romea - logo
28. dubna 2017 (pátek)
svátek má Vlastislav
romano vodi - předplatné
Loading
rozšířené vyhledávaní

Autentický humor Kateřiny Šedé: kritická reflexe projektu BRNOX a následné diskuse

28.3.2017 14:38
Křest knihy Brnox, průvodce tzv. brněnským Bronxem, proběhl 21. 12. 2016 v Brně. Vpravo Kateřina Šedá, autorka průvodce. (FOTO: Jolana Halalová)
Křest knihy Brnox, průvodce tzv. brněnským Bronxem, proběhl 21. 12. 2016 v Brně. Vpravo Kateřina Šedá, autorka průvodce. (FOTO: Jolana Halalová)

Kateřina Šedá na základě svého projektu vydala šestisetstránkovou knihu BRNOX, jež má popsat brněnskou sociálně vyloučenou lokalitu rozprostírající se kolem ulic Cejl, Bratislavská a Francouzská. Kniha je koncipována jako průvodce lokalitou a klade si za cíl ji demytizovat a porozumět a přimět tak obyčejného člověka, který zná lokalitu pouze z oken projíždějící tramvaje, aby vystoupil a prohlédl si ji. Vydání knihy iniciovalo poměrně bouřlivou kritickou diskusi a já jsem přesvědčen, že tato diskuse je nedílnou součástí celého projektu, a pokusím se ukázat proč.

Sám jsem se nejprve dostal k přečtení oněch kritik a až na jejich základě jsem si zakoupil a přečetl knihu samotnou. Považuji to za poměrně zajímavý proces i proto, že na základě kritických příspěvků na adresu projektu i rozhovorů s Kateřinou Šedou, která svůj projekt vysvětlovala a obhajovala, jsem očekával něco jiného než to, co jsem v knize nalezl.

Shrnutí kritiky i obhajoby a proč je to důležité

V prvé řadě mě překvapilo, že kniha samotná neobsahuje žádný doprovodný výklad ani vysvětlení kontextu projektu a jeho záměru. Vím, je výsadou umělců, že své práce nemusejí nutně vysvětlovat a obhajovat, pakliže jde ovšem o tak umělecký přístup, jaký používá Kateřina Šedá, osobně bych čekal i určitou potřebu smysl celého projektu vysvětlit. Předpoklad, že se kniha vysvětlí sama, je dle mého soudu v tomto případě lichý, což se ukazuje jednak na množství kritických či obhajujících reakcí a druhak také na potřebě Kateřiny Šedé v rozhovorech vysvětlovat, co svým uměleckým projektem zamýšlela. Jde o zajímavý kontrast, když v knize samotné není ani náznak vysvětlení, kdežto prakticky ve všech rozhovorech Kateřina Šedá dopodrobna vysvětluje, jak projekt probíhal, jak postupovala, co si o lidech z lokality myslí nebo naopak nemyslí a jaký byl celkový záměr. I proto by mi přišlo daleko zajímavější, kdyby druhé vydání autoři doplnili o tyto následné kritiky a obhajoby než o jakési seznamy k jednotlivým trasám. Proto četbu diskuse, jež se kolem projektu rozvinula, považuji za nedílnou součást celého projektu.

Kritické příspěvky z per Adély Gálové, Jana Váni a Jana Stejskala projektu BRNOX vytýkají především to, že oproti původnímu záměru obyvatele lokality a především pak Romy kniha spíše karikuje a mytizuje. Kniha je tak spíše průvodcem po „špinavých kuriozitách“. Na druhé straně Kateřina Šedá, Miroslav Maixner a spoluautor projektu Aleš Palán BRNOX obhajují tím, že jde o autentický popis lokality a jejích obyvatel založený na bezmála dvouletém pobytu v terénu, který díky uměleckému přístupu není svázán vědeckou metodologií ani politickou korektností a může tak snáze „uhodit hřebíček na hlavičku“. Důraz v těchto obhajobách je pak kladen především na autentickou zkušenost lokality, kterou průvodce zachycuje a na to, že kritici lokalitu sami neznají a pokud by ji znali, věděli by, že jde o její přiléhavý popis – nebo minimálně o autentický popis toho, co autoři viděli. V rozhovoru pro Artalk.cz pak Kateřina Šedá říká, že doposud „nečetla žádnou kvalitní kritiku, která by knihu pomocí jasných argumentů negativně hodnotila“. Pokusím se tuto hozenou rukavici zvednout.

Spor o autenticitu

V prvé řadě se musím vypořádat s argumentem, že kriticky se k projektu BRNOX vyslovují především lidé, kteří lokalitu neznají – slovy Kateřiny Šedé „mně zas připadá bezcenné, když někdo něco urputně kritizuje, aniž by si to ověřil v realitě“. Podobně se k celé věci staví i Miroslav Maixner, který odkazuje na svou „poměrně detailní zkušenost komunitního pracovníka mezi tamějšími Romy“, k čemuž ještě přidává svou kvalifikaci etnologa. Tak tedy, abych se představil: jsem sociální antropolog, který se lokalitě dlouhodobě věnuje, v lokalitě pracuji v přímé práci s klienty jako pracovník v sociálních službách a mám v lokalitě řadu romských přátel, se kterými se leta navštěvujeme. V lokalitě se tedy řadu let pohybuji a řadu let se jí věnuji. Ale kvalifikuje mě to k tomu, abych posuzoval autenticitu zjištění prezentovaných v BRNOXu? A jde zde opravdu o autenticitu?

Výše zmíněné argumenty Kateřiny Šedé a Miroslava Maixnera se opírají o pojetí autenticity jako toho, že dotyčný „byl u toho“ a ví tedy, co je pravda. Ale je to tak jednoduché? Má zkušenost z lokality je poměrně dost odlišná od té, kterou Kateřina Šedá prezentuje – znamená to tedy, že je její popis falešný, což je přesvědčení, které Miroslav Maixner přisuzuje Janu Váňovi a Adéle Galové, tedy kritikům projektu? Nejsem o tom přesvědčen. Naopak si myslím, že v případě posunutí diskuse do takové roviny jde o argumentační faul – tedy že knihu mohou kvalifikovaně posuzovat jen ti, kteří u toho byli a jen ti mohou posoudit pravdivost a autentičnost projektu.

Já se například důsledně vyhýbám použití termínu „Bronx“. Podle Miroslava Maixnera tímto termínem „nazývají místní obyvatelé běžně svoji lokalitu“ a tak tento pojem nevnímal nikdy negativně. Má zkušenost je opačná – nikdy jsem se nesetkal s tím, že by místní obyvatelé takto svou lokalitu nazývali a vnímám termín jako negativní označení používané „většinovou společností“. A teď kdo má pravdu? Osobní zkušenost máme na své straně oba, takže „víme, o čem mluvíme“. I přesto bych si netroufl tvrdit, že Miroslav Maixner nebo Kateřina Šedá nemají pravdu, jen jsem se s tím nikdy nesetkal. A proto jsem přesvědčen, že argument osobní zkušeností a autenticitou není rovinou, na které by se mělo o projektu diskutovat. Vylučuje totiž ty, co těmito osobními (a složitě zobecnitelnými) zkušenostmi nedisponují a já jsem přesvědčen, že i ti mají k tématu co říci. Podobně by mohla Adéla Galová argumentovat, že ona zná pravdu díky své autentické zkušenosti, že je Romkou (je-li, nevím to) a tak na rozdíl od neroma dokáže posoudit, jací Romové jsou. Ne, toto je falešný argument.

To, co je podle Kateřiny Šedé, Aleše Palána a Miroslava Maixnera autentické a proto nezpochybnitelné, jsou útržky rozhovorů, které Šedá nazývá uličním sběrem a na něž ne náhodou míří drtivá většina kritiky. Kateřina Šedá tyto situace prožila, tak se odehrály, věrně je zaznamenala, a proto jsou nezpochybnitelně autentické. Jenže tak jednoduché to není.

Sázka na humor

Kateřina Šedá v různých rozhovorech (nikoli však v samotné knize) vysvětluje, že tím nejtypičtějším, co v lokalitě potkala, byl svérázný humor místních. A tak došla k přesvědčení, že klíčovým a jednotícím prvkem BRNOXu musí být humor. Dle svých slov se tomu nejdříve bránila a bála se, aby to místní lidi nezesměšnilo, ale nakonec se rozhodla, že to tak musí být, protože dle jejích slov „tento místní humor je pro mě zásadní věc vycházející z reality, nikoliv karikatury místa“. A skutečně, při čtení přibližně prvních dvě stě stránek knihy jsem si říkal, že nerozumím tomu, proč se nenazývá „Sbírkou vtipů z Cejlu“.

Problém je v tom, že z toho, co lze číst v knížce, nejde o specifický humor lokality a jejích obyvatel, ale o specifický humor Kateřiny Šedé. Dlouho jsem si myslel, že si to sama autorka neuvědomuje, až jsem v jednom rozhovoru našel tuto zmínku: „To, co můžete najít v knize například v uličním sběru, jsou sice vyvolané situace, ale všechny vycházejí z dvouletého výzkumu a jsou vlastně dokumentací toho, co jsem tam denně zažívala i z opačné strany.“ Přesně jak zde zmiňuje Kateřina Šedá, jde zde o vyvolané situace, které se sice autenticky staly, ale je otázkou, zda se autenticky dějí každý den. Já si to totiž nemyslím.

Humor Kateřiny Šedé může někomu připadat vtipný, jinému infantilní, ale je to každopádně humor specifický a já jsem přesvědčen, že kdyby otázky typu „Tady hoří?, V čem si myslíte, že jste výjimečný?, Ouško mám – neslyším, nožku mám – neběhám. Co je to?, Jaký svátek neslavíte?, Nevíte, kdo by mi v lokalitě upekl vánoční cukroví? (v srpnu na Cejlu) nebo Víš, co je to přestupný rok?“ pokládala Šedá lidem kdekoli jinde než v sociálně vyloučené lokalitě, dostávala by podobně legrační a bláznivé odpovědi. Jde tedy o autentický humor Kateřiny Šedé a nikoli o autentický humor obyvatel specifické lokality.

Je to trochu kruté přirovnání, ale jde o typ humoru velice podobný estrádě Jiřího Krampola Nikdo není dokonalý, kde se obecenstvo nezřízeně směje odpovědím na otázky, jež jsou pokládány lidem na ulici. A samozřejmě nejvíce těm bláznivým a hloupým reakcím lidí z nižších sociálních vrstev. Ne, Kateřina Šedá nikde neříká, že lidé, se kterými hovořila jsou hloupí nebo zaostalí, jak zdůrazňuje Miroslav Maixner, ale vlastně se tak trochu baví na jejich účet. Jen to rámuje tím, že jde o svébytný humor obyvatel určité lokality. Je to trochu takové švejkování, které může být zábavné, ale nemyslím si, že jde o autentický smysl pro humor obyvatel Cejlu a okolí.

Tato sázka na humor se tedy dle mého soudu nevyplatila, je hodna kritiky a je na ní jen málo autentického. Jsem přesvědčen, že kdyby uliční sběr tvořil jen jednu kapitolu rámovanou jako sbírka vtipů z lokality, kritiky by se nedostávalo vůbec anebo v daleko menších intencích. V souvislosti s proklamovaným záměrem projektu, tedy porozumět lokalitě a jejím obyvatelům, prezentace svébytného humoru jako nejvýraznější charakteristiky dělá lokalitě a jejím obyvatelům medvědí službu. Nepochybuji ale, že situace z uličního sběru Kateřina Šedá autenticky zaznamenala a že takto lokalitu a obyvatele sama vidí. Zdá se mi ale, že není dostatečně reflexivní a nevnímá dostatečně jak moc optika, s níž na lokalitu nahlíží a způsob, jak se k ní vztahuje, ovlivnily její interpretace.

V otázce autenticity totiž není důležité jen to, co zaznělo, ale i to, co nezaznělo. Aleš Palán, spoluautor projektu, ve společném rozhovoru s Kateřinou Šedou kritizuje web Romea.cz za to, že vytrhává jejich tvrzení z kontextu těmito slovy: „Novinář zcela běžně vybírá ze získaných informací jen některé. Buď ty, které mu přijdou zajímavé a nosné, nebo takové – pokud je to špatný novinář – které mají potenciál zneklidnit a zmást.“ Z toho, jak je pracováno v BRNOXu s úryvky z rozhovorů získaných na ulici je zjevné, že tato kritika lze aplikovat i na způsob práce s informacemi ze strany Kateřiny Šedé. Ne, opět nepřisuzuji Šedé zlý záměr, jen chci poukázat na to, že selekce informací a materiálu je důležitou součástí nejen novinářské nebo vědecké ale i umělecké práce. To je zjevné především u filmových dokumentů, které mají punc autenticity proto, že zobrazují skutečnost, jak se stala, ale už nevidíme, co bylo vystřiženo, apod.

To samé samozřejmě platí i pro projekt BRNOX. Zmiňuje to i Miroslav Maixner, který uvádí, že ví, že Kateřina Šedá „řadu vlastních negativních zkušeností s lokalitou do publikace záměrně nezařadila“ a že to dokazuje to, že nebyla vedena senzacechtivostí. To určitě nebyla, ale zároveň se zdá velmi zjevné, že prohlášení a úryvky, jež nebyly dostatečně bláznivé a legrační, se do publikace také nedostaly právě proto, že kniha je rámována humorem jako klíčovým principem. To v zásadě vyloučilo jakýkoli jiný typ informací – alespoň v uličním sběru. Je to škoda, protože čím delší textíky v knize jsou, tím jsou zajímavější a tím hlubší je jejich informační hodnota – logicky. Stejně tak, jak se shodne i většina kritiků, jakmile humorný tón absentuje, jako například ve fialové kapitole o holocaustu, jde najednou o velmi zajímavé čtení. Drtivá většina konverzací je ovšem redukována na legrační zkratky, aby vyhověly rámování humorem, a to je redukce příliš veliká na to, aby výrazně neposunula celkový obraz lokality. Je to praktika tendenční v tom slova smyslu, že je vedená silnou tendencí interpretovat a redukovat sesbíraný materiál určitým způsobem.

U řady úryvků z uličního sběru tak není jasné, jak s nimi autorka pracovala. Co tím myslím, je možné ukázat například na tomto úryvku: „Co budeš dělat příští měsíc?“ Kluk,14 let „To budu mít furt ještě 14“. Co této otázce předcházelo? Nepředcházela náhodou otázka „Kolik je ti let“? Najednou by chlapcova odpověď dávala větší smysl. A neopravil se náhodou chlapec poté a nedodal něco o tom, co bude dělat příští měsíc? Nevíme, ale je to důležitá informace, protože při množství úryvků uvedených v uličním sběru se zdá, že jsou tendenčně vytrhávány z kontextu, aby byly legrační. Kolik takovýchto odpovědí nebo přeřeknutí by bylo možné vyselektovat v podstatě z jakékoli běžné konverzace? Nejde tedy o to, že by tato konverzace neproběhla – ona asi proběhla, ale když nevíme, co bylo řečeno před tím a poté, a co bylo vynecháno, jak moc je autentická?

Nebo jiný příklad: „Jaká je vaše nejoblíbenější hračka?“ Holčička, asi 7 let: „Asi peníze“. Nemyslí holčička náhodou hračkové peníze, se kterými si všechny děti, ať už bydlí kdekoli rády hrají na nakupování? Nevysvětluje či neupřesňuje následně holčička své prohlášení? Nevíme, protože pokud ano, nebylo by to úderné ani legrační. U dalších úryvků zas můžeme mít pocit, že lidé na ulici autorku odbydou, aniž by se vlastně zastavili, protože se jim někdo na ulici pokládá divné otázky. Je to ale znak svébytného humoru? A není velmi důležitý kontext?

Problém uličního sběru a rámování humorem totiž netkví v tom, že jde o humor nekorektní, jak dovozuje Miroslav Maixner. Problém je v tom, že lidé jsou cíleně provokováni humornými nebo zvláštními otázkami k humorným či podivným reakcím, a to je následně interpretováno jako charakteristika typická (ne-li nejtypičtější) pro celou lokalitu a její obyvatele. Problém tedy je, že jde o tendenčně vystavěnou paušalizaci, která může být uměleckou licencí, ale neměla by být vydávána za specifičnost určitého typu lidí. Tak, jak je to prezentováno v BRNOXu, se totiž nesmějeme společně s těmito lidmi, jak by si to přála Kateřina Šedá, ale smějeme se jim. A to je velký rozdíl.

Druhá část textu, která se zabývá vztahem sociální antropologie a umění v projektu BRNOX byla zveřejněna na webu H70.

Matouš Jelínek, sociolog
Přečteno: 2352x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Brno, Analýza, vyloučená lokalita, Kateřina Šedá, Brnox



HLAVNÍ ZPRÁVY

Marian Kotleba. (FOTO: Wikipedia.org)

Facebook zablokoval několik stránek nenávistného uskupení Mariana Kotleby, včetně jeho vlastní stránky

21.4.2017 11:15
Před čtrnácti dny sociální síť Facebook zablokovala oficiální profil fašistické strany „Kotleba –Ľudová strana Naše Slovensko“, následovalo zablokování dalších stránek jeho podporovatelů, včetně profilu samotného předsedy strany Mariána Kotleby toto úterý.
 celý článek

--ilustrační foto--

Karel Holomek: Inkluze ve vzdělávání je totéž co rovnost

21.4.2017 11:00
Inkluze je široký a všeobsáhlý projekt začleňování dětí, které zatím nemohly být do hlavního vzdělávacího programu začleněny z nejrůznějších důvodů, a bylo nutno vytvářet další doprovodné programy, aby se tato nerovnost do nebe volající eliminovala.
 celý článek

--ilustrační foto--

Čtvrtletní zpráva o násilí z nenávisti: Maturitu neuděláš protože jsi Cikán, xenofobii posiluje Miloš Zeman i Stanislav Křeček

20.4.2017 12:30
V prvním čtvrtletí roku 2017 zaznamenala organizace In IUSTITIA celkem 22 incidentů z nenávisti, které se staly na území České republiky. Terčem různých forem předsudečného násilí se znovu stávali lidé z důvodu své národnosti, barvy pleti, bezdomovectví, politického přesvědčení a skutečného nebo domnělého náboženského vyznání. Mezi nejvíce ohroženými skupinami zůstávají podle Průběžné zprávy o předsudečném násilí/násilí z nenávisti Romové a muslimové. Obě skupiny se stali terčem nenávisti ve třech případech. Násilí z nenávisti bylo zaznamenáno především ve veřejném prostoru velkých měst a na internetu. Devět nenávistných útoků proběhlo v Praze a dalších pět útoků v Jihlavě.
 celý článek

Diskuse:

Každý diskutující musí dodržovat PRAVIDLA DISKUZE SERVERU Romea.cz. Moderátoři serveru Romea.cz si vyhrazují právo bez předchozího upozornění odstranit nevhodné příspěvky z diskuse na Romea.cz. Při opakovaném porušení pravidel mohou moderátoři diskutéra zablokovat.

Další články z rubriky







..
romea - logo