romea - logo
1. dubna 2020 (středa)
svátek má Hugo
Loading
rozšířené vyhledávaní

Adéla Gálová: Hrdina z rasistického dětského hřiště aneb jeden mimořádně blbý článek

17.9.2016 19:26
Adéla Gálová (FOTO: Jana Plavec)
Adéla Gálová (FOTO: Jana Plavec)

Po manželech Žižkových, kteří natočili sami sebe během paranoidních atak v pražském MHD či „schizofrenní Barbie“ s neléčeným mesiášským komplexem tu máme další příspěvek do českého mediálního panoptika. Redaktor Lidovek Přemysl Houda si ve sloupku „Rasismus dětských hřišť“ stýská nad epizodou, kterou zažil mezi klouzačkami. První otázka, která se mi po přečtení jeho článku neodbytně vtírala na mysl, zněla: „ten pán byl poprvé v životě na dětském hřišti?“.

Nutno říct, že takové hřiště je skutečně specifické prostředí, které někteří, mě nevyjímaje, nemají zrovna v lásce. Obvykle kvůli nepředvídatelným, případ od případu značně se lišícím situacím, které v kombinaci několika lákavých atrakcí vs. desítek průbojných a svéhlavých dětí nutně vznikají. A zejména pak kvůli o nic méně předvídatelným a rozličným reakcím přítomných rodičů. I jen průměrně zběhlý a spíše zakřiknutý rodič se však obvykle po čase otrká a nějaké ty půtky, klasičtí dětští „bossy“ jedinci nebo obvyklé dilema, zda je klouzačka obousměrné sportovní náčiní, ho opravdu nezaskočí.

Ne tak pana Houdu, jemuž se podle popisu podlamovala kolena hned na několika štacích: na pískovišti, na klouzačce a nakonec i na posledním bezpečném útočišti: houpačce, kam se s dcerou uchýlil poté, co „evidentně zanedbanější a tlustší a starší“ romský chlapeček rozpoutal na hřišti teror. Nejprve rozhazoval písek, následně se jal vybírat fiktivní vstupné za jízdu na skluzavce a v závěru svého běsnění odebíral ostatním dětem hračky, dokud se hřiště zcela nevyprázdnilo. To všechno za zděšeného přihlížení zbytku osazenstva a naopak zcela laxního přístupu osob nesoucích za enfant terrible zodpovědnost. Ti prý seděli za plotem, jako by se žádný armageddon neodehrával a v klidu kouřili a popíjeli pivo.

Jak je jasné už z popisu, představa, že by kdokoli z rodičů, nedejbože samotný pan Houda, proti nebezpečnému předškolákovi/ školákovi osobně zakročil, by byla v takové chvíli absurdní. Houda sice nezamlčuje, že si jej zbytek ženského osazenstva hřiště němě zvolil za superhrdinu, který přítomné Zlo zlikviduje, zároveň však sebereflexivně doznává, že se k příslušnému kroku nakonec neodhodlal.

Těžko říct, jak dalekosáhlé důsledky by mohlo mít, kdyby se redaktor odhodlal dotyčného chlapce přímo oslovit, dejme tomu větou: „tohle, prosím, nedělej“. Už vůbec nechci pomýšlet na to, kam by bývalo vedlo, kdyby překonal hradbu oddělující zodpovědný a nezodpovědný svět a zašel si popovídat s dýmajícími rodiči. Hrdina naštěstí moudře usoudil, že nejlepším řešením je v takové chvíli ústup, následovaný sepsáním bajky a jejím publikováním v jednom z největších českých deníků.

Jako mnoha dalším, i mně se po přečtení jeho sociologické sondičky vybavilo několik příhod z vlastního dětství.

Coby předškolačka jsem v parku na Karlově náměstí inkasovala pěstí od romského dítěte, kterého jsem se bezelstně zeptala, zda je „chlapeček nebo holčička“. Ještě později mi v tom samém parku jiný romský chlapec řekl: „ruky nahore, kalhoty dole!“, načež mi sebral koloběžku a oddrandil s ní neznámo kam. I v dospělosti jsem zažila několik setkání, která se nejspíš nezapíší do zlatého fondu mého života: romská slečna mě obrala o peněženku, narazila jsem na jednoho sexuálního agresora i na paní, která mi ráda vyhrožovala po sms zprávách.

Bůhví proč jsem ani přes tyto dílčí zážitky nikdy neměla potřebu je zpětně vyhodnocovat jako „špatné zkušenosti s Romy“. Snad proto, že jsem si ve všech těch konkrétních situacích zřetelně uvědomovala okolnosti: někdo byl ve špatné sociální situaci, někdo nejistý či zraněný, někdo prostě jenom dítě nebo vůl. To všechno jsou charakteristiky, s nimiž jsem se během života setkávala a dodnes setkávám u lidí bez ohledu na jejich etnickou příslušnost, a pakliže bych byla nedejbože vyzvána, abych sepsala negativní dějiny svých bělošsko-bělošských vztahů, nemohl by takový traktát při vší dobré vůli nikdo dočíst do konce.

Takže ano: člověku je v životě mnohokrát nabančeno, doslova i přeneseně – jinými lidmi. Ovšem - stejně jako netuším, proč by měly za mou odnesenou koloběžku nést zodpovědnost třeba moje romské kamarádky Monika nebo Renata, nevidím důvod se stydět za svého neromského kolegu Přemysla Houdu. I když je jeho článek mimořádně blbý.

Přečteno: 14161x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Předsudky, Stereotypy, Média



HLAVNÍ ZPRÁVY

David Beňák v rozhovoru pro ROMEA TV

videoDavid Beňák: Jak postupovat při žádosti o podporu při ztrátě práce a jak dlouho můžeme čerpat ošetřovné na dítě

31.3.2020 16:50
Co zásadního řeší agentura? Co teď připravuje a snaží se prosadit? Co dělat, když příjem rodiny poklesl a vznikly problémy s úhradou nákladů na živobytí? Na co mají lidé ve stavu nouze nárok?
 celý článek

Děti z teplického Klokánku při předávání sbírky (FOTO: Facebook Klokánek Teplice)

Romové v Bílině uspořádali sbírku pro Klokánek v Teplicích. Zapojily se desítky lidí

31.3.2020 14:39
Do pomoci potřebným se v době pandemie zapojili i Romové z Bíliny. Kadeřník Emil Karička zorganizoval sbírku potřebného materiálu pro Klokánek v Teplicích.
 celý článek

Lékař Jakub Jarý (FOTO: repro video Facebook DROM)

videoRomský lékař z infekčního oddělení nabádá k dodržování epidemiologických nařízení, noste roušky!

31.3.2020 13:46
Organizace DROM, romské středisko, zveřejnila na svém facebookovém profilu video, ve kterém romský lékař Jakub Jarý, který pracuje na infekčním oddělení, kde společně s dalšími lékaři vyšetří denně desítky lidí podezřelých z infekce novým typem onemocnění COVID-19, poděkoval všem v romské komunitě, kteří respektují nařízení, aby se zabránilo šíření této nemoci.
 celý článek

www.iROZHLAS.cz

Další články z rubriky







..
romea - logo