romea - logo
26. července 2016 (úterý)
svátek má Anna
romano vodi - předplatné
Loading
rozšířené vyhledávaní

Christoph Leucht z divadla utlačovaných: Lidi lze nejlépe ovládat skrze strach

29.2.2016 12:34
Christoph Leucht, lektor divadla utlačovaných. Foto: Archiv Christopha Leuchta.
Christoph Leucht, lektor divadla utlačovaných. Foto: Archiv Christopha Leuchta.

Divadlo utlačovaných je v České republice poměrně nová, ale čím dál populárnější forma kreativní práce s různými komunitami. Je využitelné při zpracování genderového, menšinového, ale i například politického tématu. Berlínský lektor této divadelní metody Christoph Leucht v rozhovoru pro Romea.cz, který jsme vedli po jeho zážitcích s českým festivalem divadla utlačovaných DIVUFEST, popisuje zkušenosti se současným rozvojem této metody či s jejím praktickým dopadem v každodenním životě. Zároveň se věnuje aktuální situaci v Německu a politické manipulaci lidí.

Co pro vás znamená divadlo utlačovaných?
Pro mě je nejdůležitější být kreativní. Něco tvořit a je jedno, jestli to je divadlo, hudba, tanec nebo cokoli jiného. Myslím, že každý by měl mít šanci se nějak umělecky projevovat. Vytváření čehokoli z nás dělá svobodné lidi, díky tomu nejsme jen stroje, které poslouchají příkazy, ale jsme sami tvůrci.

Jak jste se k téhle specifické divadelní metodě dostal?
K divadlu fórum neboli divadlu utlačovaných jsem se dostal skrze takzvané pouliční divadlo, kterému jsem se dříve věnoval společně s různými menšími cirkusovými představeními pro školy. V roce 1993 jsme s mojí bývalou ženou dostali nabídku na vystoupení na festivalu v Polsku. Proto jsme dali dohromady skupinu lidí, kteří nacvičili představení, respektive jakýsi battle – 2 skupiny, které sobě navzájem předváděly, co dokážou. Já jsem si hrál na iluzionistu, který se dostává z řetězů. A právě s tímto představením jsme dva měsíce cestovali po Polsku ve vozech tažených koňmi, což bylo součástí celé performance. To tedy bylo moje první setkání s divadlem pro dospělé.

Kdo byli první „utlačovaní“, se kterými jsi pracoval?
Začal jsem se angažovat mezi mladými migranty v uprchlických táborech v Německu. V té samé době jsem se seznámil s jedním lektorem divadla utlačovaných Fritzem Letschem, kterému jsem nabídl, aby jel se mnou do jednoho z těch táborů a vyzkoušel tuhle divadelní metodu při práci s migranty. Bohužel, jakmile jsme tam přijeli, tak Fritz Letsch onemocněl a bylo mu špatně celé 3 týdny, které jsme na místě mohli strávit. Tak jsem musel to lektorování vzít na sebe. Vždycky mi poradil, jak mám co dělat, a já jsem to pak předával (ne)hercům v táboře. O něco málo později jsem se spojil s jednou romskou neziskovou organizací a dali jsme dohromady hereckou skupinu, se kterou jsme pak vystupovali po celém Německu. A nakonec jsem se na popud mojí partnerky Barbary Santos (současně asi nejrespektovanější lektorka divadla utlačovaných, bývalá žákyně zakladatele této divadelní formy Augusta Boala – pozn. red.) odstěhoval do kolébky divadla utlačovaných do Brazílie, kde jsem zůstal 5 let.

Myslíte si, že vrchol zájmu o divadlo utlačovaných byl již před pár lety nebo teprve nastane?
Přijde mi, že někde již vývoj divadla utlačovaných vrcholu dosáhl, ale teď se zase rozvíjí v nových zemích. U nás v Německu byla první velká vlna v 90. letech a teď se zase vrací. V roce 2010 jsme založili divadelní skupinu Kuringa a je o ní stále větší zájem. Minulý měsíc k nám přijela na kurz skupina z Ukrajiny, kterou vedl lektor z Čečenska. Netušil jsem, že i tam se hraje divadlo utlačovaných! Jednou jsem dokonce potkal lektorku divadla fórum z Egypta. Nebo v Jižní Americe dochází k boomu; v Argentině pravidelně pořádají festival divadla utlačovaných pro ženy, kam přijíždí okolo stovky žen z celého světa účastnit se workshopů a seminářů. Počty herců v jednotlivých skupinách také stoupají. Nakonec, když se tak nad tím zamyslím, musím říci, že je asi divadlo utlačovaných na vzestupu.

Věříte tomu, že ti utlačovaní, podle jejichž příběhů jsou konkrétní hry napsány, nebo diváci, kteří mají podobnou zkušenost jako hlavní protagonista, se opravdu nakonec zachovají jinak, když znovu dojde na stejnou situaci v reálném životě?
Je poměrně složité zhodnotit skutečný vliv této metody. Samozřejmě dochází k jistým tzv. soft outcomes (měkké výsledky – pozn. redakce). Věříme, že čímkoli projdeme, cokoli zažijeme, na nás má nějaký vliv, tudíž i divadelní představení, které uvidíme.

A ty konkrétní výsledky?
Jako příklad můžu uvést jednu historku, která se nám stala asi před dvěma lety při týdenním soustředění herecké skupiny Madalena. Během jednoho večera se několik účastnic rozhodlo jít ven do baru. Tamní ochranka je nejen odmítla pustit dovnitř, ale ještě k tomu jednu z těch žen napadla. Ženy sice zavolaly policii, ale majitelé klubu svalili vinu na ty ženy a nic se nevyřešilo. Druhý den jsme pokračovali v přípravách představení, ve kterém byla scéna, kdy se utlačovatel vysmívá hlavní hrdince. Výsměch je totiž jeden z nejčastějších způsobů útlaku. Během dne jsme o tom, co se stalo předchozí večer, samozřejmě mluvili a byli jsme hrozně naštvaní. Nakonec jsme se rozhodli, že tam společně zajdeme a zazpíváme jednu naši „bojovou“píseň. Stoupli jsme si venku před vchodem, utvořili kruh a zpívali. V tu chvíli za námi přišla ochranka, která se nás snažila vyhodit s odůvodněním, že blokujeme vstup. Nebyla to pravda, prostoru tam bylo dost, ale jim vadilo, že nevědí, co se děje. Jeden muž z ochranky, který byl také svědkem předchozího konfliktu, za námi přišel a začal se nám vysmívat. Díky tomu jsme se najednou ocitli v naší hře. Jedna z intervencí, kterou jsme zkoušeli, byla metoda vrácení výsměchu utlačovateli. Rozhodli jsme se to aplikovat i v této reálné situaci. Muže z ochranky jsme naprosto vyvedli z rovnováhy, což bylo prvním krokem ke změně našeho postavení v té situaci.

Může to takto fungovat i u neorganizované skupiny?
Umím si představit, že podobně to může být i s romskými ženami, které se byly podívat v Praze na DIVUFESTu na dvou představeních s romskou tématikou. Možná ne hned, ale časem si to v nějaké situaci vybaví. V Brazílii se dokonce rozhodli věnovat malinký kousek státního rozpočtu přímo na divadlo utlačovaných, protože zjistili, že se jedná o efektivní metodu, jejímž cílem není nutně dát konkrétní odpovědi, ale nabídnout různé možnosti, takže nevyvolává střety, ale rozvíjí dialog.  

Vaše aktuální divadelní hra se jmenuje Integration 2015. Ta představuje Německo jako zemi, která není k imigrantům přátelská a násilně je nutí k zařazení. Myslíte si, že to tak opravdu je? Zdá se mi, že v porovnání s mnoha dalšími státy by Německo mohlo jít příkladem ve vztahu k nově příchozím.
Pokud bych hru připravoval se syrskými uprchlíky, tak by byla asi jiná. A je pravda, že celkový diskurz Německa není nejhorší při porovnání s jinými zeměmi. Na druhou stranu například v okolí téměř všech hal, kde dočasně přespávají uprchlíci, dochází každodenně(!) k útokům neonacistů. Ne, že by všichni házeli zápalné lahve, ale přijdou, pokřikují nenávistná hesla a jasně ukazují, že imigranti nejsou vítáni. Pro mě je zarážející, že to je každodenní realita a umím si představit, jaké to musí být hrozné pro ty rodiny migrantů…

Ale to se jedná jen o malou skupinu lidí, není to obecný diskurz, ne?
Mnohem větší otázkou než vlastní přijímání uprchlíků je jejich následná integrace. Dlouhodobě se diskutuje, jestli je správný termín inkluze nebo termín integrace. Ve skutečnosti ale o to vůbec nejde, to jsou jen slova. Mělo by se řešit, jak by se v Německu mohl každý cítit stejně hodnotně. Němci si myslí, že Německo je jen jejich, z čehož vyplývá, že kdokoli nový přijde, nemá taková práva jako „původní“ Němec. Když přijde někdo nový, může se nám líbit, můžeme si říkat, že je zajímavě exotický. Vtipné je, že například pro Brazilce jsou Evropané exotičtí, dalo by se říci, že až pohádkoví nebo středověcí. Nikdo tam nemůže pochopit, že tady ještě máme království! Ale to pro nás exotika není, pro nás je exotika něco barevného. Záleží tedy pouze na úhlu pohledu. Většinou není těžké se do Německa dostat, ale obecný názor je, že když už tam žiješ a nejsi opravdový Němec, je to tvoje mínus, a tudíž máš méně pravomocí. My se v naší hře ptáme na to, proč to tak je a co s tím můžeme dělat. V Německu jsi vítaný, ale musíš akceptovat vše, co ti řekneme a kam tě umístíme. Samozřejmě to na první pohled dává smysl, že příchozí je jen host, ale na druhou stranu nemusí mít menší hodnotu, nemusí být v druhé řadě.

V popisu vaší hry pokládáte otázku „Co nechceme sdílet s nově příchozími?“. Co to tedy je, co nechceme sdílet?
Za prvé nechceme sdílet konkrétní věci. Lidé si například myslí, že můžou přijít o pracovní místa kvůli nově příchozím, ale všichni ekonomové se shodnou, že ve skutečnosti migranti navyšují průměrnou mzdu a jsou i z dalších důvodů pozitivním přínosem pro růst ekonomiky. Obecně ale nejde o konkrétní věci, které nechceme sdílet, ale o strach z přílišného uvolnění myšlení společnosti. Je jednodušší mít společnost, která přemýšlí pouze v několika kategoriích, protože s takovou společností se mnohem lépe manipuluje. Takové lidi můžeme ovládat například při volbách. Pro politiky je nutností vytvářet potřeby lidí, které pak mohou naplňovat, a díky tomu být voleni. Nemyslím si, že by většina politiků měla s uprchlíky problém, ale je to pro ně nejjednodušší cesta, jak získat vliv. Strach je skvělý nástroj, skrze který se dají lidé ovládat.

Přečteno: 583x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

divadlo utlačovaných, Migrace, Uprchlíci, Německo



HLAVNÍ ZPRÁVY

V ulici V. Volfa na českobudějovickém sídlišti Máj se 6. 7. 2013 kolem poledne shromáždilo několik desítek lidí, převážně Romů.

Jan Potměšil: Mýty kolem novely shromažďovacího zákona

22.7.2016 14:49
V nedávné době média informovala o novele shromažďovacího zákona a novinkách, které přináší. Například prý „nově“ bude moci rozpustit shromáždění „i policie“. Zazněla silná slova o omezování základního ústavního práva a nové nesvobodě. Jak je to ale doopravdy?
 celý článek

Emilie Sulejman Žigová

Emílie Žigová: Rétorika etnologa Zeleného v Lidových novinách připomíná nacistickou éru

22.7.2016 13:41
Před nedávnem jsem si v Lidových novinách přečetla článek Je na řadě genocida bělochů v Evropě? od etnologa Mnislava Zeleného. Text se zpočátku pokouší popsat pocity obyčejného člověka, který má strach a zároveň je naštvaný, že politici lidem neříkají pravdu a že narůstá nebezpečí teroristických útoků.
 celý článek

Dostupné na adrese: https://www.online.muni.cz/udalosti/7852-romove-potrebuji-vzory-a-ty-vyrostou-ve-skolach?utm_source=fb_muni&utm_medium=link&utm_campaign=facebook. Digitální knihovny fotografií MU pod CC BY 3.0 CZ, licenční podmínky jsou dostupné na adrese http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/legalcode

Jana Balážová: Romové potřebují vzory. A ty vyrostou ve školách

22.7.2016 10:30
Společné vzdělávání a začleňování dětí se znevýhodněním do normálních škol je dnes jedním z hlavních témat politických diskusí. Učitelé i politici poukazují na nepřipravenost koncepce i českého školství. Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity reaguje na inkluzi novou formou vzdělávání učitelů, které by je mělo na nové poměry připravit. Ale co ti, kteří jsou objektem inkluze?
 celý článek

Diskuse:

Každý diskutující musí dodržovat PRAVIDLA DISKUZE SERVERU Romea.cz. Moderátoři serveru Romea.cz si vyhrazují právo bez předchozího upozornění odstranit nevhodné příspěvky z diskuse na Romea.cz. Při opakovaném porušení pravidel mohou moderátoři diskutéra zablokovat.

Další články z rubriky







Romano voďi

Romano voďi 12/2013

..
romea - logo