romea - logo
16. listopadu 2018 (pátek)
svátek má Otmar
Loading
rozšířené vyhledávaní

David Tišer: Svět se pro to, že máte homosexuální dítě, nezboří

26.9.2018 11:15
David Tišer (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)
David Tišer (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

David Tišer byl jedním z prvních Romů, který otevřeně přiznal, že je gay. Dnes říká, že kdyby ho jeho rodina po jeho coming outu nepodpořila, nemohl by být tam, kde je dnes.

Kde se vzalo, že se o homosexuálech mluví jako o „čtyřprocentních“?

Tak to se vůbec poprvé objevilo ve studii Sexuální chování muže v roce 1948, kde autoři Alfred C. Kinsey, Wardell B. Pomeroy a Clyde E. Marti zjistili, že 4 % mužů v populaci vykazují trvale převažující homosexuální chování.

Bc. David Tišer (1984) je romista, režisér, lektor a vůbec první LGBT romský aktivista v ČR. Absolvoval romistiku FF UK. Byl členem Rady vlády pro záležitosti romské menšiny, v současné době je členem Výboru pro práva sexuálních menšin Rady vlády pro lidská práva. Napsal scénář k hranému dokumentu „Roma boys – Příběh lásky“ (2009) na motivy skutečných událostí. Ve hře Národního divadla „Můj soused, můj nepřítel“ ztvárnil jednu z hlavních rolí, za niž byl nominován na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku 2011. Před pěti lety založil spolek ARA ART, který se věnuje umělecké metodě „divadlo utlačovaných“, výstavám romských umělců nebo pořádání pražských oslav MDR. V říjnu převezme z rukou primátora města Brna Cenu Muzea romské kultury.

Davide, kdy jste přišel na to, že dáváte přednost mužům před ženami?

To už nedokážu říct s přesností, ale určitě v pubertě. Ale dodnes vím, jak jsem se cítil. Nenáviděl jsem se, a dokonce jsem se přistihl, že sám sebe za to proklínám. A to se nebavíme o týdnech nebo měsících, ale letech. Pocity, které jsem zažíval, byly především kvůli lidem, kteří dodnes na homosexualitu nadávají. Kdyby společnost homosexualitu neřešila takovým odmítavým způsobem, pak bych se ani já a mnoho dalších lidí nemusel takhle cítit.

Kdo se jako první dozvěděl o vaší orientaci?

Můj kamarád Michal. Tehdy mi bylo tuším dvacet let. Do té doby o tom neměl nikdo ponětí. Mám mnoho kamarádek, které k nám jezdily a o kterých si má rodina myslela, že s nimi chodím. Já to pochopitelně nevyvracel. U nás Romů je výhoda, že na veřejnosti, před rodinou a kamarády neprojevujeme žádnou náklonnost nebo něžnosti ke svému partnerovi. Dost mi to nahrávalo. V romské rodině to na první dobrou nejde jen tak rozklíčovat.

A když to prasklo?

Zrovna jsem dotočil polohraný dokument Romaboyz, úryvek z něj se odvysílal v České televizi v rámci medailonku pro tehdy ještě Gypsy Spirit, a takhle jednoduše se to moje rodina dozvěděla. Představa, že budu muset každého z rodiny obcházet a vysvětlovat mu, jak to vlastně mám, byla šílená. Pak jsem na nějakou dobu odjel do zahraničí. Ale máma to věděla už dřív, dodnes si pamatuji, že stála u plotny a smažila řízky. Oproti tomu táta se to dozvěděl od někoho cizího. Tehdy plakal. Ale plakal proto, že dnešní společnost je tak pokřivená a že jsem mu to neřekl já sám. Nenabyl jsem z něho dojmu, že by mě on, vlastní táta, odsuzoval a přestal milovat jenom proto, že jsem gay. Táta je chlap, opravdový chlap, který nepochybuje o svojí sexualitě, nemá žádné mindráky a frustrace. Když říká, že své děti miluje, tak je miluje opravdu se vším všudy. A takových chlapů a tátů je na světě skutečně poskrovnu.

Není to tak dávno, co se schválilo registrované partnerství, dnes se mluví o uzavírání sňatků mezi páry stejného pohlaví. Má to veřejnost vnímat tak, že registrované partnerství už vám nestačí?

Nejde o to, zda stačí, nebo nestačí. Každý člověk má mít právo, stejně jako ho mají i ostatní, využít možnosti vzít si svého partnera se vším, co k tomu náleží. Dříve v minulosti bylo například normou, že to, co směla majorita, nesměli Romové nebo Afroameričané. Když to přirovnám ke dnešku, tak by přeci nebylo fér, aby do manželství směli vstupovat jenom lidé z majority, a Romové by nemohli – těm by bylo povoleno něco speciálního, třeba registrované partnerství, které je ke všemu velmi okleštěné. Právo na dědictví nebo vdovský a sirotčí důchod není přeci nic nepochopitelného, co by někoho mělo urážet. Doba jde kupředu a není důvod k tomu, aby lidé, kteří spolu žijí, nesměli využít stejného práva, jako se dostává většině lidí jenom proto, že milují někoho, kdo je stejného pohlaví.

Nezmeškejte ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si své předplatné časopisu Romano voďi na www.romanovodi.cz

Jak všeobecně, pokud se to tak dá říct, Romové na homosexualitu reagují? Změnilo se něco ve vnímání homosexuality za posledních dejme tomu deset let?

Pokud se budeme bavit o posledních deseti letech, tak tam je samozřejmě viditelný progres. Plánujeme na toto téma i výzkum. Pokud máme v Čechách reklamy, v nichž vystupují dva muži nebo dvě ženy, homosexualita je zobrazena v seriálech nebo třeba i v mainstreamu čteme o známé gay osobnosti, tak to samozřejmě musí ovlivnit i nás Romy, protože i my sledujeme média a jsme konzumenti různých televizních produktů. A není ani raritou, že mladí Romové mají ve svém okolí nebo v partě gaye nebo lesbičku. Samozřejmě ne všichni, znám mnoho mladých Romů a lidí obecně, kteří se zasekli a měli by žít ve středověku, ale nevyšlo jim to a musí s námi žít v jednadvacátém století.

Jak moc je těžké žít jako gay na malém městě nebo v romském ghettu?

Ani v Praze to neznamená, že se žije blaze. Jde především o rodinu a komunitu lidí v bezprostřední blízkosti a jak ten blízký k sexualitě přistupuje. Nás přeci nezajímá celé město, nás zajímají naši nejbližší, ti potom stojí při vás a vytvářejí pohodu. Pak je jedno, kde člověk žije. Z příběhů z naší poradny Řeknu.to, kam se na nás lidi chodí obracet, vyvozuju, že je to pro některé opravdu těžké. Už jsme měli i případy, kdy rodina z Prahy dávala romskému gayovi jíst z jiného nádobí, protože se jim zdál být nečistý. Nikdo mu fyzicky neubližoval, nenadával, ale vlastně mu tímhle způsobem dávali najevo, že jej dostatečně nepřijali. Jiný lesbický pár si musí, když přijde na návštěvu do konkrétní rodiny, s sebou nosit vlastní hrnek na kávu. Na druhou stranu znám spousty gay a lesbických párů, kteří žijí v sociálně vyloučených lokalitách a v romských osadách a nezažívají, že by se někdo štítil používat s nimi stejné nádobí nebo že by ho po jejich návštěvě vyhazoval. I z toho, že tento zvyk už nefunguje na sto procent, můžeme usuzovat, že se romská společnost postupně otevírá po generace tabuizovanému tématu.

Majoritní společnost lesbičky celkově vnímá lépe než gaye, nabyl jste během své práce s romskou LGBT komunitou stejného závěru?

Tady je to hodně podobné. Trošku to má co dočinění i se sexuálnem. U mužů je představa dvou žen lákavější, zatímco u žen představa dvou mužů úplně nefunguje. Ale samozřejmě se vždycky dozvíte příběh, který vás zase vrací zpět. Třeba jedna z našich klientek se nám svěřila, že po svém coming outu ji nezbila jenom máma, ale mlátily ji i všechny tety a bylo jedno kde – u lékaře, venku, prostě všude. Kdo ji potkal, ten ji zmydlil. Nakonec zůstala s mužem, má s ním dítě a mluví o tom, že je vyléčená. Ten člověk se tak moc zalekl reakce příbuzných, že je to ve finále velmi smutný příběh. Se strachem z exkomunikace z rodiny se ostatně setkáváme často. Bohužel je provázena i násilím. Podle našich zkušeností se na tom podílí i to, jak moc je rodina tradiční nebo zda žijí v izolaci, třeba v ghettu. Rodina, která žije v čistě romském okolí, je závislá daleko více na tom, co si jiné rodiny myslí. Jiné to je potom u rodin, které žijí v lokalitě, kde se Romové tolik nekoncentrují. Teď zrovna řešíme případy exkomunikovaných gayů nebo lesbiček, kteří celý život žijí s rodinou a najednou jsou bez rodiny, přátel, bydlení a práce, protože se museli odstěhovat do jiného města. A právě jim se budeme snažit, pokud se nám povede sehnat prostředky, zajistit chráněné bydlení.

Jak moc bylo složité se tzv. nasíťovat na romskou LGBT komunitu?

Trvalo mi šest let, než jsem založil organizaci ARA ART. Musel tomu pochopitelně předcházet můj veřejný coming out. Několik let jsem psal na různá fóra, setkával jsem se s nimi osobně a získával si jejich důvěru. Dnes už naše poradna Řeknu.to působí dva roky ve čtyřech krajích, ale služby mohou využít klienti z celé republiky. Máme stovky kontaktů, dokonce i na seniory, kteří jsou nepřiznaní, žijí v manželství, jsou už dokonce prarodiči, ale celý život nenašli odvahu něco ve svém životě změnit.

Vaše maminka se také zapojila do osvěty romské LGBT komunity – byla konzultantem pro rodiče v poradně Řeknu.to. To jste asi nepředpokládal?

Ani nevíte, jak moc jsem vděčný za své rodiče. To je ta láska k dítěti. Moji mámu štvala omezenost, zřídit poradnu byl vlastně její nápad, věděla, že potřebuju hetero mámu, která bude jiným rodičům říkat, že se svět nezbořil jenom proto, že jejich dítě je homosexuální. Věděla, že rodiče potřebují mít někoho, kdo jim pomůže se přes to přenést. I rodič potřebuje čas vypořádat se s novou situací. Postupně se k nám připojili další rodiče, nejen ženy, máme v týmu i otce.

Značná část veřejnosti otevřeně odsuzuje adopci homosexuálními páry. Přijde jim, že nikdo nemá mít něco jako právo na dítě. Jak to celé vnímáte vy?

Chci adoptovat, aspoň čtyři děti. Rozhodně si nemyslím, že budou strádat po citové nebo materiální stránce. Je vždy lepší, když děti vyrůstají v milující rodině než v ústavní péči.

Dnes není výjimkou, že homosexuální páry vychovávají dítě, přesto se objevují argumenty, že při takové výchově bude dětem chybět ženský nebo mužský element...

Kolik známe svobodných matek, jejichž děti mají otce, ale ti se o ně nezajímají? A kolik jich známe, které nemají nikoho, nemají rodiče ani sourozence? Takže tenhle argument u mě neobstojí. Pokud budu mluvit o sobě, mám maminku, sestry, tety, babičku a spoustu žen kolem sebe, takže nemám pocit, že by v mé rodině chyběl ženský element. Proč se nikdo nezeptá dětí LGBT párů, kteří vyrůstají v takových rodinách, jestli tam bylo něco špatně? Nemáme jeden jediný případ a argument, kterým bychom mohli proti takové výchově mávat. A když si sami upřímně položíme otázku, kde by nám bylo lépe, zda v rodině, kde nás budou milovat, nebo v dětském domově, kde nás bude žít padesát a kde se budeme předhánět, aby si nás vůbec někdo všiml, tak jaká bude odpověď? Ještě jako středoškolák jsem prošel stáží v dětském domově a to bylo něco šíleného. Dětem chybělo obyčejné pohlazení, projev osobního zájmu, za to by v tu chvíli daly cokoliv.

Nezmeškejte ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si své předplatné časopisu Romano voďi na www.romanovodi.cz

Několikrát zaznělo, že romská LGBT komunita čelí vícečetné diskriminaci nejen kvůli tomu, že jsou homosexuálové, ale i proto, že jsou Romové. Jak se dnes z vašeho pohledu Romové dívají na sexuální menšiny?

Minulý rok měli někteří romští lidskoprávní aktivisti na sociálních sítích problém s naší orientací, a nešlo jen o starší generaci. Všeobecně jim vadily sexuální menšiny. Spustili kolem toho takovou vlnu nenávisti, která trvala týdny a týdny, že dodnes nevěřím, že vedou šťastný a spokojený život a že se jim večer dobře spí (usmívá se). Ale i v gay komunitě existují stereotypy a předsudky zaměřené na etnický původ. To je věc, která vás opravdu překvapuje, protože si uvědomíte, že zvlášť v dnešní době by měly menšiny držet spolu. Během druhé světové války by nikdo nerozlišoval, kdo je gay, lesba, transsexuál nebo romská aktivistka, do plynu bychom šli všichni.

V čem je romská LGBT komunita vlastně jiná než ta česká?

Ještě nejsme tak daleko, zatímco v Čechách se o homosexualitě začalo mluvit hned po revoluci, u Romů tomu tak nebylo. Začalo to vlastně až s ARA ART. I díky naší organizaci a osvětě je homosexualita u Romů přijímána lépe než v minulosti. Pravda, menší problém s tím má mladší generace než ta starší, ale podle mých zkušeností se na obou stranách stále najde něco, co vás překvapí. Potkáte mladého člověka se středověkými názory, a pak za vámi na Prague Pride dojde skupinka romských seniorů, kteří vás přijdou jen tak podpořit. Tři roky jsme na téhle akci měli vlastní program, kromě alegorického vozu v průvodu jsme pořádali přednášky o romské LGBT komunitě, různé komponované večery, módní přehlídku umělce Pavla Berkyho nebo jsme měli vlastní stage na Letné, kde se vystřídala celá řada romských a českých umělců.

Řada homofobů tvrdí, že je homosexualita in a moderní, ale to není vůbec pravda. Doba je otevřenější, dnes máme patnáctileté romské kluky a holky vyoutované, dřív by se o tom nikomu ani nesnilo. My nepotřebujeme projekty, my potřebujeme společnost, kde lidé budou žít otevřeně a bez předsudků. Společnost, kde se homosexualita bere zcela přirozeně, a ne jako něco, za co se má střílet.

Romové vás znají jako aktivistu, pedagoga, přiznaného gaye, divadelního umělce a pořadatelé oslav Mezinárodního dne Romů. Do povědomí jste se ale dostal i jako kandidát do poslanecké sněmovny za Stranu Zelených. Převažují u vás politické ambice nad těmi uměleckými?

Politika byla další logický krok od aktivizmu. Člověk má v politice prostor něco změnit. Nicméně aktivizmus a umění neodděluji. Ostatně je na to i nový termín artivizmus, takže cokoliv, co dělám, a to i galavečer k Mezinárodnímu dni Romů, který je ryze umělecká záležitost, tak je to zároveň i aktivizmus. Všechny naše akce mají sociální přesah.

Už více jak deset let přednášíte pedagogům a sociálním pracovníkům o romské kultuře. S jakými předsudky se nejčastěji setkáváte?

I mezi pedagogy se setkávám s předsudky, a to i přesto, že působí na základkách, kam chodí mnoho romských žáků. Problém ale je, že vůbec neznají romskou kulturu. Předsudky panují různé, nejčastěji, že nepracujeme, žijeme ze sociálních dávek, vybydlujeme domy nebo že si pořizujeme děti kvůli dávkám. Zaznívají i hoaxy, že máme zadarmo léky nebo jízdné v MHD. Ale co mě překvapilo, že si pořád ještě někdo může myslet, že incest je u Romů norma. Díky bohu, že si během mé přednášky na spousty věcí pedagogové odpovědí sami a některých předsudků a hoaxů se dokážou zbavit.

ARA ART má ale širší pole působnosti, věnujete se LGBT otázce, pořádáte Mezinárodní den Romů, věnujete se ale i divadelnímu umění...

Divadlo mě odjakživa bavilo. Máme na kontě už čtyři autorské inscenace, tou první byla Guľi daj, kterou jsme hráli déle než dva roky po celé ČR. Guľi daj je prototypem zmiňovaného artivizmu, kde se umění pojí s aktivizmem. Hra je jakousi reakcí na rasové vraždy Romů a progromy. Guľi daj byla těžká co do obsahu. Vymýšleli jsme slovo od slova, ale co se týče techniky, tak je nejsložitější naše poslední hra A zase jsme spali pindral. Součásti hry je i akrobatická šála. Herečku Martu Balážovou jsme poslali na kurz akrobatické šály a pak týdny objevovali, co všechno se na ní dá udělat.

Na Slovensku se osmý duben vysílá v televizi, proč se podle vás dosud nepodařilo Mezinárodní den Romů dostat do české veřejnoprávní televize?

Akce jsou každoročně po celé republice, ale jsou spíš komunitního charakteru. My jsme nechtěli jít touhle cestou, usilovali jsme o to dát osmému dubnu punc slavnostnosti, a to se nám myslím během čtyř let, co galavečer pořádáme, povedlo. S Českou televizí komunikujeme od počátku a jejich argument je stále stejný – vysílají festival Khamoro a Roma Spirit. My se ovšem nevzdáváme a budeme i nadále s Českou televizí vyjednávat. Třeba nám to vyjde příští rok, držte nám palce.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.

Rena Horvátová, Foto: Petr Zewlakk Vrabec
Přečteno: 4792x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

RV 7-8/2018, Rozhovory, Osobnosti, David Tišer



HLAVNÍ ZPRÁVY

17. listopadu proběhne demonstrace proti Zemanovým xenofobním výrokům (Foto: Facebook události Jdeme do toho! Me Džav a So Tumen Avena?)

17. listopadu se v Praze uskuteční protestní akce proti Zemanovým výrokům na adresu Romů a dalších menšin

13.11.2018 10:57
V sobotu 17. listopadu 2018 se od 13 hodin na Hradčanském náměstí před Pražským hradem u sochy T.G. Masaryka uskuteční protestní setkání s názvem Jdeme do toho! Me Džav a So Tumen Avena? Účastníci na něm chtějí vyjádřit nesouhlas s vystupováním prezidenta Miloše Zemana a jeho manipulativními výroky na adresu Romů. Akci inicioval Miroslav Rusenko z Romské demokratické strany (RDS). Průběh demonstrace bude vysílat živě ROMEA TV.
 celý článek

Tomio Okamura a koncentrační tábor v Letech u Písku (Koláž: Romea.cz)

Městské státní zastupitelství přezkoumá rozhodnutí policie v kauze výroků Okamury a Roznera o táboře v Letech u Písku

13.11.2018 0:34
Výroky předsedy SPD Tomia Okamury a poslance stejné strany Miloslava Roznera o táboře v Letech u Písku se bude zabývat Městské státní zastupitelství v Praze. Jak již dříve informoval server Romea.cz a další média policie případ odložila s tím, že k trestnému činu nedošlo. Rozhodnutí policie ještě přezkoumá Městské státní zastupitelství. České televizi to minulý týden potvrdil mluvčí městského státního zastupitelství Aleš Cimbala. 
 celý článek

--ilustrační foto--

Slovensko má 39 romských starostů a 2 starostky Romky. Je to více než v minulých volbách

12.11.2018 21:59
V sobotu proběhly na Slovensku volby starostů a místních zastupitelů. Na rozdíl od Česka si Slováci volí přímo i své starosty. Mnoho Romů vnímá tyto volby jako příležitost chopit věci veřejné do vlastních rukou, často s úspěchem. Již brzy do funkcí nastoupí 39 nových nebo znovuzvolených romských starostů a dvě romské starostky.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo