romea - logo
21. listopadu 2019 (čtvrtek)
svátek má Albert
Loading
rozšířené vyhledávaní

Dežko píše Ježíškovi - vánoční povídka

Vsetín, 24.12.2013 10:30, (ROMEA)
Daniela Cincibusová (vpravo) během pietního aktu v Letech u Písku.  (Foto: František Kostlán)
Daniela Cincibusová (vpravo) během pietního aktu v Letech u Písku. (Foto: František Kostlán)

„Tak milé děti, teď vám rozdám papíry a napíšete Ježíškovi, co byste si přáli k vánocům,“ řekla dětem ze čtvrté třídy paní učitelka Základní školy v jednom městečku na Východním Slovensku. Ve třídě je útulno, ale venku fičí studený vítr, který v minulých dnech přivál bílé duchny sněhu, do nichž se sice pěkně skáče, ale sněhuláka z něho nepostavíš. Dežko sedí u okna, pozoruje jemné sněhové vločky prašanu a usilovně přemýšlí, co by měl do dopisu pro Ježíška napsat. Ví sice, že Ježíšek dárky nenosí, že dárky kupují rodiče, přesto tu hru na Ježíška hraje společně s ostatními. Sedí sám v lavici. Ostatní sedí po dvojicích, jenom on vedle sebe nemá žádného spolužáka.

Odvrátil pohled od okna a rozhlíží se po třídě. Ve většině lavic mají spolužáci hlavy u sebe a šeptem se radí. Dežkovi je najednou smutno. Proč tu nemůže mít také kamaráda? „Jo, kdybych tak mohl chodit s ostatními kamarády z osady do speciální školy! To by bylo hned veseleji.“ Tady se cítí sám, opuštěný. Stěžoval si rodičům i babičce, ale ti zůstali ve svém rozhodnutí, aby chodil do „normální“ základní školy neoblomní a nedali na jeho stesky. „Musíš vydržet,“ řekla mu babička. „Vzpomeň si na své rodiče.. Nemají ani výuční listy a proto nemůžou najít žádnou práci. Podívej se, jak jsme chudí. Nemáme žádné peníze. Musíme bydlet v takové chatrči.“ Na ta všechna slova teď Dežko vzpomíná. „Babička má asi pravdu. Budu to muset vydržet.“ V kheru jich bydlí strašně moc. Táta s mámou, babička a šest dětí. Když večer zalehnou ke spánku, je plná podlaha spících lidí.

„Už vím, co si mám přát! Chci postel. Pořádnou postel, ve které budu spát sám. Už mě bráškové nebudou v noci okopávat. Jsou tak neklidní, pořád se převracejí, vrtí a já pak nemůžu spát.“ Vzal si pastelky, namaloval na papír postel a pod ní napsal: „Milý Ježíšku, moc tě prosím, chtěl bych dostat jako dárek postel. Nemusí být velká, stačí menší, já bych se v ní skrčil. Velká se nám do pokoje stejně nevejde. Moc bych si přál spát sám v posteli. Děkuji ti, Ježíšku. Slibuji, že se budu dobře učit a pak budu učitelem a budu učit děti z naší osady. Tvůj Dežo Čureja.“ Stále znovu si pročítal svůj dopis. Už mu ani nevadilo, že vlastně na Ježíška nevěří, že by nosil dárky, už mu nevadilo, že ve třídě nemá žádného kamaráda. Teď tu seděl a s otevřenýma očima snil o tom, jaké to bude krásné, až bude mít svou vlastní postel. Pod matraci si schová svůj deníček, kam si zapisuje své denní příhody. Schová si tam i malou kudličku, co dostal od babičky k narozeninám. Jeho bráškové a sestřičky mu pořád něco berou.

„Už jsi hotový, Dežko? Nějak rychle,“ slyší za sebou hlas paní učitelky, která se právě u něj zastavila a přes rameno čte dopis po Ježíška. Už před tím si přečetla dopisy ostatních dětí a v duchu se podivovala nad tím, kolik si toho přály. Walkmany, MP3, playstationy, mobily s kamerou, panenky Barbíny, dokonce i přání mít svou vlastní plazmovou televizi! Po přečtení Dežkova dopisu si uvědomila, že ani vlastně neví, v jakých poměrech ten chlapec žije. Nikdy by se neodvážila vkročit do osady. Dokonce se zlobila na ředitelku, že jí do třídy dala romské dítě. Stejně tu nevydrží, říkala si tehdy. Pak ale zjistila, že je Dežko velice chytrý a šikovný.

Velice rád četl a dokonce si něco sám psal. Vadilo jí ale, že si domácí úkoly psal ve škole těsně před hodinou. A ona jej za to kárala. Teď pochopila, proč si domácí úkoly nepíše doma. Zřejmě nemá doma dobré podmínky. „Ty malý chlapečku, Tak málo o tobě vím. Ani nevíš, jak moc ti fandím, aby ses dostal z těch chudých poměrů,“ říkala si v duchu. Položila Dežovi jednu ruku na rameno a druhou ho pohladila po hlavě, což se předtím ještě nikdy nestalo a říká: „Dežko, nechceš před dětmi přečíst svůj dopis?“ Dežko vstane a přerývaným hlasem čte svůj dopis pro Ježíška. Je dojat pozorností, kterou ho paní učitelka vyznamenala. Nejvíc ho ale potěšilo, že ho tak pěkně pohladila po vlasech.

Dočetl svůj dopis a ve třídě nastalo hrobové ticho, které po několika sekundách prolomil smích Ferka z poslední lavice. Byl to zlobivý kluk, špatně se učil, ale měl kolem sebe pořád spoustu kamarádů. „Cha,cha, on ani nemá vlastní postel. On chce postel!“ chechtá se posměšně na celé kolo. Ostatní děti se po chvilce smějí také. „Nemá postel, spí na zemi,“ posmívaly se mu. Paní učitelka je hned zarazila, takže děti ztichly, ale o přestávce, když je paní učitelka nemohla vidět, si to vynahradily.

„Nemá postel, nemá postel,“ zněly mu posměšné pokřiky v hlavě po cestě domů. Ani doma neustaly. Babička seděla u kamen a přikládala polínka, aby bylo teplo. Hned si všimla, že je Dežko nějaký smutný. Maminka si ničeho nevšimla. Právě kojila nejmladšího brášku a ostatní děti kolem ní poskakovaly. Dežo šeptem babičce všechno řekl. Nevynechal vůbec nic. A pak se rozplakal. Babička ho vzala do náruče a laskala ho, líbala na tváře. „Dežinku, můj milovaný, nebuď smutný, že se ti posmívají. Však oni přestanou. Hlavně se hodně uč a ukaž jim, že i Rom může něco dokázat, když je pilný. Však oni se potom přestanou smát, až z tebe bude pan učitel nebo doktor. Vydrž, chlapče, vydrž.“

Po několika dnech opravdu posmívání ustalo. Možná to bylo i tím, že Ferko nebyl ve škole. Nikdo nevěděl, co s ním je. Pak se ale dozvěděli hrůznou novinu: „Víte, že Ferkův tatínek měl autohavárii a v nemocnici už mu nemohli pomoci?. Umřel.“ „To má za to, že se mi pořád vysmíval a byl na mě zlý. Pán Bůh ho teď potrestal,“ říkal si v duchu Dežo a honem spěchal ze školy, aby tu novinu sdělil babičce.

„Dežko, tak nemůžeš mluvit! Nemůžeš se přece radovat z neštěstí druhého člověka. Ať byl, jaký byl, zkus se vžít, jak by ti bylo, kdyby ti umřel tatínek.,“ jemně ho napomínala babička. Dežo se zastyděl. Babička má jako vždy pravdu. Vůbec si nedokázal představit, že by přišel o svého tatínka.

Těsně před vánocemi se vrátil Ferko do školy. Byl jako vyměněný. Smutně seděl v lavici. Ostatní děti byly rozpačité, nevěděly, jak se k němu mají chovat. Mají ho litovat? Třeba se po nich vztekle ožene, jako to dělával před tím, když se mu něco nelíbilo. Předstírat, že se nic nestalo? To také nejde. Raději se mu tedy vyhýbaly, protože nevěděly, jak se k němu mají chovat. Dežko ho pozoroval ze své lavice. Bylo mu najednou Ferka líto. Jakou asi v sobě prožívá bolest? Pak vstal, šel k Ferkovi, podal mu ruku a říká : „Vím, že je ti hrozně. Mě vloni umřel dědeček a my všichni plakali. I teď je mi po něm smutno. Všechno přebolí, říká moje babička. Uvidíš.“ Ferko, který si již před tím všimnul, že se mu děti vyhýbají, ale nechápal proč, tu teď sedí jako opařený.

Čekal všechno možné, ale toto ne. Jediný, kdo s ním cítí, je právě tento kluk, kterému předtím tolik ubližoval a posmíval se mu. Kouká na Dežka a najednou mu došlo, že ten Dežko vlastně není špatný kluk, i když chodí chudě oblečený a nemá to, co ostatní. Po vyučování počkal na Dežka. „Můžu jít kousek s tebou? Mohl bys jít k nám. Uděláme si spolu domácí úkol, chceš?“ Po dvou třech dnech jsou z nich nejlepší kamarádi. Ferko dokonce přišel za Dežkem do osady. Babička jim vyprávěla různé příběhy a to se Ferkovi moc líbilo. Jeho maminka teď s nikým nemluvila. Byla pořád smutná a jej to prostředí doma dusilo. V Dežkově rodině se cítil velice dobře. A jak moudrou babičku ten Dežko má!

Přišel Štědrý večer. Dežko napjatě vyčkával, jaké překvapení ho čeká pod stromečkem. To bylo zklamání, když pod stromečkem nebyla žádná postel! Dostal jenom nové bačkory do školy a pastelky. I když moc nevěřil, že by se mu mohlo splnit přání mít vlastní postel, přesto v sobě cítil smutek. Babička jej z kouta pozorovala. Věděla, co Dežko prožívá. „Dežko, pojď sem. Ještě tam máš nějaký dárek.“ „Kde?“ dychtivě se rozhlíží Dežko. „Ten dárek není vidět, ale když zavřeš oči, možná ho uvidíš.“ „Babičko, jaký dárek? Já nic nevidím!“ „Přátelství, ty můj milovaný. Vždyť ty jsi dostal ten nejkrásnější dárek. Máš nového kamaráda Ferka. To ti nestačí? Už nebudeš ve třídě tak sám. Na postel zapomeneš, ale na kamaráda, který tě má opravdu rád, do konce života nezapomeneš.“

Ta babička má opět pravdu. Jak jsem mohl být tak slepý! Vždyť mám Ferka. Zítra k nám přijde, jako by patřil do naší rodiny, raduje se Dežko. „Babičko, já bych chtěl být tak moudrý a dobrý jako ty.“ „Uč se, chlapče být vnímavý vůči druhým lidem a uvidíš poklady, které si za žádné peníze nekoupíš. Nemysli jenom na sebe a uvidíš, kolik krásy ještě v životě objevíš.“

KAM DÁL?
Splněné přání
Vzpomínka na Milenu Hübschmannovou aneb jak jsme spolu vařili halušky

Daniela Cincibusová
Přečteno: 4304x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Povídky



HLAVNÍ ZPRÁVY

Listopad 1989

Monika Duždová: Neuměla bych už žít v nesvobodě a na vše jen kývat hlavou

15.11.2019 20:52
Měla jsem jednadvacet let, tři malé děti a byla jsem už vdaná, když se v listopadu osmdesátém devátém začaly dít věci, kterým jsem v prvních chvílích nerozuměla. Ale podporovala jsem studenty v tom, že chtějí školy pro všechny a domáhají se svých práv a snad jsem v těch chvílích chtěla být s nimi na náměstích. Zvlášť, když televize odvysílala první sestřih událostí ze 16. listopadu, kdy studenti bratislavských vysokých škol k výročí studentstva pochodovali ulicemi Bratislavy až po tehdejší ministerstvo školství, kde před televizními kamerami přednesli své oprávněné požadavky a volali po dialogu, po svobodě, po školství pro všechny a prohlašovali, že nechtějí „reaktory“. O pár dní později už jsme mohli vidět v televizi i živé vstupy a mimořádná vysílání z demonstrací v Praze i ve velkých městech.
 celý článek

Plakát Kotlebových fašistů. Zdroj: Facebook

Dva Kotlebovci vyvěsili plakát s nápisem: „Zatočíme s asociály a politickými zloději: Pošleme je do pracovních táborů!“

14.11.2019 15:02
Slovenskou Lidovou stranu Naše Slovensko (ĽSNS) fašisty Mariana Kotleby opět prošetřuje policie. Dva extremisté z této strany zveřejnili na sociální síti plakát připomínající koncentrační tábor, podpořený nenávistným heslem.
 celý článek







..
romea - logo