Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Dežko píše Ježíškovi - vánoční povídka

31. ledna 2012
Čtení na 7 minut

„Tak milé děti, teď vám rozdám papíry a napíšete Ježíškovi, co byste si přáli
k vánocům,“ řekla dětem ze čtvrté třídy paní učitelka Základní školy v jednom
městečku na Východním Slovensku. Ve třídě je útulno, ale venku fičí studený
vítr, který v minulých dnech přivál bílé duchny sněhu, do nichž se sice pěkně
skáče, ale sněhuláka z něho nepostavíš. Dežko sedí u okna, pozoruje jemné
sněhové vločky prašanu a usilovně přemýšlí, co by měl do dopisu pro Ježíška
napsat. Ví sice, že Ježíšek dárky nenosí, že dárky kupují rodiče, přesto tu hru
na Ježíška hraje společně s ostatními. Sedí sám v lavici. Ostatní sedí po
dvojicích, jenom on vedle sebe nemá žádného spolužáka.

Odvrátil pohled od okna a rozhlíží se po třídě. Ve většině lavic mají
spolužáci hlavy u sebe a šeptem se radí. Dežkovi je najednou smutno. Proč tu
nemůže mít také kamaráda? „Jo, kdybych tak mohl chodit s ostatními kamarády z
osady do speciální školy! To by bylo hned veseleji.“ Tady se cítí sám, opuštěný.
Stěžoval si rodičům i babičce, ale ti zůstali ve svém rozhodnutí, aby chodil do
„normální“ základní školy neoblomní a nedali na jeho stesky. „Musíš vydržet,“
řekla mu babička. „Vzpomeň si na své rodiče.. Nemají ani výuční listy a proto
nemůžou najít žádnou práci. Podívej se, jak jsme chudí. Nemáme žádné peníze.
Musíme bydlet v takové chatrči.“ Na ta všechna slova teď Dežko vzpomíná.
„Babička má asi pravdu. Budu to muset vydržet.“ V kheru jich bydlí strašně moc.
Táta s mámou, babička a šest dětí. Když večer zalehnou ke spánku, je plná
podlaha spících lidí.

„Už vím, co si mám přát! Chci postel. Pořádnou postel, ve které budu spát
sám. Už mě bráškové nebudou v noci okopávat. Jsou tak neklidní, pořád se
převracejí, vrtí a já pak nemůžu spát.“ Vzal si pastelky, namaloval na papír
postel a pod ní napsal: „Milý Ježíšku, moc tě prosím, chtěl bych dostat jako
dárek postel. Nemusí být velká, stačí menší, já bych se v ní skrčil. Velká se
nám do pokoje stejně nevejde. Moc bych si přál spát sám v posteli. Děkuji ti,
Ježíšku. Slibuji, že se budu dobře učit a pak budu učitelem a budu učit děti z
naší osady. Tvůj Dežo Čureja.“ Stále znovu si pročítal svůj dopis. Už mu ani
nevadilo, že vlastně na Ježíška nevěří, že by nosil dárky, už mu nevadilo, že ve
třídě nemá žádného kamaráda. Teď tu seděl a s otevřenýma očima snil o tom, jaké
to bude krásné, až bude mít svou vlastní postel. Pod matraci si schová svůj
deníček, kam si zapisuje své denní příhody. Schová si tam i malou kudličku, co
dostal od babičky k narozeninám. Jeho bráškové a sestřičky mu pořád něco berou.

„Už jsi hotový, Dežko? Nějak rychle,“ slyší za sebou hlas paní učitelky,
která se právě u něj zastavila a přes rameno čte dopis po Ježíška. Už před tím
si přečetla dopisy ostatních dětí a v duchu se podivovala nad tím, kolik si toho
přály. Walkmany, MP3, playstationy, mobily s kamerou, panenky Barbíny, dokonce i
přání mít svou vlastní plazmovou televizi! Po přečtení Dežkova dopisu si
uvědomila, že ani vlastně neví, v jakých poměrech ten chlapec žije. Nikdy by se
neodvážila vkročit do osady. Dokonce se zlobila na ředitelku, že jí do třídy
dala romské dítě. Stejně tu nevydrží, říkala si tehdy. Pak ale zjistila, že je
Dežko velice chytrý a šikovný.

Velice rád četl a dokonce si něco sám psal.
Vadilo jí ale, že si domácí úkoly psal ve škole těsně před hodinou. A ona jej za
to kárala. Teď pochopila, proč si domácí úkoly nepíše doma. Zřejmě nemá doma
dobré podmínky. „Ty malý chlapečku, Tak málo o tobě vím. Ani nevíš, jak moc ti
fandím, aby ses dostal z těch chudých poměrů,“ říkala si v duchu. Položila
Dežovi jednu ruku na rameno a druhou ho pohladila po hlavě, což se předtím ještě
nikdy nestalo a říká: „Dežko, nechceš před dětmi přečíst svůj dopis?“ Dežko
vstane a přerývaným hlasem čte svůj dopis pro Ježíška. Je dojat pozorností,
kterou ho paní učitelka vyznamenala. Nejvíc ho ale potěšilo, že ho tak pěkně
pohladila po vlasech.

Dočetl svůj dopis a ve třídě nastalo hrobové ticho, které po několika
sekundách prolomil smích Ferka z poslední lavice. Byl to zlobivý kluk, špatně se
učil, ale měl kolem sebe pořád spoustu kamarádů. „Cha,cha, on ani nemá vlastní
postel. On chce postel!“ chechtá se posměšně na celé kolo. Ostatní děti se po
chvilce smějí také. „Nemá postel, spí na zemi,“ posmívaly se mu. Paní učitelka
je hned zarazila, takže děti ztichly, ale o přestávce, když je paní učitelka
nemohla vidět, si to vynahradily.

„Nemá postel, nemá postel,“ zněly mu posměšné pokřiky v hlavě po cestě domů.
Ani doma neustaly. Babička seděla u kamen a přikládala polínka, aby bylo teplo.
Hned si všimla, že je Dežko nějaký smutný. Maminka si ničeho nevšimla. Právě
kojila nejmladšího brášku a ostatní děti kolem ní poskakovaly. Dežo šeptem
babičce všechno řekl. Nevynechal vůbec nic. A pak se rozplakal. Babička ho vzala
do náruče a laskala ho, líbala na tváře. „Dežinku, můj milovaný, nebuď smutný,
že se ti posmívají. Však oni přestanou. Hlavně se hodně uč a ukaž jim, že i Rom
může něco dokázat, když je pilný. Však oni se potom přestanou smát, až z tebe
bude pan učitel nebo doktor. Vydrž, chlapče, vydrž.“

Po několika dnech opravdu posmívání ustalo. Možná to bylo i tím, že Ferko
nebyl ve škole. Nikdo nevěděl, co s ním je. Pak se ale dozvěděli hrůznou novinu:
„Víte, že Ferkův tatínek měl autohavárii a v nemocnici už mu nemohli pomoci?.
Umřel.“ „To má za to, že se mi pořád vysmíval a byl na mě zlý. Pán Bůh ho teď
potrestal,“ říkal si v duchu Dežo a honem spěchal ze školy, aby tu novinu sdělil
babičce.

„Dežko, tak nemůžeš mluvit! Nemůžeš se přece radovat z neštěstí druhého
člověka. Ať byl, jaký byl, zkus se vžít, jak by ti bylo, kdyby ti umřel
tatínek.,“ jemně ho napomínala babička. Dežo se zastyděl. Babička má jako vždy
pravdu. Vůbec si nedokázal představit, že by přišel o svého tatínka.

Těsně před vánocemi se vrátil Ferko do školy. Byl jako vyměněný. Smutně seděl
v lavici. Ostatní děti byly rozpačité, nevěděly, jak se k němu mají chovat. Mají
ho litovat? Třeba se po nich vztekle ožene, jako to dělával před tím, když se mu
něco nelíbilo. Předstírat, že se nic nestalo? To také nejde. Raději se mu tedy
vyhýbaly, protože nevěděly, jak se k němu mají chovat. Dežko ho pozoroval ze své
lavice. Bylo mu najednou Ferka líto. Jakou asi v sobě prožívá bolest? Pak vstal,
šel k Ferkovi, podal mu ruku a říká : „Vím, že je ti hrozně. Mě vloni umřel
dědeček a my všichni plakali. I teď je mi po něm smutno. Všechno přebolí, říká
moje babička. Uvidíš.“ Ferko, který si již před tím všimnul, že se mu děti
vyhýbají, ale nechápal proč, tu teď sedí jako opařený.

Čekal všechno možné, ale
toto ne. Jediný, kdo s ním cítí, je právě tento kluk, kterému předtím tolik
ubližoval a posmíval se mu. Kouká na Dežka a najednou mu došlo, že ten Dežko
vlastně není špatný kluk, i když chodí chudě oblečený a nemá to, co ostatní. Po
vyučování počkal na Dežka. „Můžu jít kousek s tebou? Mohl bys jít k nám. Uděláme
si spolu domácí úkol, chceš?“ Po dvou třech dnech jsou z nich nejlepší kamarádi.
Ferko dokonce přišel za Dežkem do osady. Babička jim vyprávěla různé příběhy a
to se Ferkovi moc líbilo. Jeho maminka teď s nikým nemluvila. Byla pořád smutná
a jej to prostředí doma dusilo. V Dežkově rodině se cítil velice dobře. A jak
moudrou babičku ten Dežko má!

Přišel Štědrý večer. Dežko napjatě vyčkával, jaké překvapení ho čeká pod
stromečkem. To bylo zklamání, když pod stromečkem nebyla žádná postel! Dostal
jenom nové bačkory do školy a pastelky. I když moc nevěřil, že by se mu mohlo
splnit přání mít vlastní postel, přesto v sobě cítil smutek. Babička jej z kouta
pozorovala. Věděla, co Dežko prožívá. „Dežko, pojď sem. Ještě tam máš nějaký
dárek.“ „Kde?“ dychtivě se rozhlíží Dežko. „Ten dárek není vidět, ale když
zavřeš oči, možná ho uvidíš.“ „Babičko, jaký dárek? Já nic nevidím!“
„Přátelství, ty můj milovaný. Vždyť ty jsi dostal ten nejkrásnější dárek. Máš
nového kamaráda Ferka. To ti nestačí? Už nebudeš ve třídě tak sám. Na postel
zapomeneš, ale na kamaráda, který tě má opravdu rád, do konce života
nezapomeneš.“

Ta babička má opět pravdu. Jak jsem mohl být tak slepý! Vždyť mám Ferka.
Zítra k nám přijde, jako by patřil do naší rodiny, raduje se Dežko. „Babičko, já
bych chtěl být tak moudrý a dobrý jako ty.“ „Uč se, chlapče být vnímavý vůči
druhým lidem a uvidíš poklady, které si za žádné peníze nekoupíš. Nemysli jenom
na sebe a uvidíš, kolik krásy ještě v životě objevíš.“

KAM DÁL?

Splněné přání


Vzpomínka na Milenu Hübschmannovou aneb jak jsme spolu vařili halušky

Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajsví o Romech
Teď populární icon