Šokující video, na kterém šikanují sociální pracovnice s policií romskou rodinu, podněcuje k otázkám. Jaký je vlastně smysl a význam sociální práce v současnosti? Je etický kodex sociální práce jen cár papíru?
Je to takřka pět let, co Litvínov zavedl politiku nulové tolerance. Předcházela tomu událost 17. listopadu roku 2008, na kterou neonacisté dodnes nostalgicky vzpomínají jako na „bitvu o Janov“. Její epičnost rozbila až realita současných dní, kdy ji překonaly červnové pokusy o pogrom v Duchcově a stále neskončená řada dalších anticiganistických akcí.
Nulová tolerance zavedená krátce po největších násilnostech jako by říkala – nemlaťte nám naše Romy, nechte město, ať se o ně postará samo. Tedy samozřejmě ne o Romy, ale o nepřizpůsobivé, tuto zvláštní kastu, která jakoby se náhle vynořila odněkud z temných hlubin země, aby způsobila všeobecný rozpad slušné společnosti, špatnou úrodu a snad i finanční krizi.
Po necelých pěti letech se v Litvínově stále nulově toleruje. Samozřejmě, hlavně na sídlišti Janov. Díky péči policie zde nikdo neprovozuje tak pokleslé činnosti jako posedávání na schodech, obrubnících či dokonce trávnících. A pokud snad ano, pokuta ho nemine. Je totiž nutné nulově tolerovat. Je nutná přísnost, nic jiného nefunguje. A kdo tvrdí něco jiného, je lhář, podvodník a co možná nejhoršího – (pseudo)humanista.
Snad aby město oslavilo nastávající pětileté výročí, rozhodlo se dát svým občanům dárek. Malou ukázku toho, jak se dá hezky zatočit s problémovými rodinami. Jenže si tím samo na problém zadělalo. Co se mohlo zdát novinářům z e-mostecka jako pěkné došlápnutí „sociálky“ a strážníků na problémové občany nakonec dopadlo na aktéry samotné.
Je zvláštní sledovat dění, které se odehrává v těch pouhých čtyřech minutách. Chce to silný žaludek, jistě. Sociální pracovnice se hbitě pohybují ode dveří ke dveřím, tváří se zmateně a překvapeně, že někdo není v osm hodin večer doma. Paní prý šla za kamarádkami. Zdvižená obočí. Za kamarádkami? Těžko říct, jak děsivé scénáře si pod tou větou představují.
To hlavní nás ale teprve čeká. Zvuková kvalita je mizerná a tak můžeme spíše hádat, jak moc dobrovolně pustila poslední navštívená paní sociální pracovnice a jejich policejní doprovod k sobě do bytu. Co si do bytu ale nepustila zcela jistě, a její manžel to dává velmi výrazně najevo, je kamera. Kamera jako stvořená pro nulovou toleranci.
Netoleruje jasné přání nebýt natáčen, zaznamenává obličeje účastníků „kontroly“, problém pro ní není ani to, že jí před čočkou probíhají děti. Je stejná, jako bývají městské vyhlášky o nulové toleranci. Nerespektuje zákon, nerespektuje lidskou důstojnost. Jejím okem pak můžeme vidět jedno noční drama.
Muže, který se nehodlá podrobit testu, zda „požil“, sociální pracovnici, která mění briskně svůj medový hlas na tiše výhružný, „to se vám může stát,“ (že vám odebereme děti). Co na tom, že děti stojí hned vedle a vše slyší, leckterá pracovnice OSPODu si v tu chvíli možná v šoku z tak brutálního porušení všech základních pravidel prokousla jazyk, ale kamera, ta točí dál. Zaznamenává křik ženy, které zrovna oznámili, co jí možná čeká, snímá vyděšené děti. Vše je pro ni stejné. Stejný je v tu chvíli i policista, který jasně oznamuje, kdo hrotí problémy.
On to není. Jak by také mohl. Za vše může ten křik. Kdo má co křičet ve svém vlastním bytě jen proto, že mu do něj vstoupí pár lidí, kteří se zmíní, že by již brzy nemusel mít děti. Rodiče se snaží bránit. Nákup? Peníze? Nulová tolerance. „Tohle vidět nechci.“ Tak co vlastně chcete vidět? Asi nic. Jde. Nashledanou. A kamera vypíná. Možná i ona má dost.
Viděli jsme, co nasnímala kamera. Co jsme neviděli, je kontext. Není jasné, proč kontrolovali zrovna ty, které kontrolovali. Není jasné, na základě čeho si rodiny vybírali, není jasné skoro nic. Do celé věci se již vložilo několik právníků, kteří ji rozebírají ze všech stran. A je to jen dobře, je třeba jít dál a zjišťovat víc. A pokud to bude nutné – a to asi bude – tak i podávat stížnosti, hnát to výš, hnát to nejvýš.
Ale zatím vidíme jen to, co nám ukázala kamera. Třeba že už ona sama na tom místě je zásadní problém. Také to, že sociální pracovnice očividně nezná základní metody své práce a na místě se pohybuje s ladností příslovečného slona v porcelánu. Etický kodex sociálního pracovníka možná četla kdysi na škole, ale za příliš důležitý ho asi nepovažuje. Namátkou cituji:
„Sociální práce je založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti… Sociální pracovník jedná tak, aby chránil důstojnost a lidská práva svých klientů… Chrání klientovo právo na soukromí a důvěrnost jeho sdělení.“
Jen slova. Etika se v dobách nulové tolerance nepěstuje. A přitom zrovna dnes je potřeba více než kdy jindy. Sociální práce se v dnešní době opravdu nedělá jednoduše. Obzvláště, pokud jí ještě chcete dělat dobře. Sociální pracovník je pro veřejnost tak trochu seriálová postava. Paní s drdůlkem, brýlemi a přísným pohledem. Možná do ní jednou i paní z videa doroste. Ale možná je trochu jiný případ.
Možná je jednou z těch sociálních pracovnic semletých dilematy a konfliktními zájmy, kterým dnes musíme čelit. Můžeme jí vidět trochu jako pohádkovou ježibabu, ale možná je pouze unavená a zničená z věčného vysvětlování politickému vedení města, že to co po nich chtějí, není sociální práce. Možná. Možná by si měla najít jinou práci. Možná by chtěla. Možná. Možná ne.
Dnešní doba není pro sociální práci příznivá. Držet se etického kodexu jako majáku, je už skoro nemožné. Hodnoty demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti, respekt k jedinečnosti každého člověka bez ohledu na jeho původ, etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, pohlaví, rodinný stav, zdravotní stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci, náboženské a politické přesvědčení a bez ohledu na to, jak se podílí na životě celé společnosti. To mají být naše základy.
Právo i povinnost upozorňovat širokou veřejnost a příslušné orgány na případy porušování zákonů a oprávněných zájmů občanů. Zasazovat se o zlepšení sociálních podmínek a zvyšování sociální spravedlnosti, upozorňovat na možnost spravedlivějšího rozdílení společenských zdrojů a potřebu zajistit přístup k těmto zdrojům těm, kteří to potřebují! To jsou některé z našich povinností.
Hodí se to do dnešní doby? Do doby nulové tolerance? Ano, hodí. Dokonce bych řekl, že více než kdy jindy. Ale je třeba, aby se samotní sociální pracovníci začali ozývat. Kde jsou? Znám mnoho vynikajících lidí z oboru. Proč nemluví? O demokracii, o spravedlnosti, o respektu.
Proč se necháváme zavalovat horami nesmyslných papírů, žádostmi o granty, starostmi, jak vyjít s výplatou a nenajdeme si alespoň jednou za čas chvíli na to pořádně si zakřičet – zvyšte sociální spravedlnost!? Nebo cokoliv jiného, co považujeme za důležité. Jděte do háje s rasismem, by se dnes hodilo obzvláště.
Protože tohle má být sociální práce. Složitá profese plná dilemat, nejistot, nejasností a často i omylů. Ale stojící na jasných etických základech. Chci věřit, že se jen trochu stydíme. Chci věřit, že těch dobrých sociálních pracovníků je většina.
Doba si žádá řešit nová dilemata. Jedním z největších je dnes, na čí straně jsme. Jsme nástroji nulových tolerancí, nebo demokratických ideálů? Může to být v souladu? Nemyslím. Co myslíte vy? Pojďme se o tom bavit, sociální pracovníci. Vyjděme ze svých bezpečných kanceláří nebo do nich naopak na chvíli zajděme a pojďme diskutovat o tom, co je vlastně naším úkolem v neoliberální realitě.
Svět kolem nás se tím zabývá už dlouho. A pokud se tím nebudeme zabývat my, udělá to někdo za nás. Zatím ještě občas máme možnost volit. Využijme i takových případů jako je výše zmíněná ukázka velmi špatné praxe z Litvínova a začněme se ptát, k čemu dnes jsme, čím můžeme přispět.
Sociální práce tiše přežívá mimo zájem společnosti, ale mrtvá rozhodně není. Je všude. A rozhodně je důležitější než kdy jindy, abychom se drželi její etiky. Protože by se také mohlo stát, že se opravdu svět jednou stane tichým místem, kde mezi domy nepokřikují rozjívené děti, kde jsou opilci bezpečně internováni daleko od vašich obydlí, kde na lavičkách nikdo nesedí a sídlišti se nese to ticho, které si někteří lidé tak moc přáli.
A někdo jednou přijde z práce a do toho ticha si otevře láhev s pivem. A zvuk lupnutí rozezní ztichlé sídliště, zaburácí mezi domy a pak si pro něj přijdou a seberou mu děti, protože před nimi pije. Zatím se nemusíte bát, tohle vám opravdu ani zdaleka nehrozí.
