romea - logo
19. června 2019 (středa)
svátek má Leoš
Loading
rozšířené vyhledávaní

Adéla Gálová: Brnox aneb průvodce po špinavých kuriozitách

20.1.2017 15:00
Křest knihy Brnox, průvodce tzv. brněnským Bronxem, proběhl 21. 12. 2016 v Brně. Vpravo Kateřina Šedá, autorka průvodce. (FOTO: Jolana Halalová)
Křest knihy Brnox, průvodce tzv. brněnským Bronxem, proběhl 21. 12. 2016 v Brně. Vpravo Kateřina Šedá, autorka průvodce. (FOTO: Jolana Halalová)

„Průvodce brněnským Bronxem – BRNOX – akce Kateřiny Šedé“ - tak zní celý titul publikace, která je nedlouho po svém uvedení kompletně vyprodaná. Druhý z podtitulů je pro ni zdaleka nejcharakterističtější.

Během přípravné fáze průvodce jsem od autorů obdržela žádost o drobnou výpomoc s překladem několika maďarských vulgarismů. Pochopitelně jsem jí vyhověla – nápad se jevil více než sympaticky, renomé autorů slibovalo ojedinělý počin, maďarštinu ráda zpřístupním kdykoli a komukoli. V tiráži publikace tudíž nakonec figuruji jako jedna ze spolupracujících překladatelek – a nejsem tomu ráda.

Když jsem se před časem zběžně zajímala o ráz chystané knihy, nabyla jsem dojmu, že autorský tým ve složení Kateřina Šedá, Aleš Palán a Lucie Faulerová má v plánu zpracovat originální koncept demytizace jedné „černé lokality“ prostřednictvím jejího zpřístupnění, „polidštění“, zbavení nánosu exotické divočiny. Do rukou se mi pak dostala propracovaná, pečlivě, pozorně a často též (zejména graficky) poutavě vyvedená publikace – která je naprostým opakem zmíněného konceptu.

Důstojnost ve stopovém množství

Autoři se opřeli o poměrně originální kostru jednotlivých, barevně odlišených „tras“, jejichž cílem je „protáhnout“ čtenáře daným tématem, jako by jej vedli za ruku samotným brněnským Cejlem. Namísto výletu po lidech blízkých, známých a příbuzných však absolvujeme pouť po Bizarlandu, plnou hurónského chechotu, „crazy“ atrakcí a nejrůznějších „realizovaných performance“ s patřičně pikantními výstupy. Výsledný dojem se v důsledku neliší od pocitu, jaký asi prožívá návštěvník indiánské rezervace, když se tu vyfotí se šerifem, onde zapózuje s náčelníkem a nakonec si u stánku se suvenýry zakoupí čelenku, maketu ohnivé vody a kšiltovku s „vostrým“ nápisem v indiánštině. Na tomto dojmu bohužel příliš nemění ani některé ze seriózněji pojatých tras, jako je například Fialová, věnovaná holocaustu. Tvoří ji medailonky židů, odvlečených z oblasti Cejlu ve 40. letech a fotodokumentace jejich někdejších domovů a tematicky souvisejících objektů. (Zde ráda vyzdvihla alespoň jeden nápad, který je působivý a „hravý“, aniž by zároveň působil pitoreskně, totiž převod veškeré fotodokumentace do formátu negativu. Obklopená jednou „divočinou“ vedle druhé však stojí fialová trasa v průvodci poněkud ztraceně a osamoceně.)

Svatá argumentační trojice

Tohle je umění, zní argument číslo jedna – ten je ovšem ve své prostotě spíše k smíchu než hodný pobouření. Umělec, který se chce spolu s příjemcem svobodně kochat hravostí svého výtvoru, nezatíženého předsudky, postoji a politickým přesahem, může jen těžko sáhnout po tématu méně vhodném, než je vyloučená lokalita; tedy tématu a´priori a z podstaty politickém. Tvůrce, který si nezamýšlí dobrovolně zakrýt oči duhovou páskou, si musí být vědom, že tam, kde chybí kontext, bude tento vždy ochotně a ihned nahrazen, dosazen a dokreslen podél navyklých linií; jakož i toho, že na místě těch, kdo je dotvářejí, čeká spousta chtivých ideových lídrů, ale i „obyčejných lidí“, kteří se na potvrzení vlastních zažitých dogmat, nota bene z rukou „elit“, přímo třesou. (Nejen) v tomto ohledu je pak celý průvodcovský počin zcela na roveň někdejšímu rozruchu kolem románu Terezy Boučkové Rok kohouta.

Také Boučková – a tak zní argument číslo dva – pouze umělecky zpracovávala realitu. A i na tomto místě se člověk zarazí: že by tvůrčí duše skutečně nedohlédla ani tak daleko, aby dokázala rozpoznat, že „realita“, prezentovaná na základě impresí a samostatně stojících příběhů, vyselektovaných podle klíče čtenářské atraktivity, bude ve výsledku jen stěží něčím komplexnějším, než nahodilým sledem lákavých historek, panoptikem kuriozit?

To nemáte smysl pro humor? – zní argument číslo tři. Co říkáte na to, že spousta Romů žijících v lokalitě je z knihy přímo nadšená, že se sami sobě chechtají?

Položím vám otázku: zasmějete se sami sobě, když vás někdo vyfotí v nelichotivé pozici, se zpitvořenou grimasou, v nedbalkách, v prostomyslnější chvíli? Jistě, nejste přeci vztahovační, vlastní komičnost nahlížíte. Ke všemu máte i trochu té skryté radosti, že se vámi někdo zabývá, někdo s vámi mluví, že se někdo směje právě s vámi. Co se však stane, když někdo vaše nedbalky uchopí, vytiskne, namnoží a pošle je do světa coby zástupný obraz vás samých? Pořád ještě se budete smát?

Daleko do Hrabala

A konečně, argument číslo čtyři. Nikde jsem ho neodposlechla - vynašla jsem si ho sama, když jsem se pokoušela nasbírat plusové body pro publikaci v jejíhož „ducha“ a potenciál jsem v přípravné fázi doufala. Nestojí nakonec za vším zvláštní poetika, specifika, jaká známe například z povídek Bohumila Hrabala nebo Jana Zábrany? Dobrá – dejme tomu, že budeme předpokládat, že cílová čtenářská skupina disponuje estetickým kapitálem potřebným k uchopení mimoděčného krásna. Když si však zblízka prohlédneme způsoby, jakými se publikace příslušných bezděčných momentů dobírá, dostaneme například toto: performativní nápad, nechat vytvořit fiktivní grafické modely obecně známých budov (Tančící dům v Praze) a prezentovat jej obyvatelům Cejlu coby „návrh romské ambasády“. Výsledné texty jsou pak sběrem reakcí („nevědomých“) lidí, kteří reálnosti takového projektu uvěří a („vtipně“) reagují.

Vždyť je to roztomilé – řeklo by se, za předpokladu, že opustíme pragocentrismus, sebevědomé přesvědčení o vlastním kulturním rozhledu, jenž by měl být reprezentativním vzorkem pro celou společnost a elitářskou distanci entit, které neváhají podrobit své bližní chtěně sofistikovanému trollingu. Sousto, které je jakžtakž jedlé v případě, že se jedná o dospělé testovací panáky, pak definitivně ztrácí na poživatelnosti v momentě, kdy se v posměváčkovském hledátku ocitnou děti, jimž je věnovaná celá – růžová – trasa. Děti z Cejlu vycházejí z Brnox-u jako zanedbané, nepříliš bystré, oportunistické, byť pochopitelně též „jímavé“ bytosti, odsouzené už dopředu k životnímu krachu. Jejich „neadaptibilita“, „nezdravé stravování“, neschopnost porozumět primitivním zadáním i „špatné vzory z rodiny“ jsou tu hojně dokumentovány jak – do kontextu nezařazenými – výroky učitelů, tak názornými přetisky jejich nezdarů ve vypracovávání školních úloh, drsného lexika, ba dokonce dopisem samotné ředitelky brněnského Muzea romské kultury, která lobbuje u magistrátu města za to, aby se (pochopitelně ojedinělá) „slušná“ romská rodina dostala ven z ghetta s „vysokou kumulací problémových romských rodin.“ Příběh nadaného romského pianisty, „malého Mozarta“ z rodu wunderkindů (u rodičů má hoch piano rozladěné, u učitelky klavíru ve městě je už pak „pochopitelně naladěné“), pak jen dokonale podtrhuje celkový dojem zvěřince, z něhož je třeba v zájmu zachování základních civilizačních návyků co nejdříve prchnout.

Ne-Brnox?

Existuje ještě jeden náhled, který má ladění Brnoxu ospravedlnit. Podle něj prý průvodce „není o Romech“, a dokonce, slovy jednoho z autorů, „nic jako lokalita neexistuje.“ A skutečně: trasa holocaustu je věnována židům, několik dílčích historek a zhruba deset procent „sběru“ výroků se týká i dalších etnicit: Vietnamců, Číňanů, Ukrajinců, ba dokonce imigrantů z afrického kontinentu. Při míře zastoupeného lexika, charakteristik na základě jmen a příjmení i explicitních adresátů rozmanitých stížností odkazujících jednoznačně k romské etnicitě lze však jen spekulovat, zda se jedná o naivitu autorů, nebo spíš jejich neochotu k reflexi skutečnosti, že jejich (místy neironicky) brilantní nápady byly v případě Průvodce Bronxem valnou měrou pohlceny potřebou prezentovat vlastní jiskrnost a chtivostí literární senzace. Lokalita totiž existuje – i když v ní sami žijete a „nevíte o ní“, okolí mimo ni o ní ví vždycky, a když se mu zachce, vždycky ji použije proti vám.

Přečteno: 4313x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Recenze, Brno, Literatura, Kateřina Šedá, Brnox



HLAVNÍ ZPRÁVY

Setkání romských studentů Baruvas v Týnci nad Sázavou (květen 2019) (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

videoROMEA spustila kampaň na podporu romských studentů. Zapojit se můžete i vy!

11.6.2019 11:45
ROMEA spustila další fundrasingovou kampaň na podporu romských studentů středních a vyšších odborných škol, tentokrát s názvem Společně to dokážeme. Pětiletý projekt Romský stipendijní program pro studenty SŠ a VOŠ odstartovala ROMEA v ropce 2016. Za tu doby podpořila stipendiem 198 studentů středních a vyšších odborných škol, umožnila studentům zúčastnit se 283 vzdělávacích kurzů, doučování nebo školních exkurzí a uspořádala 9 studentských setkání BARUVAS pro 215 studentů.
 celý článek

Památník v Lidicích. (FOTO: Wikipedia.org)

Před 77 lety vypálili nacisté Lidice. V sobotu proběhne v památníku pietní akt

10.6.2019 15:56
V sobotu 15. června od 10:00 proběhne v Památníku Lidice Pietní vzpomínka k 77. výročí vyhlazení obce Lidice a osady Ležáky. V Ležácích se vzpomínková akce uskuteční v neděli 23. června.
 celý článek

--ilustrační foto--

Několik bitek v Kojetíně, medializuje se pouze ta "romská", starosta píše o "cikánském zlořádu"

10.6.2019 14:37
Na Masarykově náměstí v Kojetíně došlo v pátek 7.června večer k hromadné rvačce dvou skupin lidí. Podle starosty obce Leoše Ptáčka šlo o místní Romy. Zraněni byli dva lidé, došlo k poškození automobilu a střelbě z plynové pistole. Případ policisté vyšetřují jako trestné činy výtržnictví, poškození cizí věci a pokus těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo