Mezinárodní tým vědců podporovaný společností National Geographic nedávno
vydal studii významně prohlubující poznatky o historii evropských romských
populací. Při této příležitosti, ale také vzhledem k množství mýtů spojených s
tématem, je jistě na místě otázka: co o Romech doposud zjistil genetický výzkum?
Začít je bohužel nutno kritickou poznámkou. Novější systematické přehledy (viz
např. Kalaydieva a spol. nebo Iovita a Schurr) shodně konstatují, že proces
odklonu od nejpůvodnějšího, otevřeně rasistického zaměření genetického výzkumu
ve vztahu k Romům nebyl ještě donedávna úplně završen. Většina zainteresovaných
badatelů a badatelek totiž ještě v devadesátých letech minulého století dělala
výzkum jednak spíše na Romech a pro neromy, než společně s Romy a pro všechny,
jednak vycházela spíše z domněnek než z důkladné znalosti související historie a
každodennosti. V důsledku toho se dlouhou dobu například vědělo mnohem méně o
nedávných a současných genetických vztazích Romů s jinými zdejšími populacemi,
než o exotickém indickém původu jejich dávných předků, a mnohem více o existenci
vzácných genetických poruch u konkrétních romských rodin, než o jejich významu
pro zdraví celých romských populací.
Ohlédneme-li se nicméně dnes spolu s autory kritických přehledů a novějších
studií – v čele s citovanou studií týmu profesora Comase s Genografického
konsorcia – je zjevné, že genetický výzkum může přinést a stále častěji přináší
také informace využitelné pro vstřícnější porozumění situaci Romů v Evropě.
Pokud jde o romskou historii, genetické studie již před časem umožnily potvrdit
nebo vyvrátit celou řadu klíčových hypotéz, přišly ale také s hypotézami novými.
Už před Comasovým týmem tak například genetická data přesvědčivě podpořila
lingvistický konsenzus o tom, že dávní předkové současných Romů přibližně před
1000 lety opustili Jižní Asii, nejpravděpodobněji Indii. Potomci těchto
„proto-Romů“ se pak (po přechodu přes Persii a Arménii) natrvalo usídlili na
Balkáně, odkud v dalších generacích postupně expandovali do celé Evropy.
Srovnávání genů mezi jednotlivými romskými skupinami souhlasí také s
nejvýraznějšími jednotlivými migračními vlnami v rámci tohoto rozptylu, tak jak
je postulovali historici a lingvisté: raná migrace do severní a západní Evropy,
expanze v 17. a 18. století do Moldavska, Valašska a Maďarska a exodus olašských
Romů z Rumunského království na přelomu 19. a 20. století po zrušení otroctví.
Dále bylo potvrzeno, že po celý čas od příchodu do Evropy pochopitelně docházelo
také k míšení předků současných Romů s místními neromskými populacemi, ačkoli v
mnohem menší míře než bylo obvyklé v rámci místních neromských populací (což je
důkazem jak biologické neabsolutnosti etnických hranic, tak výrazné dlouhodobé
endogamie u Romů).
Citovaný výzkum Comasova týmu tento obrázek rozšiřuje a upřesňuje hned v
několika směrech. Prvotní odchod z Asie podle jeho zjištění představoval
vyčlenění jednorázové, poměrně malé skupiny obyvatel, nejpravděpodobněji ze
severozápadní Indie.
Přes takto doložený jednotný genetický původ, který mimochodem vyvrací populární
teze o Romech jako pouhém pseudo-etniku vytvořeném z nejrůznějších nepříbuzných
evropských outsiderů externími sociálními tlaky v novověku, však současné romské
populace vykazují mezi sebou mnohem větší genetické rozdíly, než je běžné mezi
jinými zdejšími etnickými skupinami (tj. např. mezi obyvatelstvy jednotlivých
národních států).
Ke vzniku a udržování takovéto různorodosti podle zjištění
Comase a spol. docházelo na jedné straně trvalými a početnými tzv. „efekty hrdla
láhve“, kdy z Balkánu a dalších částí Evropy od počátku expandovaly především
jen konkrétní specifické „zakladatelské skupiny“. Na straně druhé pak tím, že
pokud jde o sňatky, většina nově vznikajících osídlení zároveň vždy zůstávala
značně izolována jak od místních neromů, tak od jiných Romů (důkaz historie
složité endogamní praxe i v rámci Romů). Pokud jde o genetickou izolaci od
neromských populací, Comesův tým dále ukázal, že usazování neromů mezi Romy
bývalo po celou dobu mnohem častější, než opačný scénář.
Další analýzy Comesova týmu ukazují, že genetické rozdíly v rámci konglomerátu
„současných romských populací“ v protikladu k situaci typické pro jakékoli
zdejší populace neromské kopíruje spíše deklarované rozdíly kulturní (tj. hlavně
vymezení skupin odpovídající konkrétním migračním expanzím), než rozdíly
prostorové určené nejrůznějšími geografickými a administrativními bariérami.
Všechna tato zjištění společně zároveň představují významný posun také ve vztahu
k porozumění klinicky významným genetickým specifikům dosud zachyceným u
současných romských populací v rámci biomedicínského bádání.
Pro necelou desítku zdravotně závažných mutací bylo dosud prokázáno, že jejich
výskyt je mnohem běžnější u Romů než u neromů. Tyto dysfunkční genetické
varianty těm svým nositelům a nositelkám, u kterých se projeví (typicky pouze,
byly-li zděděny současně od matky i otce), způsobují převážně onemocnění
neurologické povahy. Tři z nich vznikly nejpravděpodobněji původně přímo v rámci
romských populací a většina z nich je ve smyslu zvýšeného výskytu společná i
vzdáleným romským skupinám napříč Evropou.
O dalších možných zdravotních rizicích vyplývajících ze současné genetické
výbavy romských populací se zatím spíše jen spekuluje. Potvrzená dlouhodobá
praxe „efektů hrdla láhve“ v kombinaci s endogamií teoreticky mohly vést ke
zhoršeným předpokladům u současných Romů například ve vztahu ke
kardiovaskulárním nebo metabolickým onemocněním. Každopádně však lze již dnes s
jistotou říct, že pouhými rozdíly v genech nebude ani v budoucnu možné vysvětlit
více než malou část stávajících dramatických rozdílů v zdravotním stavu mezi
Romy a neromy (o rozdílech v kognitivních schopnostech již ani nemluvě: je
velice nepravděpodobné, že by zde mohla existovat jakákoli vrozená odlišnost v
danostech, pokud jde o schopnost poznáváni nebo učení se).
Jak naznačují již
průřezové epidemiologické studie, ze kterých se o existenci těchto rozdílů
přesněji dovídáme, a jak je tomu ostatně také v případě naprosté většiny již
prozkoumaných sociálních rozdílů v zdraví, tyto nerovnosti představují mnohem
spíše důsledky dramatických rozdílů v tom, čemu jsou romská a neromská těla
zvnějšku vystavována v průběhu celého života.
Přínos studie Comasova týmu ve vztahu k uvedeným klinickým specifikům spočívá na
jedné straně v tom, že potvrzuje předpokládané hypotézy o jejich vzniku a
rozšíření (dávný společný původ Romů a reprodukční izolovanost od neromů).
Zároveň ale také podtrhuje, že pokud mají být tato specifika do budoucna jakkoli
prakticky podchycena (prevence a terapie), bude nevyhnutné postupovat více
empiricky a interdisciplinárně, tj. vycházet spíše z dobré znalosti konkrétních
sociálních uspořádání a preferencí u samotných zainteresovaných Romů, než z
mimovolných analogií s jinými evropskými etniky (poměrně velká vnitřní sociální
různorodost u Romů prokazatelně tvarovala také genetické rozdíly).
Autor je antropolog, působí na LF Univerzity P. J. Šafárika
v Košicích
