† 13. 5. 1995: Tibor Berki

Píše se 13. květen 1995. V Letech u Písku, za přítomnosti prezidenta Václava Havla, probíhá odhalení pomníku Romům, které ve zdejším koncentračním táboře během druhé světové války připravila o život rasistická nenávist a násilí a s ní spojené.

Václav Havel zde, nikoli poprvé, poukázal na to, že osud obětí holokaustu pro nás zůstává trvalým varováním.

„Nebudeme-li rasistickému zlu čelit již v okamžiku jeho zdánlivě nevinných prvopočátečních projevů, přeroste ve fenomén skutečně vážný, nebezpečný, ohrožující celou společnost, a riskujeme tím, že později tomuto zlu již čelit nedokážeme, anebo mu budeme schopni čelit jen za cenu dalších lidských obětí… I dnes můžeme občas zaslechnout volání ,Cikáni do plynu´. I dnes můžeme pozorovat lhostejnost k těmto projevům, tichou podporu těch, kdo takto křičí, zbabělé diváctví a obnovené dělení lidí podle etnického původu. Tomu všemu je třeba znovu a znovu čelit, protože jde o osvědčené zázemí rasismu,“ řekl Havel. (Viz Projev Václava Havla při odhalení pomníku v Letech)

Násilník ubil Roma před jeho dětmi

Ve Žďáru nad Sázavou se ten samý den v noci odehrála událost, která má s odhalením pomníku v Letech a s Havlovými slovy přímou souvislost. Do domu Berkiových vtrhli násilníci a zavraždili otce pěti dětí Tibora Berkiho. Odehrálo se to asi hodinu před půlnocí. Čtyři rasisti (17 až 21 let) po násilném vniknutí do příbytku začali demolovat nábytek a vnitřní vybavení baseballovou pálkou a nalezenou sekyrou. Tibor Berki, majitel domu, se snažil násilníkům v řádění bránit. Jeden z útočníků ho vzápětí opakovaně udeřil baseballovou pálkou do zátylku a do hlavy. Berki po převozu do nemocnice zemřel na krvácení do mozku.

Berki byl ubit v přítomnosti členů své rodiny, včetně dětí. „Ten s pálkou mě chtěl také praštit, ale uhnula jsem, takže jsem to schytala jen do ramene. Začala jsem z okna ječet o pomoc. Naštěstí sousedka odnaproti hned volala policii a záchranku. Kdybych nekřičela, tak snad pobijí i děti,” řekla k této události Berkiho žena, paní Anna.

„Otec se začal bránit holýma rukama, ale neměl šanci. Všechno trvalo asi pět minut. Ten druhý bez pálky chytil sekyrku se železným topůrkem, která ležela v kuchyni, a začal rozbíjet zařízení. Sekal do všeho jak pominutý, až létaly třísky. Rozmáchl se i po mně, ale skrčil jsem se. Pak šel na otce,” doplnil popis události Berkiho syn Jaroslav.

„Pudem na Cikány“

Etnická příslušnost rodiny (maďarští Romové) byla pro pachatele rozhodující. Útočníci, kteří Berkiovy osobně neznali, byli před činem spatřeni v hospodě, kde se domlouvali na tom, že "pudou na Cikány". Média tehdy - na rozdíl od rasistických případů předchozích - kladla důraz na to, že podle mínění sousedů, policie, představitelů města i krajského státního zástupce šlo o slušnou rodinu, že Berki byl člověk, který se staral o rodinu, chodil do práce (pracoval v pekárně) a nebyl trestán.

Benevolence k pachatelům

K pachatelům rasisticky motivovaných trestných činů přistupovala i tehdy česká společnost více či méně benevolentně, přístup politiků, policie i justice k předchozím rasistickým trestným činům byl velmi vlažný. To se odrazilo i na rozhodnutí soudů v této kauze, přístup v důsledku Berkiho vraždy mírně zlepšili ministři a zákonodárci.

„Soudci, státní zástupci i policie nás informují, že skinheadi pocházejí z ,dobrých rodin´ a že se jednalo pouze o dětské hry. Když ale jde o romského chlapce, který něco ukradne, pak se o dítě z ,dobré rodiny´ nejedná,“ sdělila Jana Chalupová, tehdejší vedoucí odboru styku s veřejností kanceláře prezidenta republiky. (Viz studie Human Rights Watch: Romové v České republice - cizinci ve vlastní zemi)

Věc české demokracie

„Smrt Berkiho, kterému před vlastními dětmi vymlátili skinheads mozek z hlavy, se týká české demokracie. Komu by se příměr zdál silný, nechť si představí, že ,bílí´ jsou v menšině a baseballové pálky rozbíjí necikánské hlavy,“ dodal tehdy k celé záležitosti sociolog Ivan Gabal.

Ve výroční zprávě o stavu lidských práv v ČR za rok 1995 se uvádí: V České republice se dosud nepodařilo zajistit ochranu Romů před násilnými akty rasismu a diskriminace, které mají v posledních letech zřetelně vzestupnou tendenci a jejichž výsledkem jsou úmrtí a vážná trvalá zranění. Závazek ochrany menšiny před rasovým násilím není naplňován ani represivními složkami, ani prevenci, ať již bezpečnostní nebo výchovnou. Stát má tendenci reagovat až na akty násilného rasismu, a to zpravidla verbálními vyhlášeními a justičně, nikoliv aktivní politikou prevence.“

Epilog: vražda prý nebyla rasistická

Jedenadvacetiletý Zdeněk Podrázský byl obviněn z trestných činů vraždy, porušování domovní svobody a násilí proti skupině obyvatel. Sedmnáctiletí Martin Komár a Jan Nevole byli obviněni z porušování domovní svobody a z násilí proti skupině obyvatel. Sedmnáctiletý Jan Vosmech se sám po několika dnech přihlásil policii. Podrázský a Komár byli stíháni vazebně. Státní zástupce požadoval nejvyšší možný trest za rasisticky motivovaný útok. I přesto soud první instance rozhodl, že rasový motiv nelze v tomto případě prokázat, neboť pachatele během samotného napadení žádná hanlivá rasistická hesla nevykřikovali.

Krajský soud v Brně odsoudil 13. prosince 1995 Podrázského k 12 letům do věznice s ostrahou a k úhradě 22 876 korun zdravotní pojišťovně. Komár byl odsouzen k 18 měsícům do věznice s dozorem, Nevole k 6 měsícům a Vosmech k 2 měsícům, oba podmíněně na jeden rok.

 Na základě odvolání státního zástupce odsoudil 23. května 1996 Vrchní soud v Olomouci Podrázkého ke 13 rokům ve věznici s ostrahou, Komára ke 40 měsícům ve věznici s dozorem, jinak zůstal rozsudek nezměněn. V rozsudku soudce Ivo Kouřil uvedl, že pachatelé nemohli napadnout rodinu Berkiových pro jejich rasu a národnost, protože Romové jsou stejné indoevropské rasy jako Češi.

 Romští a lidskoprávní aktivisté byli rozhodnutím soudů pobouřeni a netajili se obavami, že takový rozsudek je nebezpečným precedentem. Dobře to pojmenoval Ondřej Giňa, bývalý pracovník Úřadu vlády pro národnosti: „Soud vyřkl, že se nejednalo o rasisticky motivovanou vraždu. Pokud soud není schopen dokázat rasovou motivaci v tak brutálním případě, pak v běžných případech, kdy je někdo na ulici napaden skinem, může být útočník přinejlepším odsouzen za pouhé napadení.“

Prezident i ministři zavraždění Tibora Berkiho odsoudili. Vláda navrhla zpřísnění trestu za rasisticky motivované násilné činy a dala popud k založení nového policejního oddělení, které se zabývá výhradně extremismem.

Romská občanská iniciativa (ROI) toto rozhodnutí ministrů o důraznějším potírání rasově motivovaných trestných činů přivítala a spolu s dalšími romskými organizacemi vládě navrhla ustavení občanské kontroly nad plněním tohoto rozhodnutí.

„Přivítali jsem toto rozhodnutí, i když přišlo pozdě, ovšem horší by bylo, kdyby nepřišlo vůbec, kdyby se k tomu vláda a další chovali tak, jak se po dobu čtyř nebo pěti let chovali, a to podle hesla 'nás se to netýká, u nás se to neděje',” prohlásil předseda ROI Emil Ščuka.

Kritický byl i Ondřej Giňa, podle něhož „Klaus předchozí případy ignoroval a ozval se až po umlácení Berkiho. V důsledku toho byla přijata některá legislativní opatření, ale šlo jen o snahu zlepšit práci policie, soudu a státních zástupců. Stát neprojevil snahu zabývat se tímto problémem obecně, ale zaměřil se jen na práci institucí. Vždycky se něco mění, až když někdo zemře. Existuje ale tolik problémů, kterým se tu vůbec nevěnuje pozornost. Policie i společnost celkově zůstává pasivní.“