romea - logo
7. prosince 2021 (úterý)
svátek má Ambrož

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Držitelka státního vyznamenání Agnes Horváthová: I na Slovensku máme svoje "Okamury"

8.11.2021 19:42
Agnes Horváthová (FOTO: Otto Banyák)
Agnes Horváthová (FOTO: Otto Banyák)

Na konci června převzala od prezidentky Zuzany Čaputové státní vyznamenání za mimořádné zásluhy o sociální rozvoj. „Je to příjemné ocenění a satisfakce za všechnu tu práci, kterou jsem za celý život odvedla – i to, že si toho někdo všiml. Ozvalo se mi mnoho lidí, kteří mi gratulovali a měli z ceny radost, to pro mě bylo výjimečné,“ říká předsedkyně sdružení Romano Kher – Rómsky Dom Agnes Horváthová.

Byla jste jedna z těch, kdo na Slovensku budovali neziskový sektor – ale působila jste i ve státním.

Nebyla jsem přímo státní zaměstnankyně, ale vedla jsem dva projekty Světové banky. Jeden byl zaměřený na vybudování kapacity Úřadu zplnomocněnkyně vlády pro romské komunity, druhý na budování Fondu sociálního rozvoje. Hodně jsme se tehdy naučili, měli jsme konzultanty ze zahraničí, jezdili jsme na konference, třeba až do Washingtonu. Oni zase přijížděli na Slovensko a my je provázeli po městech, kde jsme pracovali a porovnávali jsme to s jinými zeměmi. Skotský poradce například naše Romy porovnával s národnostními menšinami ve Skotsku a Británii, kde byli hlavně lidé z Bangladéše a Pákistánu. Měli jsme zakládat lokální partnerství sociální inkluze, což jsme také začali, ale pak se vyměnila vláda a znovu se začalo centralizovat – nikdo nechtěl, aby se o penězích rozhodovalo v regionech.

Mgr. Agnes Horváthová (1957) vystudovala žurnalistiku na UK v Bratislavě. Působila jako manažerka nadace, projektů Světové banky při Úřadě vlády SR a ministerstvu práce, sociálních věcí a rodiny zaměřených na integraci romských komunit. Zakladatelka občanského sdružení Romano kher – Rómsky dom. Členka Výboru pro národnostní a etnické skupiny při Radě vlády SR a členka vědecké rady Ústavu romologických studií Univerzity Filozofa v Nitře a členka Platformy pro romská studia.

V čem je lokální přístup přínosnější?

Každá lokalita má svá specifika. Ať už jde o školy, nebo bydlení, i míra nezaměstnanosti je všude jiná. Když porovnáme Bratislavu třeba s Rimavskou Sobotou, je to velký rozdíl. Lidé, kteří tam žijí, ale za ty roky už vědí, jak by to mohli řešit, kam by se měly investovat peníze. V čele lokálního partnerství by neměl být člověk tzv. v bílé košili, který rozhoduje z dálky „o vás bez vás“. My jsme chtěli, aby lidé v okresech sami řekli, kde jsou největší problémy a aby je sami také řešili. Snažili jsme se je pro to získat a vzdělávat je. Opět se ale vybralo centrální řešení a rozhodovalo se v Bratislavě.

Jak si v přístupu k sociální oblasti vede Slovensko dnes? Jaká je hlavní role neziskového sektoru?

Na jedné straně existuje stát, na druhé straně soukromý sektor, kde je hlavním hlediskem zisk. A mezitím je nevládní neziskový sektor. Měla by v tom být rovnováha. Mnoho aktivit se děje jen na základě projektů. Na ně přijdou peníze z EU, a když se vyčerpají, stát, který je většinou jen kofinancoval, nemá na další pokračování. Obce pak dál nemohou dělat sociální práci, nemají třeba na asistenty ve školách. I osvícený starosta to má těžké, přesvědčit své poslance, aby odsouhlasili financování romských projektů, je leckdy problém. To nám vyčítá i EU, že se málo aktivit financuje ze státního rozpočtu.

V Česku někteří populističtí politici mluví o neziskovkách jako o továrnách na dotace či příživnících. Jak je to na Slovensku?

Léta v socialismu naši zemi poznamenaly a mnoho lidí si stále myslí, že neziskovky jsou zloději peněz. Ano, byly takové, kterým se to stalo, ale posuzovat tak práci všech není možné. Ať už to je vzdělávání, kultura, sociální práce, často tam jsou nadšenci, kteří pracují soboty a neděle. Po roku 1989 byl romský neziskový sektor mnohem úspěšnější než politické strany. Po vstupu Slovenska do EU se situace výrazně změnila. Odešli mnozí zahraniční donoři. Mnohé nevládání organizace bojují o existenci. Čerpání peněz z Evropských strukturálních fondů je příliš složité a některé organizace položilo na kolena.

Agnes Horváthová přebírá státní vyznamenání od slovenské prezidentky Zuzany Čaputové. (FOTO: prezident.sk)

V čele organizace Romano kher – Romský dům stojíte už čtrnáct let. Nechybí vám někdy žurnalistika? I média mají velkou moc nad tím, jak společnost vnímá romskou menšinu.

To mohu dělat i tak. Uveřejnit blogy nebo jiné články nebo se spojit s autory, kteří o tomto tématu informují. Věnujeme se třeba tomu, jak se novináři k romskému tématu staví, ukazujeme, jaká má být novinářská etika. Naší cílovou skupinou jsou Romové i majorita, vytváříme romskou internetovou encyklopedii Amari luma, aby všichni měli možnost poznat romskou historii. Dlouhodobě vyhlašujeme výtvarně-literární soutěž pro romské i neromské děti. Seznamují se s romskou literaturou, spisovateli, ale i tradičními řemesly nebo lidskými právy.

Jak je to tedy s novinářskou etikou? Nedávno v médiích rezonovaly zprávy o „dívce v balerínkách“, talentované běžkyni z romské osady. Zejména v bulváru se řešilo, že v mladém věku otěhotněla.

Bulvár chce za každou cenu senzaci, i když se tím proviní proti etice. To, co si dovolil v případě Annymárie, by si v případě neromské dívky dovolit nemohl. Ani kdyby šlo o jinou Romku nebo Roma, kteří by patřili do jiné společenské vrstvy. Rodiče by si našli advokáta, jiné novináře, jiné kontakty a ta situace by nebyla tak hrozná. Na případu běžkyně z osady je vidět, že ten největší problém spočívá v chudobě. Stalo se jí to, co jiným děvčatům v extrémně chudých rodinách. Pokud jsou v tak mladém věku matkami, už těžko půjdou na střední školu, i kdyby měly talent. Když se dělají dobré projekty zaměřené na ženy, a nejen romské a nejen na Slovensku, ale všude ve světě, mají dobré výsledky. Díky osvětě pak ženy nedopustí, aby stejně dopadly jejich dcery.

Bulvár chce za každou cenu senzaci, i když se tím proviní proti etice.

Ve spolupráci s Akadémiou médií jste s Romano kher provedli analýzu vybraných slovenských médií, která se výrazně podílejí na vytváření obrazu menšin u veřejnosti.

Průzkum ukázal, že základem novinařiny je právě etika. Neuvádět etnonym Rom, když to není potřeba. Vybírat si respondenta, který se umí přiměřeně vyjádřit a dané tematice rozumí. Nechovat se nevhodně v některých situacích, nezneužívat toho, že respondent je nevzdělaný. To není jen kodex slovenského novináře, je mezinárodní. Je ale i mnoho novinářů, kteří se snaží nebýt jen na povrchu, ukazují pozitivní vzory. Podobných analýz médií jsme dělali více.

Situace se tedy k lepšímu přece jen mění?

Hodně se zlepšila, ale určitě ne do té míry, abychom byli úplně spokojení. Pedagogové na žurnalistice mi třeba říkají, že stále chybí systematické působení na studenty – existuje sice předmět zaměřený na národnostní menšiny, ale je volitelný, a ne všichni ho chtějí navštěvovat, vyberou si pro ně atraktivnější předměty. Například ve Švédsku je taková výchova povinná už na základních školách. Žije tam mnoho migrantů a kdo ví, jakým směrem by to šlo, kdyby mladé nevychovávali k toleranci. V roce 2004 vyšla na Slovensku kniha Katici od švédsko-romské autorky Katariny Taikon a ve Švédsku jde o povinnou četbu. Naše vydání ilustrovaly romské děti z Jarovnice, byla mezi dětmi velmi úspěšná. Bohužel už nevznikla reedice.

Agnes Horváthová (FOTO: Otto Banyák)

Jakou roli v mediálním obrazu menšin sehrává populismus v politice? A kupčí se na Slovensku před volbami s romskými hlasy?

Podle průzkumů je u nás protiromsky nastavených přes 80 % lidí. Politici moc dobře vědí, že na Romech body nezískají. Také máme svoje „Okamury“ a nejen v Kotlebově straně. Je to líbivé – a přitom směšné. Například migrace: my ani nevíme, jaké to je s migranty žít. Vědí to ve Vídni, Londýně, Paříži, v Německu. Migrace vždycky byla a bude. Na Slovensku je mnoho lidí z Ukrajiny či Srbska, kdyby tu nebyli, tak tu nejsou mnozí řemeslníci, už dlouho tu jsou Číňani, Vietnamci a postoje k nim jsou stále často negativní. Kupčení je dlouhodobý problém, ale zlepšuje se to – díky tomu, že takové jednání bylo potrestáno. I Romové už ví, že někteří lidé je oklamali, a už se nedají tak zmanipulovat. A politici ví, že nemůžou jít sami do osady, Romové už jsou opatrnější. Pozitivní signál vysílá paní prezidentka – uvědomuje si, že musí chránit menšiny, že má tu moc. A má i dobré poradce.

Se sociálním vyloučením a chudobou souvisí zdraví a zdravotní péče. Jak je to s její dostupností v romských osadách?

Dobré projekty dělá organizace Zdravé regiony. Lékaři si chválí, že zdravotní asistenti spolupracují s matkami. Přístup ke zdravotním službám je ale v osadách samozřejmě mnohem horší než u jiných společenských vrstev. Zdraví úzce souvisí se stravou – když jsme byli s pracovníky Světové banky na Luníku IX, potkala jsem tam pediatra, který vysvětloval, co musí matka v tak chudé rodině všechno udělat, aby dětem každý den navařila z peněz, jaké má. Když se to porovná s někým, kdo má mléko, ovoce, maso, tak je to velký rozdíl. V některých romských komunitách se hodně pije a kouří, to určitě zdraví nepřispívá. Ani život v chatrčích. A bydlení nejde oddělit od vzdělávání, děti tam nemají ani psací stůl – se vzděláním pak zase souvisí zaměstnání, které těžko získáte, když nemáte kvalifikaci. To je ucelený balík, propojený kruh. Nejdůležitější je ta práce – pak se dá řešit bydlení a další věci. V těch nejchudších regionech je nebezpečná právě reprodukce chudoby.

V těch nejchudších regionech je nebezpečná právě reprodukce chudoby.

Zvyšuje se i přesto u Romů na Slovensku vzdělanost?

Jde to pomaleji, než jsme si před třiceti lety představovali. Ve střední vrstvě se počet vysokoškoláků opravdu zvyšuje. Pracovala jsem jako posuzovatelka pro Romský vzdělávací fond, rok od roku přihlášek o stipendium přibývalo. Mnozí studovali i při práci. Pak je tu ale druhá strana mince – ti chudí jsou čím dál víc segregovanější. To kdysi nebylo, že by lidé z majority odváželi děti do větších měst. Nevyřešily se ani speciální školy, většina dětí v nich jsou stále Romové, a ne vždy jsou správně zařazení.

Na segregaci upozornila i eurokomisařka Jourová – Slovensko má v rámci EU nejvyšší podíl segregovaných dětí ve věku od 6 do 15 let, 63 % ve speciálních třídách a 42 % ve speciálních školách. Co by pomohlo?

Zařazení do škol podle toho, kde bydlí, podle školských obvodů. My je máme, ale nekontroluje se, jak se dodržují. Souvisí s tím i sociální status. Neumím si představit, že by někdo z Romů ze střední nebo i vyšší společenské vrstvy chtěl, aby jeho dítě chodilo do školy, kam chodí jen Romové. Bude se stejně jako rodič z majority snažit, aby šlo do nejlepší školy, pak na střední, na vysokou. Možná je to i tím, že chudý rodič chce mít školu blízko, aby neměl cestovní náklady, aby neměl tolik učení, protože se s dítětem učit neumí. A nedokáže hodnotu vzdělání ocenit, protože sám to nikdy nezažil. Paní ředitelka v Chminianských Jakubovanech, která se věnuje dětem opravdu velmi nadšeně, vyprávěla, jak žáci, kteří se dostali na střední školu, pak ale nedostali práci. A rodiče se jí ptali, proč je tedy na školu dávali. A to je další věc, to už by měl řešit stát, možná i cestou pozitivní diskriminace.

Agnes Horváthová s vnučkou Olívií. (FOTO: Branislav Wáclav/Aktuality.sk)

S přípravou na školní vzdělávání mohou hodně pomoci školky – podle MŠMT do nich ale chodí jen 48 % romských dětí.

Po roce 1989 se zrušilo mnoho mateřských škol a teď, když je předškolní docházka povinná, s tím mají obce problém. Potřebují znovu prostory i učitelky. Věk, od kterého je pro dítě předškolní výchova důležitá, je otázka na odborníka. Já to beru tak, že lepší něco než nic, časem se třeba ta povinná hranice pět let pro vstup do školky ještě sníží.

Děti ze sociálně znevýhodněného prostředí také více než čtyřnásobně opakují ročník a více než půlka z nich po ukončení povinné školní docházky dále ve studiu nepokračuje.

Třicet let se o tom jenom mluví, ale vůbec se nedělají systémová opatření. Dávno víme, že se někteří rodiče svým dětem dostatečně nevěnují, že některé romské děti nerozumí vyučovacímu jazyku, že nejsou připravené, tak jako děti z majoritních rodin nebo z lepších romských rodin, a přesto neděláme nic, co by to pomohlo změnit. Stále opakujeme stejné chyby a jen dokola konstatujeme. Je potřeba vymyslet systém, jak to dělat jinak a lépe, zapojit i učitele. Část romských dětí propadne, protože se najednou musí vyrovnat dětem, které jsou mnohonásobně lépe připravené, od útlého dětství mluví doma vyučovacím jazykem, chodí od tří let do školky nebo i do jeslí. A nás nenapadne nic jiného než vydat slabikář, který se ve finále ani nepoužívá, protože je napsaný v jiném dialektu romštiny, než v kterém děti doma mluví. V Belgii nebo Anglii, kam emigrovalo mnoho Romů, hledali učitelky asistenty pedagoga, kteří ovládají romštinu a stejný dialekt, který děti znaly. Mnoho lidí si klade otázku, jak je možné, že děti se u nás ve škole špatně učí a v Anglii jsou z nich daleko lepší žáci. Je to o přístupu pedagogů, učení jazyka a motivaci.

Část romských dětí propadne, protože se najednou musí vyrovnat dětem, které jsou mnohonásobně lépe připravené.

Co romská identita a romství znamená pro vás osobně? Jaké prostředí vás formovalo v dětství?

Oba mí dědové byli úspěšní kováři. Můj otec už měl střední školu – děda ho podporoval, protože věděl, že musí mít nějaké vzdělání, aby uživil rodinu a mohl mít přiměřené životní podmínky. Otec nebyl zručný, ale byl šikovný v tom, že dokázal svým zaměstnancům získat práci a prodávat jejich výrobky. Maminka střední školu neměla, pochází z původně německé dědiny Dunajská Lužná – romské děti za války nemohly chodit do školy. Šla do školy až po válce. Záviděla dědovi, že uměl německy – nás potom zapsala na soukromé a i tehdy nákladné hodiny němčiny a později i angličtiny, za což jsem jí dodnes vděčná. Pro mě a bratra byla střední škola samozřejmost, ale na vysoké mohli rodiče podporovat jen jednoho. Tatínek byl už velice nemocný, zemřel mladý, bylo mu 43 let. Na školu šel bratr – vystudoval režii a věnuje se jí dodnes. Já jsem pak žurnalistiku vystudovala při zaměstnání.

Pokud jde o identitu, to si člověk umí zvážit až v dospělosti. Jako děti jsme dobře věděly, že jsme Romové, ve škole se mi někteří posmívali. Rodiče to brali jako hanbu. Když mě známí po roce osmdesát devět lákali, ať jdu směrem, kterým jsem se pak opravdu vydala, řekla jsem si, že když jsem vzdělanější, než ti, kterým chci pomáhat, tak je to moje mise, moje povinnost. Když má někdo názory typu „tam je špína jak u Romů“, často si říkám, jestli mi ten člověk stojí za to, abych se s ním o tom bavila, nechce se mi o tom stále diskutovat. Moudří lidé to tak neberou. Krásný pocit sounáležitosti ale je, když potkáte Romy někde v zahraničí, nejen na konferenci, ale třeba i jen tak, u moře, oslovíte je a rozumíte si. Je ohromně obohacující, že jsme taková velká rodina, je to přidaná hodnota, kterou nezažije každý.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Objednat si ho můžete pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz

 

 

Přečteno: 663x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romano voďi, Romano voďi 2021, RV 9/2021, Rozhovory, Slovensko, Média, Chudoba, Sociálně vyloučené lokality, sociální práce, Vzdělávání, vyznamenání, Neziskový sektor



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo