení volného pohybu Romů a zákazu vstupu do parků, obcí a měst mimo vyhrazené dny a hodiny. Za porušení těchto vyhlášek byli Romové gardisty biti, vězněni a ženy byly stříhány dohola. Dle vzpomínek Iloniny matky byli gardisté krutější než samotní nacisté, kteří je sice z míst, kam Romové nesměli, vyháněli, ale nemučili je.

VIDEO

Po válce a následném odsunu Němců byl v Čechách nedostatek pracovních sil, což společně se snahou o restrukturalizaci země a dekretu prezidenta republiky o pracovní povinnosti zapříčinilo výjezdy českých náborářů na Slovensko. S nimi se setkal i Ilonin otec. Protože měl v Kurimi problém sehnat zaměstnání, rozhodl se i se svým švagrem, že práci v Čechách zkusí. Nejprve odjeli do Prahy k jedné stavební firmě. Tam se jim moc nelíbilo, a když se doslechli, že v Rokycanech v továrně mají volná místa a nabízejí i ubytování, přesunuli se tam a začali pracovat v tzv. Patronce, později přejmenované na Kovohutě. Poté co se jich vedení zeptalo, zda by bylo možné přivést i jejich rodiny, které by tak doplnily stavy dělníků, přičemž pro ně slíbilo ubytování, do Rokycan se přestěhovaly celé rodiny z Kurimi a okolí. A tak se v Rokycanech usídlilo pět velkorodů, které zde žijí dodnes. Mezi nimi i Dudovci s Iloninou matkou Etelou.

V 50. letech na několika místech v republice vznikaly kurzy pro dospělé Romy, v nichž se učili číst a psát. V Rokycanech se kurz, jak vzpomínala Ilona na vyprávění matky, konal v místní zvláštní škole. Kurzy se netýkaly jen čtení a psaní, jak popisuje Ilona: „Pak se tady taky pro ženský udělal kurz vaření, kam se vlastně chodily učit vařit ty naše mámy. Učila je profesionální kuchařka. Ženský chodily, byly rády, že se něco naučí, že se naučí česká jídla.“

PAMĚŤ ROMŮ

Projekt, který odstartoval v roce 2016, navazuje na vzdělávací aktivity organizace ROMEA. Jeho cílem je přiblížit širší veřejnosti historii Romů, jak ji žili a prožívali na území bývalého Československa ve 20. a 21. století.

V současné chvíli je natočeno celkem 50 videopříběhů pamětníků. Kromě toho vznikly i audiorozhovory, které slouží jako příprava videorozhovorů. Natočená a sestřihaná videa jsou postupně publikována na webových stránkách projektu www.pametromu.cz. Ty mají ve finální podobě obsahovat kromě videí také stručné medailonky pamětníků, přepisy rozhovorů a texty, které zasazují příběhy do širšího historického či tematického kontextu.

Projekt Paměť Romů realizuje ROMEA, o.p.s., za finanční podpory Bader Philanthropies.

Ilona nastoupila do první třídy na základní školu Jižní předměstí v Rokycanech. Vzhledem k tomu, že měla starší sourozence, uměla už docela dobře česky. Ale ve škole byly i děti, které česky neuměly skoro vůbec. Na svá školní léta Ilona vzpomíná dobře. Měla to štěstí, že mohla chodit do normální základní školy, neboť jako děti viděly, že mnoho Romů chodilo do zvláštní školy, i když u nich v porovnání s českými žáky nepozorovaly žádné postižení.

Školní léta

Po ukončení deváté třídy se chtěla Ilona učit na servírku v Plzni. Když si ale podala přihlášku, zakročil její otec. Byl v té době už nemocný, a tak zašel na úřad, že potřebuje, aby zůstala doma a starala se o něj. Jeho žena musí chodit do práce a on to doma sám nezvládne. Navíc mají další dvě mladší děti. I když úřednice nejprve namítala, že by ji mohli zavřít za příživnictví, otec trval na svém, a tak pro Ilonu nakonec vyjednal výjimku. Přesto však už v šestnácti letech nastoupila Ilona do práce na jatka, kde pracovala i její matka. V období puberty si Ilona našla přítele, za kterého se provdala a je s ním dodnes. V 70. letech ale stále častěji slýchali negativní narážky, především spojené s romštinou. Jako příklad popisuje jednu z následujících situací: „Když jsme šly s holkama třeba do cukrárny a mluvily jsme mezi sebou romsky, třeba o tom, která si co dá, hned jsme za sebou slyšely: Jakpa to mluvíte, jste v Čechách, mluvte česky! Kdopa má rozmět tý vaší hatmatilce!“ Na takové nepříjemné chvíle nezapomněly, a tak, když měly děti, raději je romsky vůbec neučily, aby podobné problémy neměly.

Na 80. léta vzpomíná Ilona ráda. Romština najednou byla více slyšet, opět se hrály romské písničky a konaly romské zábavy. V této době se Ilona seznámila s Milenou Hübschmannovou. Společně s Emilem Cinou, Margitou Reiznerovou a dalšími ji vzala na víkendové soustředění, kde se měli naučit psát povídky. Na pobyt s Milenou Hübschmannovou vzpomíná: „Ona mi říká ‚no, Ilono, napiš něco‘. Já jsem jí odpověděla ‚ale já nevím, co a jak napsat‘. Na to mi Milena řekla ‚tak mi něco vyprávěj, nějaký příběh‘. Už nevím, co jsem jí vyprávěla, ale ona mi pak říká ‚no vidíš, jak si mi to teď vyprávěla, tak to napiš‘. Já jsem se divila ‚takhle, jak jsem ti to vyprávěla?‘. A ona mi odpověděla ‚jo, takhle přesně, slovo od slova, tak to napiš‘. A když jsem to napsala, tak mi říká ‚to je přesně ono. Takhle se píše romský příběh. Tak jak mluvíš, tak to napiš.‘“

Amare Neni

V 80. letech Ilona založila pěvecký soubor Amare Neni. Její matka krásně zpívala a prosila ji, aby je dala dohromady a udělala sbor. A tak sehnala asi dvacet romských žen a začaly zkoušet. Zpívaly a capella a později je doprovázely i nástroje. Zpívaly především staré písničky, které se hrály ještě na Slovensku. Ilona zavolala Mileně Hübschmannové, aby si je přijela poslechnout. Ta z nich byla nadšená, chtěla hudbu zaznamenat a zařídila nahrávání od lidí z Českého rozhlasu. Amare Neni měly asi deset vystoupení, např. ve Strážnici. Těsně před příchodem Sametové revoluce zkoušely s dalšími lidmi muzikál o dvou zamilovaných Romech v koncentračním táboře. Než ale stačily představení odehrát, přišla revoluce, během které se podle Ilony nehodilo hrát o koncentračním táboře, a tak se zachovaly jen fotky ze zkoušek. Spolu s tím skončily i Amare Neni.

V 90. letech spolupracovala Ilona s Ondřejem Giňou a zapojili se do projektu Step by Step organizace Open Society Fund. Projekt vznikl roku 1993 a zaměřoval se na vzdělávání romských předškolních dětí ve střední a východní Evropě. V rámci toho byla vytvořena školka pro romské děti s českými učitelkami, romskými asistenty a romským koordinátorem. Tím se stala Ilona. V září 1994 otevřely ve školce v Čechově ulici třídu pro romské děti. V dalších letech se zrušily čistě romské třídy a děti chodily do tříd s neromskými dětmi. Hlavní náplní Iloniny práce byla komunikace s rodiči. Některé rodiny s více dětmi měly problém školku zaplatit i přesto, že hradily pouze stravné. A tak Ilona vytvořila systém tzv. kmotrů. Do školky se jezdilo dívat mnoho lidí, např. z Úřadu vlády, kteří odjížděli nadšení. Navrhovala jim, že se mohou stát kmotrem dítěte a dotovat mu stravné. Situace se zcela vyřešila po návštěvě poslankyně Petry Buzkové, kdy dostali sponzorský dar 200 000 Kč. V roce 1998 projekt skončil, neboť klesl počet dětí, které by do školky nastoupily.

Anglie

V roce 1999 odjela Ilona s rodinou do Velké Británie. Hlavním důvodem byla zhoršující se situace a nepřátelství vůči Romům a její osobě. Když pracovala ve školce, množily se anonymní telefonáty a dopisy. Vzhledem k tomu, že neměla podezření na nikoho konkrétního, policie s tím nemohla nic dělat. Anonymy vypadaly například takto: „Vypadni ty černá svině ze školky! Co se tam roztahuješ, copak máš ňáký školy, že si tam?! Tam vůbec nepatříš, patříš do chlíva ke kravám! Vypadni tam odsaď a nestraš tam!“

V roce 2003 se však Ilona vrátila zpět do Rokycan. V Anglii se nudila. Byla zvyklá pracovat s lidmi, s dětmi, a chybělo jí to. Od té doby se věnuje především psaní. V průběhu svého života má na kontě např. sbírku povídek Čorde čhave, Kaľo, či parno nebo Vekaribena andal i Anglija. Mezi nejnovější tvorbu pak patří série povídek o bezdomovci Kaštánkovi. Dále pořádá pro děti besídky, letní pobyty a do budoucna uvažuje o založení pěveckého sboru.

Zdroje:

Jana Hejkrlíková
Přečteno: 1991x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romano voďi, Historie, pamětník, Paměť Romů



HLAVNÍ ZPRÁVY

Jedna ze dvou uzavíraných ubytoven v Ústí nad Labem. Ubytovna Modrá. (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

Výzkum Agentury: Více než 80% rodin z ubytoven se přestěhovalo do běžného bydlení díky mimořádné dávce

16.10.2018 15:58
Víc než čtyři pětiny domácností z ubytoven, které se díky mimořádné dávce na kauci a vybavení mohly přestěhovat do běžného bytu, si bydlení po roce udržely.
 celý článek

Tomio Okamura a koncentrační tábor v Letech u Písku (Koláž: Romea.cz)

Okamura a Rozner se dle policie nedopustili trestného činu, Lety jsou dál "neexistující pseudokoncentrák bez plotu"

16.10.2018 11:39
Výroky předsedy SPD Tomia Okamury a jeho stranického kolegy poslance Miloslava Roznera o romském táboře v Letech u Písku nejsou trestným činem.
 celý článek

Josef Holomek na náhrobku v Uherském Ostrohu (FOTO: Lada Viková)

Romové v českoskovenských legiích v Itálii a jejich smutné osudy

15.10.2018 15:58
V rámci oslav 100 let od vzniku republiky se připomínají slavné československé legie, které na třech frontách (ve Francii, Rusku a Itálii) daly světu jasně najevo, na čí straně konfliktu obyvatelé Čech, Moravy, Slezska a Slovenska stojí. Pod vedením hlavních vůdců, Tomáše Garriguea Masaryka a Rastislava Štefánika, tak zviditelnily touhu Čechoslováků získat vlastní stát odtržením se od Rakousko-Uherska.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo