Cenu Muzea romské kultury letos získá Gejza Horváth. Chovejme se tak, abychom se nemuseli stydět za sebe, ani za svůj život, říká

Cenu Muzea romské kultury, kterou každoročně získává významná žijící
osobnost, která svým působením přispěla k rozvoji, propagaci či uchování romské
kultury, a přispěla tak k fungování muzea, letos obdrží Gejza Horváth. Ten je
tak již desátým držitelem ceny. Loni muzeum ocenilo Margitu Lázokovou před tím
Ignáce Zímu. V rozhovoru pro server Romea.cz Horváth mluví o svém životě, ale i
o tom, jak by měl podle něj vypadat ideální svět.

"Když jedu autem a vidím, jak se lidí k sobě na ulici chovají, nebo jak v
tramvaji mladí i staří bojují o místa, tak cítím potřebu měnit svět. Napravit
křivdy, vrátit světu zpět jeho ideály a pravidla, na kterých byl postaven. Na
druhé straně, ale to chladnokrevné zlo vidím i jako pojízdné necenzurované
divadlo, u kterého se perfektně bavím a nestojí mne to ani korunu. Chtěl bych
vstoupit do svědomí těchto lidí, změnit jejích životní scénář a křičet do světa:
‘Přátelé, svět je jenom jeden, lidí je mnoho, ale každý z nás, se narodil jako
člověk. Chovejme se tak, abychom se nemuseli stydět za sebe, ani za svůj život’.
Myslím si, že tato jednoduchá idea, je základem další existence života lidské
společnosti. Čím dřív my lidé tuto ideu pojmeme, tím dřív vytvoříme na zemi
ideálního člověka. V tramvajích nebude boj o místa na sezení, z politiky se
vytratí vliv peněz, silných a bohatých, a slovo bude vizitkou i přidanou
hodnotou každého člověka," říká Gejza Horváth.

Muzikant, prozaik, bývalý člen Svazu Cikánů – Romů, skladatel, textař, romský
aktivista, redaktor a zakladatel čtrnáctideníku Romano Hangos – to všechno jsou
označení, které Vám většina společnosti připisuje. Jak byste označil sám sebe
Vy? Čím se cítíte být nejvíc?

Velice zajímavá otázka, ale odpovím na ni upřímně. V první řadě se cítím jako
dědeček, potom jako manžel a musím říct, že se ještě pořad cítím i otcem. Tím
dědečkem se cítím ale nejvíc. Toto poslání to je to nejlepší, co mne mohlo v
životě potkat. Prožívám ho intenzivně, naplňuje můj život a ve svém životě to
vnímám jako vzácný dar, který přeju každému člověku. Jsem spokojen s tím, co mám
i s tím, co dělám. Být spokojený pro mne znamená také věnovat se tomu, co
člověka baví.

Jak je možné, že to všechno zvládáte? Existuje na to nějaký
recept?

Je to především o přístupu k sobě samému. Život má mnoho podob, a aby ho člověk
poznal, tak nestačí jen existovat. Poznat proces života, jak to všechno funguje,
vesmír, příroda, život a lidstvo. Člověk by měl pochopit i to, proč se musí
třeba napít vody, nebo proč se musí najíst. Když se s tím člověk seznámí, tak
potom je jeho přístup k sobě samému a k životu i lidem velice zodpovědný. Pak
dokáže hodnotit společnost, kritizovat a být i tolerantní.

Mně k tomu hodně
pomohl i život v postavení Roma. Samozřejmě, že i rodina, která je něco jako
parlament, kde jsou různé výhry, prohry, smích pláč, radost i štěstí. Tím vším
si musí člověk projít a přitom musí byt stále tzv. „nad věcí“. To je jediný klíč
k zvládnutí všech životních překážek ale i k vítězství.

Mnoho lidí Vás zná především jako muzikanta. Všichni známe Vaše písničky a
texty. Jak jste se vlastně dostal k hudbě? Vedli Vás k tomu rodiče?

Ano, samozřejmě. Moje maminka pocházela z muzikantské rodiny a táta hrál na
housle. Oba rodiče ale chtěli, abych byl i já muzikant- Lavutaris. Už od sedmi
let jsem chodil do hudební školy. Často jsem taky chodíval do Torysek, k
maminčině rodině, k Bagárovcům. Tam jsem viděl, jak hrají dospělí i děti
společně a hodně mě to motivovalo. Potom jsem se doma předváděl Romům i já.

Ve
Vysokých Tatrách jsem hrál v těch nejlepších hotelích. Romové, staří muzikanti,
mě brali sebou hrát a asi od deseti let už jsem hrával i s gádžama v
orchestrech. Brali mě, protože jsem byl asi dobrý. Dostával jsem přísun
hudebních informací ze všech stran. Za to všechno, co jsem doposud nabral,
děkuji Romům a muzikantům, s kterými jsem hrával.

Já se to teď snažím předat
mladým začínajícím muzikantům a splatit svůj morální a společenský dluh mladým
začínajícím hudebníkům, ale i posluchačům. To, že se jim moje písně líbí, to je
pro mě ta největší odměna, kterou mi nemohou vynahradit žádné peníze.

VIDEO

Jezdil jste za muzikou i do světa. Která krajina Vás nejvíc nadchla? Máte
nějakou silnou vzpomínku?

Evropu mám projetou snad celou – Švýcarsko, Francii, Holandsko, Anglii a mnoho
jiných států. Poznal jsem různé lidi, různé situace, což mě pochopitelně taky
někam posunulo.

Když jsem ale poprvé vyjel, byl jsem ještě mladík. Jel jsem
poprvé do východního Německa. Město neslo název Karl-Marx-Stadt. Řeknu Vám, bylo
to pro mě něco, co jsem v životě ještě nikdy neviděl, nezažil. I tam byl
komunismus, ale já jsem tam byl ze všeho okouzlen. Všechno co jsem viděl, mně
obohatilo, i když to bylo jen východní Německo.

Co považujte za svůj největší životní úspěch?

Když si vzpomenu, kde jsem začínal (v romské osadě) a kam jsem došel, tak můj
největší úspěch jsou moje děti. Já ani manželka jsme nechtěli, aby to byli
obyčejní lidé – Romové, chtěli jsme, aby byli vzdělaní. Dnes mají obě moje děti
vysokoškolské vzdělání, dcera Monika je psycholožka a syn je lékař,
kardiochirurg. On to zase přenesl na svou dceru, která nedávno úspěšně ukončila
studium medicíny a příští měsíc promuje. Další tři vnoučata studují na gymnáziu.

To všechno považuji za svůj největší úspěch. Dosáhl jsem svého cíle a jako
člověk i jako Rom jsem nad míru spokojený.

Kdyby, jste měl možnost přenechat mladým Romům vzkaz, co by v něm bylo?

Mám na to jednoduchou, ale filozofickou odpověď. Lidi, Romale,
chtějte žít a nejen existovat, najděte smysl života, buďte lidmi a mějte své
cíle.