Úroveň vzdělání v Německu je všeobecně vysoká. Také podle výsledků studií PISA se tato země nachází daleko před Českem. Avšak pokud se zaměříme na úroveň vzdělání zdejších Sintů a Romů, berou všechny krásné statistiky za své. Jak se náš západní soused potýká se špatnými školními výsledky, častými absencemi a nedostatečnou motivací romských dětí?
Tíživé dědictví
Při pohledu do historie našeho západního souseda nemůže současná situace nikoho moc překvapit. Za nacismu byl Sintům a Romům už od třicátých let vstup do školy zakázán, o pozdějších systematických deportacích do koncentračních táborů ani nemluvě. Celé jedné generaci tak zůstal přístup ke vzdělání odepřen; skutečnost, nad kterou si dlouhá desetiletí nikdo hlavu nelámal, i když byla známá již od padesátých let. Ba co hůř, pamětníci vyprávějí o neskrývaném opovržení a podceňování ze strany učitelů, které bylo po válce zcela běžné. V aktuální studii o vzdělání německých Romů například vypráví 57letý Sinto, pan B.F.: „Moje třídní učitelka, to si pamatuju dodneška, se jmenovala P., paní P. Ta mi tenkrát naprosto jasně řekla, že jsem cikán, že stejně za nic nestojím, že si mám jít umýt uši, že se mám umýt a mám říct svým rodičům, že mi mají dát pořádné oblečení. A že ze mě stejně nikdy nic nebude.“ Ani fyzické tresty tenkrát nebyly výjimkou.
O podpoře na cestě za vzděláním tedy nemohla být řeč. Nepřekvapí proto ani výsledky výše zmíněné studie, kterou v roce 2011 zveřejnilo občanské sdružení RomnoKher. V jejím rámci bylo vyškoleno 14 Sintů, kteří následně provedli 275 rozhovorů se zástupci a zástupkyněmi Romů a Sintů z bývalého západního Německa z různých sociálních vrstev, z různě velkých měst a ze tří generací. Její závěry jsou zdrcující. Třináct procent dotázaných nikdy do školy nechodilo, celých 44 procent nedokončilo základní školu. Porovnání se zbytkem obyvatelstva Německa je téměř zbytečné – méně než jednomu procentu obyvatel se školní docházka vyhnula úplně, neukončenou základní školu má 7,5 procent. Detailnější pohled na tuto statistiku je trochu optimističtější, protože poměr těch, kteří ve školních lavicích neseděli ani jednou, generaci od generace klesá – z téměř 40 procent u německých Sintů a Romů nad padesát let přes necelých 20 procent u střední generace na zhruba 10 procent u osob mezi 14 a 25 lety.
Zatím bez důvodu k optimismu
Avšak není vše zlato, co se třpytí. Německý systém základních škol je o něco diferencovanější než český, krom gymnázií a zvláštních škol se zde rozlišuje mezi tzv. „reálkou“, ze které většina žáků odchází na střední školy, a tzv. „praktickou školou“, která je také někdy nazývána „zbytková škola“ pro ty, na které čekají jednoduchá manuální povolání, v lepším případě učiliště. Reálku navštěvovalo ze všech dotázaných jen 11,5 procent, na gymnázium chodilo pouze šest respondentů – dvě procenta. Většina pak navštěvovala praktickou školu, nemalé procento školu zvláštní. Naopak nejnavštěvovanější školou obecně je v Německu gymnázium, na druhém místě jsou „reálky“, praktické a zvláštní školy navštěvuje jen nízké procento žáků.
Studie sdružení RomnoKher nezůstává jen u čísel, jakkoli jsou důležitá – a smutná. Výzkumný tým se také snažil odkrýt příčiny šokující bilance o vzdělání německých Romů. Z výzkumu tak například vyplynulo, že pouze 17 procent dotázaných se nikdy nesetkalo s diskriminací. To znamená, že drtivá většina znevýhodňování zažívá, 25 procent dokonce velmi často. To může být vedle špatné sociální situace jedna z nejdůležitějších příčin častého přerušení školní docházky před jejím ukončením. Studie dále ukázala, že školní kariéru dětí výrazně ovlivňuje stupeň vzdělání jejich rodičů. Vzniká tak začarovaný kruh složený z nízkého vzdělání rodičů, kteří například nejsou schopni své děti podpořit při vypracovávání domácích úkolů, ze stále ještě odmítavého postoje učitelů i spolužáků a z nedostatku prostředků k prostému živobytí.
I když všichni již dlouho tušili, že situace je vážná, nyní to poprvé stálo černé na bílém. V Německu, které samo sebe nazývá zemí básníků a filozofů, nemá téměř polovina příslušníků jedné etnické skupiny ukončenou základní školu. Etnické skupiny, čítající 80 000 až 120 000 osob, které jsou v Německu již od 15. století doma a jejichž mateřským jazykem je němčina. Stejné etnické skupiny, která byla před šedesáti lety terčem nacistické vyhlazovací politiky a ještě dnes je obětí více či méně skrývaných protiromských projevů.
V ještě složitější situaci se nacházejí Romové z východní a jihovýchodní Evropy, kteří do Německa přicházeli a přicházejí od 60. let, ať už jako gastarbeiteři, jako žadatelé o azyl či jako občané Evropské unie. Počet romských uprchlíků v Německu je odhadován na 40 000 až 50 000, přičemž dvě třetiny z nich nemají povolení k pobytu a hrozí jim deportace zpět do země původu. Žádná čísla znázorňující úspěšnost těchto dětí ve škole neexistují, ale vzhledem k problémům, se kterými se dle studie UNICEF z roku 2006 každý den potýkají, nelze očekávat, že by statistiky byly lepší než u německých romských dětí.
Mezi občany a politiky
Po zveřejnění těchto dat se pár lidí zastydělo. A rozhodlo se jednat. Tato zpráva je o to lepší, že se část angažovaných osob nachází na takových pozicích, ze kterých mohou opravdu něco změnit.
Jedním z prvních kroků na poli snah o lepší integraci romských dětí do škol byl vznik Celoněmecké pracovní skupiny za zlepšení účasti romských dětí na vzdělání a jejich úspěchu ve škole. Za jejím vznikem stojí státní nadace EVZ, která například již od roku 2003 finančně podporuje udílení stipendií romským studentům ve východní Evropě a která financovala i studii organizace RomnoKher. Esem v rukávu této nadace je pozice na hranici mezi státním a občanským sektorem – ačkoli je to státem založená a financovaná nadace, není závislá na vládě, na žádném konkrétním ministerstvu či straně. Může tak dobře plnit roli zprostředkovatele mezi oběma světy, k čemuž má mimo jiné sloužit i zmíněná pracovní skupina, která se zatím sešla dvakrát, poprvé v únoru tohoto roku. Jejími členy jsou jak zástupci různých ministerstev (ministerstva školství, vnitra a ministerstva pro rodinu) a zmocněnci spolkové a berlínské vlády, tak také zástupci Dokumentačního a kulturního centra německých Sintů a Romů, Spolkového svazu Romů, zmíněného sdružení RomnoKher a dalších reprezentantů romské občanské společnosti.
Základem pro jednání pracovní skupiny je několik důležitých bodů programového prohlášení, na nichž se všichni její členové shodli. Znovu je například oficiálně stvrzena odpovědnost Německa za budoucnost Romů, vyplývající z nacistické historie této země, a je potvrzena politická vůle bojovat proti anticiganismu a změnit katastrofální situaci ve vzdělání. Klíčová je při tom spolupráce všech důležitých aktérů, která je v porovnání se situací v České republice opravdu unikátní. Je to jasný důkaz toho, že stát nemluví do větru a že se nesnaží odpovědnost za své občany – a za občany jiných států žijících v Německu – přenášet na občanská sdružení, která situaci se svými omezenými zdroji a malou oblastí působnosti stejně nemohou vyřešit a která většinou dosáhnou jen „kosmetických“ úprav bez dlouhodobějšího dopadu.
A zdá se, že se pracovní skupina bere svou úlohu vážně. Jako jeden z prvních cílů si uložila vůbec zjistit, jaké možnosti její jednotliví členové reálně mají. Druhým krokem má být zhodnocení dostupných příkladů dobré praxe a vědeckých poznatků o faktorech ovlivňujících vzdělání Romů, na což má navazovat hlavní činnost pracovní skupiny – udílení konkrétních, systematických rad konkrétním státním, regionálním i místním institucím, neziskovým organizacím i romským sdružením. Jak je řečeno v programovém prohlášení skupiny, smyslem těchto doporučení je umožnit, aby se jejich „ochota zvýšit úroveň vzdělání Sintů a Romů v Německu“ mohla „dlouhodobě a účinně odrazit v jejich působení“.
A jak vypadá práce skupiny za zlepšení úspěchu romských dětí ve škole po praktické stránce? Jednání grémia probíhají v prostorách nadace EVZ zhruba čtyřikrát ročně, a to po celý den. Setkání je neveřejné a nabyté informace mohou využívat všichni jeho členové, ovšem vždy za zachování anonymity zdroje. Během každého setkání se intenzivně probírá jedno či dvě témata, která byla odsouhlasena během první schůzky. O vstupní informace se starají jednotliví členové, kteří s ostatními sdílí své poznatky z praxe či z oblasti vědy a politiky. Na stránkách zastřešující nadace EVZ lze najít první dva příklady takového „inputu“.
Mezi žáky, učiteli a rodiči
Jedním z nich je program zvaný „Vzdělání na jednom kilometru čtverečním v Berlíně-Moabitu“, který se zaměřuje na nově příchozí rodiny bez znalostí němčiny, tedy také na Neromy. Ve školách čtvrti Moabit působí od roku 2010 dvě mediátorky s patřičnými jazykovými a kulturními znalostmi (jedna Romka, jedna Srbka), které zprostředkovávají kontakt mezi učiteli, zhruba 150 žáky a jejich rodiči. V praxi to vypadá tak, že se účastní vyučování, hovoří s dětmi o přestávkách a navštěvují jejich rodiče, kterým vysvětlují, jaké pomůcky jejich děti potřebují a jak se mají chovat, když děti chodí za školu. Rodiče, kteří neovládají němčinu, navíc mediátorky doprovázejí při vyřizování různých povinností na úřadech. Obě pracovnice na druhou stranu působí na učitele, kterým často chybí základní informace o sociálním a rodinném zázemí „problémových“ dětí, a na rodiče ostatních žáků, kteří někdy na přítomnost romských dětí reagují negativně.
I když program v některých ohledech ještě úplně nefunguje tak, jak bylo zamýšleno – mediátorky například stále spíš „hasí požáry“, než aby působily preventivně a systematicky – již nyní dosáhl dobrých výsledků. Romské rodiny přestaly být pro učitele na vybraných školách záhadou – učitelský sbor lépe rozumí jejich situaci a může na ni profesionálněji reagovat. Některé školy také pomalu začínají měnit svou personální strategii a hledají nyní učitele z přistěhovaleckých rodin, které by mohly zaměstnat.
Posvěcení ze strany města
Koncept romských mediátorů, resp. sociálních pracovníků na školách, nachází v Berlíně mnohem širší uplatnění než pouze v rámci zmíněného programu. Aktivity jednotlivých neziskových organizací však byly až donedávna nekoordinované a vycházely spíše z iniciativy nevládního sektoru. To se změnilo 16. července 2013, kdy senát spolkové země Berlín odsouhlasil Akční plán na zapojení Romů z ciziny do společnosti. Také zde najdeme prohlášení, že si je Berlín vědom odpovědnosti za své obyvatele: „Tímto akčním plánem se berlínský senát snaží dostát své povinnosti umožnit důstojný život každému obyvateli tohoto města.“
Berlínský plán vznikl na základě požadavku Evropské unie integrovat Romy jako vůbec první v Německu ve spolupráci různých výborů senátu, jednotlivých městských částí a nevládních organizací. Vzdělání představuje hned první oblast, které se akční plán věnuje. Krom „posvěcení“ činnosti mediátorů a sociálních pracovníků věnujících se romským dětem plán například vyzývá k navýšení počtu tzv. „výukových skupin pro nově příchozí žáky bez znalostí němčiny“, které jsou na některých berlínských školách zaváděny od roku 2011. V těchto přípravných třídách je výuka maximálně uzpůsobena dosavadním znalostem dětí, takže díky nim dostávají šanci i tací, kteří se dosud nenaučili číst a psát a kteří se později i přes počáteční deficit mohou zařadit do běžných tříd. Dalším opatřením, které akční plán zavádí, je nabídka prázdninových škol. Také tento model byl již během minulého léta otestován. Vyučující většinou pocházeli z Rumunska a spolupracovali také s rodiči dětí, u kterých rozšiřovali povědomí o důležitosti vzdělání. Učitelé pak děti provázeli ještě i v prvních týdnech školy, čímž jim ulehčili přechod k běžnému vyučování.
Také nabídka volnočasových aktivit by podle nového akčního plánu berlínského senátu měla být rozšířena, čímž by mělo dojít k posílení mimoškolního vzdělávání. Od většího počtu kroužků, dílen a aktivit zaměřených na jazykové znalosti dětí a rozvoj jejich individuálních talentů si radní slibují především silnější zapojení dětí a mládeže s romským původem do společenského života.
Berlínský akční plán neopomíjí ani druhou stranu mince a zmiňuje, že je také důležité pracovat na kvalifikaci učitelů a vychovatelů ze školek, škol a soukromých zařízení, kteří by měli získat znalosti z oblasti romské kultury a historie a naučit se, jak romské děti vhodně zapojit do výuky. Konkrétní opatření, pomocí kterého by byl tento cíl naplněn, však plán nenavrhuje.
Konec hry na schovávanou
Na tomto místě se nabízí otázka, nakolik úspěšné budou tyto snahy o zvýšení úrovně vzdělání romských dětí. Odpověď přinese až čas, ale jedno je jisté již nyní – Berlín přestal před tímto problémem strkat hlavu do písku a ukázal, že se mu hodlá postavit čelem. Od nevládních neziskových organizací už se neočekává, že budou plnit úkoly státu. Na realizaci akčního plánu byly vyhrazeny zvláštní prostředky v rozpočtu na rok 2014 a 2015. To je jasný důkaz toho, že Berlíňané svůj záměr myslí vážně.
Může se tedy z Německa stát země (také) romských básníků a filozofů? V první řadě bude nutné, aby příklad Berlína následovaly i ostatní spolkové země, potažmo vláda na spolkové úrovni. Nesmíme také zapomínat na širší souvislosti celého problému – dokud se nepodaří alespoň částečně zlepšit katastrofální sociální situaci mnohých romských rodin, nelze očekávat zázraky ani v oblasti vzdělání. Ale jeden z hlavních předpokladů úspěchu – dostatečná politická vůle – našim sousedům rozhodně nechybí.
