Vítěz letošního Jednoho světa, dokument Eszter Hajduové Verdikt v Maďarsku (Ítélet
Magyarországon) je aluzí na knihu Gideona Hausnera Verdikt v Jeruzalémě,
zpracovávající proces s Adolfem Eichmannem. Proces, který završil dějiny
židovského holocaustu byl jasnou zprávou směrem k veřejnosti; zprávou o tom, že
k masovému vraždění docházelo a docházet mohlo, a že jeho vykonavatelem nebylo
pár pomatených megalomanů a zmanipulovaných stoupenců nacistické ideologie, ale
lidé “jako my”, zcela přesvědčení a oddaní své věci.
Hajduové dokument ilustruje současnou alarmující situaci v Maďarsku břitce,
nanejvýš působivě a s akurátní dokumentaristickou nezaujatostí. A zdaleka není
jen “kamerou postavenou v soudní síni”, jak by se snad mohl jevit těm, kdo
očekávají, že “skandální” téma si žádá patřičně návodné zpracování. Právě
naprostá absence jakýchkoli bulvarizačních prostředků ve spojení s vysoce
vytříbeným smyslem pro situační detail, vynikajícím střihem a v neposlední řadě
filmově dramatickým potenciálem samotného příběhu z něj činí snímek na hony
vzdálený jak společenskokritickým experimentům klusákovského typu, tak bezbarvé
televizní dokumentaristice mluvících hlav.
"Soudní kalvárie spějící pomalu ale jistě k vynesení konečného rozsudku je
především přehlídkou naprostého cynismu, alibistického furiantství a morální
malosti na straně jedné a – znovu a opět – rezignovaného zoufalství, vydanosti
všanc a bezmoci na straně druhé."
Soudní kalvárie spějící pomalu ale jistě k vynesení konečného rozsudku je
především přehlídkou naprostého cynismu, alibistického furiantství a morální
malosti na straně jedné a – znovu a opět – rezignovaného zoufalství, vydanosti
všanc a bezmoci na straně druhé. Postavy doživotně poznamenané tragédií defilují
u pultíku před porotou na způsob moderní frašky, semleté zcizující právní
mašinerií do jedné lepkavé masy plné dutých svědectví, mocenské symboliky,
prázdných frází a okázalé dehumanizace.
Kam se jen divák podívá, všechno je tu “špatně”: vyděšené přežišvší oběti i
pozůstalí po obětech zavražděných předstupují, a s typickou nervozitou těch, kdo
jsou bez ustání znevěrohodňováni, přednášejí předem nacvičené projevy ve snaze o
co “nejsolidnější” vystupování. Dezorganizovaní členové poroty se střídavě drží
za hlavu a mnou si spánky v rozpacích nad pohoršující situací. Přímí svědci
případu z řad policie i zdravotníků se ošívají a hledí do země při konfrontaci
se skutečností, že odvedli katastrofální práci. A konečně čtveřice pachatelů:
“tvrdé jádro” tří ostrých hochů a jejich “proradného” komplice, jenž je jako
jediný, evidentně v zájmu co nejnižšího trestu, ochoten připustit alespoň
částečný podíl na vraždách.
Všechny zúčastněné však co do sugestivity předčí skutečný “hlavní hrdina”
filmu – okresní soudce László Miszori, jenž je postavou až shakespearovských
parametrů a jehož jednotlivé zásahy, slovní projevy i způsob, jakým celý proces
vede jednak kontinuálně udržují vysokonapěťovou atmosféru, jednak z nich
průměrnému středoevropskému divákovi, uvyklému nudné administrativní rutině,
mnohdy doslova padá čelist.
Počáteční pocit, že se jedná bez nadsázky řečeno o čistokrevného psychopata
střídá údiv nad nejednoznačností a komplikovaností jeho osobnosti; Miszori bez
zábran okřikuje zdrcené oběti, aby se tolik “neprožívaly”, vysmívá se jejich
agramatickým slovním projevům, pokutuje je za expresivně projevené emoce a
návodnými otázkami (jste s obžalovaným v právním sporu, pociťujete vůči němu
případně zlobu?) se snaží vyloudit z rozechvělých pozůstalých absurdní známku
“zaujatosti”.
Způsob, jakým si následně “podá” jednotlivé členy vyšetřovacích složek, které
svou liknavostí a latentním rasismem značně ztížily průběh vyšetřování, pak mění
počáteční diváckou perspektivu: pozvolna se ukazuje, že soudce je krom své
samozřejmé svrchované role navíc ještě jakousi samozvanou übermorální autoritou,
jejímž cílem je úplné opanování prostoru a jasné vymezení pozic všech
zúčastněných.
S naprostou bezpáteřností pachatelů, kteří se v závěru procesu neváhají
zaštiťovat maďarskou Ústavou, lidskými právy a označit celý proces za podjatý či
přímo vykonstruovaný, se ovšem přímo na místě vypořádat nedokáže.
Doživotní tresty, které v kauze sériového vraždění s jasnými rysy etnické
genocidy padnou, tak nakonec působí spíše jako osobní msta, respektive výchovná
důtka přísného kantora.
Režijní styl Hajduové je jednoduše geniální; ze sterilního prostředí jediné
uzavřené místnosti, kde se po dlouhých 167 dní proces odehrával, dokáže pomocí
střihu, několika kamerových perspektiv a citem pro střídmé a přesné využití
mimoobrazových prostředků vykřesat nefalšované drama, jehož intenzita nejednou
dalece předčí možnosti inscenovaného děje; drsné momenty promítání scén z
dějiště vražd s pětiletou obětí doslova prošpikovanou šrapnely střídají neméně
děsivé – ba děsivější – mikrozáběry na spokojeně se usmívající tváře vrahů.
Zpráva o stavu maďarské společnosti, kterou film zprostředkovává, je
nekompromisní: osudy maďarských Romů (respektive dalších “všeobecně”
neoblíbených skupin) leží v rukou novodobých pokérovaných samurajů, již se cítí
povoláni “udělat ve věcech pořádek”, laxně přitakávající veřejnosti,
selhávajícího systému a vyšinutých reprezentantů právní moci, neschopných
rozpoznat, natož pojmenovat, systematický, teroristický charakter promyšlené
likvidace a nahrazující jej úsilím o osobní “převýchovu” figurantů, vybočujících
z představ o “adekvátním” chování.
Verdikt v Maďarsku je přesně ten typ dokumentu, jehož distribuce do škol,
televizní vysílání či usilovný export do zemí potýkajících se se stejnou měrou
společenské deformace, by mohla mít smysl.
