Daniela Cincibusová: Zklamání je to nejhorší, co můžete dítěti ukázat

Žena se záviděníhodným zápalem, pěstounka, jejíž péčí prošlo 22 dětí, se dodnes věnuje práci s ohroženými dětmi. Pro časopis Romano voďi jsme si povídali s DANIELOU CINCIBUSOVOU (64).

Člověk si na tom může uvědomit, že osudy dětí z domovů se různí, že zdaleka ne všechny jsou

odebírané kvůli týrání nebo zanedbávání…

Ano, sama jsem měla holčičku, která byla sedmá v pořadí a rodiče jednoduše neměli dost

prostředků. Mnohé děti jsou skutečně odebírány pouze z důvodů sociální nouze. Já jsem ale

usilovala o děti, jejichž rodiče byli zbaveni rodičovských práv nebo se jich sami vzdali.

Všechny děti jsem tudíž měla v tzv. opatrovnictví, což byl tehdy platný institut. Mohla jsem

tedy za ně i rozhodovat. Adoptovaného jsem měla jen jednoho syna.

Jak jste to prakticky zvládali? Byli jste na to s bývalým manželem dva. Měli jste nějakou

asistenci?

Manžel byl oficiálně pěstoun, jenomže nevařil a já jsem tehdy učila v Kutné hoře. Takže jsem

si vždycky předvařovala obědy. Manžel byl toho názoru, že správná matka má podávat oběd

na stůl.

Ve vašem případě možná spíš na stoly…

Ano, měli jsme takový neskutečně dlouhý stůl… byl to pro mě tenkrát velký záhul. Ale ačkoli

našima rukama „prošlo“ celkem 22 dětí, neměli jsme je pochopitelně všechny najednou. Na

Moravě jsem jich nechala 6, ty už byly dospělé, za druhým manželem, panem Cincibusem do

Čáslavi, jsem přišla se třemi. Všichni naráz jsme se sešli jenom na svatbách a podobných

oslavách, jinak je to samozřejmě prakticky nemožné. Pro mě bylo nejhorší, když už tam byla i

vnoučata, na Mikuláše, na Vánoce a podobně, když si na to vzpomenu, na tyhlety krásný

hrůzy… Balit, schovávat a zamykat dárky jsem musela začít už někdy v září. (Směje se.)