romea - logo
23. května 2019 (čtvrtek)
svátek má Vladimír
Loading
rozšířené vyhledávaní

Zdeněk Serinek, vnuk černého partyzána: Doma se o dědovi moc nemluvilo

23.12.2018 8:00
Josef Serinek (vlevo) a jeho vnuk Zdeněk Serinek (Koláž: Romea.cz)
Josef Serinek (vlevo) a jeho vnuk Zdeněk Serinek (Koláž: Romea.cz)

Zdeněk Serinek se narodil v roce 1967 v Ústí nad Orlicí. Se sestrou vyrůstali na Vysočině, v Bystrém u Poličky, v České Třebové a čas trávili také u prarodičů ve Svitavách. Na svého dědu už si moc nepamatuje, ale v hlavě mu utkvěly tři pro něho důležité události s ním spojené. Když byl ještě malý, jeli na svatbu tety na Slovensko, kde mimo jiné hrála kapela i s dechovými nástroji. Někdo ho tenkrát poslal, aby si před ni šel stoupnout s citrónem. Pro ty, co nevědí: když před vámi někdo jí citron, začnete automaticky slinit, což je pro zpěváky a muzikanty hrající na dechové nástroje dost nepříjemné, nicméně je to vcelku oblíbený žertík. Když se o tom po letech Zdeněk bavil se svým otcem, dozvěděl se, že ten, kdo ho na svatbě navedl, byl právě jeho děda.

Druhá věc se odehrála u dědy ve Svitavách. Ještě s nějakým kamarádem byli u prarodičů doma, hráli si, přičemž děda bafal ze své dýmky. Když si pak odskočil na záchod, nechal fajfku položenou v pokoji, čímž poskytl dětem příležitost, aby si poprvé v životě zkusily potáhnout.

Trojici vzpomínek uzavírá událost smutnější. Když bylo Zdeňkovi, šest a půl roku, jeho děda zemřel. Na pohřbu bylo obrovské množství lidí, ani se nedokázali vejít do smuteční síně, kde děda ležel v otevřené rakvi. Později mu otec říkal, že na pohřbu snad byli i dva sovětští vojáci, kteří přišli vzdát hold svému spolubojovníkovi, ale o tom v tu dobu a ještě několik následujících let Zdeněk Serinek nic nevěděl.

První pomyslný mezník představovala druhá nebo třetí třída základní školy. V rámci dějepisu měli ve škole besedu s mužem, který se účastnil protinacistického odboje. Závěr jeho vyprávění byl pro Zdeňka opravdovým překvapením: „Na konci řekl, že bych vlastně mohl vyprávět já, že jsem potomek partyzána. A já na něj koukal, vůbec jsem nic nevěděl. A rodiče jen, že jo, že byl partyzán. A to bylo všechno.“

A tak Zdeněk odkryl první střípek z příběhu svého dědy Josefa Serinka. Jak je patrné z jeho slov, doma se o tom více nemluvilo. Naopak pokaždé, když se na dědu vyptával on nebo někdo jiný z dětí, rychle se odvedla řeč jiným směrem. Dodnes není úplně jasné proč. Existují jen domněnky. Možná právě kvůli jeho partyzánské minulosti nebo proto, že byl Rom, či to mohlo jít o kombinaci obojího.

Zdeněk dlouho nevěděl ani to, že byl děda Rom. Jak sám říkal, jeho tmavší pleť nikdy nebyla důvodem, aby o něm smýšlel jinak než prostě jako o svém dědovi. O svém romském původu se rovněž dozvěděl tak trochu omylem. Když byl u babičky na prázdninách, došlo mezi ním a sestřenicí k rozepři a v průběhu hádky mu začala nadávat do Cikánů. Nechápal to, a tak se šel zeptat mámy. Až ta mu řekla, že to tak je, že jeho děda byl Rom.

Druhou podobnou situaci zažil, když se v 16 letech začal sám živit a jezdit s kolotočáři. Na podobné rodinné sešlosti u babičky se dozvěděl, že to by její manžel, děda z matčiny strany, nepřekousl, ale že se to dalo čekat, protože to má v krvi, jeho děda Josef Serinek byl přece Cikán a také kočoval. 

Na několik dalších let upadl příběh Josefa Serinka u jeho potomků v zapomnění. Za to, že se k němu Zdeněk nakonec vrátil, mohla také trochu náhoda:

„Začínal jsem být uživatelem internetu. A omylem jsem místo do přihlášení na email zadal své jméno do vyhledávače. Teď to tam začalo vyskakovat. Josef Serinek. Josef Serinek. A odkaz tamhle na ty stránky a na tamty stránky. A tak jsem vlastně teprve začal dozvídat podrobnosti.“ Mezi odkazy našel i knížku Hynka Jurmana, ve které se píše i o Josefu Serinkovi. Společně se svým otcem se za panem Jurmanem vypravil.

Ten jim povyprávěl, co věděl a zmíněné knížky si nakonec odvezli domů. I přes to, že s ním otec jel, z toho, že se o příběh svého dědy zajímá, nadšený nebyl: „Táta mě od toho furt odrazoval. Říkal: ‚Nepátrej, mohlo by ti to uškodit, mohlo by se ti to nelíbit,‘a já jsem mu řekl, že to vím dávno, že děda byl Rom a že byl partyzán a že nevím, jak by mi to mohlo uškodit. Tak potom začal trochu spolupracovat, vytahovat různé dokumenty, fotky, čestná uznání a tak.“ Spolu jeli odvézt knihy i tetě na Slovensko. Ale ani zde se Zdeněk nesetkal s přílišným nadšením a teta jim kladla na srdce, aby o tom nic neříkali před jejími dětmi, hlavně před nejmladší dcerou, ačkoliv jasný důvod neuvedla.

Asi nejvýznamnější přelom nastal, když Zdeňkovi zavolali z nakladatelství Triáda. Tehdy se dozvěděl, že někdy v 60. letech dojížděl za Josefem Serinkem Jan Tesař a postupně s ním nahrával jeho vzpomínky. Návštěvy si pamatoval i jeho otec a také to, že pro pana Tesaře i pro babičku bylo zpočátku velmi těžké dědu přesvědčit, aby otevřeně mluvil o tom, co zažil. Nakonec se ovšem podařilo a Triáda a Jan Tesař se rozhodli po dlouhé době jeho paměti vydat.

Ještě několik dalších let se na knize pracovalo. Podle nakladatelství šlo totiž o velmi důležitý materiál, který přináší autentické svědectví o tom, jak to vypadalo v tzv. cikánském táboře v Letech u Písku a v odboji na Vysočině. Nakonec se to vyplatilo a v roce 2016 vyšlo třísvazkové dílo Česká cikánská rapsodie obsahující příběh a vzpomínky „Černého partyzána“ Josefa Serinka.

Pro Zdeňka to především znamenalo, že konečně mohl začít skládat dohromady mozaiku života svého dědy, z něhož zatím znal jen střípky. Jak sám několikrát opakoval, u nich doma se o něm nikdy nemluvilo. I když se nakonec ještě v dětství dozvěděl, že děda byl partyzán a Rom o tom, že ho věznili v koncentračním táboře neměl tušení. Jeho otec to, podle něj, věděl, ale není si jistý, jestli jim děda někdy vyprávěl o jeho první rodině, která v koncentračním táboře zemřela.

Vydání knihy se Zdeňkův otec bohužel nedožil, ale i pro něho samotného to znamená mnoho: “Už jsem to četl asi dvakrát. Poprvé jsem to doslova přečetl jedním dechem. Pak jsem to četl po druhé a zastavoval jsem se, četl jsem to pomalu, aby to člověk vnímal. Když totiž ty jeho paměti čtu, tak se občas zarazím, dívám do stropu a zamyslím se. Přítelkyně mi říká: ‚Já myslela, že čteš.‘ A já jí říkám: ‚Přemýšlím. Si to tady přečti. Umíš si představit v dnešní době, že by tohle někdo přežil nebo někdo dokázal?‘“

Když knihy vyšly, Zdeněk je vezl i sestřenici na Slovensko. Právě té nejmladší, před kterou to teta před lety nejvíce tajila. O tom, že její děda byl Rom a partyzán, už nyní věděla, buď od svých starších sester, nebo také z internetu, a i přes obavy své matky, problém s tím nemá. Na druhou stranu i nyní předával Zdeněk knihy tak trochu tajně, neboť jej požádala, že by byla raději, kdyby to neviděl její přítel.

Vydání knihy samozřejmě neušlo pozornosti ani ve Zdeňkově okolí, ale nikdo výraznější negativní postoj nezaujal. S horšími stanovisky se setkával v internetových diskuzích, kde se například objevil názor, že trestní výprava za generála Lužu do Přibyslavi byl zločin, který prošel bez povšimnutí, a tak by za něj měli být potrestáni potomci těch, kteří se jí účastnili.

Na druhou stranu s vydáním knih souvisí i záslužné aktivity. Jednou z nich je vznik iniciativy Černý partyzán věnující se právě památce Josefa Serinka, a která v létě 2017 vysadila nad obcí Spělkov dub Josefa Serinka. Na událost byl pozván i Zdeněk Serinek, a tak měl možnost projít si místa, kde jeho děda působil, v doprovodu zakladatele iniciativy Ondřeje Lišky a pana Ondřeje, syna místního kováře Ondřeje, který odboji a přímo Josefu Serinkovi často pomáhal. Od něho se dozvěděl, že si jako děti, stejně jako všude jinde, kluci hráli na vojáky, ale tady se hádali o to, kdo bude Josef Serinek. 

Na jaře 2017 se Zdeněk zúčastnil také mezinárodní konference Identita evropských Romů ve 20. století, kterou pořádala Institut Terezínské iniciativy, kde debatoval s laickou i odbornou veřejností na téma odboje a života svého dědy.

V současné době se snaží vzdělávat, aby mohl předávat příběh Josefa Serinka dál. Jeho hlavním cílem je mladá generace, která toho o druhé světové válce už moc neví a už vůbec ne o tom, co dělali obyčejní lidé a Romové. Zájem o to je, už ho i oslovili, zda by neudělal besedu se žáky druhého stupně, ale zatím odmítl. Chce totiž ještě získat mnohem víc informací, a tak jeho pátrání nekončí. Přesto, když se ohlédne zpět, říká: „Mrzí mě to, hodně mě to mrzí na tátovi. Nevyčítám mu to, ale mrzí mě, že o dědovi nikdy nemluvil a že se to musím já i celá rodina dozvídat od cizích lidí nebo z médií.“

Více o časopise Romanovi voďi naleznete zde: www.romanovodi.cz.

Přečteno: 1057x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

RV 11/2018, Romano voďi 2018, Romano voďi, Josef Serinek



HLAVNÍ ZPRÁVY

Kniha Amendar: Pohled do světa romských osobností (FOTO: Muzeum romské kultury)

Muzeum romské kultury získalo cenu za nejlepší muzejní publikaci roku 2018

17.5.2019 13:50
V pražském obecním domě se udělovaly ceny Gloria musealis, která ocenila nejlepší výkony českých muzeí v uplynulém roce. Cenu za nejlepší muzejní publikaci dostalo Muzeum romské kultury za publikaci Amendar: Pohled do světa romských osobností autorek Jany Horváthové a Alice Sigmund Herákové.
 celý článek

Protestní průvod Romů a Sintů v Miláně 16. května 2019 (FOTO: Printscreen ze záznamu sdružení Khetane)

V Miláně na Den romského odboje vyšlo do ulic téměř 1000 Romů a Sintů

17.5.2019 12:20
16. května vyšlo v italském Miláně do ulic téměř 1000 Romů, aby jasně vzkázali ministru vnitra Matteo Salvinimu, že jsou plnohodnotnými občany Itálie a žádají dodržování svých práv.
 celý článek

Jaroslav Parči (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

Jaroslav Parči: Jsem Rom, jsem gay, jsem táta

17.5.2019 10:53
Říká otevřeně v každém rozhovoru Jaroslav Parči, který před lety prošel comingoutem, dnes žije s mužem, se kterým svůj vztah zpečetil registrovaným partnerstvím, a netají se ani tím, že s předchozího vztahu se ženou má už dnes dospělého potomka.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo