Řekne-li se polovina devadesátých let, vybaví se mi jedna vzpomínka. Ve věku
mých pěti let, někdy v roce 1994, přijely do Brna kolotoče. Bylo tehdy
povinností všech rodičů, aby svoje děti vzali povozit, tak ani můj otec
nezaváhal a mě i mou nejlepší kamarádku Johanku vyvedl ven. Mezi všemi těmi
čistě devadesátkovými, kýčovitě vydesignovanými stroji jsme si vybraly létající
talíř.
Sotva se s námi vznesl kousek nad zem, poskytl se našim očím otřesný výjev.
Zpoza malé zídky na Moravském náměstí hbitě vyskočil malý kluk, rychle a zoufale
se rozhlédl a ještě zoufaleji se rozběhl uličkami mezi atrakcemi. Cikán. Za
malou chvíli se ze všech stran vynořilo několik dalších postav s holýma lebkama.
V rukou měli tyče a baseballové pálky, vzájemně se hecovali, povzbuzovali,
jako smečka se baví pronásledováním své mladší oběti. Z perspektivy talíře je
všechno jasné v jedné vteřině. Hrůza, strach a bezmoc, která se mě jímala, když
jsem musela toto pozorovat ze stupidní atrakce, zůstává po skoro dvaceti letech
nezměněná.
Pamatuju si, že nás můj otec tiskl k sobě, ale taky, že to bylo více méně k
ničemu. Poprvé v životě jsem se setkala s tím, že člověk chce ublížit druhému
člověku, nadto mladšímu a v přesile a ještě to dělá sám sobě pro radost. Z
rozmaru. Perspektiva pouťové atrakce v ten moment navždy prolomila perspektivu
dětského vnímání a nebylo třeba znát slovo rasismus, aby i pětileté dítě
pochopilo, co je to za hnus.
Když jsem pak v roce 2008 jako do dospělosti vstupující člověk viděla v
televizi záběry z dnes už legendární demonstrace v Janově, okamžitě jsem před
očima zase měla onen devadesátej čtvrtej. Nebudu tady popisovat další a další
akce, které se v průběhu několika let odehrály ani to, jakou roli v nich sehrála
většinová část společnosti zaklínající se slovem “slušný Čech", to ví dnes už
každý.
Sociální nepokoje tu od toho roku 2008 jsou latentně přítomné takřka bez
přestávky. Sládek sice vymizel, ale některé jeho rétorické figury (například tu
o příživnících) převzaly mainstreamové politické strany a záminkou pro
demonstraci oněch slušných lidí se může stát i úplně vymyšlený incident (jako
například ten v Břeclavi), média si na slově Rom zajišťují návštěvnost, na
závažnost zprávy nehledě.
Protiromské pochody se přejmenovaly na Pochody proti násilí (nebo pro
slušnost), a asi i proto si jejich účastnici nebojí vzít s sebou nějakou tu
mačetu, pálku nebo aspoň blbou dřevěnou tyč. Už se nekřičí „Cikáni do plynu“,
ale „Cikáni do práce“, nebo prostě jen staré dobré „černé svině“ a o dnu,
kterého jsme jako společnost dosáhly otevřenou nenávistí k čerstvě narozeným
dětem v kauze „paterčata“, se ani zmiňovat nechci.
Změnilo se ale hlavně ještě jedno. Zatímco v devadesátých letech tu byla
určitá skupina příslušníků řekněme „elit“, kteří odhodlaně a trvale vystupovali
proti projevům rasistické nenávisti a agrese v naší společnosti (mezi ně patřili
i mí rodiče, které za to dodnes obdivuju), dnes je na protirasistických
barikádách budete hledat velmi obtížně.
Ačkoliv už několikátý víkend proběhly takřka pokusy o pogromy na Romy (těžko
si představit, co by nastalo, kdyby na místě demonstrací nebyla policie), v
Duchcově i v Budějovicích provázené pouličními nepokoji, létajícími kameny nebo
hořícími popelnicemi a jinými otevřenými projevy rasové nenávisti, soudě podle
našich elit to vypadá, že stále palčivějším problémem je strach z návratu
komunistů k moci.
Samozřejmě. Každý má právo určit si, co je pro něj téma, a co naopak ne, a
podle toho vynakládat svou energii. Udržovat se ostražitým ve vztahu k minulosti
je důležité, ale neméně důležité je žít přítomností, zvlášť, je-li takto
kritická.
Těžko si dnes představit chápavý výraz ve tváři nezaměstnaného, dluhy
zkoušeného, frustrovného Čecha při snaze mu vysvětlit, že problémem dneška je
ztráta paměti ve vztahu ke komunistickým zločinům, také nárůsty preferencí KSČM
se nedají oné ztrátě paměti přisoudit úplně jednoznačně.
A při vší úctě k podobným aktivitám se obávám, že stejně tak by podobnou
výzvu nepochopil ani Rom, kterému týden co týden pod okny někdo hrozí de facto
smrtí jen pro jeho barvu kůže. Podle posledních událostí prostě už (hodně
dlouho) nejsme v situaci, kdy je adekvátní taktně mlčet. Je potřeba dát jasně
najevo nesouhlas s tím, že tu týden co týden (na internetu minutu co minutu)
jedna skupina obyvatel volá takřka po vyhlazení té druhé, často navíc za
hlasitého povzbuzování některých veřejných činitelů, jako je například poslanec
Otto Chaloupka.
Vyjádřit ohrožené straně, že má zastání nejen u obdivuhodných aktivistů,
kteří na full time job nasazují energii a čas na aktivní vyjádření podpory a
poskytnutí základní pomoci, ale že rasismus potažmo anticiganismus je něco, s
čím nesouhlasí nikdo, kdo opravdu rozumí podstatě slova „slušnost“.
Bez urážky, ale představa, že se vrátí komunismus nebo něco padesátým letům
podobné, je dost iluzorní. Zato prvních obětí „hněvu přizpůsobivých Čechů“ se
můžeme obávat každým dnem. V tomto kontextu mě smutně překvapuje, kolik ticha se
na toto téma rozprostírá z jindy tolik činorodých a všelijak ostražitých končin
našich veřejně aktivních osobností.
Protože jestliže se k mému dětství váže tak silně jedna vzpomínka na pouhé
pozorování pokusu o lynčování člověka člověkem, na co asi budou vzpomínat dnešní
romské děti?
Článek vyšel na
serveru Deník referendum.cz.
